Tohle není deník - Epilog aneb konec

9. srpna 2015 v 22:46 | Camelia

Probudila se klidná a vyrovnaná, jen do doby, než si vzpomněla na něj a její dobrá nálada byla pryč. I když se snažila, že jí za to nestojí, a i když chtěla vědět, co odpověděl, věděla, že by měla přestat chtít si s ním psát. Nejspíš to tak stejně dopadne a čím dříve si uvědomí, že to nemá cenu, tím lépe.



K večeru konečně otevřela mobil a přečetla si jeho zprávu. Obrnila se při tom veškerou dávkou síly, kterou našla, a své obranné zdi zvedla tak vysoko, jak jen bylo možné. Současně se ale přistihla, že už je jí celkem jedno, co napíše. Chtěla jen, aby tohle celé bylo už za ní.
Zhluboka se nadechla a našla si jeho messenger. Nebýt něj, nespíš by vůbec facebook nevyužívala. Nesnášela jeho nepřehlednost a design. Povzdechla si. Neměla mu dovolit, aby si s ní dělal, co chtěl. Neměla v přední řadě vůbec doufat v nic s ním. Vlastně se mu neměla ani vyznávat, ale věděla, že kdyby to neudělala, dusila by to v sobě a věčně si vyčítala, že se alespoň nepokusila.
Kdo nezariskuje, nic nemůže získat, ne?
Takže i když to bolelo, snažila se brát to s nadhledem a překvapivě klidná začala číst.
"1. ano." Aha, takže tolik k jejímu odhadu a jeho charakteru. Dobrá. Překvapilo ji, že se jí to nijak nedotklo.
"2. Ano." Počkat, co byla dvojka? Zapomněla otázky.
"3. Ne."
"4. Dlouho se mi nestalo, aby se mi někdo tak moc líbil a k někomu tohle cítil, nejspíš ještě nikdy." Zrazila se. To mluvil o ní? Ne, počkat, to byly sestry. Musela se sama sobě zasmát nad tím, že přesto všechno, co se stalo, a přesto všechno, co bylo řečeno, stále její srdce poskočilo naději. Na ni platilo č.3. A bolelo, že přesto, že k ní nic necítí, by ji takhle využil. Ale tohle byl prostě on. Musela se naučit přijmout tuhle jeho podstatu a věděla, že v momentě, kdy se jí to povede, bude mít vyhráno.
Nikdy by se nemohla bavit s někým, kdo je toho schopen.
Stále jí zajímalo, proč tedy do toho ale byl v první řadě ochoten jít… Počkat, vlastně to říkal. Pro zábavu
Zamračila se, ale současně se musela při čtení jeho čtvrté odpovědi pousmát. Znala ten pocit, opravdu ano. A přála mu, aby mu to vyšlo, i když současně si přála, aby narazil. Aby se z nich taky vyklubaly stejné mrchy, jako byl on. Věděla, že to není správné, ale nedokázala to změnit. Přála mu, aby poznal svojí vlastní medicínu.
Nejvíc si ale přála, aby to nějak už skončilo, tak jak to mělo skončit už před měsícem. Dnes, když už její systém nebyl přetížen vztekem, dokázala všechno brát mnohem klidněji. Dokázala se na to dívat rozumě a dokázala konečně přiznat, že se zmýlila. Nedalo by se ale říct, že toho litovala. Bylo fajn, bylo fajn vědět, jaké to je, když se vám někdo líbí. Ten pocit, když ho chcete opravdu poznat. Současně zjistila, že lidi fungují všichni stejně - jsou-li do někoho zakoukaní, snaží se s tím druhým mluvit, poznat ho, sblížit se s ním. Ona měla jeho, on měl sestry. Všichni fungovali na stejném principu a všichni se motáme ve stejném kruhu neopětovaných náklonností.
Ale přála mu, aby opravdu byly ty pravé, protože pokud je najde on, pak možná i ona jednou najde pana pravého.
A tak se rozhodla sesmolit nejspíš poslední zprávu, kterou si kdy vymění. Nebyla naivní, nikdy se sám od sebe neozval a věděla, že pokud neodepíše ona, nejspíš on také neodepíše. Ani si nebyla jistá, jestli vůbec na tohle odpoví. Bylo by fajn, kdyby ukázal, že si jí vážil alespoň natolik, že mu stála za loučení, ale vlastně tomu nevěřila.
Cítila se… klidně. Věděla, na čem je. Nervozita z otazníku visícího nad její hlavou byla pryč. Chtěla mu poděkovat, za ty krásné momenty, kdy snila o tom, že by mohli být spolu.
Chtěla mu poděkovat, ačkoliv nevěděla proč, že jí to řekl - sice pozdě, ale přece. Kdyby to dotáhnul až do konce, ublížil by jí podstatně více. A byla si jistá, že klidně mohl, i když nevěděla, proč si to rozmyslel. Což asi už koneckonců nikdy nezjistí.
Věděla, že se s tím vyrovná. Musí. Nebyla si sice jistá, jak bude reagovat, pokud se s ním znovu uvidí, ale i tak na tom nezáleželo. Byla mu vděčná za to, že jí pomohl zažít ten pocit, když jste do někoho naprosto pobláznění.
Byla ráda, že její prázdniny obohatil a spoustu zážitků a do jejího arsenálu dodal další emoce, které nikdy nezažila. Ještě nikdy tak intenzivně neprožívala blízkost někoho. Své obranné stěny nepovolila už dávno, a byla ráda, že zjistila, že je toho schopná. A taky věděla, že až najde toho pravého, který ji ocení, že až v ní někdo opět vzbudí tyto pocity, pozná, kdy je ten druhý opětuje.
Byla ráda, že potkala člověka s tak odlišným pohledem na svět a na lidi, než měla ona.
Byla ráda, že byl její inspirací. Najednou přesně věděla, že jeho charakter by určitě mohla použít do nějaké knížky nebo scénáře. A rozhodně by to bylo zajímavé. I když své vlastní postavě by zřejmě vysnila happy end.
Byla ráda, že ho poznala a chtěla, aby byl v životě šťastný, přesto, jak moc jí ublížil.
Současně ale stále cítila ten vztek, zlost a křivdu, kterou v ní vzbuzoval, ale i tak mu musela poděkovat. Dokonce i za tohle. Pomohl jí uvědomit si, proč vlastně má své ochranné skořápky, které tak nechápal, proč si cení přátelství a pohrdá těmito typy lidí. Pomohl jí si vzpomenout, jaké to je si s lidmi hrát a jak moc to bolí. Pomohl jí překonat sebe samotnou a ten strach, když se mu vyznala.
Pomohl jí najít spoustu částí její osobnosti, o kterých matně věděla, ale nikdy je nedokázala pojmenovat.
Vlastně nevěděla, proč by ho měla nesnášet - pokud by toho byla schopná. Samozřejmě si přála, aby jednoho dne tvrdě narazil, aby toho litoval, aby se otočil a řekl si: "Jo, zachoval jsem se hrozně." Ale i když to neudělá, on už není její starost.
A tak napsala něco, co měla udělat už dávno, stejně jako celá tahle věc měla skončit už dávno - napsala poslední loučení.
"Myslela jsem si to. Nevím, jak přesně nazvat ten fakt, že když jsem se tě na ně ptala, nazval jsi je kamarádkami. Je to tvrdé? Kruté? Hnusné? Asi bych spíš řekla vypočítavé a pokrytecké. Zranil jsi mě, gratuluji. Hrál jsi to také dobře, uznávám." A sama musím přiznat svou porážku, že jsem se v tobě spletla. Děkuji, žes mi ukázal, že nejsem neomylná a mám své mouchy. Díky, že se kvůli tobě cítím jak lepší člověk, protože na rozdíl od tebe, já bych toho schopná nebyla. Díky, že tím, že tohle celé překonám, že ti odpustím, se cítím jako silná osoba. Díky, že se cítím vyrovnaně.
"Děkuji za pár hezkých chvil a tuny nejistoty. Nedokážu tě nenávidět, i když bych si to přála. Řeknu ti jen, doufej, že ony nejsou jako ty. Na druhou stranu bych ti taky přála, abys ochutnal vlastní medicínu. Hodně štěstí ještě jednou a nejspíš je tohle asi takové sbohem. Nehodlám se snažit, když o to nestojíš. Takže se loučím. Děkuji ti za ty chvilkové momenty naděje, ale nesnáším tě za tu celou hru. Bylo to ovšem zkušenost, která mě obohatila a pomohla mi leccos si v hlavě srovnat, a tak to hru a doufám, že poznáš, a současně doufám, že nepoznáš, jak moc je tenhle přístup - tvůj přístup - zraňující. Ať tak či tak, díky za tu zkušenost. Bylo mi ctí poznat tak sebe-zahleděného člověka, ale nemám právo tě soudit. Co víc napsat? Asi už není, co víc říct. Naposledy hodně štěstí."
A jak se tak dívala na tu zprávu, kterou odeslala, cítila se smutně, že něco odešlo, že to skončilo a nikdy z toho nic nebude. Cítila se smutně kvůli svým nenaplněným snům, ale současně věděla, že je to tak dobře. Nemohla by s ním být. Nedokázala by to. Ne, pokud je tohle jeho pravé já.
Pořád mu nedokáže zapomenout to, jak si s ní hrál. Nejspíš jí bude chvíli trvat, než se s tím úplně smíří. Občas si na něj nejspíš vzpomene a povzdechne si nad tím, jak moc pro ni znamenal jen za pouhých pár týdnů. Ne, dost přetvářek. Pořád k němu bude něco cítit, minimálně tu fyzickou přitažlivost. Pořád pro ni bude něco znamenat. Pořád bude snít pohádky, když se bude ve škole nudit, ale už bude vědět a časem určitě potká někoho jiného.
Cítila, že jí po něm zůstane další jizva, ale současně se cítila vyrovnanější. Bála se vztahů, pořád se bála, že její princ nečeká, ale nehodlala házet flintu do žita.
Bude to bolet, bude to nepříjemné, ale vyrovná se s tím. To je prostě život - zraňovat a být zraňován. To je prostě to, co nás pohání dál. Díky bolesti si dokážeme vychutnat ten klid a mír a pohodu. Díky bolesti začínáme přemýšlet jinak. Poznamená nás, ovlivní a leccos naučí. Bude nás chránit a současně brzdit a je jen na nás, co s tím provedeme. A ona byla připravená to všechno přijmout.
Nebude to snadné, to rozhodně ne, ale kdyby to bylo snadné, nevážila by si pak tolik toho vítězství. Bolest a překážky jí budou vždycky pohánět dopředu a ona to nějak zvládne. Bude muset. Stejně jako jemu zvládne odpustit a vyrovnat se s tím vším. Zvládne to. Nakonec najde toho pravého. Musí tomu věřit, musí věřit, že tohle se mělo stát, že jí to k něčemu bude. Nikdo neví, co bude dál. Třeba se jednoho dne opět potkají. Kdo ví, proč zrovna jeho musela potkat. Třeba to taky neznamená nic, ale i tak se s tím vším nějak smíří, vypořádá se s tou bolestí i zraněním. Vezme svoji porážku hrdě, ale nesmí se uzavřít, nesmí to vzdát, protože nemá na výběr.

Tohle je prostě život, a tak to má být.


******
EDIT AUTORKY - O PRAVDÁCH A NEPRAVDÁCH V TOMTO PŘÍBĚHU
Chtěla bych poděkovat všem, kteří mi byli inspirací po tenhle příběh a především jednomu klukovi, jehož jsem před měsícem potkala, a jehož vztah ke mě byl poměrně slušnou hybnou silou k tomu, aby tenhle příběh vznikl. Ublížil mi a vlastně se téměř do písmene zachoval stejně, jako Bedřich k Nikoletě - také mi lhal, hrál si se mnou a dával mi šance, které nebyly. Bolí to, ale stejně jako ona to budu muset nějak překonat a stejně jak ona se snažím nesklánět hlavu a doufám. Musím, protože nic jiného mi nezbývá. Tak mi držte palce a já osobně bych to nikomu nepřála.
Současně, pokud to ten dotyčný, o kterém mluvím, přečte až sem (jestli vůbec někdy, kdo ví), chtěla bych mu tímto říct, že si nebudu nic nalhávat. Pořád pro něj budu mít jistou slabost, ale teď už vím, že jsem stejně jako Nikoleta Bedřicha měla ráda spíš jeho představu, než jeho skutečné já. Ale pokusímbse udržet si hezké vzpomínky a prostě jít dál.
Přesto mu musím poděkovat, protože jeho a můj vztah nevztah byla rozhodně zajímavá zkzšenost, kterou ve svém psaním hodlám využít a čerpat z ní. Mohl by takových být víc, i když by mohly méně zraňovat moji hrdost, když už jsme u toho.
Co se týče soustředění Běstvina - to se opravdu koná. Doufám, že se tam podívám. Dokonce si můžete najít i oficiální stránky, jestli si chcete trchu zahledat. To nechám na vás.
Pokud se jedná o jménu hlavní hrdinky, zdálo se mi zajímavé a docela se mi k ní hodilo. Ale další návrhy klidně přijímám.
Co si myslíte o postavách? Opravdu jsem se snažila vybarvit je, udělat je reálnými (hlavně Nikoletu, ale i Bedřicha) a doufám, že i vás její příběh chytl za srdce. Snad jsem se časem zlepšovala - doufám.
Jinak co se týče mých osobních citů k tomuto příběhu, je to rozhodně moje srdcovka. Díky ní jsem si ve spoustě věcech udělala přehled a tak trochu jsem ho využila, abych si ujasnila věci ve svém vlastním životě. Dala jsem jí možná víc, ze své vlastní povahy, než by se mělo, ale pokud to nevadí vám, tak mě také ne.

POKUD SE CHCETE NA COKOLIV ZEPTAT, PTEJTE SE. A NEBOJTE SE MI ŘÍCT VLASTNÍ NÁZOR NA TENHLE PŘÍBĚH, POSTAVY, CHARAKTERY, PŘÍPADNĚ JAK SE MĚLY ZACHOVAT. Co byste udělali jinak a tak dále.

Doufám, že vás bavil,
vaše (momentálně procházející citovým a názorovým převratem) Camelia.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lolfier Lolfier | Web | 10. srpna 2015 v 16:20 | Reagovat

K příběhu: velice zajímavý děj hrozně moc se mi to líbilo mrzí mě že je už konec těším se na další příběhy.

K tobě: je mi líto co ti ten kluk udělal a vím jaké to je (ne z mojí zkušeností ale že sestřiny)  a z toho se dostaneš :)

2 Kristý Kristý | Web | 12. srpna 2015 v 12:55 | Reagovat

Příběh mě moc bavil :) Těšim se na další tvoje dílo :)

3 Kata-chan Kata-chan | Web | 15. prosince 2015 v 20:50 | Reagovat

Upřímně, nevnímám toto tvé dílo jako povídku, ale jako autobiografii. Uši ve druhé třetině příběhu  bylo jasné ze není žádná Nikoleta a Bedřich, ze je to ty a on. A mám-li být ještě uprimnejsi, ještě nikdy jsem tak nekroutila hlavou nad lidskou naivitou. Nemůžeme si vybrat, do koho se zamilujeme a ja jsem teď, co jsem si tohle přečetla, nadmíru vděčná svému bývalému ze se přesto,ze nám to nevyšlo a ještě pořád to občas bolí, zachoval tak, jak se chlap zachovat má. Tenhle Bedřich je naprostá parodie na jakoukoli muznost a mrzí mě, ze jsi mu svým chováním dala příležitost mít navrch a ponizovat tě. Zamilovala jsi se do své fantazie, které si nasadila jeho tvář... Tak si prosím příště davej pozor :) Ale příběh bohatě napsaný, občas jsem se i uchechtla :D (jak nad tím dobrým, tak špatným ;) )

4 Camelia Camelia | E-mail | Web | 16. prosince 2015 v 18:39 | Reagovat

[3]: Hm. Tak já budu taky upřímná. Tvůj komentář se mě dotkl. Je mi jedno, jestli jsem byla naivní, ale pořád to pro mě hodně znamená a tím, co si napsala (co se týče těch smajlíků, nemyslím si, že jsou na místě - mluvím teď ke komentáři č.2) jsi mě urazila. I kdybych se zamilovala třeba do člověka z druhé strany světa, není v tvé moci mě soudit (a odsoudit). To, že ty naivní nejsi neznamená, že máš právo na to vysmívat se tomu, že já taková jsem.
Jako autobiografii to klidně ber. Konckonců, je to postavené na mých skutečných zážitcích, ale poprosím tě o jednu věc. Nesuď mě, nesuď moji naivitu, protože ti do ní nic není. Nedávej mou tvár hrdince a nesrovnávej mě s ní. To, že se zachoval ten kluk téměř stejně, jako i on, neznemaná, že to můžeš zaměňovat. A i kdyby to tak bylo, nenapadlo tě, že tím spíš na tvé názory, smajlíky a hlubokomyslené rady budu citlivější? Tak tě prosím, neurážej část mě, která věří v dobro v lidech a v lásku. Prosím. Co je špatného na tom bt naivní? A ty rady si nechej, prosím. Stejně by to bolelo mě, ne tebe a je to pryč. O rady nestojím.

Pozor? Nejspíš ne. Milovat někoho, dát se mu v šanc tak bezmezně (nechat se ponižovat, jak jsi napsala) nejspíš pro mě bude vždycky příliš lákavé. Heh, to jsem prostě celá naivní já.

Jsem ráda, že ti tahle balada o zlomeném srdci vykouzlila úsměv na tváři, alespoň někomu to udělalo radost.

Mé osobní pocity (a zranění) nechme teď stranou. Děkuju, že jsi napsala komentář, a že sis to přečetla. Ať je to jakkoli pravdivé či nepravdivé, pořád je to jen příběh (i když to tak nebereš) a příběhy mají být čtené, takže jsem ráda, že tenhle splnil svou funkci.
P.S.: Omlouvám se, pokud to bude znít negativisticky. Mám teď toho hodně a nemám zrovna náladu na to přemýšlet nad každým slovem. Doufám, že se máš dobře a přeji pěkné (nadcházející) prázdniny!

5 Kata-chan Kata-chan | Web | 16. prosince 2015 v 21:03 | Reagovat

[4]: Podívej, já nikoho nesoudím. Jen konstatuji. To je ten problém, že já jsem bývala tak strašně naivní, že už tady prostě vidím varovné signály na sto honů. Dobře, rady si nechám, když to tak chceš, chtěla jsem tě hlavně varovat, případně předat své zkušenosti. Myslím si, že (když se teda budeme bavit o postavách) ten kluk se na konci opravdu vybarvil, takovéhle povahy existují a pro to si myslím, že hrdinka nebyla naivní, ale až moc fantasmagoristická - jak jsem říkala, idea. Možná je to tím, že my dívky býváme zmlsané ze sladkých románů. Nezlob se na mě, ale ten chlapec na konci příběhu si nezaslouží nic jiného než konečně dospět. Odevzdat se někomu bezmezně je v pořádku, pokud vidíš že ten člověk se odevzdává tobě - je to jako podívat se, jestli tam ten člověk opravdu stojí, když už jsi nucena padat zády někomu do náruče. Dobro a láska v lidech existuje, jen chvíli trvá než se vyloupne, v dnešní době je to o to horší, jak se společnost s prioritami mění. Pro to je třeba býti opatrná a to platí obzvlášť pro citlivé lidi.A balada o zlomeném srdci... jistě, to první bolí nejvíc, chápu. Nemám z toho radost a přijde mi hloupé že si myslíš, že mám. Na konci píšeš, že se nemáme bát dát názor na tenhle příběh a postavy, a jak že si myslíme že by se měli zachovat. Co udělat jinak. Tak já se tedy nebála no, a napsala jsem :)
P.S. Neznělo to negativisticky, ale naštvaně a sebelítostně, ublíženě. Mám se v mezích snesitelně, děkuji, doufám že ty taky a to samé platí s těmi prázdninami ;) :)

6 Camelia Camelia | E-mail | Web | 17. prosince 2015 v 19:24 | Reagovat

[5]: Díky, jsem ráda, že jsi mi to vysvětlila. Nejspíš došlo k mé strany poněkud k misunderstanding, jak angličené říkají, takže mě těší, že jsi se k tomu vrátila a nyní ti děkuji za vyjádření názoru. Vzala jsem to trochu vztahovačně, přiznávám a omlouvám se. Jde jen o to, že ten příběh pro mě hodně znamená, možná právě pro to, že jistá část mě taková je. Proto se mě to dotklo. Ale copak lze napsat příběh naprosto objektivně?
Ještě jednou díky; i za ty rady, co jsem nechtěla :D snad se tu zas jednou potkáme! ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)