Špatný syn

27. listopadu 2016 v 12:32 | Camelia

Byl jsem na svém vlastním pohřbu, pomyslel si. Ta vůně domova se mu vryla do každé buňky v těle, naplňovala ho do posledního kousíčku, rvala mu srdce z těla. Vzpomínal si na každý svůj pohyb, na každý řez. Pamatoval si každý okamžik toho krve prolití. Jejich pohledy překvapení i odsouzení. Ten moment, kdy konečně prozřeli. Bylo však už pozdě. Nestačili zastavit to, co přišel udělat. Jejich schopnosti se s těmi jeho nemohli rovnat. Byl až moc rychlý, až moc dobrý. Oni z něj udělali až moc dobrého.
Tu noc zemřel. I když jsem to nebyl on, kdo vykrvácel na podlaze sídla nejmocnějšího rodu té doby v Konoze. Je to všechno jenom slovíčkaření. Zemřel.
Hlas promluvil najednou a nečekaně. "Pche, podívej se na sebe!"
Ani nepohnul. Dokonce se místo odpovědi jen pousmál a vyfouknul cigaretový kouř. "Dneska máš zpoždění."
"To kouření tě jednou zabije."
"Každý musí na něco zemřít," odpověděl klidně, jakoby tuhle diskuzi už někdy vedli. A kdyby jen jednou. Každý rok, v tuhle hodinu. Už osm dlouhých let.


Ucítil pohyb a koutkem oka zahlédl mužské ruce opírající se o kovové zábradlí. Poznával je. Tak podobné jeho vlastním, ale přesto jiné. Silné, pyšné, tvrdé. Ty jeho měly ale navíc něco, co nic nemohlo smazat. Krev vlastní rodiny.
Obláčky kouře se rozplývaly ve vzduchu. Zavládlo ticho. Pravidelně nesl cigaretu k ústům, popotáhl, vydechl. Oranžový konec rozehnal na moment tmu a stíny, ale jenom dočasně. Věděl, že už to nikdy lepší nebude, ale vybral si. Vybral si život zrádce, život v temnotě a ve stínech.
"Dnes nebude žádné: Jsi bratrovrah, d*vka rodu?" zeptal se, v jeho hravém tónu byly však stopy smutku a melancholie.
Muž vedle něj si odkašlal dávivým kašlem nekuřáka s plícemi plnými kouře. "Noc je ještě mladá."
Dočkáš se…
"Stejně skončíme u toho stejného názoru jako vždy, tati." Prudce se nadechl. Tělo se mu otřáslo v náporu kašle. Na jazyku pocítil železitou pachuť vlastní krve. "Nemůžeš vrátit zpět to, co jsem udělal, a já ti nemůžu říct, že jsem toho nelitoval…"
"Ale byla to správná věc," dokončil za něj. Hvězdy dnes téměř nebyly vidět, ale měsíc zářil jasně a silně. Stejně jako tehdy. "Zklamal jsi mě, Itachi."
"Nedal jsi mi na výběr."
"Každý má na výběr."
"A já si zvolil zachránit co nejvíce nevinných životů. Uchránit je před další bolestí."
Zamračil se. "A čekáš za to ode mě snad pochvalu? Vyznamenání? Zabil si svou rodinu, svého bratra si obrátil proti sobě. Zničil si náš rod, mou pýchu! Můj smysl života!"
"A ty co?" štěkl. "Tys to všechno zničil! Mě, Sasukeho, naši rodinu! A zničil bys spoustu rodin stejně, jako si zničil tu naši, kdybych tě nezastavil. A pro co?" otočil se. V pohledu chlad a bolest. "Pro pýchu. Pro zatracenou pýchu a moc."
Dívali si vzájemně nepohnutě do očí. Do očí černých jako voda na dně řeky skrývající tělo jeho nejlepšího přítele.
"Myslel jsem, že rozumíš, že chápeš, čeho jsem chtěl dosáhnout. Myslel jsem, že jsme rodina, Itachi."
Vzdal to. Slza se mu skoulela po tváři. Jen tenhle den, jen v tuhle hodinu si dovolil ukázat slabost.
Nikdy nepochopil otcovu posedlost hrdostí a jeho schopnostmi. Dal by všechno proto, aby nebyl tak dobrý. Dal by všechno proto, aby mohl vidět svoji rodinu, aby se mohl vracet domů, do Konohy. Jenže nic z toho už nikdy nebude možné. Jeho otec ho nenávidí, jeho bratr ho nenávidí ještě víc. Bylo tak těžké, vidět je umírat, otočit se k Sasukemu zády. Bylo to to nejtěžší, co kdy v životě udělal a nikdo už tu díru nikdy nezaplní.
"Chápu, ale žádná moc na světě, žádné peníze ani pýcha, nedokáží nahradit domov. Rodinu. Chtěl si jim to všem sebrat. Nemohl jsem tě nechat."
"Jsi slaboch, ostuda Uchihů, mé největší selhání! Kéž bych tě nikdy tak nevychvaloval! Je mi špatně z každého momentu, kdy tě tu vidím. Kdy se tu s tebou musím vidět. Vůbec nechápu, proč jsem to ze všech lidí právě já!"
Itachi to věděl. Byl poslední, koho zabil. Proto to byl on, který se mu každou noc na svátek mrtvých zjevoval. Jedinou noc, kdy kouřil a sledoval dým mizící k oblakům rozplývaje se jako všechny jeho naděje. Pár hodin, kdy si dovolil truchlit.
"Dal bych všechno, abych mohl vidět matku," řekl nahlas, aniž by si to uvědomoval. Fugaku však neřekl nic. Jen se vzpurně opřel o stěnu a došel ke stejnému stavu, jako pokaždé, když přišel tenhle den. A přestože svého otce nenáviděl za to, jak je zaslepený, a nenáviděl sebe každou vteřinou připomínající ty momenty víc a víc, někde v hloubi duše byl rád, tak strašně moc rád, že ho vidí. Mrzelo ho to. Bolelo to. Tak strašně moc to bolelo - předstírat, že to nebolí. Někdy by se nejraději schoulil do kuličky a počkal, až všechno přejde. Jenže to nebyl zlý sen, ze kterého by se mohl probudit.
"Udělal jsem to pro Konohu, tati. Pro Sasukeho."
Fugaku si odfrkl a víc neřekl. Itachi nevěděl, proč mu záleží na tom, aby to jeho otec pochopil, ale něco v něm zoufale toužilo po tom se svěřit. A kdo je lepší ke svěřování než mrtvý? Jenže i kdyby mu to vysvětloval, i kdyby se pokoušel mu osvětlit svůj plán, jeho otec by to nikdy nepochopil.
"Proč? Pověz mi, proč nemůžeš připustit, že si se zmýlil?"
Nečekal odpověď.
"Pověz mi, tati, co jsem měl udělat. Já nikdy nechtěl nic jiného, než klid. Mír."
Ticho.
"Měl jsi mě vůbec někdy rád jenom jako svého syna? Žádný dědic Uchiha. Žádný nejtalentovanější syn?" Uchechtl se.
Odpověď znal. Nikdy nebyl nic víc, než to. Otec ho jistě měl rád, ale vždy stavěl klan před ně. Cítil se slabý a tak vyčerpaný. Sharingan ho pomalu zabíjel. Věděl to. A věděl i o tom, že si na něj brousí zuby ten slizký had Orochimaru. Proklínal se, že dovolil, aby jeho malý bratříček skončil v těch rukách, ale teď už je pozdě plakat nad rozlitým mlékem.
"Jsi špatný syn, Itachi," ozvalo se mu za zády. Přerývavě se nadechl. Tohle byla rána, kterou nečekal. Bolest se mu zase drala do očí. Tentokrát ji nenechal a místo toho se podíval na Měsíc. Jeho slova byla tichá:
"A ty špatný otec."

Zůstali pak ve stejných pozicích celou noc. Cigareta už dávno dohořela, do očí zčervenalých pláčem se dostaly první sluneční paprsky nového dne. Nemusel se otáčet, aby viděl, jak tělo jeho otce mizí v rozbřesku. Jako již osmkrát předtím.
Narovnal si záda, protáhl se a nasadil svou obvyklou masku klidu, ticha a vyrovnanosti. Balíček cigaret schoval na příště, i když věděl, že jeho slabé tělo už dost možná žádné příště nevydrží. Na tom ale teď nezáleželo. Dotáhne věci do konce. Zachrání Sasukeho, donutit ho pochopit! Zachrání vesnici. Nenechá je všechny zemřít kvůli ničemu.
A možná že jednoho dne od svého otce uslyší ta slova, která celou dobu touží slyšet, a možná, že taky ne. Ale i kdyby měl pokračovat v téhle cestě zrádce sám a zemřít tou nejhorší smrtí jako největší zrádce Konohy, udělá to, protože někdo to musí udělat!

Udělat správnou věc.



***
-Obvykle mě postava Itachiho a celé tohle rodinné drama nehorázně nebaví, ale incpirace mě nakopla a tak vzinkla tahle povídka pro konožskou Dušičkovou misi, a řekla jsem si, jaké by to asi pro Itachiho bylo, kdyby měl čelit své rodině? Co by mu řekli? A tak vzniklo tohle krátké cosi.
Děkuji za přečtení i komenty :) -
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sumiko Shiroo Sumiko Shiroo | 28. listopadu 2016 v 18:20 | Reagovat

Říkám si, že i když jí čtu podruhé, stále mě nějak zraňuje. Možná z důvodu, že Itachiho nesmírně miluji a bolí mě, že musel žít tak, jak žil. Bolí mě že nemohl žít dýl, že nemohl vše vysvětlit a že ho nakonec zabila jeho vlastní nemoc. Celkem ironie, řekla bych. Nakonec shledání s otcem bylo bolestné ale i trochu milé. Vždycky jsem milovala tvoje povídky Cami-chan. ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)