Rudá jako krev 10

22. listopadu 2017 v 12:02 | Camelia



"To mě mrzí," řekl po chvíli ticha. Přikývla jsem. "Co se stalo?"
Zasmála jsem se. Nebyl to veselý smích. "Já… vlastně nevím. Jednoho dne jsem zkrátka zjistila, že jsem jejich největší zklamání."
Sevřel moje ruce na své hrudi a společně jsme je pomalu spouštěli. Pak mi do nich začal kreslit palci malé rozptylující kroužky.
"Sasuke a já… jsme se kdysi nesnášeli," odmlčel se. "Vyrůstal jsem v jeho stínu. Byl dokonalý. Ve všem perfektní. Já byl… problémový." Uchechtnul se. V očích měl mlhu nostalgie. Pomalu jsem mu vrátila nejistý úsměv a doufala, že ho tím povzbudím k dalšímu vyprávění.

Srdce mi nadšením poskočilo, když pokračoval: "Ale i přes to, že to náš učitel věděl, nás dal dohromady do jedné skupiny. Hned první den jsme se poprali. Já samozřejmě prohrál, ale nevadilo mi to, protože jsme oba dostali dobročinné práce."
"Co jste dělali?" zeptala jsem se, a přemýšlela, jestli můj hlas vážně zněl tak podivně, a ještě víc o tom, jestli sám postřehl tu špetku touhy, která se v něm ozývala.
"Dostali jsme za úkol uklidnit odpadky v jednom parku," začal. "Mělo to být jednoduchá práce, jenže to nikdo nepočítal s nehlášenou demonstrací. Málem mě ušlapali! Sasuke mi tehdy nějakým zázrakem dokázal dostat na okraj davu. A od té doby jsme se respektovali a postupně se z nás stali skoro bratři."
Vydechla jsem s koncem jeho vyprávění a v mé mysli se automaticky utvořila představa malého Naruta a Sasukeho, jak se snaží vyprostit se ze spárů rozzuřeného davu. Skoro jsem si připadala, jako bych je znala.
"A ta dívka?"
Na chvíli nad mou otázkou zkrabatil čelo, než se zase vyjasnilo a v jeho očích se mihnulo pochopení. "Sakura?" zeptal se, ale pokračoval už sám. Tentokrát už nečekal na mé pobídnutí ani podporu. "Ta byla třetí v našem týmu."
"Na ty dobročinné práce?" položila jsem tu otázku, vědoma si, po jak tenkém ledě teď chodím.
"Ne," odpověděl okamžitě a téměř, téměř to vypadalo, že řekne i něco jiného. Ale pak se zastavil.
Pokoj najednou naplnilo dusivé ticho. Věděla jsem, že musím něco udělat. Něco šíleného, něco, co ho utvrdí v tom, že byla dobré rozhodnutí, mi to říct. Ale připadala jsem si tak… prázdná, a přitom přetékající city k tomuhle muži, o kterém jsem vlastně stále nevěděla nic, kromě toho, že uklízel v parku.
Ticho se stále prodlužovalo, ale za celou tu dobu jsme se ani nepohnuli. Stáli jsme pořád stejně blízko, ruce spojené mezi námi. Jeho palce kroužící v malých kroužkách v mých dlaních.
"Políbíš mě?" zašeptala jsem a nedalo mi to ani z poloviny takovou práci se donutit k tomu, to vyslovit, jakou by mi to asi dát mělo.
Jeho modré oči se do mě vpíjely a mě došlo, že jsem ráda, že už přede mnou neskrývá svůj obličej. Líbilo se mi jeho strniště a jeho rty, líbilo se mi číst v jeho tváři a hledat v nich reakce na své otázky.
Líbil se mi.
A tak, když mi rukou přejel po paži a krku až do vlasů a palcem mi hladil spodní ret, zaplašila jsem veškeré alarmy znějící v mých uších.
"Neměl bych," řekl. Jeho hlas hlubší, než před chvílí. Na krk jsem viděla jeho zrychlující se tep. "Chci to udělat už od té doby, co jsem tě políbil v autě," přiznal a moje srdce mi málem vyskočilo z hrudi. "Ale neměl bych. Bože Hinato, to nemůžeš být rozumná?" vydechl frustrovaně.
Vyhledala jsem jeho oči a provokativně semkla rty kolem jeho palce. Reakcí mi bylo zaúpění.
Vzala jsem jeho ruku, která ještě stále byla spolu s tou mojí mezi námi, a navedla jeho teplou dlaň přesně na místo, které ještě před pár minutami tak nečekaně sevřel. Bylo to příjemné. Tak strašně příjemné. A když mě přitáhl blíž, uvědomila jsem si ještě něco: Možná ta dnešní hra pro naši paní recepční nebyla až taková hra. Možná jsme vážně byli nadržení.
"Neměl bych to dělat," řekl znovu, a já věděla, že stejně tak i on cítí ten pomalý pokles rozhodnosti v jeho hlase s každým opakováním téhle fráze. Chtěl mě. A já jsem už nechtěla dál čekat.
Přimáčknula jsem svoje prsa na jeho hruď a snažila jsem se mu naznačit pohledem, že to bude v pořádku. Že může. Že to neřeknu. Chtěla jsem vzdychat jeho jméno a na chvíli zapomenout, že až přijde zítřek, budu ho muset udat a vrátit se zpátky do té studené kanceláře.
Když vytáhl svůj prst z mé pusy a pohladil mě těsně pod prsem, zasténala jsem. A přesně tehdy se zmocnil mých úst a mým tělem se prohnala vlna žáru a usadila se někde v centru mého bytí.
Objala jsem ho kolem krku, prsty mu zabořila do hustých vlasů, zatímco jedna jeho ruka zkoumala mé ňadro a ta druhá si pohrávala s mým pozadím.
Stále ještě v objetí a vášnivém polibku jsme dotápali k posteli a svalili se na ni. Rozevřela jsem stehna, aby měl pohodlnější přístup k mému tělu a zalapala jsem po dechu, když se otřel o mé citlivé místo.
Pane bože, jak moc jsem ho chtěla cítit uvnitř sebe.
Naruto nejspíš myslel na to samé, protože se ani neobtěžoval s nějakým větším svlékáním a prostě mi vyhrnul sukni k pasu a halenku ke krku jen dost na to, aby se dostal přesně tam, kam potřeboval.
Prohnula jsem se v zádech, když jsem ucítila jeho jazyk kolem své bradavky a tiše jsem zasténala, když do mě zanořil jeden ze svých dlouhých, neskutečně sexy prstů.
"Tak mokrá," dostal se sebe skrz zaťaté zuby a já neměla dost sil na to zformovat jakoukoliv rozumnou odpověď. Jako by se mi všechny myšlenky prostě vypařily z hlavy.
Nechala jsem ho, aby mě laskal, hladil, kousal i škrábal. Každý dotyk a každý pohyb jeho ruky a úst mě víc a víc posouvaly směrem k útesu, ze kterého jsem opravdu moc chtěla skočit.
"Udělej to," nařídil mi. A to stačilo na to, abych ho poslechla.
Skočila jsem. A byl to neuvěřitelný skok.
"Páni," zamumlala jsem, stále ještě trochu zadýchaně. "To bylo teda něco."
"To teda ano," souhlasil se mnou a jeho modré oči byly temné touhou.
Ucítila jsem krev hrnoucí se mi do tváří. Výborně. Teď se začnu červenat.
Ale upřímně, kdyby se na vás někdo díval tak, jako právě teď na mě Naruto, taky byste zrudli. A jakže se to na mě díval? Intenzivně, s chtíčem vepsaným v každém kousku jeho tváře.
"Jsi tak krásná," řekl potichu. Skoro jsem si říkala, jestli se mi to nezdálo, ale než jsem se stačila zeptat, moje myšlenky zase brzy poslal kamsi do nicoty jeho hluboký polibek.
Bylo to sladké neskutečně krásné mučení.
"Náhodou s sebou nemáš kondom, co?" zeptala jsem se, sotva jsem se mohla znovu nadechnout.
Úšklebek na jeho tváři se protáhl, když ze zadní kapsy kalhot vytáhl malý zlatavý čtvereček.
Brada mi málem spadla až na zem. "Tys to čekal?"
Zasmál se. "Ne, ale snil jsem o tom. A jsem rád připravený."
"Připravený člověk nemývá tolik oblečení," odvětila jsem mnohem klidněji, než jak jsem se cítila. Na to se napřímil, sundal si tričko a mě v tu chvíli bylo najednou úplně jedno, jestli na něj zírám.
Ještě jsem neviděla Naruta bez trička. Vlastně jsem ho neviděla nahého v podstatě vůbec. A rozhodně jsem o něco přicházela.
Měl pevné břišní svaly sbíhající se dole do véčka a ramena dost široká na to, aby působil mužně, ale ne zas moc. Byl prostě… perfektní.
Mrkl na mě, aby mi připomněl, že moc dobře ví, že nad ním v tichosti slintám a plynulým pohybem si sundal i kalhoty. Pak se vrátil ke mně na postel a v jeho úsměvu bylo pobavení, touha a něco z nebezpečnosti dravce.
Roztřásla jsem se a jen stěží našla dostatek sebekontroly, abych dokázala rozepnout knoflíčky košile. Skoro jsem to nestihla dokončit, než košili prudce rozevřel a odhalil mě tak od pasu nahoru studenému okolnímu vzduchu. Velmi brzy mi ale zase bylo horko a pod jeho zkoumavým pohledem a všetečnýma rukama jsem pomalu roztékala jako máslo.
"Připravená?" zašeptal, když už jsem přestávala vnímat cokoliv, kromě jeho a svého těla a zmohla se jen na přikývnutí.
Když do mě vnikal, byl to opět ten nádherný všepohlcující pocit. Stejný, jaký jsem si pamatovala z auta. A přestože mi dotyk jeho rukou připadal povědomý, bylo to, co jsme právě dělali, úplně jiné než naše poslední dostaveníčko. Tehdy to bylo rychlé, nečekané a zcela primitivní. Teď jsem měla pocit, jako by se naše těla seznamovala. Jako bychom se vzájemně otvírali jeden druhému. A bylo to krásné. Najednou jako by neexistovalo nic jiného, nic než my - teď a tady. Spolu.
Nechápala jsem, jak je to možné. Jak mohu cítit k tomuto muži, kterého znám sotva pár dní, tak intenzivní a všepohlcující emoce a vlastně ho neznat. Ale i když jsem na to nedokázala ukázat prstem, věděla jsem, že ať se stane cokoliv, už nikdy nebudu stejná.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)