Tohle není deník 10

6. srpna 2015 v 15:38 | Camelia

Další den přišel nějak rychle, ale to je tak, když spíte jen šest hodin, že? Celý den někde poletovala, takže vlastně ani neměla moc čas na něj myslet, natož psát. Když večer konečně měla trochu klidu, uvažovala, jestli mu napsat, ale… Vzpomněla si, že on nevymýšlí žádné debaty, protože ona píše dost často. Chtěla vědět, po jaké době se ozve, ale současně ji neustále v hlavě strašila myšlenka, že dost možná nikdy. Po třech dnech toho měla plné zuby.


Vzala do ruky černou fixu a psala, a psala a psala nesmysly. Kreslila čmáranice, hovadiny, cokoliv, co jí pravidelně pomáhalo zbavovat se toho druhu nálady, kterou by většina běžné populace označila za depresivní. Proto se v s ní také málo komu svěřovala - většina lidí by jí nepochopila.
Ráno čtvrtého dne si dala za úkol, že bude kontrolovat facebook když bude mít čas a pokud se potkají, něco mu napíše.
Pátý den se to stalo, ale ona… neměla tušení, co napsat. Hořkost její svět zbavovala obvyklých barev. Když měla tuhle náladu, všechno jí připadalo zbytečné. Páni dekadenti by z ní měli zajisté radost!
Ale něco si slíbila a tak to taky splní.
Jenže opět přišlo na um, co. Zdálo se jí všechno hloupé, protože on jí nikdy nenapsal. Nevěděla, co by měla psát. A na nějaké ahoj měla až moc špatnou náladu.
Rozhodla se být upřímná: " Slíbila jsem, že ti písnu, až se někdy potkáme online, ale až tak dál jsem to nepromýšlela, takže se ozývám pro své čisté svědomí. Anebo je to možná jen výmluva, kdo ví."
Povzdechla si. Možná prostě jen hledá nějaký důvod, proč mu napsat, ale děsilo ji pomyšlení, že si bude o ní myslet, že mu leze do zadku. Ne, tenhle typ lidí nesnášela. Nechtěla, aby si myslel, že je pro ni jako bůh, protože nebyl. Nechtěla, aby si myslel, že si s ní může dělat, co chce, protože ona chtěla vyrovnaný vztah, i kdyby to mělo být jenom přátelství. Nechtěla, aby jí viděl jako naivku a dívku, která hned okamžitě spí s každým. Nechtěla, aby pro něj byla jen jedna kapitola. Nechtěla být plánem B. Nechtěla být… zapomenutelná.
Protože ani jedno z toho ona nebyla. Byla by ochotná s ním jít do vztahu, možná by byla ochotná se mu otevřít, možná by byla ochotná s ním něco mít, ale chtěla, aby to pro něj něco znamenalo.
"Výmluva čeho?"
"Sama nevím," odpověděla a při tom si jen povzdechla. Cítila se klidná, ale přitom… zbytečná? Měla pocit, že na tomhle světě není vlastně kvůli ničemu a současně chtěla věřit, že všechno má svůj význam. "Sama se v sobě občas nevyznám."
A byla to pravda. Měla pocit, že je plná kontrastů. Byla agresivní a současně mírná. Přemýšlivá a současně nechtěla přemýšlet. Odvážná i stydlivá. Byla melancholik a současně cholerik. Flegmatik i sangvinik. Přitom učitelka vždy tvrdila, že je to nemožné.
Nebylo.
Jak se potom má asi tak v sobě vyznat?
Ale musela s ním tiše souhlasit. Znělo to jako diagnóza, diagnóza šílenství.
Nevěděla ale čím to je, nicméně s ním se jí nedařilo si její zklamanou náladu udržet a brzy se přistihla, že se dokonce začíná usmívat!
Nechápala to. Proč… sakra… jak… cože?
Nicméně, najednou jí dávalo smysl, proč nikdy nepotřebovala psychologa. Měla jednoho doma, dokonce s ním sdílela pokoj a opravdu nechápala, jak je možné, že ji dokáže tak dlouho poslouchat. Taky je fakt, že v ní její bratr četl jako v otevřené knize.
Pokusila se znovu se soustředit na její konverzaci s Bedřichem - stále by mohl odepisovat rychleji, ale budiž - a uvědomila si, o kolik modrá (jejích zpráv) převažuje nad šedivou a musela si jen povzdechnout (opět). Na jedno téma, pokud jí dost trápilo, dokázala mluvit a diskutovat hodiny. A někdy, když bylo dostatečně zajímavé, i měsíce. Ale ne v kuse.
"Tak v kuse asi fakt ne!" odpověděl. "Snad."
Upřímně, málo kdo má trpělivost na to s ní debatovat o jejích problémech, většinou týkajících se citového rozpoložení. O to víc musela obdivovat Melmana a Martina, když na Běstvině vydrželi její dvouhodinové hudrování o Bedřichovi, jak už jsem jednou zmiňovala.
"Asi neměl kam utéct," odpověděl. Zasmála se. No, když se to vezme, mohl. Navíc tu byla další věc, o které on nevěděl - na labyrintu jí měl už dost, a řekl jí, ať je pro boha zticha. A ona se rozhodla, že bude.
Nakonec se jí zdálo, že to Melmana i trochu mrzelo, že na ní byl tak tvrdý (cynik), ale ona se rozhodla jinak: "Chce abych byla zticha? Fajn, tak já budu."
A měla ze sebe fakt radost, že to vydržela opravdu dlouho, současně i s tím, že celkově konverzace vázla, což ji na druhou stranu zneklidňovalo - vždycky chtěla být ten typ, který lidi spojuje, ale nechtěla, aby si o ní mysleli, že je sobec.
Sobec, kterým ve skutečnosti byla, že?
Potřásla hlavou. "Mno, neměl (pokud nechtěl běžet stejným směrem jako ona, i když by opravdu byla zticha, kdyby jí o to naprosto vážně požádal, nepromiňte, jeho "Už neeeeeeeeee" vážně vážně nebrala). Řekla jsem mu víc, než jsem původně chtěla, ale kdyby to věčně nevytahoval, já bych byla zticha."
A pravda byla, že za každých dvacet metrů, po tom, co konečně zmlkla s pocitem, že řekla všechno, co měla, se k tomu najednou vrátili něčím jako "Jako ty s Bedřichem, co?"
No tak, to přece nemohla nechat být. Musela jim přece vysvětlit, že jejich názor byl od jejího odlišný. Stejně jako pohled na věc.
"On o tom mluvil ještě i dlouho po tom, pravda :D"
Ztuhla. Pak naštvaně ťukala do klávesnice tolik teček, než přišla na to, co mu napsat.
"Dobře, s pravdou ven, o čem PŘESNĚ mluvil?" Cítila, jak jí srdce zrychleně tluče. Nemohl… Přece by mu nikdy neřekl… To… nešlo. Už si ani nepamatovala, co přesně říkala, ale určitě by se to nemělo dostat k jeho uším.
Počkat, už si vzpomínala. Šli z hospody, Melman nebyl opilý, ale určitě byl otevřenější, než obvykle. Martin, byl prostě… Martin. A stejně se musela smát nad tím, jaká partička se tam sešla - Melman ve vztahu s holkou z druhé strany republiky (ano, také ten pocit znala. Je fajn vědět, že jsou i jiní), asexuál a pak ona. Zmatená, balancující mezi zamilovanou naivkou a chladnou krutou čarodějnicí. No nebyla to sebranka k popukání?
A dokonce se jí i vybavila první věta, na kterou se zeptala, ačkoliv se u toho cítila neuvěřitelně trapně.
"Myslíte, že se mu sestry líbí?" A opravdu chtěla vědět upřímnou odpověď, protože se nedokázala zbavit pocitu, že jí lhal. Na druhou stranu, nebudu lhát ani vám, kdy vám povím, že by si přála, aby to popřeli. Jenže zas takové štěstí nikdy neměla.
"No a? Tak mu to přej."
"Já mu to přeju," a opravdu, opravdu mu to přála, "jen mě rozčiluje to, že nevím, na čem sem. Stačilo by jednoduše odpovědět, nic těžkého. Ale jsem z něj zmatená. Někdy to vypadá nadějně, někdy jako totální propadák. Prostě by stačilo říct: Sorry, mám je rád, líbí se mi, mám o ně zájem a já bych byla naprosto v klidu!"
Vyměnili si pohledy, které jasně říkaly, že o tom pochybují, ale ať si klidně myslí, co chtějí. Je to jejich právo.
"A řekla jsi mu to?" zeptal se jeden z nich.
Povzdechla si. "Jo, dneska. A možná bych z něj vymámila nějakou odpověď, kdyby Pepa všechno nepokazil."
"Pepa?"
A jé je, už to bylo tady. Komplikace komplikace a komplikace. "Ano. No uznejte, před hodinou jsem mu řekla, že s ním chci mluvit o tom, co.. no, vy víte, a on si přijde zrovna, když jsme jednou zázrakem sami, s otázkou, o čem se bavíme. Jako vážně?"
"Proč si ho neposlala pryč?" zeptal se Melman. Odpověděla mu to, co opravdu bylo upřímné. Nemohla prostě dvakrát někoho odehnat. Jednou to šlo, ale dvakrát? To by vypadala jako naprostý zoufalec (pokud tak už dávno nevypadala, nutno podotknout).
"Tak co budeš dělat?"
Hah, kdyby tak věděla! Ale v tu chvíli měla v hlavě jasno. Byla na něj naštvaná, byla zmatená a pořád v sobě měla dost endorfinů s toho, že mu to řekla, že jí bylo úplně jedno, co udělá.
"Ať si dělá, co chce. Mám toho dost. Už mě nebaví pořád se snažit rozluštit jeho tajný zprávy, jestli nějaký vůbec vysílá. Opravdu mě nebaví být pořád ve tmě. Chci to vyřešit - useknout hlavu, nebo pustit na svobodu. Tohle je mučení, které se nezasloužím."
"Tak mu to pověz."
"Co?" zeptala se zmateně.
"No, přesně to, co teď říkáš nám."
A další povzdech. " Ne, končím s ním, mám toho tak akorát dost. Nechci si to tady kazit jen kvůli němu."
"Fajn," prohlásil Melman, "ale ne, že nám dneska ve dvě hodiny ráno budeš opilá klepat na dveře chatky a naříkat nad tím, jak tě nechce."
"Neboj se," uklidnila ho a probodla ho chladným pohledem. "To se rozhodně nestane."
Tak ubohá ještě zdaleka nebyla.
Jenže pak se k tomu znovu a znovu vraceli, ale samozřejmě, probírali i jiné věci, které ovšem tak trochu nepatří právě teď sem do příběhu. Takže zpět k tomu…
Která přesně část této debaty, by byla nejmenší katastrofa, kdyby se dostala k jeho uším?
Zrádci, všichni jsou to zrádci.
"No, já myslím, že všechno, jen mi nechtěl prozradit, co jsi říkala o mé osobnosti."
Počkat, ona o ní něco říkala? A jo, to už bylo skoro u tábora, když řešili to, že u něj se trefila, ale… ano, matně si pamatovala, že něco říkala o Bedřichovi, ale to mu klidně řekne (pokud si vzpomene, co to bylo), horší by bylo, kdyby věděl ten zbytek.
"Co PŘESNĚ znamená většina?"
"No, říkal mi, že jsi mě asi hodinu rozebírala, ale nechtěl mi říct obsah té hodiny."
Uffffff. Měla pocit, že ten kámen, který jí právě spadl ze srdce musel někde způsobit tsunami.
"Díky bohu, zlatej kluk toto."
A pak si uvědomila, že by si s ní klidně mohl hrát a znejistila. " A teď nekecáš, že ne? Protože jestli jo…" počkat, nemůže prostě napsat, protože jestli jo, bylo by hnusný, kdybys mi neodpověděl ani nedal nijak vědět, co si o tom myslíš. "To bych asi nerozdejchala."
"Myslím, že bych si pamatoval, kdybych tu strašnou věc věděl." Strašnou? Nenazvala by to strašné. "Ještě ale říkal něco o tom, že bych to nechtěl slyšet…" když tak nad tím vzpomínala, dost možná došlo i na nějaké klení, ale už to bylo dávno… "Na to jsem mu řekl, že má pravdu."
Au, to bolelo. On by nechtěl vědět, co jsem o něm říkala? Já na jeho místě bych chtěla. Vlastně jsem si jistá, že bych chtěla, protože jsme totéž zažila s Petrem. Jenže já ráda v citech jasno, ne ten zmatený mrak, který ve mně on vyvolával.
"Proč bolelo, že bych to od něj nechtěl mít převyprávěný?" Počkat, co? Aha, tak takhle to myslel. Jenže to jí došlo, až po tom, co napsala neuvěřitelně dlouhou slohovku na téma, proč nechce, aby to věděl.
"Nechci, abys to věděl, protože i když se nečervenám, asi bych zrudla jako rajče. Zadruhé, nepotřebuju mít ohledně tebe v hlavě ještě větší zmatek, díky. A zatřetí, chtěla bych ti to když už říct sama, ne aby ses to dozvěděl od jiných."
"Ať už si říkala cokoliv, a já tuším, co to bylo-" Vážně? "-tak bych to chtěl slyšet od tebe. To si pak jinak člověk neužije."
Aha, takže kromě toho, že jí dokázal rozesmát měl ještě jednu nově objevenou schopnost: Vždycky jí naprosto rozhodit a trochu naštvat. Užívat si? To si nemáš užívat, sakra!
"Co čekáš, že to bylo? A znamenalo to pobídku k čemu…?"
Jenže odpovědí jí bylo jen ticho.
"Tohle mi nedělej. Nemůžeš na mě něco takového vybalit a pak mě ignorovat!" Dobře, může… ale byla by fakt ocenila, kdyby to nedělal.
"Nevím, neodpovídám na otázky tohoto typu. Jestli mi něco chceš říct, piš."
Hle, hned máme další jeho schopnost. Zranit ji v několika málo větách! Potlesk prosím. Pak že nemá sebevražedný sklony, heh.
Ale pokusila se se ovládnout. Nemohla, právě teď nebyla schopná mu odpovědět. Nebyla schopná mu říct, co k němu cítí, protože… To by prostě nedala. A tak psala, psala a psala něco, co by klidně mohla být slohovka. Chtěla, aby se trochu snažil, chtěla by aby dělal přesně to, co jí kdysi psal, že dělat nebude.
Ale třeba… třeba se zázraky dějí? Třeba bude ta jediná, kdo by ho donutil k tomu, se občas ozvat. I když věděla, že je to pitomost, doufat mohla.
Jenže naděje ji ničila.
A tak psala, psala a psala a odkázala ho na příběh, který napsala o něm. Nebyla schopná se mu otevřít sama od sebe, protože se příliš bojí přímé konfrontace jejích nadějí a iluzí s realitou.
Bála se toho, co by jí řekl. A stále se toho bojí. Všechno by bylo snazší, kdyby jí dal nějaký… úchyt, něco, od čeho by se mohla jako horolezec odpíchnout, ale on byl věčně zticha, plný odpovědí, které nevěděla, jak si vyložit.
Ale už toho měla dost, takže dostal na výběr: Ber nebo nech být. Doufala, že si vybere ber. Především však doufala, že si vybere rychle, JENŽE to by nebyl on, aby to opět trvalo. Fakt se asi musel vyžívat v tom jí mučit nejistotou, protože jediná odpověď, která jí na tu slohovku přišla, byla: dobrou.

-Famfáry prosím, další díl! Ještě si nejsem jistá, jak dlouho to bude pokračovat. Baví vás to? Snad jo. Zanechte prosím komentáře. Já osobně si připadám docela jak mrcha, že jsem Nikoletu dostala do takovéto pozice. Co si o tom mylíte vy? Dejte opět prosím vědět. A jinak užívejte zbytek prázdnin, uvidíme se zas u dalšího článku!-

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lolfier Lolfier | Web | 8. srpna 2015 v 12:21 | Reagovat

Super díl četl jsem to už včera kolem půlnoci a je to fakt super chudák Nikoleta :D  to je hold život;:D těším se na 11 díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)