Rudá jako krev 09

11. listopadu 2017 v 13:40 | Camelia

Zastavili jsme už asi po třech hodinách cesty na jednom malém odpočívadle. Kolem nás to vypadalo jako na typickém zapadákově - jen pár baráku, ošuntělé ulice plné žvýkaček a kolem do kola pole. S Narutem jsem už nemluvila. Nevěděla jsem, co bych mu řekla, kromě toho, co už jsem prohlásila. Navíc jsem nebyla tak blbá, abych v něm vzbuzovala podezření přílišnými otázkami. Teď byl příliš ostražitý. Další část z něj musím vytáhnout, až trochu poleví na opatrnosti a až mi bude více věřit.


Což je bod, nad kterým jsem přemýšlela nejdéle - jak ho donutit, aby mi více věřil.
Běžná strategie je samozřejmě najít něco společného a o tom se bavit, stát se přáteli. Něco mi ale říkalo, že na to je až moc opatrný. Navíc… jak bych to vysvětlila policistům? Skamarádila jsem se s nimi, abych je mohla zradit? To zní opravdu pravděpodobně. Na druhou stranu, zkusit se má všechno.
"Jakou máš rád barvu?" zeptala jsem se.
Podíval se na mě tak překvapeně, až jsem si říkala, jestli jsem se náhodou nepídila po něčem až moc osobním. Pak se zasmál, zavrtěl hlavou a dál upíral oči kamsi na silnici, zatímco zřejmě na něco čekal.
Na co, to mi opět unikalo.
"Nebo písničku?"
Na to se jen pousmál a řekl mi: "Nech toho."
Dobrá, tudy tedy očividně cesta nevede.
Pak mi ale hlavou probleskla jiná myšlenka. Co kdybych se stala jeho milenkou? Koneckonců, mohla bych tvrdit, že mě k tomu donutil pod pohrůžkou smrti, což by sice byla lež, ale určitě by to u soudu obstálo. Moje slovo versus jeho. A komu z nás byste víc věřili vy? Vystudované psycholožce s rejstříkem čistým jako sklo, nebo někomu, kdo zcela očividně je schopný násilí, když se ho už několik let snaží policajti chytit za… za co vlastně?
Povzdechla jsem si.
Dobrá, takhle to dál nejde. Musím se zorientovat. Co o něm vlastně vím?
"Jdu si zavolat. Nezkoušej žádné blbosti, jasný?" ujistil se, než zaklapnul dveře a pro jistotu mě zamknul.
Zasalutovala jsem mu, i když už mě vidět nemohl: "Jistě, pane!"
Zasmála jsem se a trochu uvolnila strnulá ramena. Musela jsem tomu přijít na kloub. Tak znovu k faktům…
Vím, že má dva komplice. Očividně jsou už dobře sehraný tým, takže se nějaký čas už znají a určitě jsou zvyklí spolupracovat. Jako sourozenci ale nevypadali - všichni měli úplně jinou barvu očí i hlasu a rozdílné typy postav. Takže to, odkud se znají, budu muset ještě zjistit.
Taky vím, že ho někdo zradil, i když tvrdil, že to tak není. Podle reakce to skutečně byl někdo blízký. Souvisí to nějak s tou loupeží? Dá se to předpokládat. Z jeho těla je ale těžké něco vyčíst, když se tak dobře ovládá. Což mě znovu přivádí na myšlenku, jak ho donutit aby mi věřil.
Pane bože, je to jako chodit v kruzích!
"Jsem šokován. Ty ses ani nepohnula!"
"Vtipné," odsekla jsem mu, sotva vlezl do auta. Pozvednul obočí a já se napomenula, abych se příště více ovládala. Nesmí na mě poznat, jak rozmrzelá jsem z představy, co mě čeká. Nad čím tu právě uvažuju proboha! Jenže něco mi říkalo, že je to jediná šance získat ty informace.
Moment. Vážně jsem se právě rozhodla, že se stanu jeho milenkou?
Pohled mi zabloudil k jeho rukám. Měl dlouhé prsty, takové mužné, a přesto poměrně úzké s výraznou dlaní. K mé úlevě na žádném z nich nebyla žádná ozdoba - a především ne stopy po snubním prstenu.
Tak alespoň, že svým plánem nezničím většinu svých morálních hodnot.
"Bude bouřka. Zůstaneme na noc tady v motelu a pokračovat budeme zítra, až se to přežene."
"Proč nejdeme rovnou?" neudržela jsem se.
"Ty se vážně musíš pořád ptát, co?" zavrčel na mě. "Prostě jsem to řekl. Tečka. A teď si vystup."
Udělám to všechno přesně do puntíku a vynadám si, že jsem ho zase podráždila. Výborně, Hinato, přesně takhle se získává důvěra!
Najednou mě chytnul za loket a po celou dobu až k recepci šel tak těsně vedle mě, že jsme museli vypadat jako velice důvěrný pár. Nepustil mě ale ani v recepci a držel mě u sebe i tehdy, když se k nám naklonila silnější paní se snědou pletí.
"Dobrej, chtěli bysme nějakej pokoj. Šak víte, nějakej… prostornej," mrknul na ni a plácnul mě po zadku.
Zarazila jsem se a nevěřícně se na něj podívala. To už je podruhé, co mě totálně odzbrojil. A navíc, co to bylo za přízvuk? Vážně se rozpustile usmívá? Co to kruci má být?
Pak mě ale jeho ruka chytila za zadek a tvrdě ho zmáčkla, což mě, překvapivě, zase vrátilo do reality.
"A-Ano, pr-prosím," zakoktala jsem se a zčervenala, když se na mě paní za pultem podívala s takovou zvláštní směsicí opovržení a závisti.
"Doklady."
"Ale no tak, neuděláte kvůli nám výjimku? Šak už je pozdě a venku začalo pořádně lejt. A… taky… jsme tak trochu, no, šak víte…"
Paní ale vypadala skoro stejně zmateně jako já.
"Nadržení."
To slovo mi vyrazilo dech z plic. Nadržení? To že jsme? Než jsem se ale stačila ohradit, cítila jsem už, jak mi jeho horká dlaň klouže pod halenku a hladí mě na boku.
A zřejmě jsem nebyla jediná, kdo si toho všiml.
"Jděte proboha, ale ukliďte to tam proboha po sobě!" zamručila, když po nás hodila klíčem. Naruto ho s oslnivým úsměvem chytnul bez nejmenšího zaváhání a už mě strkal do schodů nebezpečně vypadajících schodů.
"Mohl bys mě alespoň jednou zasvětit do svého geniálního plánu, než ze mě zase uděláš svoji milenku, ženu, dceru nebo co já vím, co bude další na řadě?"
Uchechtnul se. "To teda nemohl."
Jo, to je přesně ta odpověď, kterou jsem čekala.
"Co když příště ti to rozhodnu zkazit?"
"Tak budeš spát v autě," hodil po mě zářivým úsměvem se, ale z nějakého důvodu jsem věděla, že si legraci nedělá. Opravdu by to udělal.
Zastavili jsme až před číslem našeho pokoje. Naruto ale rozhodně neztrácel čas a strčil mě dovnitř skoro tak rychle, že sem tak tak minula otevírající se dveře.
Na motel to nebylo špatné. Měli jsme docela velký pokoj v zadní části komplexu. Naruto to dobře vychytal. Tady mě nikdo neuslyší křičet, i kdybych křičela z úplně jiných důvodů, než jaké si domyslela paní recepční. Přesto jsem se ale nebála, že by mi bezdůvodně chtěl ublížit. Ale nechtěl mi ani věřit. A to jsem musela změnit.
"Proč mě nechceš zasvětit do toho, co mě čeká?" šeptla jsem skoro tak potichu, až jsem si myslela, že to rozhodně nemohl slyšet.
"Copak bys souhlasila?" zeptal se pobaveně a vyrazil, aby na dveře pověsil cedulku s nápisem nerušit. Chytré.
"Možná, že ano," odpověděla jsem. Měla bych se za to cítit hrozně, ale… celou cestu, co jsme sem šli, jsem nad tím přemýšlela a nenašla jsem žádnou jinou, tak rychlou a tak spolehlivou cestu jako je právě ta, po které se chystala jít.
A že je zatraceně vratká, to jsem věděla.
Sledovala jsem, jak u okna ztuhnul. Byla to jenom vteřina, možná ještě méně; jen nepatrný zlomek času.
Když se na mě pak otočil, tvářil se se stejně jako předtím, přesto to nebylo stejné jako předtím. V postoji byla tam ta těžce postřehnutelná změna napětí, kterou často vídám v učebnicích psychologie. Teď ale nastávala ta těžší otázka: jaká emoce to způsobila?
Zatáhnul závěsy. Nemohla jsem si pomoc, ale začínala jsem ho snad i obdivovat za to, jak opatrný je.
"To nemůžu," řekl prostě. Rozsvítila jsem si lampičku, abych na něj viděla.
"Co přesně?" zeptala jsem se a vstala. Nepohnul se, když k němu došla, ale ani se nezdálo, že by byl z vývoje této situace nějak nadšený.
"Všechno."
"To není odpověď," protestovala jsem.
Když zvednul oči, bylo v nich tolik emocí, až mě to málem porazilo.
"Hinato, nezahrávej si s věcmi, kterým nerozumíš."
"Nemůžu jim rozumět, když mě nenecháš," odvětila jsem prostě, bez sebemenšího zaváhání.
"Je to pro tvoje dobro."
Nadzvedla jsem obočí. "Tak takhle si to ve své hlavě odůvodňuješ? Unesl si mě. Sleduješ mě celou dobu, co jsme spolu. Nemám, jak nikoho kontaktovat a v celé téhle situaci jsem se ocitla jen kvůli tobě. Myslím, že mi tak trochu dlužíš trochu vysvětlování."
"Kvůli mně jsi taky naživu," připomněl mi.
"Prosím tě. Zachránil jsi mě kvůli sobě," odvětila jsem kousavě. Trhnul sebou. Nepatrně, ale bylo to tam.
Výborně, pomyslela jsem si, první fáze - vzbudit emoce, úspěšná. Teď už ho jenom přesvědčit, že já nejsem nepřítel.
"Nejsi vrah, a přesto se snažíš všechny přesvědčit, že jsi. Proč?"
Dobře, možná tahle přímost nebyla nejlepší variantou, ale vzít zpátky jsem to už nemohla, a tak jsem jen musela sledovat, tak se posadil na postel a skryl si hlavu do dlaní. Tentokrát se ale nenechám odbít jako v autě. Další takhle dobrou šanci už mít nebudu. Obzvlášť, jestli už zítra má všechno vypuknout.
"Proč? Proč to všechno?" tlačila jsem na něj dál. Nic neříkal.
Sedla jsem si vedle něj a natočila se tak, abych ho donutila podívat se na mě. Jeho modré oči byly hluboké a lesklé. Znepokojilo mě, jak moc mě to zasáhlo, a znovu si musím připomenout, že tohle je jen hra. A já udávám pravidla.
Položila jsem mu ruku na rameno. "Proč děláš, že nic necítíš?"
Pevné svaly se mu napjaly a teplo z jeho kůže ve mě začínalo vyvolávat vzpomínky. Můžu jenom doufat, že na něj to působí stejně. Když už mám takovou nevýhodu, tak by bylo fajn, aby ji měl taky. Což mi připomnělo, že jestli nic necítí, mám teď možnost to změnit.
Naklonila jsem se k němu a přesunula ruku přes jeho šíji až do vlasů. Těch krásných zlatavých vlasů. Byla jsem tak blízko, že jsem dokázala vnímat jeho dech na své tváři, a přesto, že jsem cítila, že na něj působím, se neustále ovládal.
"Proč děláš, že tě nepřitahuju?" zeptala jsem se, aniž bych nad tím přemýšlela. Odpovědí mi byl hluboký hrdelní zvuk. Zoufalý zvuk.
To mnou trochu otřáslo, ale nepřipravilo mě to ani náhodou na prudkost, s jakou vstal z postele, odstrčil mou ruku a začal rázovat po místnosti. Rukama si prohrabával vlasy a tvářil se skoro stejně, jako tehdy u auta. Jako by v sobě vedl nějaký krutý boj.
Nakonec se zastavil, zaúpěl, a pak svěsil ramena. Pohled, který mi věnoval, byl odevzdaný.
"Přitahuješ mě. Ale nemůžu to udělat. Nemůžu tě do toho zasvětit."
Zeptala se znovu, aniž bych přerušila oční kontakt. "Proč?"
"Musíš pochopit že… ti hrozí vážné nebezpečí, a čím toho víš míň, tím pro tebe líp."
Přešla jsem k němu a položila mu ruce na hruď. "Nechci ochranu, chci ti porozumět."
Prudce se nadechnul. "Nevíš, co žádáš."
"Zkus to," přesvědčovala jsem ho a opravdu jsem to chtěla. Chtěla jsem, aby mi věřil.
Začínalo to být nebezpečné.
"Ztratíš celý svůj dosavadní život. Nebudeš se moc vrátit. Nebudeš moc pokračovat ve své práci, nebudeš moc vidět svoji rodinu…" varoval mě.
"Moje rodina mě už dávno odepsala," přerušila jsem ho a překvapilo mě, jak snadno jsem mu tak bolestivou věc o sobě prozradila. Možná bych nakonec měla z nás dvou být já ta, která se víc bojí svého plánu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)