Fairy from the silver lake 22/?

13. září 2015 v 9:46 | Camelia

Ráno jsem byl jako na trní. Špatně se mi spalo - jednak kvůli horku, jednak kvůli matraci, a jednak proto, že jsem měl hlavu plnou Madary, rodičů, Jiayiry a toho, co všechno je vsázce.
Až do teď jsem si vlastně úplně neuvědomil, jak moc je to nebezpečné. Jdu proti člověku, který má všechno - informace, peníze, lidi… A já mám co? Jen přátelé, kteří kvůli mně dost možná umřou.
Ta myšlenka mě děsila.


Musel jsem zůstat pozitivní. To znamenalo myslet na to, jak všechno bude super, až to skončí. A všichni to samozřejmě přežijeme a budeme přátelé na věky.
Jenže bylo čím dál těžší té myšlence uvěřit.
"Hej, to zvládneme," povzbudila mě Tenten, sledující mě doteď z povzdálí. Přikývl jsem, ale ve skutečnosti jsem tomu nevěřil. Měl jsem takový špatný pocit, že to neskončí dobře.
Tárika jsme vlastně málem přehlédli. Přišel naprosto nenápadně, a kdyby nás neoslovil tichým: "Hej!" vůbec bychom nevěděli, že tam je. "Pojďte za mnou."
A tak jsme co nejméně nápadně šli. Vedl nás spletí uliček, ve kterých bych se ztratil okamžitě po tom, co bychom tam vešli, jak se znám. Nakonec jsme se zastavili ve stínu jedné staré budovy. Kolem ani noha. Mrtvo.
Tárik otevřel auto a všichni jsme se hrnuli kupředu, když nás náhle zastavil: "Ne, jen Naruto."
Jiayira se zamračil a ani mně se to nelíbilo. Čichal jsem v tom nějakou podvraťárnu.
Všichni jsme si vyměnili znepokojené pohledy. "Zůstaňte tu," řekl Jiayira, ale čelem ke svému příteli (i když teď jsem si tím už nebyl až tak jistý) řekl: "Jedu s vámi, nebo nejedeme nikam."
Odpovědí nám bylo pokrčení ramen, což jsme oba vzali jako souhlas a nastoupili. Jak jsme tak mizeli za zvuku motoru a prachu, neovládl jsem se a musel jsem se otočit.
Měl jsem špatný pocit, že je to možná naposledy, co své přátele vidím.

Dorazili jsme na místo, které se hemžilo turisty a dalšími lidmi. Byly tam novináři, zbohatlící, čumilové - zkrátka lidé všeho druhu, a všichni zdá se stáli frontu, aby se dostaly dovnitř velké budovy s nápisem, který jsem nedokázal přečíst, ale vypadalo to tam docela formálně.
Slunce do nás tentokrát pražilo plnou svojí silou a já pochopil, proč většina lidí nosila nějakou pokrývku hlavy. Bylo to opravdu nepříjemné; stát v tom horku mezi lidmi jako sardinka rozhodně nebyl způsob, kterým bych chtěl trávit dnešní večer - a s rychlostí, jakou se dav hýbal, to očividně bylo na celý večer.
Tárikovi to ale zdá se vůbec nedělalo hlavu. Čile vystoupil, a stačila chvilka nepozornosti jednoho z nás, a úplně by se nám v tom chuchvalci lidí ztratil.
Naštěstí jsme si toho ale všimli včas a zamířili za ním do jakési postranní uličky. Upřímně, moc vábně to tam nevypadalo, ale sotva jsme ho dohnali a uviděli v ruce páčidlo, pochopili jsme, že asi bude lepší, se moc neptat.
"Tohle je starý zadní vchod. Nikdo ho už nepoužívá." Nadechl jsem se k otázce proč, ale pak jsem si řekl, že to raději nechci vědět. "Svitek by se měl nacházet v některé z podzemních chodeb tohoto muzea, kam ho dali, když ho našli u toho kněze. Víc nevím."
A ustoupil ze starého kamenného vchodu, abychom mohli projít.
"Ty s námi nepůjdeš?" zeptal jsem se, ale bylo mi jasné v tu chvíli, kdy jsem to vyslovil, že od teď jsme na to s Jiayirou sami, a poprvé mě napadlo, jestli to třeba není past.
Jestli to náhodou není naposledy, co vidím nadzemní svět. Co vůbec něco uvidím, když už jsme u toho.
Jiayira přerušil trapné nekonečné ticho krátkým odkašláním a jako první vstoupil. Vchod byl tak malý, že jsme museli oba sklánět hlavy skoro až do předklonu. O to méně se mi líbilo, že sotva jsme byli uvnitř, Tárik zasadil vypáčené dveře zpět.
Popadla mě vlna nervozity a panického záchvatu bezmoci. Nechtěl jsem tu být. Chtěl jsem ven, na vzduch. Nebylo by to přeci jen lepší, se na ten hloupej svitek vykašlat?
Ale věděl jsem, že bych nebyl schopen se toho vzdát. Ne teď. Ne v tu chvíli, kdy mi chybí tak málo a konečně zjistím, co přesně se stalo. Ne teď, když můžu tomu písečnému červovi oplatit to, co udělal mým rodičům i mě, koneckonců.
A tak jsem pokračoval. Chodba se zužovala s každým dalším vchodem. Jiayira někde objevil svíčku, a ukázalo se, že u sebe nosí zapalovač. Opět jsem se neptal proč. Mohl by u sebe mít i divnější věci, koneckonců.
Chodba byla vystavena z pískovcových kvádrů a byl v ní zvláštní vzduch, suchý, ale současně trochu zatuchlý. Asi za to mohlo to horko. Raději jsem to moc neřešil a ani jsem nechtěl vědět, co mi občas tak zvláštně křuplo pod nohou. Ten stísněný prostor bohatě stačil na to, abych se cítil nepříjemně. Další podněty jsem opravdu nepotřeboval.
Nakonec jsme vyšli na nějaké rozcestí a vydali se po krátké tiché debatě po nejvypapanější cestičce doleva. Vedla nás podivným nesouvislým starým sklepením. Minuli jsme několik zvláštních komor a mě vždy napadlo, k čemu asi tak mohli sloužit. V jedné jsem dokonce objevil zvláštní stříbrné nádobí a hlavou mi problesklo deja vu, když jsem ho vzal do ruky a lehce si ho prohlédl, pak jsem ale zavrtěl hlavou nad svou patetičností. Kdy bych se asi tak mohl dostat ke stříbrnému nádobí?
Položil jsme ji zpět a připomněl si, proč tu jsem a samozřejmě také, co se asi stane, budu-li dále tak neopatrný.
Při myšlence, že mě Madara chytí, jsem se zachvěl. Tentokrát už z toho jen tak nevyváznu. A samozřejmě taky mě nic nezachrání.
Nemysli na to. Vůbec si to nepřipouštěj. Všechno to dobře dopadne.
"Naruto," sykl tiše Jiayira, jeho hlava na mě vykukovala zpoza další zatáčky. Vydal sem se k němu a všiml si, že malé komůrky začínají být zavřené železnými dveřmi bez kliky. K otvírání zřejmě sloužil malá kovová destička zabudovaná do pískovcového podloží.
Jiayira stál také u jedné takové cely. Tahle měla číslo 34 A a díky bohu byl k ní také přidělán nový popisek, který odkazoval přesně na to, co jsme chtěli vědět.
Vyměnili jsme si s mým kmotrem pohled. Nemohli jsme si být jistí, zda je to ona cela. Nemohli jsme ani vědět, jestli se neprozradíme při pokusu o to, to otevřít.
Z dálky k nám dolehly hlasy.
Cokoliv jsme chtěli udělat, museli jsme jednat rychle, a to byla ta chvíle, kdy Jiayira umístil malý čtvrteček na dveře. Vypadalo to jako bílá plastelína, ale až ve chvíli, kdy mě strhl k zemi, mi došlo, že to ve skutečnosti byla trhavina.
Dveře se otevřely, současně s oblekem prachu, který se zvedl do vzduchu a dusil nás, se však stalo i něco jiného - prostorem se rozezněl alarm a rozblikaly červená světla.
Tolik k naší nenápadnosti.
Kolem začal naprostý zmatek. Věděl jsem, že od odhalení nás dělí minuty. Vstal jsem, přes ústa si držel šál a druhou rukou se opatrně přidržoval, zatímco jsem lezl po sutinách do místnosti, která ale byla plná svitků.
"Kur..," zaklel jsem tiše a ohlédl se. Hluk policie a dalších, mě neznámých lidí, byl už téměř ohlušující. Mozek mi jel na plné obrátky. Musí tu být. Ten svitek tu prostě musí být. Nenechám se zatknout za ničení památek kvůli ničemu!
Při myšlence, co by se mnou asi bylo v jejich vězení, jsem opravdu měl docela slušnou motivaci k tomu myslet jasně.
Možná to bylo tím soustředěním vyvolané stresem, možná náhodou, možná to byl osud, ale v poslední chvíli, těsně před tím, než jsem uslyšel někoho vyřvávat něco do trouby (nebylo těžké uhádnout, že nás vyzývají k vzdání se. V té chvíli by to došlo asi každému v jakémkoliv jazyce), uviděl jsem svitek položený na malé bedně, označený anglickým slovem pro nezařazené. Na jeho obalu byl zvláštní symbol.
Něco se ve mně pohnulo při pohledu na něj. Jako bych ho znal.
Hlasy už byly skoro u nás a Jiayira na mě pokřikl, abych pohnul. Rozhodl jsem se na základě instinktu a sebral ten svitek, ne o moc tlustší, než můj prst a delší než moje předloktí.
Vycouval jsem ven a běželi jsme. Běželi jsme tak rychle, jak jen to šlo, a když už jsem si myslel, že tu zůstaneme navěky, ztraceni v bludišti podzemních chodeb, pohřbeni, jako další artefakty, najednou se objevily ty schody vedoucí nahoru, k něčemu, co mi bylo v tu chvíli víc, než celý pytel zlata. Jakmile jsem uviděl denní světlo, bylo mi úplně jedno, kde přesně vylezem, ale tohohle podzemí jsem měl tak akorát plné zuby.
Vylézt nahoru mi trvalo chvilku, ale nebyl jsem připravený na další podlou ránu do zad. Zachrčel jsem frustrací, když jsem zjistil, že ten paprsek, který mi dopadl do oka, byl jen malý kousíček pronikající přes téměř úplně zazděný výstup.
Uslyšel jsem Jiayirův hlas za svými zády. Tichý, ale zřetelný. "Tudy se nikam nedostanem."
Jenže než jsem se stačil vrátit, uslyšel jsem hlasy a bylo mi jasné, že nemáme na výběr. Kdybychom se teď vraceli, chytili by nás, a nejsem si jist, jestli jsem až tak dobrým lhářem, abych dokázal nějak vysvětlit, že já, nepovolaný v těchto prostorách, nemám vůbec nic společného s onou explozí a svitek v mé ruce je jen náhoda.
A tak jsem se celou svou vahou, opatrně, abych neponičil to, kvůli čemu tu možná umřu, narazil do kamenné stěny a ač to vypadalo beznadějně, na poslední chvíli se nám oběma za společných sil podařilo zeď probourat.
Díky za nekvalitní práce zedníků!
Venku na denním světle to nevypadalo o moc lépe. Všude byl chaos. Lidí pobíhali v panice a ječeli a vřeštěli. Do toho se mezi nimi zamíchali policisté. V tom hluku a strachu z bomby, kterou jsme zřejmě rozšířili v dav návštěvníků muzea naším malým odpálením zabezpečených dveří, jsem věděl, že bude jednodušší projít ven. Podíval jsem se po Jiayirovi. Mírně pokýval. Měli jsme mnohem menší šanci na odhalení, pokud budeme každý sám.
"Sejdeme se u motelu," řekl jsem mu tiše. Nebylo třeba vyjadřovat souhlas, a tak jsme se oba zamíchali na opačné strany davu. Můj úkol byl jasný. Dostat se ven, využít zmatku a propašovat svitek na denní světlo až k nám do motelu. To ale půjde těžko, když nemám, kam ho schovat.
"Půjčím si vaši bundu," řekl jsem jedné dámě, která stála poblíž mě, strach a paniku vepsanou po celé své tváři. Byla tak mimo, že ani příliš neprotestovala. Cítil jsem se provinile, že takhle využívám jejího stavu, ale právě teď jsem neměl moc na výběr.
Účel světí prostředky.
Oblékl jsem si jí a sebral ze země brýle, které tu někdo v panice zapomněl. Lidé kolem mě připomínali zmatený úl; většina však mířila jedním směrem a já jsem si řekl, že je dost velká pravděpodobnost, že to bude směrem k východu; a navíc - nepřitahovat pozornost bude jedině dobře.
Chvíli jsem uvažoval nad přikrytí hlavy nějakým kloboukem nebo tak něco, na druhou stranu… Zatím nemohli mít čas projít kamery a tím, že jsme vstupovali starým vchodem, jim bude chvíli trvat, než nás spojí. Možná na nějaké kameře dole budeme vidět, a pokud ne, pak jim i tak nějaký čas zabere, než na záznamech najdou nás dva s Jiayirou prorážet onu zeď. Takže jsem se rozhodl, že lehká rozepnutá bunda bohatě stačí, ale brýle jsem si pro jistotu nechat taky. Co kdyby náhodou.
Po chvíli se ukázalo, že jsem měl pravdu. Opravdu dav směřoval k východu. Nastala ale jedna komplikace - policie se mezitím vzpamatovala natolik, aby začala kontrolovat lidi. Byl jsem na řadě.
Uvědomil jsem si, že se potím.
Polkl jsem. Hlavně nevypadat podezřele, připomněl jsem si, když se do mě zabodli tmavě hnědé oči.
"Ruce," udělal jsem, jak si strážník přál. "Otočit," i to jsem udělal, ale mysl mi jela na plné obrátky. Jestli bude chtít zvednout tu bundu, uvidí ten svitek za mým opaskem, problesklo mi hlavou. Srdce mi v hrudi bylo jako zvon.
Strážník se nadechoval k dašímu příkazu a já už se v duchu viděl za mřížemi.
Někde poblíž se ozval křik.
Policista se tam tudy podíval, pak věnoval jeden pohled mě, a mávl rukou. "Jděte."
Nečekal jsem, až si to rozmyslí, a svižně, avšak ne dost rychle na to, abych vypadal jinak, než jako vyděšený prchající turista, jsem šel ulicemi a rozhlížel jsem se po Jiayirovi, stále ještě si úplně neuvědomující, jaké štěstí mě to potkalo.
Doufám jen, že to zvládl…
Jenže trať mých myšlenek se přerušila spolu s tím, jak jsem narazil do nějaké jiné lidské bytosti jdoucí v protisměru, kterému vypadl z kapsy nějaký papír. Okamžitě jsem se pro něj sehnul a nadechl se k omluvě; s papírem v ruce, samozřejmě.
Hlas se mi zasekl v najednou vyprahlém hrdle. Zpod brýlí se na mě dívaly dvě temné oči. Oči, které bych poznal kdekoliv.
Dělej, že o nic nejde.
"Pardon," dokončil jsem. Taky vypadal, že někoho hledá, nebo na něco čeká.
"To je v pořádku," odpověděl a konečně si všiml, že mu podávám papíry. Když si je ode mě vzal, podíval se na mě tak intenzivně, až jsem se bál, že mě poznal. Na setinu sekundy jsem si myslel, že celý můj život je ztracen. Že já jsem ztracen. Každý úder srdce, každý nádech… Všechno jsem cítil tak intenzivně. Krví mi proudil adrenalin.
A pak najednou vykročil, dál proti proudu. Trvalo mi jen chvilku, než jsem také zareagoval. V duchu jsem si odpočítával kroky, které mi chyběly ke konci uličky.
Věděl jsem, že mě poznal, jen si ještě neuvědomoval, kde mě viděl.
Pět…
Zvedl jsem ruku k pasu, za kterým jsem měl zastrčený to jediné, kvůli kterému se tohle celé dělo.
Čtyři…
Už chybí jen kousek.
Tři…
Měl jsem pocit, že skoro cítím, jak se mi jeho pohled zabodává do zad.
Dva…
"Zastevte ho!" uslyšel jsem najednou. Ohlédl jsem se pouze zběžně a koutkem oka zaznamenal postavu oblečenou v černém, jak se protlačuje ke mně davem.
Jedna.
Nečekal jsem ani o chvilku déle a rozběhl jsem se tak rychle, jak jsem snad ještě v životě neběžel. A když se Madara konečně dostal ke kraji ulice, kde se dav tříštil do malých skupinek, byl jsem už dávno bezpečně skrytý úzkými uličkami, pociťující úlevu a trochu pýchy na to, co jsme dnes s Jiayirou zvládli ztropit!
Usmál jsem se. Nedokázal jsem si pomoc, ale cítil jsem, že moji rodiče by teď na mě byli hrdí.

-Dnešní díl super dlouhý, jako omluva, že jsem tu tak dlouho nebyla a tak dlouho nic nepsala, ale... no nic, o tom v nějakém jiném článku :) Doufám, že se líbil. Blížíme se do finále, tak se mějte famfárově! ;) A samozřejmě:
KOMENTUJTE!!!-

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lolfier-style lolfier-style | Web | 20. září 2015 v 15:42 | Reagovat

Vypadá to ganz dobře ^w^ těším se na další díl :) Omlouvám se za to, že jsem tu teď mo nechodil :/ pokud chceš jít do affs tak v uterý (myslím, že v utery :D) vyjde článek u mě na zapsání tak se mužeš zapsat a vše bude fajné :) ^^
Žíj blaze! :)

2 Sumiko Shiroo Sumiko Shiroo | 20. září 2015 v 19:42 | Reagovat

Juj, konečně jsem se k tomu dokopala a přečetla si to. :3 Bombovní. Jsem si chvíli myslela, že ho chytí, ale díky jeho rychlým nožkám se tak nestalo. :D Těším se na další dílek :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)