Tohle není deník 8

4. srpna 2015 v 21:14 | Camelia


Jen jednou, jedinkrát, udělala tu chybu, že zapomněla mobil bez hesla v pokoji. Když přišla, byla si jistá, že to víckrát neudělá. Jenže to by nebyl Tom, aby se něco nezvrtlo. Samozřejmě psal jemu. A samozřejmě se pouštěl do jejích citových pletek. Díky bohu, bez internetu, takže zprávy typu: "Ahoj zlato, máš se?" odstranila a naštvaně napsala: "Já bráchu jednou zabiju."
"Co provedl?"


"Psal ti blbosti."
"Lol."
Zamračila se. Ani náhodou to nebylo vtipný.
"Ale docela jo :D"
Není. Není ani trochu.
Nebyla si přesně jistá jak, ale nějak tipnul, že se to týkalo jejích citů k němu - což nebylo mezi námi zas tak těžké uhádnout.
Proto se rozhodla ho varovat, že zprávy tohoto typu nepíše ona.
Něco se v ní pohnulo, při jeho odpovědi: "Ale to k tobě zrovna docela sedí!"
"Jednou mi takhle domluvil rande -_-"" Hodil smějícího se Smolíka a její část byla ráda, že ho rozesmála. "Klidně to psát můžu, ale pak pozor, abys nás od sebe poznal. I když rande tu asi úplně nehrozí, stejně… Nechat kohokoliv s mým bratrem o samotě je risk."
"No, jako jet do Domažlic, to by chtělo velkou motivaci." Ale no tak, ona uvažovala do jízdě do Ostravy. To je pořád o hodinku dvě míň. Odhadem.
"Máme hezký náměstí," napsala, ale musela se usmát, když odpověď zněla, že to mu za tu cestu nestojí.
A ona cítila, jak se uvnitř ní rozlévá známý pocit rozpačitosti. Byl expert v tom ji nutit se takhle cítit, ale měla neblahé tušení, že problém spíš bude spočívat v ní.
Jeho otázku nečekala. "A proč se cítíš trapně?"
Vážně se na to zeptal? Ano, opravdu to tam bylo. Černé na bílém. Mohla odpovědět nějak vtipně, ale rozhodla se mu místo toho raději říct pravdu. Koneckonců, neměla moc, co ztratit. Pokoušela se mu metaforicky vysvětlit způsob, jakým fungovala. Všechny svoje soukromé věci, každou svoji obavu, nečekanou změnu v životě, to všechno, s čím nevěděla, jak se vyrovnat, nebo o čem si myslela, že je pro ni příliš trapné, zavírala. A to byla ona - všechny tyhle momenty příliš osobní, o kterých se bála mluvit a toužila po člověku, který přijde a donutí ji tyto tajemství vyřknout.
Odpověděl tak nečekaně rychle, až se musela sama divit. Ovšem opět, neodpověděl tak, jak čekala - nevěděl, jak jí pomoct.
Nejdřív ji to naštvalo. Nepotřebovala pomoc. Potřebovala, aby se zajímal. Ale pak se donutila uklidnit, aby si dokázala přečíst jeho druhou zprávu. Chtěl, aby mu řekla, co všechno v té skříni je. Ale ona nemohla. Ne takhle. Ne teď. Nebyla připravená se mu takhle moc otevřít.
Tak mu odpověděla prostě - její nejniternější nitro. Jak by mu ho mohla dát do dlaní? Jak by ho mohla odkrýt, když ani neví, jestli ji nezraní?
Udělat si z něj důvěrníka by bylo nebezpečné a neuvěřitelně hloupé. Obzvlášť, když si už musela přestat nalhávat, že k němu nechová určité sympatie silnější, než by se jí líbilo. A silnější, než by chtěla.
Všechno bylo tak komplikované.
Neunesla by, kdyby ji zranil. Nebyla si jistá, jestli by se z toho vzpamatovala.
Co to plácá? Ovšem, že by se vzpamatovala. Musela by. To ale nic nemění na tom, že i když má občas sebevražedné sklony, jak se ještě samozřejmě několikrát ukáže, o tom neměla nejmenší pochyby, rozhodně nemá v plánu nechat svoje naděje a sny rozdrtit na prach.
Skoro měla pocit, že je o své srdce až příliš… ochranitelská, bojácná? Možná? Nenapadalo ji zrovna teď to správné slovo.
"Rád bych pomohl, ale nevím, jestli jsem ta správná osoba."
Nechtěla bojovat se smutným úsměvem, který se jí sám od sebe vytvořil. Ironie tohoto celého byla tak hmatatelná… Až teď si uvědomovala, že jeho odpovědi ji připomínají její, když podobnou věc, řešila s Jirkou. Jenže on jí byl v tomhle podobný, on jí chápal. Měl šrámy a nechtěl se zranit. Ani jeden nechtěl riskovat, že to bude bolet. A jak to dopadlo?
Potřásla hlavou.
"Něco uvnitř mě by si přálo, abys byl. Ale tohle rozhodnutí nemůžu udělat za tebe." Ovšem chtěla, tak moc by chtěla, aby to byl on. Bylo to naivní? Ano. Hloupé? Ano. Ale musíte pochopit jednu věc.
Už když byla malá, měla určitou představu o klukovi, se kterým by chtěla být. Vlastně na to přicházela postupně, podle toho, kdo se jí líbil. Měla-li být ještě specifičtější, když byla malá, zdálo se jí, že má podstatně otevřenější srdce pro city, než teď. Ale zpět k jejímu ideálu.
Začalo to mladým Harry Potterem. Líbil se jí ten herec - starostlivý, ale zajímavý. Nesobecký… Ale taky jí šel na nervy. Co na něm však měla ráda, byly oči a vlasy. A neměnilo se to. Pak potkala Ondřeje ve třídě - tmavé vlasy, modré oči, ale toho už znáte.
Vždycky, co si pamatovala, se jí líbily modré oči, tmavé vlasy. Když byla starší, zjišťovala, že jí taky dost záleží na tvaru obličeje a nosu. Tom se jí kvůli tomu smál, jak moc byla na nos vyhraněná. Pokud neměl hezký nos, nelíbil se jí. Což asi bylo trochu divné, to přiznávala.
S dalším postupujícím věkem došla k závěru, že nemusí moc vysoké kluky. Bohatě jí stačilo sto sedmdesát, víc nepotřebovala. Byla sama docela malá, takže výška problém nebyl, pokud jako Jirka neměřili skoro metr devadesát. To by bylo poněkud… komplikované.
Vždycky se jí líbily silné osobnosti. Nevěděla, proč k nim tíhla, ale prostě to tak bylo. A pak by taky chtěla, aby měl rád biologii a byl trochu technicky založený, protože ona sama nebyla. Moc jí nebavilo něco opravovat, i když ruční práce jí uklidňovali.
Takže když si teď představíme Bedřicha: Téměř černé vlasy, modré oči, rovný nos, kulatější obličej, odhadem tak kolem sto sedmdesáti pěti. Jeho láska byla biologie, ale spravoval motorky, včelařil (stýskalo se jí po době, kdy měla doma včely, ach jo) a to, že byl silná osobnost ani snad nemusím sdělovat.
A teď ta otázka: Už chápete, co z toho vyplývá?
Tohle nemohla být jen náhoda, ne? Nevěřila na ně. Všechno se děje za nějakým účelem. Ale… proč tedy potkala jeho? Co má pro ni v budoucnu znamenat? Co by chtěla, aby pro ni znamenal?
"Ale k čemu bych ti byl?"
Naklonila hlavu mimoděk na stranu, jak to dělávala vždycky, když nad něčím přemýšlela.
"Jak to myslíš?" Ona nechtěla přece tak moc. Jen někoho, kdo by se snažil ji pochopit. Přečíst. Kdo by si dal dost záležet na tom se v ní vyznat. Kdo by si vysloužil její důvěru, komu by se mohla svěřit. Kdo by byl její podporou a ramenem, na kterém by mohla najít útěchu.
"No, ta osoba… myslím, že bys to s ní měla myslet dost vážně."
Co to sakra bylo za otázky? "Myslím to s ní dost vážně. A jak to souvisí?" Jistě, že to myslela vážně. Vždyť by se tomu dotyčnému naprosto odevzdala! To je pro člověka, který si celý život (no, alespoň od základní školy) kolem sebe udržuje bariéru z ochranných štítů sakra vážná věc.
"Já pořád musím myslet na tu vzdálenost…"
Ehm, moment. Pochopila to správně, že on pochopil, že tou osobou stále myslí jeho?
Trapný pocit byl zpět. Nevěřila tomu, že by to vyšlo. Nevěřila, že by jím byl. To by bylo moc.. nereálné. Moc… moc všechno.
Ale musela se zeptat: "Otázka spíš je, jestli jí chceš být."
A teď kdyby řekl ano, věděla, že by se její srdce zase bláznilo. Odepsal jen, že kdyby jí byl, chtělo by se to občas vidět… Nepovažovala to za nutné. Nemusíte se nutně stýkat s člověkem, kterému se svěřujete se svým životem stejně tak, jako není nutné poznat při zpovědi vašeho kněze. Tato osoba by vlastně nemusel ani být kluk v romantickém smyslu slova. Klidně jen nejlepší přítel. A… proč by se přesně měla tak nutně chtít vidět s nejlepším přítelem?
Jistě, s klukem je to něco jiného. To je třeba se vidět, dopřát si pár těch chvil, kdy víte, že je opravdu skutečný. Ale na spřízněnou duši, na důvěrníka, nazývejte si to, jak chcete, není potřeba žádný intimní kontakt. Není tedy třeba se vidět.
Tím skončila jejich podstatná debata, která v ní zpětně zachovávala nejisté pocity. Nikdy ji totiž vlastně nedořešili úplně. Ale to nevadí. Občas je dobré zabruslit do té bezpečnější konverzace… Jenže to se opět točilo kolem Plzně a důvodů, proč by měl zajet k ní domů. Ani nevěděla, proč to načala, ale věděla jedno - připomnělo jí to její sen s otevřenýma očima; představu, kterou si ráda přehrávala v hlavě, kterou snila pokaždé, když měla možnost. Jako samozřejmě jednu z mnoha.

-Tak co, zvědaví na její představu? :D Je to opravdu sladké a romantické. Už to mám vymyšlené, takže se těším, až to napíšu. Tak zatím a prosím, komentujte!-

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dobrý holub Dobrý holub | 5. srpna 2015 v 10:57 | Reagovat

Další díl nedeníku přečten! Dobrý holub opět v akci, takže, so, well, donc, ... nějak mě nanapadá, co za komentář ti tu zanechat. Je to příjmené, oddechové čtení, což už jsem asi stejně řekla. Nikoletiny myšlenky jsou docela poutavé, byť se s ní zvláště u těch ideálů (a teď nemyslím jejich charakter, nýbrž to "upřednostňování" ideálů jako takové) rozcházím ... Nuž, to jest asi tak vše.
Tenhle komentář bych vlastně mohla docela vypustit, neb jeho sdělovací úroveň je asi jedna setina, ale ... jsem dobrý holub a svou rolik beru vážně!

2 Lolfier Lolfier | Web | 8. srpna 2015 v 12:17 | Reagovat

Je to úžasné snad se taky jednou  tak rozepsat a mít takovou zásobu fp Future :) noží :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)