Rudá jako krev - 03

17. září 2016 v 7:05 | Camelia


Stanuli jsme na kraji budovy. Nikdy jsem netušila, jak může být pět pater vysokých. Žena tam na nás již čekala a dosti netrpělivě poklepávala nohou. Zřejmě si vyčítala, že mě nezastřelila, když k tomu měla příležitost.
"Jestli nás budete zdržovat, necháme vás tu. Oba."


Modroočko něco zamumlal, ale nerozuměla jsem mu. A i kdybych mu rozuměla, nejspíš bych nebyla schopná reakce.
Zlodějka vylezla na prkno a ladně po něm přeběhla.
Ucítila jsem v zádech popostrčení.
Zděšeně jsem se otočila. Snad si nemyslel, že to mám taky přeběhnout?
Naznačil mi, ať jdu jako první, načež jsem radikálně zavrtěla hlavou.
"No tak, jdi. Jestli mě tu chytí, najdu si tě později a věř mi, nebude ti t zrovna příjemné." To zapůsobilo docela dobře, takže jsem se pokusila na asi třicet centimetrů vysoký okraj budovy vylézt, ale se svázanýma rukama to šlo těžce.
Za chvíli jsem ucítila pevné mužské ruce kolem svého pasu, které mě zvedly ze země a bez jediného cuknutí mě vysadily nahoru. Neměla jsem ale moc mozkové kapacity, která by to mohla dále prozkoumávat, neboť většina mých myšlenek se rozutekla při pohledu na zem.
"Nedívej se dolů!"
"Pozdě," houkla jsem přeskakujícím hlasem.
Za ten moment mě opět chytil, ale místo toho, aby se naplnilo mé očekávaní a ocital jsem se na pevné zemi, mě zvedl tak prudce až jsem vyjekla a jeho rameno mi málem vyrazilo dech.
"Nehejbej se, nebo jsme oba mrtví," zamumlal mi a já pro jednou neměla rozhodně žádné rebelské touhy. Naopak. Držela jsem se ho jako klíště a ani neprotestovala, když několikrát - což jistě nemohla být náhoda - zavadil rukou o můj zadek. Za jiných okolností bych nejspíš rudla jako rak a hanbou se chtěla propadnout. Momentálně jsem však měla trochu jiné priority; například nezřítit se dolů z pátého patra přímo na silnici. V tu chvíli by mi už nějaký zloděj a policie byli má poslední starost.
Děsem jsem se držela jeho trička pokaždé, když prkno nebezpečně zaskřípalo, nebo když jsme se děsivě hodně naklonili.
Zaúpěl. "Proč jen musíš být tak těžká?"
Chtěla jsem na to něco odseknout, jenže najednou jeho stisk povolil. Byl to jenom moment, nicméně stačilo to na to, aby moje mysl měla pocit, že spadne. Vykřikla jsem.
"Sakra," zaklel místo sáhodlouhé přednášky, k níž se jistě nadechl, a zrychlil. Až když jsem slyšela křik, mi došlo, že nás uviděli.
"Díky moc, fakt," sarkasticky pronesla ona žena. Z pod masky se jí během toho uvolnil jeden růžový pramen.
"Nechte toho, teď na to fakt není čas," pronesl zase velitel, který mezitím ostřížím zrakem pozoroval dění pod námi a pak se z ničeho nic rozběhl. Všichni ho následovali a já musela s Modroočkovou rukou na svých zádech běžet taky.
Ulička, kam jsme se dostali, byla úzká a špinavá. Na konci však byla tma - žádná policejní světla ani nic podobného, což nejspíš bylo dobře.
Otočila jsem se a zahlédla pohybující se svítilnu.
Tohle by mohla být moje šance.
"POMOO-" zakřičela jsem ze všech plic, než mi na tváři zase přistála kožená rukavice.
Žena se prudce ohlédla. "Naruto, jestli nezmlkne, přísahám, že ji-"
"Tady policie! Stůjte! Stůjte nebo budeme střílet!"
"Zatraceně," zaklel velitel. Všichni zrychlili, zatímco hlídka už cosi ohlašovala do vysílačky. Zapřela jsem se nohama.
"Běž!" nařídil mi Modroočko, ale já schválně dělala co nejpomalejší kroky. Brzy mu došlo, co mám v plánu, a tak si mě pro změnu zase hodil na rameno. Využila jsem všechny své síly, abych se dostala dolů - křičela jsem, bouchala jsem, škrábala.
Před námi se vynořil oddíl pěti policistů.
Velitel zabočil do vedlejší uličky. Nezdálo se, že by byl zatím unavený, byť taška, kterou držel, musela být docela těžká. A já jsem dál a dál křičela.
"Musíme se rozdělit!" zakřičel můj věznitel, který na rozdíl od ostatních mlel z posledního.
Ne, že bych se tomu nějak divila. Uběhl už alespoň kilometr s někým na zádech. To byl obdivuhodný výkon.
"Počkej!" houkla ta žena, jenže to už jsme zabočovali do vedlejší uličky.
Modroočko se ani neotočil. "Plán platí!"
Jejich odpověď jsme však už neslyšely, neboť otevřel dveře, hodil mě do temného bytu uvnitř, a hned vzápětí je za sebou zabouchnul.
Příšerně mě bolel bok, nejspíš jsem měla naražené zápěstí a odřená ruka mě pálila, přes to všechno jsem se opět nadechla ke křiku.
Nikdy jsem nikoho neviděla pohnout se tak rychle, jako jeho.
"Ještě slovo a zalituju, že jsem tě nenechal umřít," šeptl. Na jeho slovech však nebylo nic tichého ani slabého. Oči mu postrádaly jakýkoliv žert, který v nich doteď byl k nalezení. Tvrdě mi zaryl prsty do tváře. "Je to jasné?"
Přikývla jsem.
"Řekni to!"
"A-Ano, je to jasné."
Pustil mě. Ne, téměř se mnou hodil zpátky na zem. Promnula jsem si bolestivá místa, ale nedovažovala se promluvit.
Stál u okna potaženého jakousi fólií. Jeho tělo bylo napjaté k prasknutí. Bedlivě sledoval všechno, co se venku dělo. Občas se připravil k útoku a pravou rukou položil na místo, kde se pravděpodobně nacházala zbraň. Trochu mě to děsilo, nemohla jsem však v sobě potlačt svůj pozorovací instinkt. Konckonců jsem se pozorováním lidí živila. Zdálo se mi, jak by se mu vždy trochu ulevilo, když ruku ze zbraně sundal.
Pak jsem si však vzpomněla na chlad, s kterým se mnou právě zacházel, a nebyla jsem si jistá, jestli náhodou nejsou moje instinkty po těch pár letech v soukromé kanceláři již otupěné.
Přesto jsem se rozhodla využít dále možnosti ho nenápadně pozorovat. Jistá moje část ho dokonce i tak trochu obdivovala. Očividně byl ve velmi dobré fyzické kondici. Proti světlému oknu, kudy prosvítalo pár paprsků lampy, jsem mohla vidět jeho široká záda, dlouhé nohy i vypracované hýždě. Měl v sobě něco z mladistvé pružnosti a síly dospělého muže. Nemohla jsem přestat přemýšlet, kolik by mu tak mohlo být. Dvacet? Třicet? Uvědomila jsem si, že uvažuju i nad tím, jak asi vypadá ten obličej schovaný za temnou kuklou.
Potřásla jsem hlavou. Neměla jsem jediný důvod, aby mě to zajímalo.
Čekali jsme. Nevím přesně, jak dlouho. Možná jsem někdy během toho i usnula, protože jsem si vůbec nevšimla toho momentu, kdy se posadil těsně vedle mě.
Chvíli jsem z něj měla pocit, jakoby se mi chtěl omluvit, ale to jsem ještě nejspíš byla v polospánku.

-Tak co, tak co, líbí se vám to? Prosím, komentujte. Další díl čekejte zase za týden ;) Do té doby držím palce se školou (a vy mě též prosím...)!-



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dalia Dalia | Web | 17. září 2016 v 9:46 | Reagovat

Zacinam tuhle povidku milovat cim dal vic!! Doufam, ze Naruto bude uz v pristim dile hodnej a Hinata da Sakure poradnyho lepaka za to, jak se chova ! :D

2 Camelia Camelia | E-mail | Web | 17. září 2016 v 19:49 | Reagovat

[1]: To jsem ráda. Spoilery nedávám, ale doufám, že se i dále bude líbit. Snad nezklamu!

3 Liea Liea | 18. září 2016 v 21:38 | Reagovat

Že bych měla ráda další tvojí povídku? 😃Vypadá to strašně pěkně a nápad s Hinatou jako psycholožkou? Božský! Každej díl uteče strašně rychle a už se těším na další, dobrá práce! 😊

4 Sumiko Shiroo Sumiko Shiroo | 19. září 2016 v 14:57 | Reagovat

Jak vidím, chemie pracuje pěkně na obou stranách. :3 Líbí se mi to, líbí Cami-chan. Pravda... díly utíkají jako voda. Těším se na další. ♥ :3

5 Camelia Camelia | E-mail | Web | 19. září 2016 v 22:34 | Reagovat

[3]: Tak to by mě velice potěšilo :) Snad to stihnu dopsat včas a najít dostatečnou inspiraci, aby si díly i nadále udržely načatý standart. Bohužel, život maturanta je trpký...

[4]: To mě těší. Ještě si nejsem stoprocentně jistá, jak ten jejich vztah nakonec vykrystalizuju, a jakého Naruta najdeme (jestli spíše Bad Boye nebo Good one). No, nechte se překvapit.

Děkuju vám moc za přízeň, jste zlatí!

6 dark-horror-stories dark-horror-stories | Web | 2. listopadu 2016 v 21:47 | Reagovat

Máš talent

7 Camelia Camelia | E-mail | Web | 3. listopadu 2016 v 16:50 | Reagovat

[6]: Děkuji, ale spíš si myslím, že tu je to z většiny praxe ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)