Tohle není deník 12

9. srpna 2015 v 17:28 | Camelia

Tenhle příběh (opakuji, není to deník) začínal předmluvou o bolesti. Bolest je poněkud široký termín s širokým spektrem různých druhů. Může být palčivá, jako když vám ostří nože projede prstem. Velmi nepříjemná, jako je bolest zubů nebo zad. Může být všepohlcující, tepající, tupá, ostrá jako střep. Bolest nás dokáže odradit, naprosto změnit naši psychiku, naši pohled na věc, ale dokáže nás i motivovat.


Je to věc, která nás provází po celou dobu a je stará jako lidstvo samo. Je to obrana i útok. Pamatování si na bolest je obranný reflex. A pěkná sviňárna.
Ale přesto, něco nás dokáže vždy donutit jednat i přes ten risk. Něco, co za to stojí.
On jí za to stál.
Nevěděla, kde by měla začít. Tolik se toho stalo od té doby, kdy naposledy psala! Už nechtěla žít v pohádce - žádná jí nezbyla.
Uchechtla se nad ironií toho všeho. Zase se motala v kruhu bolestí a zraňování. Zranil ji. Nedalo by se říct, že by to nečekala, ale doufala, to vám musí být jasné. Jak začínal ten úvod? Ano, že občas prostě musí přijít někdo, kdo nás zraní, abychom si vzpomněli, jaké to je.
Ona si teď vzpomněla.
Začalo to tak nevinně! Neměla ani tušení, že se dostanou k tomuhle tématu. Popravdě ani nechtěla, aby k tomu došli, ale stalo se. Zeptala se na to, co si myslí o jejím příběhu. O tomhle příběhu. Psali si a bylo to fajn. Bavilo jí to. Ale byl vůči ní chladný a ona nějak myslím podvědomě tušila, že tohle nemůže skončit dobře. Ale pořád doufala. Už to byl měsíc. To by něco řekl, ne? Několikrát se ho ptala… měl tisíc příležitostí začít.
Jenže se v něm spletla. V sobě se spletla.
"Co si myslíš o tomhle příběhu?" zeptala se a zarazila se, když napsal, že mu to udělalo radost. Cítila, že by měla být opatrná, ale nechtěla. Teď věděla, že by měla příště víc dbát na svůj vnitřní hlas. A v první řadě nějak změnit názor na lidi, kteří se jí líbí. U toho by možná měla začít.
"Co ti udělalo radost?" zeptala se, její nitro nervózní a obezřetné. Měla z toho špatný pocit, a nemýlila se.
"Radost mi udělalo to, že jsem to věděl už před tím. Nedočetl jsem se téměř nic nového."
To byl první hřebíček do rakve. Uvědomila si, že cítí zlost. Na sebe. A pochopila jednu další svoji stranu - nesnášela, když byla předvídatelná.
"O čem přesně si věděl už před tím?" O jejích sympatiích? O tom, že má v plánu mu napsat? O tom, jak vážně by byla schopná to myslet? O jejích tajních přáních - naivních a hloupých? O čem mluvil?
"O těch sympatiích, pocitech, záměrech… Jak sis stěžovala, že tě ten kluk neměl přečtenou, i když tvrdil, že ano, já tě měl přečetnou." Z nějakého důvodu jí to bolelo. Ale pak se ozval další hlas v jejím nitru a cítila adrenalin, jak se jí začíná dostávat do krevního oběhu.
"A stejně jsi nijak nereagoval? Nijak jsi mi nic neusnadňoval? To je kruté. Tušil jsi kompletně všechno? I to, jak mě mateš a mixuješ naději a prohru?"
"Já taky pořádně nevím, ale opravdu jsem viděl každej pohyb. Bylo mi jasný i to, že to říkáš i ostatním."
Nedokázala zabránit úsměvu, aby se jí objevil na rtech. "Ještě aby ne, když mě půlka z nich práskla." Ale měla pocit, že dneska to musí dokončit. Už by nesnesla další oddalování té otázky, těch otázek, přesněji, které ji pronásledovaly jako vytrvalý dobře vycvičení psi. "Děsí me trochu… dobře, trochu ví, jak mě máš přečtenou. A jestli to tak je… Sakra, na rozdíl od tebe jsem opravdu bezradná. Netuším, jak se na celou tuhle moji - naši? - věc dívíš. Zajímá mě, proč jsi nic neudělala, celou tu dobu jsem si kladla otázky, co ke mně cítíš. Věděla jsem, že o tom nejspíš víš, ale trápila mě a szále mě trápí otázka, co ode mě chceš a jak se na to díváš ty."
"Že je to milé a to je všechno."
Cítila, jak jí krev ztuhla v žilách. Jejím nitrem se přelila změť emocí. Od bolesti po pocit zrady, výčitky, až po vztek. Kompletní škála. Něco jí říkalo, že to bude ještě horší, ale nezáleželo na tom. Chtěla pravdu.
Vždycky chtěla pravdu.
"Takže….?"
"Takže je to milé a tím to pro mě končí." Cítila se, jako by jí právě popravili. Nemilosrdně a rychle. Cítila adrenalin a vztek. A bolest. Srdce jí bušilo, jako by byla zvířetem na útěku. Nechtěla to už dál vědět, nechtěla další jizvu, další bolest, ale cítila se naživu. Cítila se silná. Cítila hrdost. A jen ta jí bránila v pláči, protože ona nebude plakat kvůli tomuhle. Ne, kvůli klukovi, kterému na ni ani kapičku nezáleželo.
"Takže ty ke mně necítíš nic, chápu to správně?"
"Ano." Další poprava. Jako by to nemohl udělat už tehdy v hospodě. A to ji rozzuřilo.
"Takže celá ta věc se vzdáleností byla jen výmluva?"
"Šel bych do toho stylem užít si a jinak kamarádský vztah." Bože, už dlouho nechtěla někoho tak moc praštit, jako jeho právě teď. Mísilo se v ní neuvěření, zlost, výčitky, bolest, hrdost, chlad, lítost... a věděla, že to bude ještě horší. Protože ještě neskončila. Rozhodně ne. Musela vědět, kam až jeho hra s jejími city sahala.
"A já musela čekat měsíc na to, abych z tebe dostala odpověď, která není to, co jsem chtěla, a tys to celou tu dobu věděl a neřekl jsi nic. Nic jsi ke mně necítil, necítíš a mlčel jsi. Mohl jsi mi zlomit srdce, uchránit mě před tolik bolesti, ale neudělal jsi to, jen proto, že ti to bylo milé?" Byla příliš v šoku, než aby právě teď zvládla cítit i to ostatní.
Myslela si o něm, že je v jádru hodný. Myslela si o něm, že je inteligentní. Že stojí za její snahu.
Nemohla se splést víc.
Jestli tohle byl on, jeho pravé já, tohle kruté cosi, manipulativní a egoistické, které ji nechalo trpět jen pro vlastní potěšení… Ale pokud to tak bylo, musela mu poděkovat alespoň za něco. Připomněl jí, proč nikdy nechce být ten člověk, který si takhle pohrává s ostatními.
Nikdy nechtěla být jak on. Nikdy nechtěla lidi využívat tímhle způsobem.
Podle ní, to bylo ubohé.
"Bolí to, to ne, že ne, ale nepřekvapuje mě to." Celou tu dobu někde v nitru věděla, že je ten typ. Jenže tyhle typy jí vždycky lákaly a ona se za celých svých sedmnáct let nebyla schopna změnit. Svádějme to třeba na geny. Pořád to bylo snazší, než si přiznat, že je jen naivní holka, co stále doufá, že jednoho sen potká toho kluka, který bude na oko přesně tenhle typ, ale hodný a milý a pozorný. K ní. Který bude její city opětovat.
Zabránila si v tom, se litovat, protože jinak by se rozbrečela. A on jí za to nestál.
"Nejvíc ale bojí fakt, že jsem ti říkala, že to myslím vážně. Věděl jsi i tohle a stejně jsi nic neřekl? Proč jsi mě neodmítl?"
"Čekal jsem, co bude, že by mohla být nějaká zábava a pak pa pa." Měla chuť se zasmát nad tím, jak moc se v něm spletla. A to si vždy myslela, že má na lidi celkem odhad. Jenže to zřejmě bylo jen na ty, které ji nijak blíže nezajímali. Nebo ne víc, než pouhý přátelé.
Jeho slova byla podána krutě a nemilosrdně. Přesně, jak to chtěla - ovšem tohle přesně měl říct před měsícem. Před tím, než v ní vyvolával pocit, že je to správné.
Nechtěla přiznat, že se spletla, ale musela. Všichni měli pravdu. Byl to egoista, byl to manipulátor a byl to kretén, ale ona na tom nebyla o moc lépe, protože přesto všechno doufala, že v něm vzbudí… něco. Že ve skutečnosti je citlivý, hodný a milý, chápavý a skvělý společník. Přitom to bylo jasné jako facka.
Až příliš živě si pamatovala najednou tu vzpomínku, kterou skoro až zapomněla - ten moment, kdy hrál se sestrami ping pong. Stála tam, chtěla si s ním promluvit. Melman šel s ní jako psychická podpora. Řekla mu to: "Chci s tebou mluvit." Ale ignoroval ji. Stála tam dvě minuty, než pochopila, že to nemá smysl. Snažila se si nalhat, že ji neslyšel, ale věděla, že ano. Teď to začínala všechno chápat. Všechno do sebe začalo zapadat.
Pokusila se rozluštit ten pocit, v jejím nitru, který se tam začal rozlévat, při vzpomínce, jak ji ignoroval. Jak si s ní pohrával, jak neupřímně se choval. Ona jím začínala… pohrdat.
"Ale je fajn vědět, že kdybych se snažil, tak jsem podle tvého popisu opravdu dokonalej. Včetně naslouchání."
TEN ZMETEK! Jak si dovoluje…?! Jak vůbec je schopen tohohle chování! Líbil se jí. Řekla mu, jak hrozně moc je citlivá na to, se lidem otvírat. Věděl to všechno. A přesto neustále myslí, jen na sebe. To mu absolutně nezáleží na ostatních lidech? To k nim nechová žádný respekt? Nebyl pro ni dokonalý. Věděla, že to tak znělo, ale ne. Protože kdyby byl dokonalý, nebyl by tak zahleděný do sebe. Kdyby byl dokonalý, nehrál by si s ní.
K dokonalosti měl rozhodně daleko.
"Kdyby, no jo, to kdyby." Kdybych já nebyla tak blbá a nemyslela jsi, že ve skutečnosti určitě nebudeš takovej hajzl, já bych neskončila se zlomeným srdcem a ty by jsi v mých očích neklesl s pana pravého, na toho, který si nezaslouží ani můj pohled, natož moji myšlenku. "Zlobím se, protože jsi využíval moje city pro zábavu. Ani jednou ti to nebylo blbý?"
Teď, teď byla přesně ta chvíle, kdy by to ještě mohl zachránit. Ale ve skutečnosti tomu nevěřila. Stejně ji ale naprosto dorazila jeho odpověď: "Nebylo :D"
Neuvědomila si, že zadržovala dech. AŽ do teď. Měla chuť vyběhnout z domu a do něčeho praštit, ale ovládla se. Nebude, nebude se takhle chovat, kvůli někomu, kdo jí za to nestojí.
"Doufám tedy, že jsem posloužila tomu zábavnému účelu?" Skoro cítila ten jed, který z těch slov kapal, a doufala, že on taky.
"Právě že ne, bohužel." Nevěděla, co mu na tohle má napsat. Celkově jí takhle celá situace připadala tak absurdní, že bylo těžké uvěřit, že se skutečně děje. Kdyby to byl televizní seriál, musela by se asi právě teď smát.
"To jediný, co jsem nečekal, je, že to fakt myslíš tak šíleně vážně, že jsi můj postoj alespoň trochu nepoznala."
Byla ráda, že alespoň něčím ho překvapila, ale současně to bolelo. Tak krutě to bolelo. Věděla, že jí nezbývá nic jiného, než zavřít ty pocity do truhly. Zničit je, zapečetit je. Nepřipouštět si to.
Stejně, jako to udělala s Jirkou. Trik je prostě v tom nepřipouštět si to.
"Poznala, ale doufala jsem, že se mýlím." Prostě jen chtěla, aby byl ten pravý. Aby byl ten z jejích snů. Aby byl jejím princem. Stačilo by z jeho strany tak málo a měl by jí v hrsti. A to bylo to, kvůli čemu se taky zlobila, ale více na sebe než na něj. Jendou jedinkrát si dovolila popustit ty zdi, dovolila si snít a doufat.
Jenže zjistila, že to neměla dělat. Přesně tak, jak si myslela. Mrzelo ji, že ji jen chtěl využít. Zlobila se. A zároveň byla smutná sama ze sebe, že zase naletěla.
"Myslela jsem to vážně, protože se smi líbil a na rozdíl od těch ostatních, co se mi kdy líbili, jsem tě považovala za velmi inteligentního a zajímavého člověka. Nejvíc bol fakt, že po tom, co bys uznal, že jsem posloužila svému zábavnému účelu dostatečně, bys mě odkopnul. A je to taky věc, kvůli které už si nejsem jistá, zda si o tobě pořád myslím totéž. Fakt jsem doufala, že nejsi tenhle typ kluka."
Věta: "Spletla jsem se," téměř hmatatelně visela za tím. Doufala, že on ji také slyší. Chtěla, aby ji slyšel a opravdu moc moc moc špatně chtěla, aby ho zranila.

- Tak, tohle je skoro konec. Ještě nás čeká jeden díl do nešťastné třináctky - řekla bych, že pro tenhle příběh je to to správné číslo - a o něco kratčí doslov. Nečekala jsem sama, že to dostane takový spád. Když jsem to napsala sama sebe jsem se ptala: Bože, to je ale depresivní. Ale myslím, že tam to celou dobu směřovalo. Nemůžeme čekat, že vždcky všechno dobře dopadne. A ne každý vztah skoční podle našich představ. Druhá část vyjde hned za chvíli. Nějak jsem se na to vrhla a... nelíbí se mi to, o nic víc, než vám, ale tohle byl nejpravdopodobnější konec a myslím, že všechno ostatní by byla krásná pohádka, ale bohužel, snažila jsem se zahcovat to co nejvíc realistické.
Vaše názory ma zajímají.-


*****
Tenhle příběh jsem zařadila k tématu týdne, protože je vlastne celý o emocích a podobných nesmyslech. Pokud vás zaujal, budu moc ráda, když si ho přečtete od začátku a sdělíte mi váš názor :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 9. srpna 2015 v 20:43 | Reagovat

Máš nádherný design stránek :)

2 Lolfier Lolfier | Web | 9. srpna 2015 v 23:38 | Reagovat

Wow zajímavé rozuzlení když si vzpomenu jak to začínalo a jak to je teď ... Vím že už je poslední díl ale přečtu a okemtuju ho zítra :) tudíž mě zajímá konec tohoto příběhu :3 ^^ :)  ps: nechceš jít do affs?

3 Kata-chan Kata-chan | Web | 15. prosince 2015 v 20:32 | Reagovat

Achjo, děvče... vždyť ten kluk byl jasnej od začátku :) Ne každý člověk je tak citlivý jako jiní jedinci, už fakt ze jsi musela všechno táhnout ty byl varovným znamením... mezi pohádkou a realitou az tak tenká hranice není, aby se nedala rozpoznat. Upřímně si myslím, ze jsi chlapce přivedla do značných rozpaků a chudák nevěděl jak reagovat. Plyne z toho snad jen ponaučení pro příště :)

4 Camelia Camelia | E-mail | Web | 16. prosince 2015 v 18:30 | Reagovat

[3]: Tenhle komentář se mě bolestivě dotkl. Především tím smajlíkem. Je jedno, jestli se ta dívka zamilovala do Bedřicha, Petra, Milana, Ondřeje, Matěje, Kuby nebo do samotného Krista. Ji to bolelo. Mě to bolelo. Ponaučení pro příště z toho určitě vede, ale ačkoliv je to možná iracionální reakce, toho smajlíka si vyprošuji. Vysmíváš se tomu, že ji zklamal, že ji zranil, že zničil její naději a iluze? To jsem si o tobě nikdy nemyslela. Nemáš právo mě soudit a nesnaž se pochopit, co z toho jsem byla skutečná já a co z toho byla hrdinka příběhu, co z toho byla fikce a co pravda. Neznáš mě. Tak hodnoť příběh a nevztahuj to na mě. A i kdyby to bylo o mě... Pro tebe možná jasnej byl, no, pro ni ne. Závěr? Nerozdmýchvej staré rány. Díky tobě se teď navíc ještě cítím jako malá hloupá holka, co se zamilovala a naivně věřila, že může být šťastná. Díky moc.
Ale jinak jsem ráda, že jsi zpátky a žes věnovala čas téhle povídce.

5 Kata-chan Kata-chan | Web | 16. prosince 2015 v 20:47 | Reagovat

[4]: Jestli se tě to dotklo tak mě to mrzí, ale píšeš že jsi cílevědomá a na druhou stranu citlivá, tak nevím, co si mám myslet že ve skutečnosti jsi a vystupuješ jako člověk, co by trošku upřímnosti snesl... doufala jsem tedy, že to pochopíš ;) Nechci být zlá ani hnusná, smajlíky používám naprosto normálně protože komentovat bez nich mi přijde suché ale tak co... já jen totiž z celého příběhu moc nepochopila, čím ji chlapec uchvátil - možná jsem to přehlídla, ale nic kromě vzhledu a lásce k biologii jsem tam nenašla. Když si na táboře povídali, povídali si o něm... nebo spíš on povídal o něm, z toho co jsem četla. Dívka z příběhu je nedůvěřivá a má málo přátel, ale na táboře chodila kolem a vyprávěla tam o svém tajném idolu celkem dost. Omlouvám se, prostě mi to chování nesedí k charakteristice, jakou jsi jí přiřadila. Neznám tě, znám tě jen podle chování na internetu, kde tedy vystupuješ o hodně jinak :) Nevysmívám se ničemu, já měla iluze zničené už dvakrát, děje se to spoustě lidí :) (to jsem si říkávala i já sama sobě v dobách, kdy mi přišlo, že nikdo to nemůže mít tak hrozné jako já, pomáhá to). Nechci rozdmýchávat staré rány ale v podstatě ani bych neměla, pokud toto je jen příběh.
A ještě nakonec, nejsem zpět, já v podstatě nikdy neodešla (z internetu), tak ani moc nevím co si pod mým návratem představuješ :) (doufám že nic velkého, na to teď bohužel nemám čas :D :) )

6 Camelia Camelia | E-mail | Web | 17. prosince 2015 v 19:20 | Reagovat

[5]: Promiň, reagovala jsem trochu přehnaně. Lidé nejsou nednoduší, což? Kdyby ano, nebylo by o čem psát. Nerada bych se do toho zamotávala a příliš se v tom máchala, takže...
Když to podáš takhle, tak to chápu, ale jak říkám, neviděla jsem v tom tu upřímnost, jen tak trochu výsměch, což bylo to, co se mě hlavně dotklo.
Takže bych to uzavřela větou, nechť každý má právo vidět v tom a myslet si o tom, co chce :)
Ok... tak pak neočekávám nic velkého :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)