Rudá jako krev - 01

3. září 2016 v 14:56 | Camelia

Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. To říkávala kdysi moje maminka s velkou oblibou, když jsem se zeptala, jak tak laskavá žena mohla najít smysl života po boku muže, jenž byl snad naprostým protipólem její vřelosti. Trvalo mi léta studií a uvažování, než mě napadlo, jak to zřejmě myslela.
"Mám prostě pocit, že se mi můj svět celý bortí."


"Skutečně?" zeptala jsem se hlasem, v němž byl znát zájem. Pouze dobrému posluchači by neunikl ten slaboučký záchvěv neosobnosti, který ho dělil od upřímného. Stáli za tím léta praxe a já jsem na sebe za to byla pyšná.
"Nevím, co mám s tím dělat." Žena naproti mně by klidně mohla být moje matka. Dokonce v ní bylo i cosi podobného, cosi mateřského. Viděla jsem to v jejím pohledu, vepsané do vrásčité tváře. Své dítě milovala i v tomto momentu, kdy v typické ochranné poloze s jednou rukou přes břicho, seděla naproti mně v docela pohodlném křesle.
"A chcete s tím něco dělat?" Odpovídání otázkou byla jedna z mnoha věcí, která mě na této práci bavila. A jedna z pár věcí, které mě bavily stále.
"Nevím. Asi?" odmlčela se. "Problém je, že nevím jak. Je ke mně tak chladný, skoro vůbec se mě už nedotýká, jako bych byla jedovatá. Vím, že už nejsem nejmladší, ale… Nikdy to tak nebývalo. A nikdo mi neporadí, co dělám špatně."
Vzhlédla jsem od svých poznámek. "Zkoušela jste si s ním promluvit?"
"Já… ne… ne, vlastně ne."
Podívala jsem se na hodiny. Ručička se chýlila k celé. "Dobrá. Vašim úkolem do příštího setkání je tedy s ním promluvit. Jsem si jistá, že nakonec to dobře dopadne, jen nepřestávejte věřit."
"Vážně si to myslíte?" zeptala se nadějně a oči se jí na okamžik zaleskly životem.
Seriózně jsem přikývla, načež se paní s úsměvem a novou energií vytratila z mé ordinace.
Složila jsem si bloček na stůl a tužku vrátila na své místo. Pak jsem se rozhodla konečně sundat ty nepohodlné nové lodičky a usadit se na předešlé místo mé pacientky. Ještě bylo vyhřáté. Nohy jsem si složila pod sebe a lehce si je promnula.
Nikdy jsem nepochopila, jak můžou tak bolet, když jsem v podstatě celý den jen seděla.
"Dobrý den, doktorko Hinato," začala jsem posměvačně a nasadila oblíbený výraz svých pacinetů, kterému přezdívám "tvář vyděšeného jehňátka". Byla to taková moje hra. Pokaždé, když se dveře zavřeli, sedla jsem si na místo pacientky a sama se sebou si povídala. "Dobrý den, Hinato. Tak jaký máte problém? - Upřímně, ani nevím. Chodím do práce, která mi docela dobře vydělává, ale mám pocit, jako by mi život proplouval mezi prsty."
A jak ta slova vyřknu k své vlastní osobě, uvědomím si, jak zoufalá pravda to je. Už mi bude skoro třicet. No dobře, ještě pár let to třicítky mám, ale ten čas tak letí! A nestihla jsem nic, vůbec nic. Až na pár krátkodobých známostí nemám žádnou vážnou oběť milostného života, nechodím ven se bavit a k zakládání vlastní rodiny se tímhle tempem dostanu tak nejdřív po osmdesátce.
Povzdechla jsem si a pomyslela, jak se asi má moje rodina. Jestlipak má už Hanabi tu holčičku, co tak chtěla? Mohla bych se stavět. Přijet na návštěvu, pokecat, povyprávět. Napadlo mě to už několikrát, ale stejně jako tolikrát před tím, i teď jsem to nakonec zavrhla.
Můj otec velmi těžce nesl, že jsem se rozhodla místo na ekonomii jít studovat na psychologii a později i psychiatrii. Byla jsem v tomto oboru sice velmi dobrá - prý umím číst v lidech, takže jsem skončila obě školy v podstatě současně, nic to však nezměnilo.
"A mám také asi, paní doktorko, tak trochu problémy s rodinou. Otec mnou pohrdá, matka je mrtvá, sestra se mnou už několik let nepromluvila."
Když se to vzalo kolem a kolem, byl můj život vlastně celkem zoufalý.
Odkašlala jsem si a zvedla se. Nejspíš bylo na čase skončit s hrou, než se stane až moc depresivní. Ne nadarmo se taky říká: doktor, nejhorší pacient.
Měkký koberec s dlouhým chlupem trochu zmírňoval bolest z těch příšerných bot. Vrhla jsem po nich nenávistný pohled, ale skoro jsem je přestávala k mému potěšení vidět, jak se pokoj začínal ztrácet v šedavém světle ulice. Ještě pár minut a bude tu téměř úplná tma.
To byl vždycky moment, který mě nejvíce děsil i fascinoval. Ta minuta po stmívání, těsně před tím než se pořádně rozsvítí lampy a než naskočí blikající neonové nápisy. Nejspíš to také vypovídalo něco o mé osobnosti, ale cítila jsem se tu ve své ordinaci bezpečněji, než doma. Také jsem tu trávila skoro dvakrát více času!
Pohladila jsem svůj stůl z tmavého masivu. Byl ozdobou celé pracovny. Pohled na jeho lesklé dřevo ve mně vyvolával pocit hrdosti. I na sebe. Narazila jsem na něj náhodou, při jedné kauci, kde ho nabízely za nechutně nízkou cenu. Naštěstí. Zbylo mi tak ještě i na řádné oslavení, což bylo poprvé a naposledy, kdy jsem se nechala zlákat neonovými poutači do jakéhosi klubu. Řeknu vám jen to, že jsem tehdy viděla mnohem více z žen i z mužů, než jsem v tu dobu chtěla. Bylo to kousek odsud a tehdy jsem také našla tenhle pronájem.
Vykoukla jsem z okna. Na chodníku zůstalo už jen pár zbloudilců, kteří sešli z hlavní třídy. Nebyla daleko, což bylo výhodné, ale současně byla dostatečně daleko, aby se tu mý pacienti cítili v klidu a měli i případně kde zaparkovat. Zkrátka ideální místo!
Já tedy auto zatím nemám. Nejde ani tak o to, že bych ho neuměla řídit, protože řidičský průkaz vlastním už docela slušnou řádku let. Jen jsem ho ještě nepotřebovala. Stanici metra mám pár desítek metrů, což možná budou ty kroky, z kterých mě tak bolí má nebohá chodidla. Hm.
Bylo načase jít se vyspat a trochu se najíst. Občas mě napadlo, že bych si tu mohla zařídit koutek, ale sama jsem si pamatovala tu větu, kterou nám na semináři opakoval učitel tak často, že jsem doteď v hlavě slyšela jeho monotónní vysoký hlas: "Nikdy si neberte práci domů!"
Mimoděk jsem se pousmála. Vypadal trochu přitepleně, ale v lidech se vyznal. Hodně mě toho také naučil. Nevím, jestli bych kdy byla tak dobrá, kdyby ve mně neviděl něco víc. A kdybych i já neviděla něco víc v něm. Stačilo, abych se dvakrát podívala do jeho bystrých očí, a měla jsem jasno. Hrál na nás habaďůru. Nechal se pomlouvat, věděl, co si o něm myslíme - a právě proto, že pro nás byl jen senilní přiteplený dědek, ztráceli jsme všímavost. Přestávali jsme být opatrní a podceňovali jsme ho. Nevědomky jsme se začínali chovat, jako by tam nebyl - a tím jsme mu umožnili nahlédnout do nás. Najít ty střípky motivace, která nás pohání. Poznal náš klíč, našel ho a sebral. A pak bylo jednoduché nás kdykoliv odemknout a podívat se dovnitř, obzvlášť, když tomu nikdo ani nevěnoval pozornost.
Všimla jsem jeho nepatrného úsměvu.
Mrkl na mě. "Někdy přináší výhody nechat si ostatní myslet, co si myslet chtějí."
Pochopila jsem tehdy, co mi tím chtěl říct. Ne vždy vyhraje ten, o kom si lidé myslí, že je nejsilnější.
Od té chvíle jsem na něj nedala dopustit. Už jsem se nepřidávala k všeobecným hojným urážkám a posměchům. Začala jsem se učit - vážně učit. Výslechy, různé osvědčené metody, manipulace s lidskou myslí…
A teď jsem tady. Ve své vlastní kanceláři, na ideálním místě. S dobrým platem. Jen by to ještě chtělo někoho, s kým bych to moha sdílet, ale jaký blázen by byl dost normální a současně bláznivý, aby žil s psycholožkou?
Povzdechla jsem si, znovu, a břicho mi zakručelo na protest. Vážně už bych měla jít, jenže při představě, že se domů vracím zas v těch příšerných botách a ve svém krémovém sáčku, na mě šly mdloby.
Vytáhla jsem ze skříně černou pohodlnější sukni a červenou halenku, kterou jsem mohla nahradit upnuté bílé šaty, a k níž se, díky bohu, hodily už trochu ošoupané ale stále stejně pohodlné černé balerínky.
Všechno jsem si to připravila pěkně vedle sebe. Teď přijde ta zásadní chvíle - musím ty bílé šaty nějak sundat.
Klidně se smějte, i mě by to asi připadalo vtipné, jenže ty šaty (byť jsem v nich vypadala prý nebezpečně i nevinně sexy současně) byly opravdu navržené tak hloupě, že se daly přetáhnout pouze přes hlavu, a to ještě s vynaložením všech sil.
Chytla jsem spodní lem a přetáhla si ho přes hlavu. Teď už jen dostat pas přes prsa a bude to dobré. Zhluboka jsem se nadechla. Šlo to ztuha a jen velice pomalu. A zrovna v půli cesty jsem uslyšela kroky.

-Tak druhá verze je konečně snad připravena ke čtení :D Líbí se vím? Pro jednou jsem se snažila vynechat svou typickou omáčku a zdržování. Komentáře jsou pro mě motivací, tak prosím obětujte pár minutek :)-

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sumiko Shiroo Sumiko Shiroo | 3. září 2016 v 17:58 | Reagovat

Ach ano, tenhle typ šatů znám a věř, že je taky nemám ráda. :D Myslím, že na první díl je to slušný. Líbí se mi téma, které sis vybrala. Hin jako psycholožka...hmmm, hmm..zajímavé. :D
PS.: Neber to špatně, ale je to spíš jako sci-fi s použitými jmény s Naruta. Ale i tak jsem zvědavá na další díl. :*

2 Camelia Camelia | E-mail | Web | 3. září 2016 v 18:12 | Reagovat

[1]: Njespíš je, takže to špatně neberu. Ale co na Naruta napsat, aby to ještě nebylo napsáno? ;)

3 Sumiko Shiroo Sumiko Shiroo | 4. září 2016 v 0:36 | Reagovat

[2]: Taky pravda. ;) Inspirace se jen těžko nachází, a slova ještě hůř. :) To znám. :) Ale i tak, nevadí mi to, a jsem zvědavá na další. :3

4 Skittleee Skittleee | E-mail | Web | 8. září 2016 v 18:11 | Reagovat

OMG! Je to super. Neotřelý téma, dobře zpracovaný a líp se to čte bez tý omáčky. Tak nějak je to akorát a já vyhlížím další díl. ^-^

5 Camelia Camelia | E-mail | Web | 9. září 2016 v 20:32 | Reagovat

[4]: Tak to mě velice těší :) A těch pár gramatických errorů si nevšímejte :D

6 dark-horror-stories dark-horror-stories | Web | 2. listopadu 2016 v 21:45 | Reagovat

Nádhera

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)