Rudá jako krev - 06

16. října 2016 v 6:05 | Camelia

Ulice byla kolem osmé hodiny ranní prázdná. Většina lidí už byla v práci nebo se pohybovala po jiných trasách. Neotáčela jsem se. Pevná ruka mě neustále popostrkávala kupředu. Věděla jsem ale, že nemůže chodit po městě v masce, aby nebyl příliš nápadný, a tak když jsem ucítila šustot látky za svými zády, věděla jsem přesně, co se děje.


"Jestli se otočíš, rozluč se se životem," zavrčel mi do ucha. Pousmála jsem se. Takže je to pravda - je bez masky. Ta myšlenka mi přinášela větší radost, než by asi vzhledem k mému stavu měla, ale čert to vem.
Zamířili jsme k nejbližší větší ulici. Bylo skoro až podivné ocitnout se znovu mezi tolika lidmi a ohlušujícím ruchem města. Skoro jsem ani nemohla uvěřit, že to je jen den od té doby, co jsem přesně po téhle ulici šla do práce, aniž bych tušila, jak klíčové to pro mě a můj život bude.
Volným krokem jsme pokračovali dál směrem na východ. Netušila jsem, kam jdeme, nebo proč, ale už mi na tom ani tak nezáleželo. V mysli mi stála jen ta slova, která jsem sama sobě slíbila - dostanu je do vězení, i kdyby mě to mělo stát život. To, že se to snadněji řekne, než udělá, mi bylo jasné. Přesto jsem byla ochotná to risknout.
Zamířili jsme do největšího davu a tlak na mých bedrech zesílil. Chvíli jsem nechápala proč, když jsem uslyšela: "Hej!"
"Nereaguj," zašeptal mi do ucha. Polkla jsem, ale šla jsem dál.
"Hej vy!" uslyšela jsem blízko. Modroočko mě chytil zápěstí a otočil mě směrem k vitríně. Zeptal se mě, jestli se mi ty šaty líbí. Nechápal jsem proč, ale ruka na mých zádech, mi řekla, že bych asi měla odpovědět.
"Ano, jsou moc pěkné."
"Taky si myslím. I když tvoje bříško se v nich za pár měsíců už neschová!"
Žertoval? Co to má znamenat?
A pak, když jsem se otočila za tím hlasem, který na nás volal, pochopila jsem - ten někdo byl strážník.
"Á! Vy jste mě ale vylekal, strážníku," uslyšela jsem a ten hlas nijak nepřipomínal hlas muže, který mou ještě včera hodil o zem. "Můžeme vám nějak pomoci?"
Modroočko stál přímo za mnou. Pravou stranou jsem se tiskla na jeho levou část těla a nevěděla jsem tak trochu, kam s rukama, než mi levou chytil tou na mém boku a přiložil ji zpátky k mému tělu. Ten dotyk byl tak divný a tak známý i neznámý současně, že jsem nevěděla, jak bych na to asi měla reagovat. Strážník chvíli ještě popadal dech a tvářil se trochu rozhozeně. Já se cítila dost podobně, vzhledem k tomu, že se mi Modroočkova tvář opírala o rameno a jeho ruka mě objímala v pase.
"Neviděli jsme se někdy?"
"Promiňte strážníku," řekl Modroočko a já musela zamrkat. Kdyby nevěděla svoje, snadno bych v jeho hlase nalezla zalíbení. Dokázal klamat tak bezprostředně, jako by ani očkem nemrknul! Nevěděla jsem, co cítit dřív - jestli obdiv nebo vztek. "To asi nebude možné. Nejsme zdejší, jen jsem tu chtěl vybrat šaty, ve kterých by se schovalo její bříško, pokud víte, co myslím."
Ne, to tedy opravdu nevím.
"Opravdu?"
Ruka na mém boku mě bolestivě stiskla. Sykla jsem, ale pokusila jsem se to zamaskovat smíchem. "Ano, opravdu."
"Á, mno, tak to se omlouvám. Měl jsem pocit, že… Nic, to je jedno. Užijte si nákupy," usmál se na mě a pokývl hlavou.
Modroočko nás opět otočil - mě zpátky k té vitríně, sebe tak, že stále stál mě za zády, nejspíš proto, aby mě ani nenapadlo podívat se mu do tváře. Co to mělo znamenat? Vždyť měl masku - nikdo ho vidět nemohl, tudíž ho ten strážník poznat nemohl. Jenže pak mi došlo, že mohli vidět mě. No jistě! On byl jeden z těch, na které jsem křičela o pomoc! Teď mi bylo všechno jasné. I když to těhotenské bříško si mohl odpustit.
Lidé kolem nás proudili tam a zpět. Všechno jsem to viděla, protože výloha byla krásně naleštěná, až připomínala zrcadlo. Podívala jsem se na sebe, a pak mi pohled zabloudil k ruce kolem mého pasu, k pružnému tělu, kterému patřila, a výš.
Zastavilo se mi srdce.
Modroočko sledoval místo, kudy odešel strážník. Na tváři s několikadenním strništěm měl soustředěný výraz. Blonďaté vlasy mu padaly do čela. Musela jsem obdivovat jeho mužné rysy, i to, že béžový výběr kabátu anglického střihu mu dodával něco z cizokrajného šmrcu. A taky měl ty nejmodřejší oči, které jsem kdy viděla, jak jsem se velmi rychle znovu ujistila.
Překvapeně jsme zírali jeden na druhého a já jsem ztuhla děsem. Chytil mě u toho, že jsem zjistila, jak vypadá. Ale přece by mě nezabil tady na téhle uličce?
Smích, který dolehl k mým uším, byl tak hlasitý a nečekaný, že jsem si opět připadala jako bych byla nadopovaná sedativy, protože mi chvilku trvalo, než jsem si uvědomila, že ten sexy hluboký smích, patří jemu - modroočkovi.
"Ty jsi vážně chytrá, co?" zeptal se a já cítila to skryté: Na tebe si dám pozor.
Ajaj.
"No… vlastně to byla spíš náhoda," řekla jsem tiše, ale nemohla jsem bojovat proti malému úsměvu, který se mi dral na rty. Nikdy by mě nenapadlo, že nějaký muž může mít tak krásný nakažlivý úsměv.
"Tak ať se to neopakuje," sykl chladně. Úsměv mi ztvrdl na rtech. Málem jsem zapomněla, že je to pořád ten samý muž, kterého jsem chtěla dostat za mříže. Nenáviděla jsem se, když jsem si uvědomila, že na jednu malou, titěrnou vteřinu, jsem si připadala, jako bych našla místo, kam bych skutečně patřila - do jeho náručí a nikam jinam. Přitom je to zločinec! Někdo, koho jsem přísahala, že ho dostanu za mříže! A přesto ve mně jeho smích vyvolal tolik emocí, a teplo jeho ruky pocit bezpečí.
Jsem tak ubohá a zbytečná! Zhnusená sama ze sebe jsem se odtáhla od jeho těla a byla ze sebe ještě více otrávená, když jsem si uvědomila, že moje tělo chce zase cítit jeho ruce zpátky a nejlépe je nikdy nesundat.
Můj otec měl pravdu. Nikdy nebudu holka na dobrodružství. Jsem slabá. Měla bych se raději držet ode všech dál, a především sama od sebe. Umřu tu, umřu tu a nikdo mě postrádat nebude. Nakonec skončím jako Gatsby a na pohřeb mi přijde kdo…? Když ani můj otec ani moje sestra mě nemilují. Možná ta paní, která byla mou poslední pacientkou?
Jak já jsem ji najednou záviděla její klidný život, lásku, kterou získávala od svého muže. Věděla jsem, že se dají zase dohromady…
Možná jsem jí to vlastně ani nepřála, mohlo by to tak být?

-Táááák, Hinatka už viděla Narutovu pohlednou tvářičku. Co bude dál? To se dozvíte další neděli. Nebo taky můžete tipovat :p-

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)