Rudá jako krev - 07

22. října 2016 v 1:35 | Camelia

Potřásla jsem hlavou, abych zahnala slzy. Nejsem o nic lepší, než Modroočko, kterého jsem chtěla udat. Jsem naopak ještě horší - já si hraju na někoho, kdo lidem pomáhá. Jsem takový pokrytec!
Vzlykla jsem, ale brzy se ovládla. Jestli si něčeho všiml, nedal to najevo. To, že nejsem sama - a jeho ruka na mých bedrech, mi připomněla, že potřebuji být silná. A já budu silná! Musím…


Šli jsme bůhví jak dlouho (což bych možná věděla přesněji, kdybych se celou tu dobu neutápěla v sebelítosti), až jsme nakonec zastavili v potemnělé špinavé uličce. Vypadalo to tu podobně opuštěně, jako v domě, ve kterém jsme dnes strávili noc.
Tak, a teď mě zastřelí, proletělo mi hlavou. Doufám, že má dobrou mušku a nebudu to trvat moc dlouho. Měla jsem toho plné zuby. Jenže jsme pokračovali pořád dál a dál. Chvíli mi trvalo, než mě napadlo, že celou tu dobu možná pravděpodobněji směřujeme ke špinavé Toyotě - světově nejprodávanějšímu modelu tmavě modré barvy, jedné z několika miliónů.
Naruto sáhnul kamsi pod okap, ale klíče tam nebyly. Pokusil se tedy otevřít, což se mu naštěstí podařilo. Trochu jsem nechápala, k čemu nám to bude, ale raději jsem se neptala. Místo toho jsem stála po jeho boku tak, aby mě měl nadosah a mohl mi kdykoliv připomenout, co znamená být rukojmím. Odhalení toho, jaká jsem mrcha, mě ale nechávala k jeho varováním chladnou.
"Jeden pohyb a končíme."
Přikývla jsem a nastoupila. "Co teď?"
"Teď počkáme, až se budou lidi vracet z práce."
"A pak?"
Odpovědi jsem se nedočkala. Místo toho jsem znovu prozkoumávala jeho obličej. Zdálo se, že mu to nevadilo. Jaký taky smysl by mělo si chránit tvář, když už jsem ho stejně viděla? Sledovala jsem jemné čárky po jeho tvářích. Kde se tam asi vzaly? Bylo mi to vlastně jedno. Připadala jsem si jako za nějakou skleněnou stěnou - úplně oproštěná od toho, co se právě děje. Měla jsem pocit, že se mi zhroutil svět, stejně jako těm lidem přede mnou v kanceláři. Tohle tedy bylo to zoufalství, které mi popisovali? Které jsem tolerovala? Otřásla jsem se.
"Měl jsi někdy pocit, že si nezasloužíš žít?" A až když odpověděl, došlo mi, že jsem to řekla nahlas.
Sevřel volant pevněji. "Ani nevíš jak."
Toužila jsem po tom, vědět víc. Najednou jako by mezi námi bylo cosi nového. Osten porozumění. Závan pochopení a zvědavost. Byla jsem s tím mužem jen necelých čtyřiadvacet hodin. Rozum mi napovídal, že je to neřád, že si zaslouží zemřít bolestivou smrtí, ale něco ve mně, něco v jeho očích, mluvilo jinak. A mé srdce jeho očím věřilo. Byl v nich smutek. Zrada, která mě donutila přemýšlet, co je to asi za lidi. Udělám dobrou věc, když je pokusím napráskat?
Rozpršelo se. Těžké kapky dopadaly na naší špinavou Toyotu. Cítila jsem se trapně bezmocná. Čas mi zase proklouzával mezi prsty. Měla jsem toho dost. Skoro jsem si i přála, aby mě zastřelil. Nechtěla jsem dál pokračovat v té diskuzi. Mátlo mě to. Moje srdce a rozum se poprvé za celý můj život nedokázaly sjednotit. Neuměla jsem si s tím poradit, protože ta situace pro mě byla úplně nová. Bála jsem se, že udělám chybu, že selžu. Jenže… co by bylo to selhání a co výhra?
"Jsem hrozná," začala jsem. Nechápu, proč jsem to říkala. Proč jsem se mu začala svěřovat. Možná jsem si myslela, že mě pochopí? Nebo prostě jsem to jenom potřebovala říct. "Tak sobecká, tak pokrytecká. Tak slabá."
Rozbrečela jsem se. Opravdu jsem se rozbrečela. V autě s cizím chlapem, který mě unesl, ve městě, které mi nikdy nepřipadalo jako domov. Najednou jsem viděla všechny trhliny mého dokonalého světa, které jsem se snažila nevidět. A potřebovala jsem být rukojmím zlodějů, abych viděla, jak mizerně jsem žila, jak slabá vlastně opravdu jsem. Potřebovala jsem kriminálníka, aby mi otevřel oči.
Ucítila jsem jeho ruku na svém rameni a podvolila se. Nechápala jsem, proč nebo jak jsem se ocitla v jeho náručí. Všechno na čem mi záleželo, se zbořilo.
"Jmenuju se Naruto a…"
Políbila jsem ho. Neměla jsem, ale udělala jsem to. Možná jsem doufala, že po tom moje srdce pochopí, že nemůže najít sympatie v někom takovém? Že to vyřeší ten rozpol ve mně. Třeba se zase bude chovat chladně a odtažitě. Třeba si skutečně potvrdím, že je to prostě grázl.
Jenže jak mě tam tak držel a líbal mě, nestalo se nic z mých předpokladů. Naopak. Cítila jsem v bezpečí. Moje mysl se uklidnila Do žil se mi vyplavoval život. Cítila jsem, že s každým dalším polibkem, s každou sekundou, kdy jsem vnímala jeho tělo pod svým, chci víc.
Byl to risk, bylo to naprosto nezodpovědné. Já vím. Asi jsem doufala, že si to nenechá líbit a prostě mě zastřelí. Nestalo se tak. Líbal mě stejně jako já jeho, jako bych ani já nebyla jemu lhostejná.
Jeho pevné svaly se mi napínaly pod rukama. Hladila jsem ho po hrudi, po tváři, mačkala hrsti jeho blonďatých vlasů ve svých dlaních. Vydechla jsem, když jsem ucítila, jak mě jeho ruce pevně chytily za zadek. Naprosto nestydatě se mi přisál na krk. V tu chvíli jsem nemyslela - nenapadlo mě, co to sakra děláme, proč s ním spím. Ale vzteklá jsem mohla být jen sama na sebe - já to začala. Já se na něj vrhla, že jsem sebe samu nepoznávala.
Rozepnul si džíny a otočil mě čelem k oknu. Nechala jsem ho. Slyšela jsem jenom trhavý zvuk, jak rozbaloval kondom, a pak jen příjemnou bolest.
Už tak dlouho jsem neměla sex!
Skoro jsem se za tu myšlenku, za tu představu sebe, jak spím v autě se zlodějem, s kriminálníkem, styděla, ale… bože, bylo to, jako bych se znovu narodila. Nedokázala jsem se zlobit na sebe, na něj, ani na nic jiného. Před očima mi tančily hvězdičky, a já vnímala jenom jeho dech ve svých vlasech, ty pravidelné pohyby přinášející mi vlny slasti. Nehlídala jsem se, nechala jsem se ovládnout pocity. Ani mě nenapadlo, co by se asi stalo, kdyby ho teď tady našli, mě s ním v autě, na jeho klíně, se sukní vykasanou až bůh ví kam, pomačkanou halenkou a zpoceným tělem.
Houpali jsme se v dokonalém rytmu. Cítila jsem, jak se napíná námahou. Stehna mě pálily, ale cítila jsem, že nejsem daleko. A pak vydal takové to hluboké hrdelní zabručení, když došel k vrcholu a tvrdě mi zmáčkl prsa. To bylo všechno, co jsem potřebovala, abych ho následovala.
Svezla jsem se na své sedadlo, zadýchaná, příjemně unavená a malátná. Chvíli nebylo slyšet nic, než naše vzájemné výdechy. Ještě jsem se ani nevzpamatovala z intenzity těch pár minut, natož abych pochopila následky, a Naruto - jmenoval se tak? - už práskl dveřmi a vylezl ven přímo do toho hrozného deště. Nevěděla jsem, jestli ho mám následovat, tak jsem si upravila sukni, kalhotky i halenku, ale nakonec, když se dlouho nevracel, jsem vylezla taky. A upřímně, srdce jsem měla až v krku.
Co mě to proboha napadlo? Co jsem to udělala?
Stála jsem tam, v dešti. Halenka se mi brzy lepila na tělo, ale byla jsem ještě tak rozehřátá, že mi to ještě nevadilo. Naruto se opíral rukama o cihlovou stěnu. Viděla jsem jen jeho záda, široká ramena, na které dopadaly kapky deště. Hlavu měl skloněnou k zemi. Jestli něco říkal, to jsem nevěděla. Pak najednou praštil tvrdě do stěny, nakopl prázdnou pet-lahev u nohou a ruce si dal za hlavu v gestu, které jsem poznávala od svých pacientů. Znamenalo zoufalství a zlobu.
Polkla jsem.
Naše pohledy se střetly.
"Co chceš?" zavrčel, až jsem se lekla. Bylo to tvrdé, chladné, bez kousku citu. Jako by právě nic z toho nestalo.
"J-Já, já…" koktala jsem. Tato varianta mi v mozku nepřeskočila. Ale co jsem taky čekala? Že mě vezme na rande a prohlásíme se za oficiální pár? Bože, jsme tak blbá. Vždyť je to zloděj a kdo ví co dalšího! Tohle se nemělo stát!
"Vlez dovnitř!" vyštěkl. Poslechla jsem, a bez váhání udělala, co nařizoval. V autě to pořád ještě vonělo sexem a já jsem věděla, že to působí na oba dva.
Zavládlo těžké ticho.
Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale pak jsem si nebyla jistá, co, tak jsem raději mlčela.
"Pane bože, já jsem takovej idiot," zašeptal najednou Naruto. Už v něm nebylo nic z toho chladu, jaký jsem slyšela venku. Zněl zase jako ten muž, který mě uklidňoval, s kterým jsem…
Odkašlala jsem si.
"Tobě je zima? Počkej," řekl, a vzápětí vzal do rukou jakousi deku. On sám byl mokrý jako pes - tak, že se mu černé tričko ještě více lepilo na tělo a říct, že mě to nechávalo chladnou… to by byla nepěkná lež.
"Měla bys… však víš, sundat si ty mokré věci."
Přikývla jsem. Rozepla jsem si prvních pár knoflíčků a pak si ji prostě přetáhla přes hlavu. Déšť mezi tím nabral ještě silnějšího rázu. Když jsem už opět viděla, koutkem oka jsem ho přistihla, jak mi zírá na prsa, a trochu jsem se zavrtěla. Všiml si toho, uhnul pohledem a zrudnul, což byla ta nejpodivnější reakce, kterou jsem mohla dostat. Viděl mě už několikrát, dokonce mě za ně před pár minutami mačkal. Leda že by to bylo přesně to, na co právě myslel. A při tom nápadu jsem rudla taky.
"Poslyš…"
"Hinato."
Pousmál se, ale nebyl to veselý úsměv. "Poslyš, Hinato, tohle… tohle se stát nemělo. Neměl jsem to dovolit."
"Ne, to já neměla začínat," pípla jsem tiše. Kam se podělo mé sebevědomí, s jakým jsem mu vlezla do klína?
Umlčel mě pohybem ruky. "Věc se má tak, že jsi mimořádně krásná žena - o tom jsem nevtipkoval - a nebudu ti lhát. Nejsi mi lhostejná a tohle… bože, tohle byl ten nejlepší sex, jaký jsem kdy v autě měl!"
Má tvář dostala právě karmínový odstín.
"Ale budu upřímný. Po tom, co se právě stalo, ti to asi dlužím," opět ten posmutnělý úsměv. "Pokud se něco pokazí, věř mi, že bych neváhal tě zabít. Neměl bych z toho potěšení, ale musel bych, a protože nechci, aby se něco takového stalo, říkám to teď narovinu. Jsi má rukojmí a nic víc, nic míň. Když všechno půjde podle plánu, už pozítří si budeš moct jít na policii mě nahlásit, a budeš dál žít svůj spokojený život, jako by se nic z toho nestalo, a už mě nikdy neuvidíš. Přísahám. Do té doby buď hodná holka, dělej to, co ti řeknu, a už mě nikdy neprovokuj, protože za sebe neručím."
Hlavou mi běžely stovky otázek, ale všechny tak zmatené, že nevěděla, na co se ptát první, takže jsem raději mlčela a hleděla do těch jeho hypnotizujících modrých očí.
"Jsem špatný člověk, Hinato. Ty nejsi. Nenech se někým, jako jsem já stáhnout ke dnu, dobře?"
Nejistě jsem přikývla.
"AND IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII I IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII WILL ALWAYS LOVE Y-"
"Pane bože, co to je za příšerný vyzvánění?" zakřičel do telefonu, když zvedl hovor. Byla jsem z ticha a přemýšlela. Z druhé strany na něj mluvil nějaký hlas, nejspíš mužský, slovům ale rozumět nebylo.
"Zdrželi jsme se. Policajní hlídka," hodil po mě po očku pohledem, "jo, všechno ok. Jo, je se mnou. Ne, nic se mezi námi nestalo!" ohradil se, a pak si povzdechl. "Fajn. Do hodiny jsme tam."
Pak hovor položil a otočil se na mě: "Zdá se, že doma budeš možná už zítra."
A pak jsme vyrazili.

- Muhahahaha! Tenhle díl se mi psal neuvěřitelně krásně :D Už dlouho jsem žádnou takovou scénu nepsala, tak doufám, že jsem to ještě nezapomněla :D Dejte mi vědět k komentářích a těším se na vás zase příští neděli! ;) -

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sumiko Shiroo Sumiko Shiroo | 22. října 2016 v 10:41 | Reagovat

Cami-chan miluji tě! :3 ♥ Sex mezi nima jsem si naprosto užila a celý díl byl jako pohlazení na duši. Aspoň tak to cítím já. Taky... už mi tyhle scény chyběli. V lháři jsme to v podstatě měli pořád a teď dlouho nic. Chybělo mi to. ;)
PS.: Promiň že jsem nenapsala komentář k minulému dílu. :)

2 Camelia Camelia | E-mail | Web | 22. října 2016 v 13:50 | Reagovat

[1]: Děkuji <3 Jsem ráda, že sis to užila, slibuju, že se budou odehrávat i dále a snad si alespoň udržím nastavenou laťku.
P.S.: V pohodě, taky nestíhám :D Doufám jen, že stihnu další díl do příští neděle :/

3 Skittleee Skittleee | E-mail | Web | 23. října 2016 v 21:08 | Reagovat

Cam, Cam ,Cam! Já ti asi fakt vyrobím pomník! Boží díl, dočkala jsem se! Nějak jsi mě navnadila, že se asi zas pustím do svého projektíčku. ;-)

4 Camelia Camelia | E-mail | Web | 23. října 2016 v 21:57 | Reagovat

[3]: Tak to jsem ráda a držím palce :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)