Výtah

2. října 2016 v 15:03 | Camelia

Výtahy - ty plechové skříňky visící jen na několika ocelových lanech, ve mně nikdy nevzbuzovaly přílišnou důvěřivost. Spíš naopak. Schody se mi vždycky zdály bezpečnější, a navíc také pomáhaly spalovat nějaké ty kalorie, které jsem, buďme upřímní, spálit potřebovala.
"Kolik je to už minut?" zeptala jsem se.


Podíval se na mě. "Dvacet."
Opřela jsem si hlavu o stěnu a pokoušela se si sebe samu představit na nějakém jiném místě. Někde, kde netrčím zaseknutá ve výtahu s Tomem. U všech svatých, proč zrovna s ním? Kdyby to byl Libor, věděla bych, čím ten čas zakecat, a nebylo by to tak trapné. S ním bych se cítila v bezpečí. Možná bychom si z toho i udělali legraci. Ale s Tomášem to bylo jiné. Byla jsem nervózní, což moc nepřidávalo ani mým paranoidním myšlenkám, že tu umřeme.
Vždycky jsem si říkala, že je nepravděpodobné, aby se výtah zasekl na takovou dobu, a jak je to v těch seriálech ale trapně nahrané. Vždyť jaká je pravděpodobnost, že by holka skončila se svou tajnou láskou zaseknutá ve výtahu na hodinu? Bez nikoho jiného? No uznejte, že to zní jako až moc velká náhoda. Takové klišé!
A teď jsem tu taky, v té samé situaci, šatech a lodičkách a netuším, co mám dělat.
Kdybychom byli v té telenovele, jejíž jméno si už nepamatuju, nejspíš bychom se na sebe zuřivě vrhli, vyznaly si své city a zasnoubili se. Pousměju se. Kéž bych ji mohla říct nahlas a nesmát se tomu jen v duchu. Jenže jak už to se mnou bývá, každou myšlenku, která proletí mou myslí, musím okamžitě posuzovat z hlediska reálnosti, a uvažovat, co by se dělo, kdyby…
Ne, ne, ne, ne, ne. Je to Tomáš! Ten by s tebou nic neměl ani za zlaté prase. A ty s ním taky ne, protože se k tobě vždycky choval jako arogantní blbec.
Zavrtěla jsem hlavou a nenápadně na něj pohlédla. Pak jsem se ale raději (a taky ze studu, že se na něj dívám) raději dívala na podlahu.
Nic neřekl, a já taky ne.
Zespodu k nám doléhaly tlumené hlasy lidí a hudba. Měla jsem v sobě pár panáků, ale nic převratného. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla zvyklá pít, jsem se nechtěla na svém maturitním plese ztrapnit.
Uchechtla jsem se. "Měl jsi pravdu! Vážně neumím chlastat."
Pousmál se, ale nic neřekl, a já se najednou cítila zase strašně trapně. Nenáviděla jsem ten pocit. Jsem chytřejší, mám lepší známky, a přesto se cítím hrozně pokaždé, když o mě ani nezavadí pohledem. Proč mi tak záleží na tom, aby mě uznal? Aby si mě všiml?
Povzdechla jsem si. Osm let a já se vůbec nezměnila. Pořád toužím po uznání těch, kteří mě nikdy uznávat nebudou. Po uznání těch, kteří by měli chtít, abych je uznávala JÁ a ne obráceně.
Zamračila jsem se. Kolikrát jsem si přála, abychom si to mohli vyříkat! Kolikrát jsem si představovala, že k němu prostě přijdu a všechno mu řeknu - co si myslím, co po mě chce, že možná se jednoho dne staneme kamarády. Představovala jsem si, že mi vyzná lásku, nebo že mi řekne, že mi závidí. Představovala jsem si tolik věcí!
Je třeba ty představy navždy vymazat z mé hlavy. Věděla jsem to. A teď jsme tu byli sami, bez kohokoliv, kdo by nás rušil (technici dorazí až za hodinu). Ideální příležitost! Jenže mé myšlenky byly nějaké celé rozutečené a obávala jsem se, že bych to celé jen zhoršila.
Začala jsem žmoulat okraj sukně a cítila, jak se mi útroby začínají svírat úzkostí. Nesnášela jsem pocit, že nemůžu ven. I když nejsem klaustrofobik, dvacet minut v uzavřeném prostoru s vaší psychikou udělá své. Potřebovala jsem se rozptýlit. Soustředit se na něco jiného.
Zdá se, že je to teď nebo nikdy.
"Obdivovala jsem tě," řekla jsem a obrátila oči směrem vzhůru. Věděla jsem, že se na mě otočil, ale bylo snazší to všechno říct stropu, než jemu. "A záviděla ti. Tvoji oblíbenost, kterou nikdy mít nebudu, tvoji pohotovost, schopnost lidi rozesmát, to, že si nic neděláš z autorit. Obdivovala jsem to, a nesnášela sebe i tebe za to, že chci tvoje uznání, přestože vím, že ho nikdy mít nebudu."
Zasmála jsem se. "Vzpomínáš si, jak jsme se tehdy pohádali?" Žádná reakce. "Chtěla jsem se ti tehdy omluvit, říct, že jsem to nechtěla udělat. Pošlapat tvoji hrdost. Ale neudělala jsem to. Hádala jsem se jen proto, že dřív jsem ustoupila - a pak jsem musela ustupovat pořád. Celý svůj život na základce jsem ustupovala lidem. Měla jsem toho plné zuby. A tak jsem prostě jen z principu ustupovat nechtěla. A teď jsme tady. Já se ti svěřuju, ty jen mlčíš a myslíš si, jaká jsem kráva. No jo, to je život."
A bylo toho víc, co jsem mu chtěla říct. A najednou to ze mě všechno vytrysklo, jakoby kdyby tohle vážně byl můj konec. "Vlastně jsem tě vždycky měla docela ráda. I když jsi mě pomlouval za zády, myslel sis, jak ubohá jsem… V čemž si asi měl pravdu, ale to není má pointa. Byla jsem naštvaná, že mrháš svým talentem. Že tak chytrej kluk na školu tak kašle. Štvalo mě, že si nepovídáme.
Já ani nevím, ale mrzí mě, že s vámi tolik let chodím do jedné třídy a skoro vás neznám. Ale pak, když jsem si to uvědomila, že jsme mi vlastně cizí, bylo už příliš pozdě na to to změnit. Nemáte mě rádi a já to chápu. Nemusíte mě mít rádi. Jen bych chtěla vědět proč." Otočila jsem se na něj a až teď se podívala do jeho šedomodrých očí. "Upřímnost, víc nechci a nežádám." Ale kdo ví, jestli se mi jí dostane…
Má myšlenka naplnila prostor. Bylo to zajímavé, říci to nahlas. Jakoby ze mě skutečně něco spadlo. A současně jsem cítila i hrdost - hrdost, že jsem to zvládla. Řekla jsem to! Nebyla jsem si jistá, jestli jsem byla i připravená na to slyšet odpověď, ale jistým způsobem jsem to už chtěla mít za sebou. A tak jsem tam jen tak seděla, zírala na něj, a čekala na jeho verdikt.
Vlastně mě ani nenapadlo, k čemu všemu jsem se mu právě teď přiznala. Nechala jsem ho nahlédnout do svého myšlení, do svého srdce, do svého nitra. Tam, kam jsem tak málokdy někoho ze svých spolužáků pouštěla. Mohla jsem to říct méně jasně, mohla jsem víc hrát, moha jsem se u toho smát a svést to na vtip, jenže… to jsem nikdy nebyla já. A spoustu lidí toho zneužilo, jen doufám, že Tomáš to pochopil. Možná porozumí mé potřebě? Možná máme tuhle upřímnost podobnou?
A jak v tom tichu plynul čas, postupně mi začalo docházet, že asi ne.
"Jste tam ještě?" ozval se z mikráčku skřípavý hlas.
"Ano," řekla jsem - snad až příliš hlasitě.
"Do minuty vás vytáhneme, dobře?"
"Dobře." Zvedla jsem se. Tomáš stále ještě seděl na zemi a tvářil se nepřítomně. Mohla jsem jen doufat, že přemýšlí nad mými slovy, ačkoliv to bych si asi moc fandila. V moment, kdy se ozval ten opravář, jsem věděla, že odpověď nedostanu. Na jednu stranu mě to mrzelo, ale na druhou jsem si připadala jako někdo, kdo se už nemusí krčit pod stolem. Někdo, kdo se mu může postavit, někdo kdo ho porazil - ne ve vědomostech, ale v jeho vlastní hře - hře mysli.
"Slečno? Pane?" vykoukl na mě z horní mřížky zarostlý obličej silného padesátníka. "Jste v pořádku?"
"Ano, naprostém," usmála jsem se a chytla do ruky lodičky.
"Tak počkejte, jen to odmontuju, a hned vás dostaneme ven!" Pak se ozvalo několik drsných ran, výtah se trochu zakolíbal, a už byl volný prostor, kudy mě mohli vytáhnout ven.
"Tak pojďte, slečno, vy první!"
Chytla jsem se jeho mozolnaté ruky, a těsně před tím, než mě vytáhly nahoru, jsem se na něj podívala, a věděla jsem, že ten moment si budu pamatovat do konce svého života. Moment své výhry.
"Jen jsem chtěla, abys to věděl."

-Dnes pro vás nemám bohužel nový díl Rudá jako krev, ale napsala jsem vám tohle. Je to jenom povídka, nikdy jsem naštěstí ve výtahu nezůstala, ale... Tomáš existuje, a jestli náhodou tohle čte (jakože nejspíš ne) chci aby věděl, že všechno, co mu tahle postava řekla, bych mu chtěla říct taky. Možná jinými slovy, možná jiným způsobem, nicméně tomu dotyčnému můžete poděkovat za tuhle kraťoučkou povídku věnovanou všem lidským vztahům. Jsou to ale komplikovaná věc, co říkáte. Máte taky někoho komu byste toho tolik chtěli říct, ale nemáte na to odvahu?
Dejte mi vědět v komentářích :) -
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Liea Liea | 2. října 2016 v 16:58 | Reagovat

Proč mám tvoje povídky tak ráda? Příběhy nikoho jiného nečtu ani nevyhledávám, tak proč u tebe je to jiný? Narovinu si můžeme říct, že velkou zásluhu na tom má Naruhina, ale není to všechno. Líbí se mi jak to umíš se slovy, jak věty dokážeš rozvést, jak dobře umíš věci popsat. To nejlepší - to, co lidi přitáhne - je to, že příběhům dáváš něco ze sebe a každej v tom najde kousek sebe sama. Já jsem se tam našla, vím jak se cítíš, ale po určitý době mě to přešlo. Sama časem zjistíš, že tohle není nic špatnýho.
Vztahy jsou složitá věc ale pokud to překonáš, posune tě to jen dál. Takže ti přeju hodně štěstí ☺

2 Camelia Camelia | E-mail | Web | 2. října 2016 v 21:19 | Reagovat

[1]: Děkuji ti, moc to pro mě znamená :)  .
Já nevím, jestli chci aby mě to přešlo, spíš bych asi chtěla mu tohle říct (a nejenom jemu) a prostě to mít vyřešené jako v té povídce.
Děkuju, já tobě taky :)

3 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 7. října 2016 v 23:11 | Reagovat

Vztahy jsou dost komplikovaná věc. A ještě složitější je s lidmi jednat narovinu, což jsi dokázala i v této povídce. Hrdinka se rozhoupávala příliš dlouho a nakonec vše vyšlo bez reakce. Líbil se mi konec, byl velmi reálný. Stejně tak reálný jako jsou lidé ke kterým jsi upřímná a oni na to nijak nereagují, protože buď nechtějí nebo to nedokážou. A někdy obojí.

4 Camelia Camelia | E-mail | Web | 7. října 2016 v 23:29 | Reagovat

[3]: Díky za upřímný komentář a reakci. Jsem ráda, že jsi v tom našla něco, co se ti líbilo a že jsi pochopila můj záměr. Samozřejmě, mohla jsem tam dát, že ji odpoví, jenže... nedokázala jsem si představit, co by na to měl říct. A většina lidí ti stejně nic neřekne, přesně jak sama tvrdíš. Doufám, že se ti nezdála povídka zdlouhavá, když píšeš, že hrdinka se rozhoupávala příliš dlouho? To by mě mrzelo.
Jinak moc děkuji za komentář. Tvůj názor mě vždy zajímá :)

5 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 12. října 2016 v 20:44 | Reagovat

[4]:Nene, spíš jsem to myslela obsahově, ne provedením.
Tedy, pochopila jsem, že jí trvalo dlouho než se vyjádřila vzhledem k těm uplynulým letům a uplynulým šancím. Povídka zdlouhavá nebyla. :)

6 Camelia Camelia | E-mail | Web | 13. října 2016 v 18:30 | Reagovat

[5]: Tak to jsem ráda :)

7 Skittleee Skittleee | E-mail | Web | 20. října 2016 v 21:05 | Reagovat

Ehm, ehm. Toto je jeden z důvodů, proč si myslím, že je tvůj osud zpečetěn. :-D Ale jako text se mi to veeeliceee líbilo, jenže víš, má milá, že upřednostňuji "trochu víc šťávy". Jinak zase palec hore. ;-)

8 Camelia Camelia | E-mail | Web | 22. října 2016 v 12:35 | Reagovat

[7]: Tak myslím, že každý má nějakého takového člověka, kterému by toho chtěl hodně říct a neví jak. A víš proč tamnení víc šťávy? Protože k němu takové věci necítím :P Takže kde vidíš, že je můj osud spečetěn? :D Ale díky :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)