Rudá jako krev - 02

10. září 2016 v 7:00 | Camelia


Polilo mě horko a děs. Popaměti jsem se pokoušela neslyšně se schovat za skříň a k mé úlevě se mi to podařilo akorát včas, než se dveře otevřely.
Ztuhla jsem.
"Tak dělejte!" sykl jeden, načež jsem uslyšela ještě dvojici rychlých kroků. Jedny podstatně lehčí. To ukazovalo na dvě osoby. Když k tomu přičtu použité množné číslo, máme tři.


To rozhodně nevypadá na nějakého z mých pacientů.
A proč jsem vůbec zatraceně nezavřela dveře?!
"Máte všechno?" zeptal se znovu ten samý hlas. Mužský, jak jsem si zděšeně uvědomila. Díky šatům jsem neviděla na krok a zalitovala jsem, že nemám menší prsa. Zbývalo mi tedy jen málo možností - doufat, že si mě nevšimnou a ani se nehnout, nebo naopak je co nejrychleji sundat a vidět. Možnost, že bych se je pokusila stáhnout zpátky, nepřipadala v úvahu. Bylo to moc hlasité a pomalé. Zbývalo mi tedy to jediné. Vydechla jsem a co nejrychleji a nejtišeji jsem je přetáhla přes hlavu. A povedlo se mi to bez jediného zvuku!
Téměř.
"Kdo tu je?"
A sakra. Rychle jsem se přikryla šaty. Šustot látky mě však prozradil. Než jsem se nadála, díval se na mě vysoký muž. Přes hlavu měl masku a na sobě oranžovou vestu s nápisem: "Teče vám do bot? My to opravíme!"
Hned za ním stály dvě další postavy - jedna o dost drobnější, což nejspíš byly i ty lehké kroky, co jsem slyšela. Pod jejich rentgenovým pohledem jsem rudla.
Nechápala jsem, o co tu jde. Co tu sakra pohledávali? A proč mají na sobě ty masky?
A pak jsem to uviděla - tašku napěchovanou penězi a šperky.
Byl to vskutku zvláštní moment. Krátký a přesto se toho najednou seběhlo tolik. Dlouhán se na mě s trochou paniky podíval a pak pokřikl na druhého, zatímco nejdrobnější postava ze všech zakryla tašku a z kapsy vytáhla pistoli. A já se nadechla ke křiku…, který ze mě stejně nikdy nevyšel. Ztlumila ho kožená rukavice toho drobnějšího muže, který dostal asi za úkol mě uklidnit.
"Hhnethmo!" zahuhlala jsem napůl vztekle a napůl vyděšeně, když jsem se ocitla nalepená ve zdi. Vytřeštěný pohled jsem upírala do otvorů v masce mého držitele, pod nimiž se nacházely ty nejhezčí modrá kukadla, co jsem kdy viděla.
Ano, já vím, ubohé. Ocitla jsem se natlačená nahými zády na studenou zeď jakýmsi zlodějem, který vyloupil nejspíš nějaké šperkařství. Se svými kumpány mě teď klidně mohli zabít, a já jen myslím na to, jak zatraceně modré má oči. Ale překvapivě jsem se necítila už tolik vyděšená…
Co to kecám. Byla jsem vyděšená, a to pořádně!
"Neříkal jsi, že to tu má být prázdné?" štěkl ten nejvyšší, a zatím jediný, kdo promluvil. Ten, který měl stále rukavici přes má ústa, se otočil.
"Měla vypadnout už před skoro půl hodinou," bránil se, zatímco mně se do hlavy propašovala myšlenka, že má docela příjemný hlas.
Odpovědí mu bylo odfrknutí.
"Co s ní uděláme?" zeptala se nejmenší postava, i po hlase očividně žena. Při pohledu na její pravou ruku, jsem sebou začala divoce zmítat.
Rozhodně jsem neměla v plánu se tu nechat zastřelit. "Hjuňummmhhh!"
"Přestaň sebou škubat," šeptl podrážděně ten muž, co mě držel u stěny. Nevnímala jsem ho. Potřebovala jsem se dostat pryč. Okamžitě.
Možná kdybych se dokázala vysmeknout dost daleko, abych mohla vylézt na to požární schodiště, někdo by mi možná přišel pomoct…
"Hej," křikla a natáhla zbrani kohoutek. "Ani. Se. Nehni."
Polkla jsem.
"Já tě varoval," šeptl znovu můj držitel a chytil mě za ruku. "Tak pojď, jdeme."
Následovala jsem ho a byla si při tom vědoma pistole mířící na mou hlavu. Posadil mě do židle - té samé židle, ze které jsem se před necelou hodinou zvedla. Šaty jsem si držela těsně přitisknuté k sobě.
"Teď ti sundám tu rukavici z pusy, ano?" řekl tiše. Přikývla jsem.
"A ať tě ani nenapadne ječet," varovala mě ta žena. Měla jsem z ní nejděsivější pocit. Vůdce byl tichý a přemýšlivý, tahle holka ale byla docela paličatá a víc nepředvídatelná. Sice menší, ale přesto o dost nebezpečnější. Ten druhý muž se zdál jako nejmenší drsňák. Násilí ho zřejmě nijak netěšilo, a já jsem věděla, že budu-li se chtít odsud dostat živá, budu ho potřebovat na své straně.
"Rozumíš?" ujišťoval se. Ještě jednou jsem kývla hlavou. Bylo fajn nemít jeho ruku natlačenou na rtech a konečně se moct trochu svobodně nadechnout.
Hodiny odtikaly pár sekund ticha.
"Tak co s ní?" zeptala se znovu ta dívka. "Dochází nám čas." A jakoby její slova chtěl někdo potvrdit, celým okolím se rozezněly sirény.
"Zastřel ji," odpověděl nejvyšší rozhodně. Ztuhla jsem. Tohle začínalo vypadat hodně špatně.
"Počkej, počkej," snažil se je zadržet modrooký a stoupl si přímo přede mě tak, že mě nemohla zasáhnout. Trochu se mi ulevilo (a pohled na jeho zadek v černých kalhotách nebyl taky zrovna k zahození). "Možná jsme zloději, ale nejsme vrahové."
"To není náš problém. Neměla tu být," zavrčela, obešla mého obránce a přitiskla hlaveň ke spánku.
"Nešil!" snažil se ji zadržet. Pak se podíval na mě. Oči se mi zúžily vztekem, jak mě zkoumal od hlavy až k patám. "Je celkem k nakousnutí, byla by jí škoda."
Tak tohle jsem vážně nečekala. Ta věta mě tak zaskočila, že jsem ani nenacházela v sobě vztek z toho, jak chytil mou bradu a natočil si mě. "Tak pěknou tvářičku nemůžeš jen tak zastřelit!"
Velitel si povzdechl. "Tak fajn. Jde s námi."
Žena jakoby přesně četla mé myšlenky: "Cože?"
"Slyšelas," odvětil podrážděně nejvyšší muž, "a teď dělejte!"
Jediné osobě ženského pohlaví se to moc nelíbilo. Obzvlášť, když musela vzít tašku s nákladem sama, protože její parťák, který ji s tím očividně dříve pomohl, měl teď na mušce mě a jenom mě. Snažila jsem se nepodléhat panice. Zatím jsem byla živá a zdravá. Ani jeden z mužů se o nic nepokusil. Sil jsem ještě také měla dost. Počkám si, až budu jedna na jednoho, a pak se pokusím zmizet. Je to má největší šance.
Můj zvrhlý zachránce se ke mně přiblížil a zvedl mě za jednu ruku ze sedačky, zatímco druhou jsem si držela šaty u krku. "Neudělej žádnou hloupost, ano? Jinak tě budu muset potrestat."
A s těmi slovy mi vrazil do ruky onu halenku, co jsem si původně chtěla vzít, sukni a baleríny. Pochopila jsem, že chce, abych se oblékla.
"Otoč se," nařídila jsem mu. Ušklíbl se, a já jsem pochopila, že se ničeho takového nedočkám.
"Jdu napřed," řekl velitel, přebral si od své kolegyně tašku a vylezl oknem na schodiště přesně tak, jak jsem si v duchu i já naplánovala svůj únik.
"Nezdržuj," sykla zase ta holka a opět pozvedla pistol. To jasně vybralo mé priority. Co na tom, že mě nějakej zloděj uvidí ve spodním prádle? Můj život mi byl přeci jenom dražší než moje čest.
Oblékla jsem se rychle, a sotva jsem stačila zapnout polovinu knoflíků, už jsem měla ruce spoutané za zády a dopředu mě tlačila pevná mužská ruka. Ne bolestivě, ale dost přesvědčivě.
Zatím jsem nenašla odvahu pokusit se utéct.
"Jdeme," zavelel.
Žena na něj vrhla pochybovačný pohled. V jejím postoji se zračilo slabé opovržení, ale po napjatém momentu nakonec nic neřekla a vylezla ven první.
Opatrně jsem vystoupala na parapet a seskočila dolů. Trochu jsem si sedřela kůži na zadní straně lokte. Nebylo snadné chytit rovnováhu bez možnosti balancovat rukama.
Muž vylezl mnohem obratněji a rychleji než já, což mi dalo příležitost ho zase trochu víc obdivovat. Jenom maličko. Přeci jenom, zachránil mi život.
A taky kvůli němu jdeš bůhví kam a stáváš se rukojmím vyšinutých zlodějů, Hinato.
"Skrč se!" sykl na mě. Bez váhání jsem udělala, co mi řekl. Už jen kvůli tomu, že jeho přítomnost bylo to jediné, co mě drželo od hysterického záchvatu. Jak jsem si mohla myslet, že bych unikla po schodišti? Se svým strachem z výšek bych se nejspíš nedoslala dál než ke třetímu patru.
Pod námi projelo policejní auto.
Strčil do mě, abych pokračovala. Polkla jsem a vystoupala další schody. Zrezavělé schodiště podivně vrzalo. Otázka, proč stále stoupáme, vedla k představě, jak do mě trochu šťouchne a já se rozplácnu na zemi. Takže jsem místo toho soustředila jen na jeho teplou ruku na svých bedrech a pohyb svých nohou.

-Tak se nám to začíná trochu více rozbíhat ;) Hinatka přepadení tedy přežila, ale stala se rukojmí... (muhahaha). Komentáře mě potěší jako vždycky!-

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sumiko Shiroo Sumiko Shiroo | 10. září 2016 v 11:23 | Reagovat

Jo jsem ráda, tady by se ta omáčka nehodila. :D Skvělej díl. :3 Hina nezklamala. :D Těším se na další. :3

2 Skittleee Skittleee | E-mail | Web | 10. září 2016 v 17:17 | Reagovat

Hmm, já radši Sasukeho zadek, ale i tak mě to neuvěřitelně baví! Jen tak dál, Cam. ^-^

3 Camelia Camelia | E-mail | Web | 10. září 2016 v 18:10 | Reagovat

[1]: Děkuji. Další je naplánován zase na příští neděli. Tak snad nezklame ani ten následující :* ;)

[2]: To víme :D Ale i tak jsem ráda ^^ Díky

4 dark-horror-stories dark-horror-stories | Web | 2. listopadu 2016 v 21:46 | Reagovat

Boží!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)