Rudá jako krev - 05

9. října 2016 v 15:41 | Camelia



Cvaknutí zámku se v nastávajícím tichu zdálo jako rána s děla. Nadskočila jsem. Bylo s podivem, že jsem zase usnula. Po tom, co se včera stalo. Zdá se, že jeho dobrotivost není nevyčerpatelná a stále měl v ruce zbraň a taky byl mnohem silnější, než já. Kdyby po mě něco chtěl, mohl si o to kdykoliv říct. Nemohla bych mu odmlouvat. Budu muset být mnohem opatrnější.


"Dobré ráno, doufám, že ses hezky vyspala," pronesl.
"Nádherně," zamručela jsem, ale nepodívala jsem se na něj, když odpovídal: "To jsem velice rád."
Odfrkla jsem si a poprvé zvedla pohled od jeho černého trička. Modré oči mě pozorovaly z průřezů černé masky stejně klidně jako předtím.
"Když to říkáš," odvětil a položil přede mě snídani - suchý rohlík. Chvíli jsem otálela. Byla jsem vzteklá, naštvaná. Vytrhli mě z mého života a teď mě používají jako… co? Nechtěla jsem od nich nic. Nechtěla jsem se snížit na tu postavu, která svému vězniteli bude děkovat za jídlo a lézt mu do zadku. Můj žaludek, který ale už skoro dvacet čtyři hodin nic neměl, mě ale nenechal. Kousek po kousku jsem ho uždibovala a uvědomovala si, jak vyprahlé mám hrdlo. Nevěděla jsem ale, jestli by bylo moudré se k němu v jeho přítomnosti otočit zády a zalézt do ještě menší místnůstky. Co kdyby mě tam zavřel a nechal mě tu? Nikdo by mě tu nehledal, umírala bych pomalu na hlad. Klidně i několik měsíců.
Chytil mě za ruku. Vyjekla jsem překvapením. Myšlenky mi automaticky zaletěly k tomu, na co jsem, dokud ve mně proudil adrenalin, ani nepomyslela. A jestli mi předtím nevadila jeho ruka na mém těle - teď ve mně jeho dotyk vzbuzoval strach.
"C-Co to d-děláš?" šeptla jsem. Jeho mohutné pevné tělo se sunulo na postel. Snažila jsem se zabořit, co nejvíce do postele to šlo, ruku jsem si v obraném gestu překřížila na hrudi. Druhou měl stále ve své moci on a natáhl mi ji kamsi nad hlavu.
Polkla jsem. Srdce mi v hrudi bušilo. Panika se pomalu začínala dostávat zpod pokličky klidu. Začínala jsem se třást. Propaloval mě uhrančivým pohledem a… Přibližoval se ke mně! Už měl na posteli obě kolena, druhou rukou se opíral vedle mé hlavy. Vytřeštěně jsem všechno pozorovala. Dosud nikdy mi nedošlo, jak drobná, malá a bezmocná žena ve skutečnosti oproti muži je, když nemá, čím se bránit. Když jemu vůbec nezáleží na jejím zdraví, na jejím životě, na jejím štěstí. Jeho tělo bylo tak velké oproti mému!
Minul moji tvář, ale blížil se k jejímu profilu. Napjatě jsem čekala, až ucítím jeho rty, na svém krku, a ve zděšení jsem zavírala oči. Připravovala jsem se na to, co se bude dít dál. Snažila jsem si vsugerovat, že to nic není. Že to zvládnu, když to zvládli jiní.
"Pohni se, a budeme mít problém," zašeptal mi do ucha. Podívala jsem se do těch jeho očí a zmohla jsem se jen na malé sotva znatelné přikývnutí, jak vystresovaná a vyděšená jsem za těch pár minut - nebo snad jen sekund? - byla.
Najednou jeho stisk povolil. Lehl si vedle mě, čelem ke dveřím. Postel byla malá a úzká, takže jsem cítila jeho teplé tělo vedle sebe, a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jeho klidné oddechování znamená jediné.
On usnul?
V myšlenkách jsem měla binec. Co se to právě stalo? Co to mělo být? On mě teda nechtěl…? Nedokázala jsem poznat, jakou emoci vlastně cítím. Úlevu? Stále ještě strach?
Vytanula mi vzpomínka na to, jak se nade mnou tyčil, a tělem se mi prohnalo podivné zamrazení. Dveře naproti posteli mě lákaly. Mohla bych zkusit utéct, mohla bych, ale jeho ledový hlas by byl jako ocelové ostří u krku. Navíc jsem pochybovala, že by se mi to povedlo. Byl tak namačkaný na mě, že jsem se bála se i jenom pohnout. Taky byl rychlejší, silnější a navíc mě mohl kdykoliv zastřelit. A po včerejším výstupu jsem ho nechtěla provokovat. Jeho temná stránka mi naháněla strach. V těch modrých očích tehdy nebylo ani stopy po té blankytné jiskře. Byly temné, plné nenávisti a vzteku. Nevypočitatelné. Skoro, jako by to ani nebyl tentýž člověk, který mi zachránil život.
Lehla jsem si vedle něj, tak opatrně, jak jsem jen dokázala. Naštěstí sebou jen trochu pohnul. Adrenalin mi bránil ve spánku, mysl rozvířenou plnou depresivních představ.
Připadalo mi ironické, že po dlouhé době jsem k nějakému muži blízko a musí to být zrovna tenhle v téhle podivné situaci. Ale jistá moje část, která nevnímala rozdíly mezi námi - mezi kořistí a dravcem, mezi únoscem a rukojmím - si až moc dobře uvědomovala, že on je muž a já žena. Obzvlášť po tom, co se právě stalo (nebo spíše nestalo). A tak jsem sledovala, jak se z šera noci stává den, jak tak blízké a přeci tak vzdálené město ožívá, jak lidi míří do práce, a zděšeně jsem si uvědomovala, že není nikoho, kdo by mě krmě snad mých pacientů, postrádal. Kdo kdy nahlásí moje zmizení? Možná ten chlap smrdící kouřem, až nezaplatím nájem? To by ale mohla trvat i několik týdnů, než někdo zjistí, že jsem se ztratila a za tu dobu už bych klidně mohla být i mrtvá.
Na pár chvil jsem konečně zavřela oči, všechny nervy napjaté k prasknutí. Když se protáhl, se zatajeným dechem jsem vyčkávala. Jsem tu sama za sebe. Nikdo mě nebude postrádat. Nemůžu spoléhat, že mě někdo přijde zachránit.
Proč vlastně utíkat? Nikomu chybět nebudu. Pustila se do mě melancholická nálada a nijak si nebrala servítek. K čemu vlastně jsem? Proč tu prostě nezůstanu nebo nenechám se rovnou zastřelit?
Jenže pak mě napadlo, že kdybych nebyla já, kdo jiný by mohl svědčit proti nim? Kdo jiný by je mohl udat? Možná bych mohla pomoci dostat ty bastardy za mříže! A ten nápad mi opět vlil do žil novou sílu. Sice ke mně nebyli vysloveně zlí, ale zdá se, že zkušenosti mají. Co se stalo s těmi předchozími? Raději jsem si to ani nepředstavovala. Hněv a zlost v mém nitru narůstaly jako nafukující se balón. Co jejich předchozí oběti; co když na ně někdo doma čekal?
Možná mě zastřelí, možná mě znásilní, ale věřila jsem, že když jsem dokázala pomoci tolika lidem s jejich problémy, dokážu zvládnout i následky svých vlastních vzpomínek.
Jsem přeci jenom velmi dobrá psycholožka i terapeutka!
"Vstávej, musíme se přesunout," nařídil mi už plně probuzený. Poslechla jsem ho. Má mysl se však stále neodtrhla od rodícího se plánu. Sice bych lhala, kdybych řekla, že jsem se pořád trochu nebála té představy, té reálné možnosti, co by se mnou mohl udělat, kdyby chtěl… Ale přesto jsem věděla, že člověk někdy musí něco obětovat pro správnou věc. K tomu, dostat je na celý život na mříže ale potřebuju víc, než jen to, že mě unesli. Když uteču, určitě se jim podaří zmizet. Vždyť taky unikli několika hlídkám! Neznám jejich tváře, neznám jejich jména, nevím, kam míří, ani co mají za lubem. Ale zjistím to.
Bez jediného slova odporu jsem si nechala ruce opět svázat za zády. Jeho dotyk, který mě naváděl kudy jít, ve mně akorát znovu probouzel odvahu. Dostanu je za mříže, protože upřímně - co ještě můžu ztratit?

-TÁÁÁK, slibená akcička! Hinata se nám tajně zvrhla do hrdinky, jenže to si ještě neuvědomuje, jak dobře Naruta pozná :D Ano, ano...Věřím, že víte, kam mířím :p Další díl, pokud toho nebudu mít moc do školy, čekejte zase další neděli :) A komentáře mě potěší!
P.S.: Snad jsem to vynahradila dostatečně :D-

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Liea Liea | 9. října 2016 v 17:47 | Reagovat

Dlouhej a dobrej díl? Tvůj dluh je splacen!
Ne, teď doopravdy. Líbí se mi to, začíná se to rozjíždět a z Hinaty se konečně něco stává. Už teď si představuju, jak zábavný to teprve bude :D
Nejvíc ti ale musím pochválit to, jak neměníš charakter Naruta. Pořád je v něm vidět ta trubka, jaká je :D
Jsem ráda, že si díl stihla i přes to jakej chaos teď ve škole musíš mít. Těším se na pokračování :)

2 Camelia Camelia | E-mail | Web | 9. října 2016 v 18:24 | Reagovat

[1]: To jsem ráda. Nerada zůstávám dlužná :P Velice zábavný :D Opravdu neměním? Mno, upřímně jsem nad tím ani nepřemýšlela :D Ale děkuju.
A jo, je to hrozný, ale když na mě potom vždycky čekají takový pěkný komentáře, kdo by odolal ;)

3 Dalia Dalia | Web | 13. října 2016 v 12:12 | Reagovat

O boze, miluju te! :D a jsem nedockava na tuhle nedeli, asi si nastavim v mobilu i upominku :D doufam ze Hinata bude poradna hrdinka a Naruto poradny romantik :3
Btw: diky ze jsi mi aspon trochu zprijemnila tu nudu ve skole :*

4 Camelia Camelia | E-mail | Web | 13. října 2016 v 19:11 | Reagovat

[3]: Děkuji moc! Je fajn vědět, že to někomu přináší radost a sama vím, jak nudné umí být hodiny ve školních lavicích, takže jsem ráda, že jsem poskytla trochu rozptýlení ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)