Vzpomínka na jednu narozeninovou oslavu

18. března 2016 v 23:23 | Camelia
Nechápu, co na tom všichni vidí, vrtím hlavou a sleduji svůj odraz ve dvojité vrstvě skleněného okna. Venku panuje tma a opilé hlasy dovnitř doléhají jako ozvěna nepovedené písničky hrající z něčího mobilu. V ruce držím jakési neidentifikovatelné pití, kterému všichni říkají houba. Nevím, co přesně v tom je, ale předpokládám, že alkohol. Je mi horko. Mnohem větší, než které by mělo být, a to i vzhledem ke kamnům na druhé straně místnosti.
Už po desáté za poslední hodinu se podívám na display mobilu. Raději ho nosím u sebe, od chvíle, co byl jeden mobil zašlápnut a druhý polit pivem. Zdá se mi to jako hrozně dlouhá doba.
Napiju se.
Všichni kolem mě se očividně dobře baví a já tu sedím, sama v rohu. Určitě musím z pohledu ostatních vypadat hrozně osaměle. A možná i sem. Nejsem si tím úplně jistá. Za to asi může ten alkohol.
Vážně. Nechápu, co s tím všichni mají.
Napiju se podruhé a s potěšením zjistím, že jsem právě dopila další kelímek, takže si můžu nalít džus, který jsem objevila zastrčený za dalšími flaškami piva a vodky. Dovnitř vtrhne pár ožralých, které jsem v životě neviděla.
"Čaaaaauuuuu, my se jj-ještě neznáme!"
"Neznáme no," odpovídám a říkám si, jak moc zoufale musím vypadat, když se se mnou chce bavit někdo jako je tenhle chudinka. Nedokážu si představit, kolik toho v sobě musí mít. A to byl ještě relativně střízlivý, když jsem přišla.
"Jsem Vašek, těším mě."


"Mira."
Nahne se ke mně. "Nira?"
"Mira," opravuju ho a zbytečně křičím, kvůli té hloupé muzice. Díky bohu, už hraje něco anglického. Z nějakého důvodu mám k většině českých písní hroznou averzi. "M-i-r-a. Mira."
"Tak se vááážně jmenuješ?"
Chvíli váhám. Vlastně se jmenuju Miriam, ale pochybuju, že by mi rozuměl a dneska fakt nemám sílu na to, mu to znovu vysvětlovat. "Jo."
"Tak to je dobrý!" začne se hýkavě smát. Nenapadá mě, co říct, nebo jak reagovat, ale naštěstí mě zachrání příchod další partičky. Jsou v ní moje spolužačky z vedlejší třídy, většina taky opilá, a pár kamarádů Vaška. Myslím, že jeden je Honza a druhej… Karel? Asi? Kdo ví. Nikdo nás oficiálně nepředstavil.
"Čau kámo! Já jsem totálně namol, ty vole."
"Neříkej, ty píčus," odvětí se smíchem Karel. Ta rána přijde tak nečekaně, že i já se leknu.
"Jak jsi mi to řek!" zařve Vašek a začne Karlovi kroutit ruku za zády. Do toho se začnou motat, protože samozřejmě, když jste opilí, asi těžko se utržíte na nohách. A nenapadne je samozřejmě nic jiného, než se svalit vedle mě a to tak, že mi praští do holení.
"Ty pako! Co to si myslíš, že děláš!" vyjeknu.
"Jo, ty pako," zasměje se Karel, "koukej se omluvit!"
"Omlouvám se, Kájo."
Zamračím se. "Já čekám."
Vašek se na mě otočí. Jeho pohled je skelnej. Není mi vůbec sympatický tenhle kluk. Je na něm něco… děsivého. Zlého. Ale ne sexy zlého. Ten kluk sebou nese problémy.
"Tobě taky?" Varovně se na něj dívám. "Tak promiň no." Chytne mě za ruku. Mám co dělat, abych neucukla.
"Dobrý, dobrý, omluva se přijímá. A teď ze mě konečně slez!"
Naštěstí pochopili, že to myslím vážně. Oddechnu si. Být střízlivý, když jsou všichni kolem vás namol, vážně není moc sranda. Zajímalo by mě, jestli by mě to taky bavilo víc, kdybych byla víc opitá. Hm…
Potlačím touhu zívnout. Holky vedle mě zase zmizely. Asi se museli jít projít. Nedivím se, upřímně. Vypily toho možná třikrát víc než já. Snad dorazí v pořádku.
Mimoděk opět kontroluji hodiny. Teprve půl jedenáctý? Geeezzz. Co tu budu dělat?
A tak se opět opírám o sklo a přemýšlím, kam se všichni poděli. Nejen, že tu není oslavenkyně, ale ani nikdo, koho bych znala. Sedím sama na gaučíku u okna, ve dveřích postává Karel, Václav a Hana a pokuřují. Strašně mi to smrdí, ale venku zima a já mám mokré boty. Polila jsem si je, když jsem se měla dostat do rohu přes malý stoleček. Skvělý nápad, vážně skvělý.
Napiju se džusu a to chvilkové zamlžení mysli je už téměř úplně pryč. V puse mám hořkou pachuť urážky a zklamání.

*****

"Máš, co pít?" ptá se mě Beata. Přikyvuju a ukazuju na svůj kelímek. Je v něm džus, ale to ona nemusí vědět. Je mi teprve sedmnáct, nemůžu se opít, říkám si, ale vím, že v tom je i něco víc. Nemůžu se opít před lidmi, kterým nevěřím.
"Opravdu jo?"
"Jo, opravdu."
Beata pokrčí rameny a nechá to plavat, což vypadá tak, že se vykolébá ven a s sebou táhne Kláru - vysokou blondýnku, na kterou se lepí kluci jak včely na med. Přistihnu se, že k ní začínám mít kvůli tomuhle averzi a napomenu se, že se musí zbavit své nenávisti k blondýnám. Je to vlastně docela zajímavé - že tak nemám ráda blondýny, protože mi přetahují kluky. Ale má to opodstatnění. Opravdu mi většinu kluků přebrala nějaká blondýna nebo světlovláska.
Někdy dokonce i moje kamarádka.
*****

"Pojď se mnou do měěěstaaaáá," protahuje Karel. Snažím se vymotat z jeho pevného sevření, ale moc mi to nejde. Takže se přizpůsobím a pokusím se, aby škody na mé psychice byly co nejmenší.
"Ne, fakt ne." Sednu si zpět na gauč.
"Proč nééé?" Táhne mě nahoru za ruce a za pas. Napadá mě tisíc a jeden důvod, proč bych s tebou nikam nešla. "Vždyť se přeci neznáme!"
"No právě." Opět klesám.
Zamračí se. Rychle se snažím jeho pozornost otočit k jiné holce: "Hele, zkus sebou vzít Káju." Nenápadně ukážu na jednu ze svých spolužaček, očividně taky opilou, která se válí s mými dalšími spolužačkami na jedné hromadě.
Chvíli nad mými slovy uvažuje, a pak se k ní otočí a zkouší to na ní. Pokusím se vyjít ven a v duchu si říkám, proč jsem prostě nemohla souhlasit. Prostě říct: "Jasně, proč ne, pojďme se bavit!" Ale ta představa… mě děsí.
Potřebuju lidi nejdřív poznat, potřebuju lidem věřit.
Potřebuju vědět, že mi neublíží, že to jednou nepoužijí proti mně.
Ale vím, že v tom je něco víc. Že to není tak jednoduché.
Kde je sakra Ondra?
Zarazím se. Neměla bych ho hledat. Neměla bych ho vůbec chtít vidět. Je to bratr mojí kamarádky. A navíc je na vejšce a navíc se mu nelíbím. Ale nemohla jsem si pomoc. Připadal mi jako někdo, s kým bych si tu mohla rozumět. A pak se v půlce sbalil a zmizel. Nádhera.
*****

Přicházím. Už padla tma. Nic nevidím a nebýt Beáty jdoucí přede mnou asi bych tam nikdy netrefila. Ale pravda je, že je to tu hezké. Pěkně schované.
Uvnitř je překvapivé teplo. Je to malá místnůstka - asi dva krát tři metry. V rohu přímo proti dveřím stojí krbová kamínka. A pálí tak, že to cítím i na tu dálku. Na druhé straně, nalevo od dveří je pultík s malým dřezem a napravo stoleček. Samozřejmě plný chlastu.
Otočím se po hlasu. Na provizorních gaučích do tvaru U sedí několik lidí - Péťa, Lenka a Dominika. Všechny znám ze školy. Tenhle ročník spolu máme pár předmětů. Jsou fajn, ale rozhodně nejsme nijak velké kamarádky.
Po jejich boku sedí Dominičin přítel Honza. A na druhé straně Ondra a Karel. Oba jsou už mírně na káry. Dřív by mi to asi dost vadilo, ale teď je mi to jedno.
Ondra, heh. To jméno mě zdá se nepřestane pronásledovat.
Zaměřím se na něj. Je poměrně vysoký a štíhlý. Všimnu si na něm jako prví vlasů. Delší, zakrývající uši, sestříhané a lehce vlnité. Opravdu jen lehce. Mezi nimi se sem tam mihne stříbrný vlas. Je na šediny ještě mladý, ale Beata taky. Myslím, že to mají v genech. Ale nedělá je to neatraktivními. Ne v tom obecném slova smyslu. Je to… zajímavé.
A jistým způsobem i… ano, jistým způsobem i sexy.
*****

Je na čase jít domů. Stejně tu jen ztrácím čas a zítra se musím učit na chemii. A upřímně, jsem unavená z toho sledovat, jak se všichni opíjí.
Nejdřív si ale musím usušit boty. Venku je asi pět stupňů, nechci tam trčet s mokrýma nohama. Sadista ještě nejsem.
No, i když, i o tom by se dalo polemizovat, pousměju se nad svými vlastními myšlenkami a přiložím boty ke kamnům. Dorazí ke mně Honza. Ani nevím proč, ale začneme si povídat. Stojí nade mnou s pivem v roce a naprosto uvolněně. Vypadá dobře, to se musí nechat, ale přesto stále nemůžu přestat myslet na to, že s někým chodí.
Bude opravdu nejlepší, když zůstaneme možná tak přátelé, pomyslím si, ale jsem ráda, že pije jen pivo. Je fajn si konečně popovídat s někým, kdo je alespoň trochu střízlivý. I když jen o nepodstatných věcech.
Minimálně mám, čím se zabavit, než mi uschnou boty.

*****

Napiju se vína. Cítím, jak se mi tělem rozlévá teplo, i když je to těžko znatelné, díky teplotě v místnosti.
Hlava se mi začíná trochu motat. Jde to těžko popsat. Jazyk se mi neplete, ale jsem tak nějak víc otevřená, než bych chtěla.
Přichází další lidi. Klára si sedá vedle mě. Povídáme si. Také dostává houbu, ale po tom, co ji vypije, nadšeně přijme "můj" džus. Očividně se také nechce zlít. Konečně někdo!
Sice se neznáme, ale i tak s ní pohodím pár slov. Naštěstí nás z trapných pokusů o rozhovor vytrhne nabídka dortu, který obě s nadšením přijmeme. Je moc dobrý. Na mě sice trochu sladší, ale ten piškot i ta náplň se moc povedly.
Karel a Václav si něco vypráví a smějí se. Alkohol mi začíná stoupat do hlavy. Vytahují doutníky a já mám pocit, že potřebuju na vzduch.
Vyjdu ven. Kůži mi příjemně chladí noční jarní vzduch. Stojím na krátké verandě, spíš takové dřevěné uličce, která není dlouhá víc jak dva metry, pod níž následují schody na pevnou zem. Před očima se mi naskytne ohromný výhled na krásné noční svítící město.
Nedokážu uvěřit, že už jsem tu dlouhých sedm let.
Páni.
Otvírají se dveře. "Co ty tady, takhle venku?"
"Vevnitř je moc horko," odvětím. Na chvíli zavládne ticho. Zapálí si a já se kochám městem přede mnou. "Krásný výhled."
Přikývne. "Ty jsi z gymplu, viď?"
"Jo," souhlasím a zamnu si ramena. Už jsem stačila docela vychladnout.
"Myslím, že jsem tě tam párkrát viděl."
Zasměju se. "A já si vždycky myslím, že si mě nikdo nevšímá." Ale v duchu mě to potěší. Zalichotí. I když i trochu znejistí. Proč si mě všiml?
"Ty se jmenuješ Ondra?" zeptám se, aby nebylo takové ticho. I když to vím, ráda dělám věcí oficiálními.
"Jo," řekne a popotáhne. Obvykle mi to vadí, a to i teď, ale venku je to přeci jenom o něco snesitelnější.
"A o jak moc jsi starší, než Beata?"
"Jen o dva roky," odvětí klidně. "Už se fakt těším, až ségra bude na vejšce. To teprve budou pařby!" zasní se a já nepochybuju o tom, že to myslí vážně.
"Jo no," úsměv mu vrátím. "Sourozenci Grodziovi, vymetači večírků. Kluby, bojte se!"
Než ale stačí reagovat, otevřou se znovu dveře a já vlezu dovnitř pro mikinu. Je to Karel, Ondrův kamarád. Taky si šel zapálit.
"Kam deš?" zeptá se Ondra. Chvíli si nejsem jistá, jestli mluví na mně, ale i tak neodpovím. Místo toho se vrátím na své místo a obleču si mikinu.
"Tak teď je ti zase zima, jo?" Uchechtne se.
Podívám se po něm se po něm. "Neprovokuj." I když si nejsem jistá, jestli mi to u něj zrovna vadí.
Nic neřekne, pak si ještě chvíli povídáme. Zjišťuji, že studuje rostliny a je mi najednou ještě sympatičtější. Zaujímá mě.

*****

Volám rodičům. Nebaví mě to tu. Nebo ne, že by mě to nebavilo, to není správné vyjádření. Přesnější je, že se tu necítím… pohodlně. Zase jsou všichni pryč a já tu opět jsem s lidmi, s kterými si nemám co říct. Nejde o to, že bych si s nimi nemohla povídat, nebo že by mi jejich přítomnost byla nepříjemná (pokud nekouří uvnitř pokoje), ale spíš o to, že si připadám… zbytečně.
Kde pořád jsou? Zavrtím hlavou a vyjdu ven.
"Ty už jdešš?" protáhne Kája. Stojí venku u plotu s Beatou a řeší asi nějaké důležité věci. Něco o důvěře. Vím, že bych se do toho neměla míchat, ale chci se rozloučit. To, že mi náhodou řeknou, o co jde, nic neznamená.
"Ona mi prostě nevěří!" zahaleká Kája.
Nevěří?
Podívám se na svoji jedinou kamarádku v této sešlosti, jenže Beata je namol. Protože vím, že na kocoviny příliš netrpí, moc ji nelituju. Dalo by se i říct, že ji spíš i trochu obdivuju. Jak to jen dělá? Jak jen dokáže dělat tyhle věci. Jak to že se dokáže opít. Jasně, jsou to její kamarádi, ale přesto. Občas bych jí ráda porozuměla.
Opravdu nikomu nevěří?
*****

Zase vycházím ven. Tentokrát s bundou. Chci se tady trochu porozhlédnout. Ondra je tu taky. Ale proč? Co tu dělá?
Raději se neptám.
Stojím nad kolejemi na svahu a dívám se na město. Cítím nostalgii a věčnost času. Za chvíli bych měla jet domů, nebo spíš zavolat našim, jak to vidím, ale vzhledem k tomu, že nemám kde přespat…
Byla bych zůstala chvíli ještě uvnitř, ale boty mi už uschly a mě je hloupé být téměř sama v té malé místnůstce s Honzou. Obzvlášť, když jeho přítelkyně je bůh ví kde.
"Co tu zase děláš?"

"Procházím se," odpovídám. Je opravdu zlitej. Nerozumím tomu. Proč lidi potřebují alkohol, proto, aby se dokázali uvolnit? Nebo je to jen výmluva, aby mohli dělat věci, které nechtějí?
"Tak procházíš, jo?"
Vrhnu po něm pohled. "Jo, proč by ne?"
"Aha. Tak ale nemusíš chodit na záchod na kompost."
"ŘÍKÁM TI, ŽE SE PROCHÁZÍM!"
"Jasně jasně," odpálkuje mě a já jen protočím očima v sloup. Nikdy jsem tu nebyla, nevím, že tu je kompost. Ale opravdu se jen procházím!
Projdu kolem něj a zase se zastavím. To město je okouzlující. Pootočím hlavou jeho směrem. Tělem se mi rozleje pocit trapnosti.
"Nekoukej se sem."
Jsem ráda za tmu a za fakt, že se nečervenám.
"Já se nekoukám." Ne, opravdu nemusím vidět, jak močí. Fakt ne.
"Ale každá se kouká a v duchu porovnává velikost."
Protočím oči v sloup, dnes už po několikráte, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že mě tahle debata ani trochu nebaví.
"Mě ji říkají kluci sami," což je pravda, ačkoliv sama nechápu proč. A taky ne všichni, ale to on vědět nemusí. "Nemusím se dívat." A navíc jsem slušně vychovaná, kdyby tě to zajímalo.
"No, tak jo, já mám…"
"Nechci to slyšet, nechci to slyšet, NECHCI TO SLYŠET!" Zacpávám si uši. Bože, to je tak zvrácený - vědět velikost penisu bratra svojí kamarádky. Díky bohu jsem si zacpala uši v čas.
Smál se, nebo se mi to jen zdálo?
Je mi trapně. Určitě si o mně myslí, že jsem puritánka.
A nemá pravdu? Napoví mi něco ve mně. Chtěla bych se proti tomu bouřit, ale… asi je to tak. Nejspíš.
Z trapné situace mě vytáhne další člověk, který si očividně musí odskočit. Moje oči zmerčí Kláru. "Jé, ahoj! Co tu děláš?"
"Procházím se," odvětí. Zaúpím. To je tedy volba slov! Chci něco odpovědět, ale zarazím se, když si uvědomím, s jakou péčí se jí najednou Ondra věnuje. Stojí u ní a ptá se jí. Něco uvnitř mě zvláštně bolí. Že by zklamáním?
"Tak já tě doprovodím," zahuhlá.
Nesnáším, když jsem vždycky plán B. Nebo ještě lépe C. Po Kláře, po Káje… Po kolika? Myslela jsem, že ho zajímám! Obzvlášť po tom, co mi málem řekl velikost svého penisu.
Nerozumím tomu. Jsem vadná já, nebo oni? Ale přesto se směju.
Smích je úžasná maska - nikdo se neptá.
"Ale ne, to ne, já se jdu projít na záchod," rychle se snaží uklidnit situaci Klára.
"Tak neříkej, že se chceš procházet!" křiku za ní se smíchem. "Pak tu vznikají nedorozumění!"
Jenže nikdo mě už neslyší… anebo neposlouchá.

*****

"No nic, holky, já už asi půjdu."
"Ty už deš?" ptá se mě Kája. Ignoruji fakt, že jsem jí to už říkala. Alkohol už ze mě téměř úplně vyprchal, ale přesto se pořád cítím podivně… slabá.
Nechápu to. K čemu je alkohol? K tomu, abyste získali odvahu k řešení důležitých věcí? Ale proč? K čemu to je, když si to stejně další den nikdo nepamatuje.
Dívám se na svoje známé, na svoji kamarádku, a přemýšlím, proč lidé nedokáží se bavit stejně dobře i bez alkoholu.
Zajímalo by mě, jaký je Ondra, když nepije. I když podle jeho slov je stydlivý (nic tomu nenaznačuje), a občas agresivní. Jako tikaná bomba. Přesto… nevím, čemu věřit, když si povídám s opilými lidmi.
Mluví z nich pravda, nebo alkohol?
Zavrtím hlavou a pomůžu svým přiopilým kamarádkám dostat se po schodech do místnosti. Přeci jen se občas hodí, když jste střízlivý - můžete dávat pozor, aby se lidem kolem vás nic nestalo, protože všem ostatním je to jedno. Jako třeba tehdy, když se rozbilo to okno.
Opravdu nevím, co je vtipného, na padající hliníkové tyči a dřevěné liště ze dvou metrů na lidi a okno. Nejspíš bych to chápala lépe, kdybych byla pod vlivem, jenže v tu chvíli jediná věc, kterou jsem cítila, byla úzkost a strach, zda se nikomu nic nestalo.
Co kdyby sem musela přijet policie?
Při té představě zblednu. Čtyři nezletilé opilé. To by mě jistě také měřili. A i když vím, co dělám, přeci jen by ve mně taky něco určitě našli. Čtyři panáky vodky se jen tak nevypaří.
Beáta padá na gauč a usíná. Nemám s opilci zkušenosti, takže když se jí Kája snaží probudit, nic nenamítám. Ale ta otázka mě pálí v mysli.
Nahnu se k ní, odhrnu jí vlasy z čela a zeptám se: "Skutečně nikomu nevěříš?" Vrtí hlavou. "Ani mě?" Vrcení neustává.
Bolí to.
Myslím, že je opravdu načase zmizet. Hledám ostatní a Ondru, abych se mohla rozloučit, ale nikde je nevidím.
"Tak se mějte lidi!" zamávám těm, kteří zůstali v chatičce. Cestou ke kolejím zahlédnu dvě postavy sedící vysoko na pasece.
"Kláro?" zkusím to opatrně, ale dost nahlas, aby mě mohli slyšet, a sleduju siluety v dálce. Odněkud asi uslyším smích, ale nikoho nevidím, a tak pokračuju v cestě a cítím se jako blázen.
Kam všichni zmizeli?
Zavrtím se nad tím nepěkným pocitem, který se ve mně zvedá, a pokračuju v cestě přes koleje.
Nikdy jsem je sama nepřecházela. Ne v noci a ne z téhle strany. V mé mysli vytane představa rychle jedoucího vlaku. Co by se asi stalo, kdyby teď jel? Dokázala bych uhnout? Stihla bych to? Zemřela bych?
Potřesu hlavou a rychle je přeběhnu. Najednou si připadám tak daleko od těch hlasů vítající Ondru zpátky jako ztracené štěně! Sama pro sebe se pousměju.
Sněží. Vločky mi dopadají do vlasů a vystihují moji náladu. V hlavě mi začíná hrát písnička. Obvykle si nahlas nezpívám, ale teď to udělám. Můj hlas se nese tmou. Doufám, že ho třeba někdo uslyší. Třeba nějaký kluk, nebo někdo, kdo to pochopí.
Kdo pochopí, proč v jedenáct večer na cestě domů z oslavy osmnáctin zpívám píseň o stromu oběšence.


Are you, are you
Coming to the tree
Where they strung up a man
They say who murdered three.
Strange things did happen here
No stranger would it be
If we met at midnight
In the hanging tree.

Are you, are you
Coming to the tree
Where the dead man called out
For his love to flee.
Strange things did happen here
No stranger would it be
If we met at midnight
In the hanging tree.

Are you, are you
Coming to the tree
Where I told you to run,
So we'd both be free.
Strange things did happen here
No stranger would it be
If we met at midnight
In the hanging tree.

Are you, are you
Coming to the tree
Wear a necklace of hope,
Side by side with me.
Strange things did happen here
No stranger would it be
If we met at midnight
In the hanging tree.

Are you, are you
Coming to the tree
Where I told you to run,
So we'd both be free.
Strange things did happen here
No stranger would it be
If we met at midnight
In the hanging tree.

Are you, are you
Coming to the tree
Where they strung up a man
They say who murdered three.
Strange things did happen here
No stranger would it be
If we met at midnight
In the hanging tree.

Are you, are you
Coming to the tree
Where the dead man called out
For his love to flee.
Strange things did happen here
No stranger would it be
If we met at midnight
In the hanging tree.

A zatímco čekám na tátu, až pro mě přijede a můj hlas poletuje mezi vločkami, cítím na rtech svůj nejistý, smutný melancholický úsměv o tom, co ke mně asi tak cítil.
Líbila jsem se mu? Zaujala ho? Ráda bych ho poznala blíž, více, ale mám pocit, že on by totéž nechtěl.
A tak mi v duchu zůstává jen tahle vzpomínka na jednu narozeninovou oslavu a fakt, že nikdy nebudu mít kluka, kterého budu chtít. Anebo budu, a až ho potkám, už ho nikdy nenechám jít!

*****

Další den se dozvídám, že Klára se neozvala, protože spala v ten moment s Ondrou. Jestli to byl jeho smích, nebo jen přelud, to se nikdy nedozvím. Přesto se však musím znovu a stále ptát.


K čemu to je?

__________________
- Tak hurá! Slává! Gloria! Po skoro měsíci a půl jsem konečně zase tady s povídkou! Prosím, ty, kdo sem ještě chodí, aby tenhle můj pokus okomentíkovali. Třeba jen tím, jak se jim to líbilo po slohové stránce a jestli to v nich zanechalo nějaký dojem. Tím byste mi ohromě pomohli!

Doufám, že se máte dobře! Camelia :) -

P.S.: Písnička je samozřejmě z Hunger games. Kdo nezná, nechť si ji k tomu pustí a přečtě znovu... má to úplně jinou atmošku ;)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Skittleee Skittleee | Web | 18. března 2016 v 23:53 | Reagovat

Moc hezky napsané, uměla jsem si to představit! Další takovéhle pokusy a vydáš knihu! Nebo ty radši herbář? :-D Nu což, jen tak dál! :-)

2 Omnira Omnira | 19. března 2016 v 17:48 | Reagovat

Velice takové melancholické, zajímavé. Také se tak někdy cítím. A být jediný střízlivý je otrava, ale občas se to hodí. Vím z vlastní zkušenosti

3 Lee Lee | 20. března 2016 v 14:34 | Reagovat

Doufám, že tohle není ze života ani vzdáleně. Protože jinak je to hnus. Myslím to, že by se taková holka dostala do takové společnosti. (Mimochodem, fakt jde vypít čtyři panáky vodky a cítit se střízlivě?)
Jinak se to docela dobře četlo, i když mě tam místy štvalo míchání stylů. Chvíli hrdinka popisuje situaci dost cynicky, pak tam najednou probleskují takové jakoby lyrické momenty, které tam ale moc nepasují. Taky mě znechutilo hrdinčino použití slova puritán, ale je pravda, že člověk (zvlášť opilý) není schopen perfektní sebereflexe. Ale jinak nějakou atmosféru to mělo. Takové bezútěšnosti. Ne proto, že by s nikým nechodila, ale protože se tak nějak potácí odnikud nikam a zatím moc nenašla způsob, jak ten život žít. (Teď doufám, že to nejsi ty!)

4 Bett Bett | 1. dubna 2016 v 18:04 | Reagovat

Jsem ráda, že jsem si mohla od tebe zase něco počíst ^^ Mě přišlo to přeskakování naopak super, dost to vstihovalo tu "opilou" atmosféru. Celkově se mi to dobře četlo a hlavně tam byly dobře popsané to, jak se hrdinka cítila.. líp se mi ta situace potom představovala, jaké to pro ni asi bylo a tak :)

5 Kluk od starý Kluk od starý | 8. dubna 2016 v 20:00 | Reagovat

Libilo +++

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)