Aspoň trochu uznání

7. února 2016 v 1:53 | Camelia |  A

Hlavní postavy: Hinata
Vedlejší postavy: Naruto a dívka (je na vás, kdo to bude)
Psáno: Ich formou
Inspirováno: Vlastním pocitem bezmoci, zlomenými srdci, citátem: "Live not to impress but to express"

*******
Klepou se mi kolena, hlavu mám skloněnou k zemi. Nerozumím tomu. On odchází? Hrdlo mi svírá úzkost. Přidám do kroku. Nechci, aby odcházel. Nechci se o něj bát.
Znovu.
Zase.
Proč se to děje?


Mám strach. Obavu že se mi už nikdy nemusí vrátit. Bojím se. Co když… Co když už mu to nikdy neřeknu?
A tak se zvedám ze židle a vybíhám z domova a ocitám se teď a tady. V tomhle čase a prostoru. V brzkém ranním slunci vycházejícím zpoza vrcholků hod obklopujících moji rodnou Konohu a srdce mi divoce buší. Tuhle šanci jsem příliš dlouho oddalovala. Už příliš dlouho čekám na moment, kdy mu to povím. A z nějakého důvodu se bojím a zároveň i těším. Zbavím se konečně toho tajemství. Toho břemene.
Vzpomínám si na poslední dny. Několikrát jsme si spolu vyrazili, sice jako týmy, ale dokonce si se mnou i povídal. A já neomdlela.
Představuji si, jak se mu vyznám, a on řekne, že zůstane. Nebo alespoň, že se brzy vrátí. Představuji si, jak mě chytá kolem pasu a poprvé líbá. Krade mi dech z plic. Neprotestuji. Už dávno mi ukradl srdce. Co víc můžu ztratit?
Zatáčím za poslední roh a téměř tomu i věřím. Tomu, jak tam bude stát, a já na něj zavolám, padnu mu kolem krku a všechno mu řeknu.
Jenže když přibíhám, nohy mě neposlouchají a rty mi tuhnout v nepřirozeném výkřiku němosti.
Naruto tam skutečně stojí. Nedokonalý, a přesto takový, jakého ho celý život obdivuju - s úsměvem na tváři, rozcuchanými blond vlasy a modrýma očima. Jenže ty dívají se na jiného.
Sleduji s rostoucí hrůzou jejich chvilku, kterou jsem nikdy vidět neměla. A přesto ji vidím a připadám si jako v nějakém filmu. Jako divák, který šel na premiéru, ale zvolil si špatně. Takhle to nemělo být.
Křup křup, můj sen se rozpadá jako skleněný hrad. Křup křup. Pomalu praská, jako moje srdce. Křup křup.
Bolest.
Otáčím se a utíkám v moment, kdy ji objímá. Dusím se vzlyky. Nezastavuji. Nepomáhá to. Nemůžu před tou bolestí utéct a ucítím stoupat paniku. Proč to nejde? Vždyť přece pořád jenom utíkám. Před povinnostmi, před očekáváním jiných, před svými sny, před výzvami. Utíkám. Motám se v kruhu otázek a odpovědí. Snažím se, moc moc se snažím, ale asi to nestačí.
Přibíhám domů a rozrážím dveře. Je mi jedno, že všechny vzbudím. Moje srdce bolí a pláče a já s ním, ale nepomáhá to.
To se nemohlo stát, říkám si, ale vím, že se to stalo. Přišla jsem pozdě. Příliš pozdě.
Nitro mi zaplavuje spalující vztek. Na sebe, na něj? Kdo ví?
Vezmu lampičku a hodím ji o zem. Pozorovat ty střepy mi dělá dobře. Alespoň na chvíli tlumí to křup křup, co se mi stále ozývá v hlavě a nutí mě křičet a řvát v němosti.
Vytahám fotky, vyhodím půlku skříně, pak teprve najdu tu krabičku. Malou krabičku z kovu plnou bolestivých vzpomínek šeptající hloupé naivní neřesti. Lákavé představy naivní holky, co nechtěla toho moc. Jen lásku - je to tak špatné? Myslela jsem, že není, ale zdá se, že mé názory jsou lživé.
Sedím a pláču v hromadě střepů, slyším dunění po schodech. Dívám se před slzy do rámečků, a polykám zbytky hrdosti.
Bolí to, tak moc to bolí, ztratit veškerou naději. Líbal ji, vím to. Ta myšlenka mě zraňuje v hloubi mé bytosti jak střep, jak hrot čepele.
Jak mohl? Jak jen mohl to udělat?
A v návalu vzteku se snažím vrátit čas. Trhám jeho fotky kousíček po kousíčku a dávám je do krbu, kde jsem rozdělala oheň. Na dveřích slyším bouchání pěstí, ale je to jen služebná. Za chvíli odchází a já se cítím ještě prázdnější…. Vyprahlejší. Nezbývá mi nic, než škubání papíru mezi prsty.
Jistě že ani můj otec nepřijde. Trénuje vzadu Hanabi. Tu dívku, kterou nenašel ve mně - místo talentu jsem jen velké zklamání.
A pak ji najdu, poslední rámeček. Už nemám sílu na to ji vytrhnout. Nemůžu ji spálit úplně. Všechno? Vždyť byli jsme dobří přátelé!
Dívám se na něj. Není to dávno, už je vyšší než půlka z nás. Ale jak se tak dívám oči mi sklouznou k ní, k té zmiji. Co ona má a já ne?
Nechtěla jsem nic, jen trochu lásky, jen trochu pitomého uznání. Od něj, od ní a od rodiny… a dostalo se mi jen kárání.
Mám toho dost. Už nechci utíkat. Mám po krk všeho toho, co se děje. Chci žít svůj sen, své vlastní naděje a přání.
Co ona má a já ne?
Dívám se na ni, jak se na fotce směje. Vlasy jí padají kolem tváří. Dívám se na sebe do zrcadla a vidím, že jsem vlastně mnohem hezčí a nadanější.
Tak co má a já ne?
Sebevědomí a zdravou vůli? Možná lepší schopnosti? Nebo snad motivace je to, co nás liší? Možné to je.
Konečně slyším ty tvrdé kroky a připravuji se na křik. Nepřichází. Stoupám si, hledím mu do očí. Neuhnu. Tentokrát ne.
Něco říká. Vidím jeho rty, jak se pohybují. Pokládám mu ruku na rameno a ten dotyk je zvláštní. Jiný. Cizí.
Dívám se na svého otce a téměř ho nepoznávám, jen kdesi vzadu, v odlesku v jeho očích, vidím toho muže, jenž mě miluje, jenž se trápí.
Proč? K čemu to je?
Nemohu nikdy být ta, kterou mě chce mít. Můžu být jen já. A nechce-li mě, pak nemáme na výběr než jít každý svou vlastní cestou.
A to mu říkám, přiznávám se, že nikdy nebudu jako Hanabi. Nikdy nebudu dokonalá v Byakuganu, ale jsem ochotná se zlepšovat a snažit se. Ne pro Naruta, tentokrát už ne, ale pro sebe. Jenom pro sebe.
Chvíli mě překvapeně pozoruje, neví jak se zachovat. Nakonec ale v jeho očích vyčtu, že má pravdu a procházím kolem něj. Nezastaví mě.
Pokračuji dál až k budově Tsunade a vstupuju do její kanceláře. Naruto už je minulostí, pro teď. Nemohu už na něm stavět více, nechci, aby se mi znovu zbořil svět.
Je na čase udělat něco pro sebe. Třeba se ukáže, že tak jedině dojdu ke štěstí. Možná jednou objeví se, na jeho tváři ten úsměv, co tak miluji, a bude patřit jen mě a nikomu více. Do té doby však pokusím se chovat se tak, jak sama chci - přerušit ten kruh toužení po uznání jiných lidí a odpustím sama sobě za mrhání svého úsilí.
Tohle je to jediné, co jsem kdy sama chtěla umět a kontrolu čakry mám výbornou. Alespoň něco mě naučil můj otec a klan kromě života jak v korzetu.
A i když je to proti pravidlům, i když to nikdy ještě nikdo neudělal… přesto se nadechuji a ptám se. Můj hlas z ní jinak. Rozhodně.

"Hokage-sama, přijímáte ještě studenty na mediky?"


-Trochu temnější, ani nevím proč, ale doufám, že se vám to lbilo. Popadla mě trochu múza. Za chyby se omlouvám i za nějaké slovní obraty, pokdu budou divné. Jsou skoro dvě ráno a já pomalu usínám... Tak trochu jsem asi hádám použila metodu Proudu vědomí... můj třídní by byl pyšný, že si to vůbec pamatuju (ten termín)

ZANECHTE PROSÍM KOMENTÁŘ! -
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bett Bett | 7. února 2016 v 9:50 | Reagovat

Ty jo.. takový dost bolestivý .. ale je fajn si přečíst zase něco bez happyendu - zatím :D)

2 Paulina/ Sumiko Shiroo Paulina/ Sumiko Shiroo | 7. února 2016 v 17:55 | Reagovat

Takový rozkaz na konec :D
Líbilo se mi to, i když... čekala jsem jinou otázku ke konci, takže mě to celkem překvapilo, že se zeptala zrovna na tohle. Ale proč ne, že?! :D
A jakou další povídku bych chtěla?... Buď jednorázovku "NAPADENI" nebo sérii, kterou už máš rozepsanou "IKITE IRU BUNSHIN NO JUTSU" :3 :)

3 Kočičí oči Kočičí oči | 12. dubna 2016 v 18:50 | Reagovat

Je tak ze zvědavosti... zajímalo by mě, jestli tu existuje nějaká paralela mezi Hinatou a Sakurou/Ino? Nebo co že to mají všechny s tím, že aby si kunoichi něco dokázala, touží se stát ninjou-medikem (aneb vzpomeňme si na Tenten a její hořké zklamání, když zjistila, že k tomu nemá předpoklady)?

Tím nechci říct, že je ten nápad hloupý, neber mě špatně. Jen se mi tyhle věci prostě v hlavě při čtení tvé povídky spojily a přijde mi to úsměvné.

Jinak mám stejně pořád za to, že Hinata je z hlediska toho, jak byla jako postava napsaná, na tom celkem nešťastně. Ona je sice pravda, že nakonec v originálním příběhu "dosáhla toho, po čem toužila", ale to, co z toho plyne a jak to vyznívá, mi nepřijde zrovna ideální. Ale nechci se tady zaplétat do diskuzí o tom, co a jak Kishimoto udělal a neudělal.

Povídka se mi celkem líbila, některé momenty vyznívají moc pěkně. Hezky to plyne a dobře se to čte! :) Třeba u této pasáže by mě ale zajímalo, jaký byl tvůj záměr...

"Dívám se na ni, jak se na fotce směje. Vlasy jí padají kolem tváří. Dívám se na sebe do zrcadla a vidím, že jsem vlastně mnohem hezčí a nadanější."

Pokud to mělo být vyjádření Hinatiných bezprostředních emocí, jakéhosi vnitřního uvědomění, pak je to "v pořádku". Ovšem zároveň to čtenáři říká, že Hinata není tak nesebevědomá a nezištná milá dívka, jakou se být jeví, pokud si toto opravdu uvědomuje. To by samozřemě neznamenalo nic špatného, ale záleží na tom, jaký byl záměr, se kterým to bylo psáno, protože pokud si má postava uchovat svoji "bezúhonnou image", toto ji do určité míry kazí. Na druhou stranu je to naprosto normální a lidské, přirozený projev, který ji zbavuje aury zdánlivé dokonalosti, kterou se jí mnoho autorů snaží vetknout...

4 Camelia Camelia | E-mail | Web | 16. dubna 2016 v 20:50 | Reagovat

[3]:Já vím, taky mě to napadlo. Se Sakurou byla paralela myšlená původně - v podstatě mělo jít o to, že Hinatě ztráta Naruta vyvolá srovnávání se se Sakurou a uvědomění, že je vlastně stejně hezká a že může být i stejně silná. Chtěla jsem, aby z toho vyplynulo, že se konečně přestala bát vzít osud do svých rukou.
A nápad je hodně starý, ještě z počátku Shippudennu. A nechtěla jsem ho už měnit :)
A kdo z nás nezištný a milý je? Upřímně, Hinatu mám ráda, ale myslím, že ji Kishimoto udělal poněkud nešťastně černobílou. Stejně tak u Sakury, jenže jejímu "vybarvení" se pak jako jedné z téměř hlavních postav musel věnovat. Hinata si takovou péči zřejmě nevysloužila, nebo prostě se mi zdála celket odfláknutá. Ano, mělo jít o její "Uvědomnění" :) Jak jsem psala nahoře, chtěla jsem Hinatě tak trochu vdechnout normální lidskou povahu a trochu vzpurnosti, neboť ta, myslím si, je v každém z nás. A kdo by sám sebe nesrovnával s milou/milým člověka, jehož jsme tak milovali? Koho by nikdy nenapadla otázka: Co má on, co já ne?

Děkuju za přínosný komentář, cizinče :) (byť se mi zdá volba slov známá, tato přezdívka se tu, pokud vím, ještě neobjevila). Ale stejně tak děkuju i všem ostatním a omlouvám se za pozdní odpověď, ale mám toho trochu moc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)