Tohle není deník 11

9. srpna 2015 v 15:45 | Camelia

Neodpověděl. A ona asi nejspíš přecenila své síly, protože opravdu opravdu neměla tušení, jak si mohla myslet, že zvládne čekat na jeho odpověď libovolně dlouhou dobu. Jenže co mu má napsat po tom, co mu řekla, ať si v zásadě vybere, jestli ji chce poznat nebo ne? Ahoj, už zase píšu, protože mě nebaví čekat? Ahoj, kdy už se konečně rozhodneš? Ahoj, tak jsem si říkala, že ti napíšu, abych tě trochu popohnala?


Jo, samé výborné otázky. Ale nějakým zázrakem se dokonce i neúplně trapnou formou pak dostali k tomu, na co se chtěla zeptat a upřímně ji potěšilo, že se rozhodl si to přečíst. Alespoň zkusit.
Věděla, že její světy občas bývají až moc složité, ale přesto jeho reakce: "Cooo?" ji docela pobavila. Jen ať se taky trochu snaží, koneckonců.
Musela se usmívat. Znamenalo to, že mu není úplně lhostejná?
Dobře, vrať se na zem.
Nakonec mu k tomu něco málo řekla. Přeci jen, nebude jí to k ničemu, když to nepochopí. A potěšilo ji, že jeho reakce byla pozitivní. Věděla, že reálný vztah face to face nebyl asi úplně možný, ale přesto jí těšilo, když ukázal, že se trochu zajímá.
A jak si tak psali, její prsty vyťukaly s naprostou lehkostí otázku: Na čem teda vlastně jsme?
Zarazila se. Cože? Vážně to napsala?
Ale dříve, než se stačila zastavit, stiskla odeslat.
Odpověď přišla rychle, ačkoliv dvakrát se ikonka 'píše' zastavila a ona měla pocit, že přemýšlí, co odpovědět. "Na pozitivní vlně."
"Co tím přesně myslíš?"
"Přesně tím nemyslím nic, jak to vidíš ty?"
Ona? Mno, jak to jen viděla? Viděla to tak, že ji sice má rád, ale necítí k ní žádné hlubší vztahy. Necítila, že by pro něj byla něco víc. Vnímala to tak, že byla dobrá, když byl čas, ale když nebyl… Nic se nedělo. Mrzelo ji, že občas byl online, ale nenapsal jí. Samozřejmě, bylo to naivní a sobecké, ale přála si, aby vyhledával příležitosti si s ní psát. Aby byla důležitější, než film v televizi nebo hra na počítači. Ale také cítila, že by bylo nefér to od něj žádat. Nemůže chtít po něm něco, co tak necítí.
Nebo snad ne?
"Já to vidím… zmateně. No, už jako méně jednostranný vztah, ale pořád nevím, co přesně cítíš ty a jak to vidíš. Ohledně tohohle nejsi zrovna sdílný :D A opravdu mi to řešení chaosu nijak neulehčuje."
"Já už to jednou říkal a budu si na tom trvat."
Znejistila. Myslel to s tou dálkou? Nejspíš ano, ale přesto… "Co jsi jednou říkal?"
"Jak to vidím."
"To s pozitivní vlnou?"
"Ne, to jak jsem říkal, jak to mezi náma vidím, bylo t tak měsíc zpět." Běstvina. To byla Běstvina, ale stejně to potřebovala slyšet.
"A je takový problém to zopakovat?
"Je to zbytečné a navíc na to nemáš zrovna pozitivní názor, jak jsem se dočetl." Pozitivní… To je slovo, které se hloupě vyjadřuje. Našla kluka, kterého by mohla mít ráda, ale kvůli pitomé dálce z toho nic nebude, přestože by možná možná (to jí vlastně nikdy neřekl, jak to vidí) mohl někdy její city (ať už jakékoliv úrovně) opětovat. Kdyby mu stála za ten pokus to udržet, bylo by to něco jiného. To by brala opravdu pozitivně. Ale bylo těžké udržet si pozitivismus, když odpověď přišla taková:
"Jsi super, kdybys byla blíž, nejspíš bych si s tebou něco začal, ale jsi daleko a mé psaní… asi vidíš ten totálně diametrální rozdíl. Dalo by se říct, že se prostě pojím vztahu na dálku a nepřijde mi to jako vztah, když by prakticky začal psaním."
Povzdechla si. Divila se, jak je možné, že v ní tak snadno dokázal vyvolat radost i smutek současně. Byla ráda, že si myslí, že je fajn. Byla ráda i za to KDYBY, ale současě právě kvůli tomu KDYBY byla i smutná.
Možná by si s ní něco začal, kdyby nebyla daleko, pro ní znělo úplně stejně jako: "Jo, jsi super a začal bych si něco s tebou, pořád ale mi nestojíš za tu dálku." Ale nemohla s tím nic dělat. Byl to jeho názor, tak to cítil a ona to jen velmi těžce bude měnit. Takže co z toho vyplývá? Že tu bude a bude odepisovat pokaždé, když napíše, a bude doufat, že se třeba někdy rozepíše. Že jednoho dne, za to možná stát bude, ale… Ale. Všichni víme, že ta šance tu není moc velká. Nebo ano?
Ale byla si jistá tím, že on by jí za tu dálku klidně stál. I když nevěřila vztahům na dálku po tom, co se stalo s Jirkou.
"Divil by ses, jak se do toho dá spadnout jen přes psaní, ale jsem schopná to vzít jako odpověď." Nemá na výběr. Musí to vzít jako odpověď. Hezky řečené ne. Nebo se plete a je to spíš možná? "Nejsi sám kdo se bojí" věřit klukům, risknout to zkusíme to, ta dvě slova, kterých se celý život bála, "když jeden vztah mi už vyhořel. Mrzí mě to, ale prostě je pro tebe vzdálenost nepřekonatelný problém."
"Pořád na ni myslím." Jako u Jirky. A jestli psychologicky funguje stejně, znamená to, že jeho city nejsou tak silné jako její. Ale aby si byla jistá, musela by se zeptat… A nevěděla, jak se na to zeptat.
"Protože po večerech myslím i na jiné věci a ty se přes chat dělat nedají, to je jaksi pro mě ve vztahu důležité."
Mno, ne, že by na takové věci nemyslela, ale rozhodně by jí ve vztahu na dálku nebránili. Jí šlo o toho člověka. Buď ho měla ráda, pak jí bylo všechno jedno, nebo ne a pak se nedalo svítit.
Vážně by jí zajímalo, co si myslí o tomhle příběhu. Zajímalo by jí, co si myslí o jejích názorech a reakcích. Opravdu. Řekla by, že tímhle stylem poznáte člověka nejvíce.
Ale co také znamená někoho poznat, že? To je na delší úvahový rozbor. Stejně jako otázka nevěry. Původně měla v plánu jít si číst, ale když se tak hezky rozepsala o té nevěře, neodpustila si otázku, co znamená pro něj. Pro ni totiž byla nevěra i v duševní rovině - myšlenky, emoce. Všechno to samozřejmě napsala do slohovky, ale asi za dvě další otázky napsal: "Co to je ta tvoje psychologická nevěra?"
A ji napadlo, jestli vůbec ty její slohovky čte, ale neměla jinou možnost, než věřit, že ano. Nechtěla věřit ničemu jinému. A tak psala a psala a psala o písních, o filmech, o knížkách… A najednou to byla debata! Skutečná debata!
Sice ano, mohl by reagovat rychleji a tak nějak na více než jednu větu z deseti, ale… asi by si na to měla zvyknout, co?
Dopsali si a ona šla spát s pocitem, že se chová jako naprosto nenormální naivka, ale nemohla si pomoct a prostě se těšila na psaní si s ním. Měla by přestat, věděla to. On to tak nejspíš neměl. Nebo ano? Ale… to by prostě nebyla ona. Takže zatím co celý den čekala, až dorazí, přestože vlastně nemělo na obzoru žádný romantický vztah, pořád by chtěla… co vlastně?
Ach ano, to přátelství. Chtěla by si s ním psát, chtěla by, aby opětoval to, jak se ona dívá na něj a chtěla být pro něj někým výjimečným. Chtěla, aby jí důvěřoval, chtěla, aby to risknul i přes vzdálenost. Chtěla…
Chtěla nejspíš žít v pohádce, ale na tom jí jen pramálo záleželo.

- Dnešní díl by kratší, ale už mám vymyšlený konec, který očekávejte velmi brzy (dlouhý konec). Nejspíš úplný konec. Uvidíme, jak budou hvězdy nakloněny. Ať tak či tak, k tomuhle dílu nemám moc, co říct. Doufám, že se vám líbil a KOMENTÁŘE MĚ POTĚŠÍ.
P.S.: Taky je u vás tak hrozné vedro?-

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)