Running through Paris VII.

20. dubna 2016 v 16:54 | Camelia


Další ráno jsem vstala skoro s hodinovou rezervou, kdyby mě náhodou opět postihlo něco nečekaného. V tomhle městě jsem tedy upřímně čekala i padající trakaře, takže nevím, co dalšího by mě mělo překvapit, ale jistě se něco najde. To bych totiž nebyla já, aby byl můj život klidný. Pro všechny případy jsem si s sebou zabalila i pepřák.
Bylo čtvrt na sedm, když jsem opouštěla dům. Otec byl již v práci a matka odešla těsně přede mnou. Hanabi ještě nevstala, takže jsem měla klid. Na cestu i na lehkou snídani - sklenici kupovaného pomerančového džusu konkurenční značky. Tu naši tu neprodávali, byla pouze regionální. Pro jistotu jsem vyřadila ony inkriminované vločky ze svého jídelníčku. Přinejhorším si něco koupím cestou.


Paříž oproti mojí náladě (a nízkému cukru v krvi) již byla naprosto probuzená. Zoufale málo lidí však chodilo zřejmě do práce pěšky, protože jsem vylezla ven a překvapivě mě mezi tuny aut nikdo nesrazil, nenaboural, ani mi nenadával v jakémkoliv jazyce. Hm, možná dnešní den nebude až taková katastrofa.
Nadechla jsem se a vydala se na cestu k tomu proklatému místu nazývané škola, kam jsem včera tak dlouho nemohla trefit. Doufala jsem, že když se přimíchám mezi davy ostatních studentů, ten protivný dědek si mě nevšimne. Stále jsem tedy neměla žádný plán, jak to vysvětlím, ale snad něco vymyslím cestou. Mám na to koneckonců skoro dvě hodiny.
Zabočila jsem doprava a doufala, že si to pamatuji správně. Bylo tu tolik aut, tolik ulic, tolik lidí a obchodů, co vypadaly skoro stejně, že jsem měla obavu, zda opět nebloudím. Pak jsem však narazila na tu uličku, která se pomalu zvedala a mizela jako hodně špatně upravená dlažební cesta na kopci, kde jako kostry vystupovaly z mlhy rozestavěné vysokopatrové budovy. A tuhle cestu bych poznala kdekoliv.
Dopřála jsem si další hluboký nádech zkaženého vzduchu z provozu a myšlenky se mi vrátily na to místo, k tomu tajemnému kuřákovi. Zajímalo by mě, jestli tam bude i dnes. Možná bych se tam mohla zajít podívat a třeba bych konečně přišla na to, jak se mu podařilo nepozorovaně zmizet.
Ale věděla jsem, že zameškat další den jen tak pro nic za nic a bez omluvenky by zrovna nešlo.
Pokračovala jsme v cestě dál, přesně podle pomyslného plánku, kterým jsem se tam dostala včera a doufala, že jdu správně. Myšlenky na školu ve mně vzbuzovaly mix emocí, který jsem ne tak úplně zvládala.
Na jednu stranu jsem nesnášela Paříž. Nesnášela jsem, že jsem v předmaturitním ročníku musela opustit všechny své přátele - a hlavně Kibu, přiznej si to - kvůli, v podstatě, ničemu. Na druhou stranu, kdyby nebylo Kibi a ostatních a já si měla vybrat jedinou školu, na kterou bych chtěla chodit, byla by to tahle. Snila jsem o těch velkých dveřích, historické budově, třídách, ve kterých se už staletí skutečně učí. Znala jsem všechny statistiky a věděla, že ti, kteří zde složí maturitní zkoušku, jsou průměrně až o třicet procent úspěšnější na jakýchkoliv vysokých školách v jakýchkoliv oborech.
Dostat se na tuhle školu byl můj sen, ne Hanabin. Ale jí to rodiče povolili.
Tak, stačí, nebudu si kazit první, oprava, druhý školní den. Prostě se budu soustředit na to využít toho, že tu jsem, na maximum.
Jsem si jistá, že můj přestup nebude lehký, ale i kdybych pokazila dodatečné zkoušky, pořád mám tři měsíce, které tu můžu strávit. Přemýšlela jsem, jací asi budou moji spolužáci. Přátelští, určitě. Byla to přece prestižní škola, ne? Žádné idioty by sem nevzali, ne?
Jen mě mrzí, že tu není Kiba, abych se s ním o to mohla podělit. Určitě by ze mě měl radost, tím jsem si byla jistá.
Můj plán byl však jasný. V tu chvíli, kdy mi bude osmnáct, odcházím zpět do mého rodného města. Tečka. Jen mi zbývá vymyslet, jak se dostat s mými kamarády do spojení a všechno jim to vysvětlit.
Bylo půl osmé, když jsem stála před branou a úplně nevěděla, co mám dělat. Tak nějak jsem čekala, že bude otevřen, ale mýlila jsem se. Dokonce ani ten hlídač tam nebyl. Že by si šel pro kávu a koblihu? Vsadím se, že pozorovat studenty chodící sem a tam musí být pěkně nudná práce.
Nad tou myšlenou jsem vydržela se chvíli usmívat, jenže pak jsem se opět musela vrátit na zem a ke svému problému - jak se dostat dovnitř?
Čekala jsem pár minut a pokoušela se nenápadně celé místo obhlédnout. Ovšem když kolem mě po pěti minutách prošla matka s dítětem, které mě nazvalo zlodějem, rozhodla jsem se raději se někam uklidit a počkat, až se brána otevře.
Přece nemůžu být jediný student, co jde dneska do školy, no ne?
Posadila jsem se do sousedícího parku pod jeden velký listnatý strom a vyčkávala na okamžik, kdy budu moct proklouznout dovnitř. O další konverzaci s panem hlídajícím nemám totiž nejmenší zájem.
Po nějaké chvilce dorazil autobus. Poposedla jsem si v případě, že bych musela rychle vyskočit a, nedej bože, běžet. Vystoupilo pět studentů. Chvíli jsem napjatě čekala, ale v moment, kdy zamířili k bráně, jsem se rozhodla se na ně nenápadně pověsit.
"To bylo včera, co?" nadhodil jeden z předních řad. Sklonila jsem rychle hlavu, abych nepřitáhla jeho pozornost, ale dál jsem poslouchala. Zvědavost je jedna z mých slabých stránek. Přesto jsem si stačila všimnout, že má zrzavé vlasy a vysoký smích.
"To teda rozhodně jo," zasmál se vysoký brunet a udělal při tom nechutný pohyb soulože. Díky bohu to vypadalo, že nejsem jediná, komu to nebylo úplně příjemné, protože vzápětí se ozvala menší brunetka a praštila se slovy "Nech toho!" toho kluka do ramene. A mě okamžitě napadlo, že musejí být sourozenci.
Kluk se zasmál a pokračoval v pár dalších nechutných gestech, až ho nakonec zastavil jeden jeho kamarád - další brunet. "Jsme skoro u školy, kámo, tak si to nech na večer, jo? Nechci mít zas kvůli tobě problémy."
K odpovědi se už nedostal.
"ID karty, prosím," zahučel otráveně hlídač. Polil mě studený pot.
Malá brunetka vyndala z kapsy plastovou kartičku připomínající kreditku, přiložila ji k nějakému přístroji na bráně. Po pípnutí prošla.
"Další!"
"Ale notak, Hitori-san," protáhl vysoký brunet. "Vždyť my se přece už tak dobře a dlouho známe!" Jenže hlídač zřejmě byl zřejmě na jeho ukecávání už zvyklý, a rozhodně nevypadal, že by se chystal ustoupit. "Vaši ID kartu, pane Sohishi."
Kluk teatrálně protočil oči vsloup, ale poslechl. A mě začínalo docházet, že se dovnitř bez karty nedostanu. Jenže nahlásit se znamenalo problémy. To znamenalo rodiče. A to si nemohu dovolit.
Za mými zády se ozval děsivý zvuk - jak mi později došlo, skřípot brzd, a ven se vyvalil oblak studentů. Většina měla naši uniformu, ale jiní vypadaly dost otřesně. Třeba ten jeden v otrhaných kalhotách s rozkrokem až u kolenou obzvlášť nevypadal jako student. I když na jeho blond vlasech bylo něco…
Zarazila jsem se. Nebyl to…?
Jenže když jsem se na něj chtěla znovu podívat, mé oči ho v tom počtu těl už nevypátrali. Jako by zmizel.
Anebo za ty halucinace nemohly ty vločky a mě kručí v břiše úplně zbytečně.
Hlídač nad tím viditelně pobledl a vzápětí zrůžověl námahou. Jenže jeho pokusy zabránit tomu, aby chodili lidi pouze po jednom, byly celkem k ničemu a já nehodlala promarnit možná svou jedinou příležitost a nehezky jsem se procpala do davu několika holek.
Plac před vchodem do školy byl velký asi jako malé čtvercové náměstí. Uprostřed někdo do kruhu vysázel fialky a kolem se táhl chodník, z kterého odbočovala jedna cesta do každého rohu náměstí.
Mezi jednotlivými chodníky rostly velké stromy s čerstvě zelenými listy a pod nimi bylo několik laviček.
Ocitla jsem se v jiném světě.
"Mohl by laskavě někdo odtáhnout tu sochu z chodníku? Lidi by tu rádi procházeli."
Až když na mě celé okolí zíralo a smálo se, jsem si uvědomila, že ten sladký hlásek mluvil o mně.
"P-Promiň," vykoktala jsem a spatřila dívku v podobném věku, jejíž vlasy barvy zemité hnědé vlály za jejími zády jako nějaký druh závoje. A čert to vem, ale jak je možné, že i v té uniformě vypadala… sexy?
Jenže ještě překvapivější bylo, že vedle ní stála moje sestra. Moje sestra s nalakovanými nehty a stíny a rtěnkou a jehlami. Kde to sakra vzala?
"Hanabi?" vydechla jsem překvapeně. Moje sestra se na mě podívala, ale stejné překvapení trvalo jenom mžik. Pak se v její tváři usadilo něco, co jsem znala - krutost a lhostejnost. Arogance.
"Tak uhni!" vyštěkla na mě ta dívka. Tak jsem se lekla, že jsem málem zakopla o květináč a spadla. Bohužel, ten pád jsem nakonec nevybalancovala - k popukání mého okolí.
"Děkuji," řekla opět sladce ta dívka a s pohozením vlasů kolem mě prošla. Hanabi už nijak nedala najevo, že by mě znala, ale měla dostatečně svědomí na to, aby se mi nezvládla podívat do očí.
Malátně jsem se po pár sekundách zírání do prázdna zvedla a nechala jsem se unášet davem. A možná to byl osud, ale na chodbě jsem téměř vrazila do jedné učitelky, která mě shodou okolností také hledala.
"Ty jsi tu ta nová, že?" zeptala se s úsměvem. Byla jsem ráda, že se konečně objevil někdo, kdo na mě dneska nekřičí, nebo tak podobně.
Nejistě jsem přikývla.
Měla na sobě sako s modrou košilí, která jí vůbec neseděla k pleti, a černé společenské kalhoty. Světlé vlasy si zastřihla nakrátko, což jsem ale musela jenom pochválit. Dalo to tak vyniknout jejím očím a plným rtům a pěknému kulatému obličeji.
"Máš štěstí, že jsem tě našla dřív, než pan Kobushima. Na, tady," podala mi mou ID kartičku. "A tady je rozvrh. První hodinu máš tady," ukázala na dveře po mé pravici. "A doufám, že máš dobrou výmluvu," pošeptala mi, před tím, než se zase usmála.
"No… asi ani nemám," přiznala jsem tiše. Povzdechla si.
"To nevadí. Zdáš se mi jako milá holka a obě víme, jak je první dojem důležitý. Takže to za tebe urovnám, ale ať se to neopakuje, ano?"
Horlivě jsem přikývla a po jejím dalším úsměvu a mrknutí, jsem jako střela vběhla do své učebny, aby nebylo vidět, jak mi tváře hoří trapností.

-VOALÁ!!! Překvapení! Další díleček :) Tak prosím o komentáře! ^^-

Další díl
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)