Jak jsem se rozhodovala, co chci vlastně dělat...

4. listopadu 2017 v 20:06 | Camelia |  TTKM
Páni, to je zase doba, kdy jsem naposledy něco vydala! Stydím se stydím, velice. Doufám jen, že vám to až tak nevadí (uklidňuju se tím, že už jsem stejně skoro nikdo nechodí). Nicméně k věci. Pro zábavu jsem se dnes rozhodla sepsat trochu jiný článek, a to článek o mých postřezích za tu krátkou dobu, co jsem v Praze. Článek o celém procesu, jak jsem si vybírala VŠ, jak jsem se rozhodovala, a proč jsem nakonec skončila tam, kde jsem skončila.

Doufám, že vás to trochu pobaví/insipruje/varuje/připraví na to, co vás čeká, a každopádně přeju hodně zábavy! :)


Znáte takové ty typy lidí, kteří naprosto ví, co chtějí dělat se svým životem? Sní o tom, jak ovládnou svět, zažijí na studijích ty slibovaná nejlepší léta a pak je čeká ta nejhezčí, možná i komplikovaná, každopádně konktrétní budoucnost s konkrétním cílem?
Jo, tak to přesně jsem já nebyla.

Psal se poslední týden prázdnin a já nastupovala do čtvrťáku. Nebudu teď řešit, co všechno se ve čtrvťáku pokazilo, a co naopak vyšlo, protože čtvrťák sám o sobě by byl na minimálně 4 samostatné kapitoly, ale budu se držet striktně toho, že se mi pomalu začínalo moje okolí ptát, kam potom půjdu. Jestli jste zažili určitě víte o čem mluvím. Neuběhla jediná rodinná sešlost, bez toho, abych neslyšela větu: "A už víš, co chceš potom studovat?" v různých obměnách a variacích.

A já narozdíl od všech těch sebejistých, rozhodných lidí, kteří celý svůj život směřují k určitému cíli, neměla tušení, co jim odopovědět.

Mnozí z vás, co na můj blog už chodíte delší dobu, asi víte, že jsem v biologii docela dobrá. Sama nevím, čím to je. Jestli tím, že jsem z fakt hodně malé vesničky uprostřed kusu světa, kde lišky dávají dobrou noc, nebo tím, že mám na to prostě geny/talent/dar... Možná prostě jen jsem byla ochotná se to učit, protože biologii stojí na tom, naučit se základní principy (k těm snad ale zase jindy). Zkrátka a prostě, byla jsem v biologii docela dobrá. A tak jsem si už od malička vypěstovala takovou jakous představu u svého okolí, že je to něco, co budu dělat i dál.

Jenže já neměla tušení, jestli to dělat chci. Víte co, to, že jste docela dobří v pečení koláčů, ještě neznamená, že je to něco, čím chcete trávit většinu svého dne... A ani teď, když už to studuju, to nevím. Měla jsem pocit, že neznám sama sebe dost dobře na to, abych dokázala určit, co mě bude bavit. Neměla jsem tušení, čím se chci stát.

Ale když se mě zeptali, bylo mnohem jednodušší jim říct, že: "Asi biologii," než vysvětlovat, že vlastně ani nevím, kým jsem, natož abych věděla, co budu studovat nebo ještě líp, co bych chtěla dělat.

Jenže, světe div se, nestala se žádná přelomová událost a ani mi zázračně nedorazilo expresní počtou znamená v podobně nějaké boží smsky, nebo halucinací, či čím to s námi svět komunikuje, a tak když došlo na lámání chleba, řekla jsem si: Ale tak jo, tak já zkusím tu biologii. Jsem v tom docela dobrá, docela mě to i baví, a většinou jsou tam samí fajn lidi s podobným smýšlením, tak já do toho půjdu.
A tak jsem si jednoho večera sedla, že se zapíšu do prváku na biologii. Jenže pozor - ono to nebylo tak snadné. Nejen, že jsem musela čelit nekonečným dotazům, čím chci být a co chci dělat a kam chci jít studovat. Navíc jsem si musela vybrat z nepřeběrné nabídky oborů, z nichž u některých jsem ani neměla tušení, co to vlastně znamená!

Jistě chápete, že to mě rozhodně nijak neuklidnilo.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem si škrtací metodou vybrala čtyři obory - Obecná biologie, Biochemie a Biologie a biochemie organismů, všechny na UK, a jeden obor s podobným zaměřením na Brněnské MUNI. A pak jsem si řekla, že někam se prostě dostanu. Tečka.

Čas šel dál, a najednou tu byl doben, a maturita pomalu klepala za dveře. V tu dobu jsem nechtěla na nějeké přijímačky ani myslet. Chtěla jsem prostě jen to mít všechno za sebou. A taky jsem chtěla, fakt jsem si přála, dostat se na VŠ bzez přijímaček. A tak, když jsem se dostala do národního kola biologické olympiády, byla jsem fkat nadšená. Účast pro mě znamenala vstupenku do jakéhokoliv oboru na UK, což byla přesně to, v co jsem doufala.

Pořádalo se to v Brně, na krásné, nové univerzitě. Musím říct, že jestli jste typ na ocel, sklo a futurismus, pak je MUNI přesně pro vás. Mají špičkové nové vybavení, krásné nové laboratoře a spoustu prostoru. Navíc máte od sebe menzu i bodovy kousek od sebe, ne jako v Praze, kde většinu času lítáte z jednoho místa na místo a doufáte, že na vás zbyde nejlevnější poživatelné jídlo.

Jenže program byl tak náročný, že jsem si po těch pěti dnech připadala tak hotová a vyřízená, že jsem myslela, že nedojedu domů. Nejen, že jsem z nějakého důvodu nemohla spát (asi stres) a spala každý den tak 3 hodiny. Navíc jsem taky třetí den nastydla a vážně vážně mě nebavilo vstávat každý den v 6 a vracet se po programu v 11 večer.

Takže když mě navíc nevzali bez přijímaček (narozdíl od UK), řekla jsem si, že na milé Brno z vysoka kašlu, a že prostě budu v naší dobré, stověžaté Praze, kterou mám stejně dvakrát blíž domů než Brno, a tak jsem si pěkně v klídku poslala svůj diplom, udělala maturitu (ve stejný den, jako mi přišel dopis od děkana, že mě berou bez přijímaček), a já si užívala krásných 5 měsíců volna, než to přišlo. Než jsem si uvědomila, že oficiálně se stávám dospělou, soběstačnou jednotkou, která bude většinu týdne bydlet někde úplně jinde. Navíc s lidmi, které v životě neviděla. Studovat něco, o čem si ani není jistá, že je to to, co ji bude napňovat.

Proto jsem se rozhodla, že to nenechám jen tak být a najdu si kamarády. Alespoň čtyři. Minimálně. A s tím odhodláním jsem na konci srpna vyrazila na úvodní soustředění. A svůj plán jsem si rozhodně splnila. Potakala jsem tolik lidí, že jsem za chvilku měla něco jako obří partu lidi, se kterými jsem se znala, což pro mě, která celý život měla maximálně 5 kamarádů, bylo něco úplně nového.

Pět dní uteklo jako voda a nastalo září. A s tím i moje stěhování na kolej, kterou jsem odmítla řešit do skoro až poslední chvilky, takže jsem nakonec, místo na Budeči, který je PřF UK nejblíž, skončila ke svému zděšení, na Matfyzácké fakultě v Tróji (rada pro vás: řešte koleje včas!). I když v mém případě to dopadlo docela dobře. Spolubydlící se zatím zdá jako velmi milá osoba, a škola mě zatím taky docela baví. I ta moje parta jakž takž drží, ale o té třeba zase někdy jindy něco sepíšu. Pro teď už musím běžet. Tak hodně štěstí a doufám, že se Vám můj dnes netypicyk osobní článek líbil :)

A co vy, jak jste se rozhdovali, kam na VŠ? Jste spokojeni? Dejte mi vědět, co si myslíte! Zajímá mě to :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Magicmax Magicmax | E-mail | Web | 4. listopadu 2017 v 20:38 | Reagovat

Já jsem zatím jenom na střední škole. Takže nemůžu být zatím s vysokou školu spokojený. :D :D Ale! Ani nespokojený. :D :D :D To není zrovna moc nevýhodný obchod. :D Ale stejně je nejlepší mít vysokou školu. :)

2 Cam Cam | E-mail | Web | 5. listopadu 2017 v 12:56 | Reagovat

[1]: Malá rada: Užívej si poslední roky střední! VŠ je jako jiný svět a úplně jinak to celé funguje. A jinak moc děkuji za komentáře a držím palce s výběrem :)

3 Magicmax Magicmax | E-mail | Web | 5. listopadu 2017 v 12:57 | Reagovat

[2]: Děkuji Vám za vaší malou radu. Snad jí správně použiji. Za komentář nemáte zač. :) Díky za držení palců. :) Snad se Vám povede vystudovat vysokou školu. :)

4 ~Nana-chan ~Nana-chan | Web | 5. listopadu 2017 v 20:20 | Reagovat

Keď som skončila strednú školu, tak ma nikam bez príjimaček nevziali, a ani som sa tam potom nedostala. Tiež som mala problém s tým, čo chcem robiť v mojom živote, avšak! U mňa to bolo vcelku iný príbeh - rodičia a ICH sen, aby sa ich dieťa stalo právničkou. Ja som si začala myslieť, že keď mám rada históriu, tak to právo asi dám, ale to, čo sa potom dialo v mojej rodine sa odrazilo na mojom štúdiu. Vedela som, že sa viem dobre učiť, ale tie problémy doma mi úplne pokazili náladu na učenie a to sa odrazilo aj v škole.
Postupne som zistila, písaním na blog a vytváranie grafiky, že to, čo chcem robiť je dizajnérstvo. S tým som sa zverila rodičom a takú hádku som nikdy nemala, a nikdy nezabudnem. Silou mocou som chcela potešiť rodičov, nidky mňa. Tak som sa dostala na súkromnú vysokú školu práva, ale tá mi trvala len jeden semester a musela som odísť, keďže sa to finanćne nedalo zvládnúť. Potom sa stali ďalšie katastrofy v našej malej rodinke a aj v mojom osobnom živote a ...
tu som, v Nemecku, postavená na nohy, učím saintezívne nemčinu a potom sa prihlásim na univerziut dizajnérstva. Buď si dám štúdium po anglicky, alebo po nemecky (momentálne je lepšia anglina, ale už mi to lepšie ide s nemčinou) takže buď rada tam, kde si.
Ja ti držím tiež palčeky, nech sa ti všetko podarí tak, ako ty chceš a nie tí okolo teba! :)

5 Cam Cam | E-mail | Web | 6. listopadu 2017 v 21:17 | Reagovat

[4]: Řekla bych, že mě mrzí, že jsi to měla takhle těžký, jenže... pak bys taky dost dobře nebyla tou Nanou, jakou známe dnes, takže i když není zrovna pěkné, že sis něčím takovým musela projít, jsem ráda, že jsi nakonec spokojená.
Já jsem si řekla, že je lepší studovat alespoň něco, co mi docela jde, než čekat, až mě napadne, co chci se svým životem dělat :) A třeba nakonec mě to stejně jako tebe zanese tam, kde mám být.
Držím moc palečky a přeji ti to samé! :)

6 Erin Blood Moon Erin Blood Moon | Web | 10. listopadu 2017 v 1:14 | Reagovat

Já sama nevím co dělat
Spřátelíš?

7 Cam Cam | E-mail | Web | 11. listopadu 2017 v 11:09 | Reagovat

[6]: Promiň, ale už dlouho jsme nespřátelovala :) Zjistila jsem, že jsem akorát dělala reklamu a spřátelené blogy o mě ani nevěděli a články četli jen z povinnosti, takže ne, nespřátelím :) Ale pokud se ti na mém blogu líbí, budu jedině ráda, budeš-li se vracet. Děkuji za komentář!

8 Tarei Tarei | Web | 14. listopadu 2017 v 21:19 | Reagovat

Ty jo, dost dobrej článek, mám to podobně, taky jsem nevěděla a teď jsem na čínštině, fakt sranda.
Tak hodně zdaru!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)