Milovat nebo být milován?

19. srpna 2015 v 3:47 | Camelia

Vždycky jsem si myslela, že milovat je těžší než být milován. Mýlila jsem se. Být milován je těžší. Protože když milujete, dáváte svoje srdce tomu druhému. Odevzdáváte se mu se vším všudy, celým svým já. Samozřejmě, riskujete, riskujete, že se vám vaše srdce vrátí obrácené v prach. Ale když jste milováni, někdo vám věří natolik, že svoje srdce vložil do vašich rukou. Naprosto bezelstně, naprosto upřímně, tak, až vás to zanechává v údivu zírat. Věří vám natolik, že odhodí veškeré ochranné stěny a vpustí vám k sobě, i když ví, že můžete jeho srdce proklát mečem.


Je mu to jedno, protože po ničem netouží tak moc, jako po tom vás alespoň na ten kratičký okamžik, než rozbijete jeho svět plný nadějí, spatřit jen krůček od něj a na chvíli opravdu doufat, prožít ten pocit, že mu jeho srdce vrátíte. Ne, ještě lépe, že mu dáte to svoje.
Někdo mi kdysi řekl, že nepíše proto, aby vydělal peníze, ani proto, aby se mohl koukat na svoji knihu a říkat si: "Tak tohle jsi napsal." Ne. Psal to pro sebe. A až o několik let později, jsem pochopila, co tím chtěl říct. Je mi jedno, jestli nad tímhle příběhem budete ronit slzy, jestli budete nadávat, vztekat se, prožívat to, nebo to zahodíte jako další kravinu, co si vymyslela jedna holka, co se chce vytáhnout před světem.
Já vím svoje.
Tenhle příběh byl psán proto, aby mi pomohl utřídit si myšlenky na pár zásadních otázek, které ovlivňují život každého z nás.
Takže je to pravda? Může vás teď napadnout. Je všechno v téhle knížce pravda?
I kdybych vám řekla, že ano, dívka, která píše tahle slova, je stejně skutečná, jako příběh samotný, k čemu by to bylo?
Důležité je jen to, že pokud si z tohoto příběhu něco odnesete, i kdyby to měla být jen pouhá myšlenka "Přečetl jsem to", bude to hezký bonus k hodinám stráveným nad sepisováním řádků, odstavců a stránek v zoufalé snaze vyjádřit slovy často nevyjádřitelné city. City tak niterné a syrové, že při myšlence, že by někdo opravdu pochopil, mě jímá hrůza.
Ale ne, tohle ve skutečnosti není ani tak příběh o mě, ačkoliv by se to na první pohled mohlo zdát.
Je to o každém, který otevře brány své představivosti.
Protože jen ta nás často dělí od úplného šílenství.
Teď by byla ve filmech asi ta scéna, kdy dívka odchází zkrvavená po dlouhém boji, vlasy ji divoce vlají v poryvech větru, v rukách třímá zbraň, z jejího pohledu sálá odhodlání, smíření a pravda.
Jo, je hezké si samu sebe představovat jako ve filmu, protože když máte scénář, je všechno snadné. Nemáte na výběr. Reálný svět je těžší.
Možná, že jednou se tak skutečně stane, možná tohle skutečně vyjde jako film, ale to záleží jen na tom, nakolik se bude tenhle příběh zdát zajímavý těm správným lidem, což však ani náhodou není to, o co mi šlo… Ačkoliv to slovo správný ve mně náhle vyvolává úplně jiný rozměr. Správné. Co je správné? Kéž by na to existoval manuál. Obávám se, že stejně jako na lásku, ani na tohle neexistuje. Jistě, jsou pokusy o pár základních principů - respekt, důvěra, upřímnost - ale ve skutečnosti je každý příběh každého zamilovaného páru, každého jednoho člověka jiný.
A v tom je právě to, co mě nejvíc rozčiluje.
Jak sakra poznáte, že opravdu milujete?
Ale než se dostanu k této otázce, musím vám sdělit, že jí předcházel velmi dlouhý, ačkoliv současně tak žalostně krátký, životní příběh jedné holky.
Tak snad abychom začali, ne?
Jmenuji se - no, na tom vlastně nezáleží, ale tak pro vás mi říkejte třeba… Kateřina. Takže ano, jmenuji se Kateřina a je mi šestnáct. Říkáte si, že celá tahle tajemná a mírně psycho atmosféra vznikla kvůli tomu, že se nějaká šestnáctka chtěla vyzpovídat? O lásce? O životě? Co ona proboha o tom může vědět?
Možná vás překvapí, že mezi vámi a mnou není zas až takový rozdíl. Záleží jen na úhlu pohledu. Vždycky záleží jen na úhlu pohledu, koneckonců.
Můj příběh začal kdysi dávno, před šestnácti lety - nečekaně - v jedné nemocnici nejmenovaného města. Ano, mohli bychom tu probírat celý můj život, ale k čemu by to bylo?
A proto to shrnu.
Začnu od doby, kdy jsem poznala jeho.
Znáte ten pocit, když někomu ublížíte? Ne fyzicky, ale psychicky?
Vždycky jsem chtěla být ten typ holky, do který budou kluci blázni. Kterou budou… ano, kterou budou milovat. Milovat víc než sebe. Které se odevzdají. Ta dívka, která bude osobnost, kterou budou obdivovat.
Teď vím, že si mám dávat pozor, na to, co si přeju, protože být tím, který je milován je sakra těžké. Musíte si totiž být sami sebou jistí a vědět přesně co chcete. Protože jakékoliv zaváhání vás může stát vše.
Ublížila jsem možná jedinému člověku na světě, na kterém by mi mohlo opravdu záležet. Mám se omluvit? Zkusit to napravit? Jistě. To zní logicky, že?
Až na to, že ten kluk je 530 kilometrů ode mě.
A začíná se nám to komplikovat že?
Když mi poprvé řekl, že mě miluje, vyděsil mě k smrti. Snažila jsem se to brát vtipně, jako komedií, ale pravda byla, že mě to opravdu děsilo. Být přátelé - to umím, mít rád taky, ale milovat… poslední koho jsem možná milovala, byl Ondřej. Byl to totální kretén. Byl to debil.
On… On se stal jiným způsobem, který jsem do teď nepoznala. Měla jsem pocit, že… mu rozumím. Měla jsem pocit, že on rozumí mně, ačkoliv si myslím, že toho o něm vím víc, než on o mě, protože i když mu věřím, nikdy jsem mu nevěřila sebe. A to je možná ten důvod, proč jsem ho donutila (jeho slova, ne moje), aby mi už nikdy neřekl "miluji tě", dokud to neřeknu první já. A já si vůbec nejsem jistá, jestli to někdy řeknu. Jestli někdy si budu natolik jistá, abych mu to dokázala říct.
Jsem příliš zděšená, protože ta dvě slova znamenají, že neexistuje žádný únikový východ, neexistují žádná vrátka. Jen on a já. Dokážu vůbec něco takového? Je to správné udělat to, jen proto, že to chcete prožít? Ale jaký to má smysl, když to nebude to pravé? Jaký to má smysl?
Každý komu jsem dala své srdce, mě zranil, tak jsem vymyslela jinou metodu…
Je moc vypočítavé zranit raději jeho, než sebe? Raději ho obětovat, než riskovat, že se můj svět převrátí vzhůru nohama? Asi ano.
Dokážu hodně věcí. Dokážu se s lidmi bavit téměř o čemkoliv, někteří mi říkají, že dokážu být milá, když chci a taky pěkná mrcha, ale to o mě moc lidí neví. Nerada jim ubližuju. Možná jsem na to příliš hodná? Možná mě to bolí stejně jako je? Možná jim rozumím více, než bych si přála a možná prostě jenom nechci, aby mi to někdy vrátili. Jiní o mě říkají, že je dokážu naštvat, další, že bych se měla věnovat herectví a další, že…. jsem až příliš citlivá.
Znamená to, že si kolem sebe stavím schránku obrany?
Nevyznám se sama v sobě. Ničím si nejsem jistá. Kromě třech věcí. Udělala jsem chybu. Ne jednu, ale řadu chyb, které by mohli mít katastrofální následky. A ta druhá… Zranila jsem ho způsobem, který nejvíc bolí.
Nejistotou.
V zásadě se ve mně asi perou moje dvě stránky - ta jedna, co chce být samostatná, ta, která je opatrná, ta, která chrání moje nejniternější já a zatím se k ní nedostal. Ani nemohl, nedala jsem mu šanci. Možná jsem ji naznačila, ale to někdy nestačí. Možná po něm prostě chci, aby o mě bojoval, aby mě ujistil, že to myslí vážně. Aby si mě získal, doslova a do písmene zničil ty hradby jako armáda a pak, když e dostal ke královně, jako pravý rytíř poklekl a nechal ji, ať sama rozhodne.
Ale to je tak neuvěřitelně sobecké, vzhledem k tomu, co on chce po mě, zvlášť pokud mě ta myšlenka děsí i uklidňuje zároveň. To je ta, která mě chrání před tím, aby nikdo, nikdo, nebyl dost blízko na to, aby mi mohl ublížit.
Znovu.
Pokaždé když jsem ukázala city, někdo se mi smál. Někdo si na mě ukazoval. Odsuzovali mě, nechápali a já je za to nenáviděla. Ale současně jsem nedokázala nemít je ráda, protože to, že mě nesnášeli, znamenalo, že mě vidí. Že mě vnímají. Naivně jsem si myslela, že jim dokážu pomoct. Že mě jen používají jako snadný terč.
Mýlila jsem se?
To se nikdy nedozvím.
Je paradox, že přesně to, co chci po ostatních lidech, a co se mi (alespoň dle jeho slov si to myslím) podařilo u něj, sama u sebe neumím. Nedokážu se otevřít, nedokážu zahodit strach z neznámého, nedokážu se odevzdat a nemyslet na to, co by se mohlo stát.
A jedna moje strana chce, aby to tak zůstalo.
Jenže to by bylo příliš jednoduché.
Nevím, co by měl udělat, aby se mu podařilo se dostat ke mně. Kde je ta hranice důvěry kterou mám? Musel by zbořit moje hradní zdi? Myslím, že ano, ačkoliv mě děsí, že by to udělal. Tak co? Co by musel udělat, aby mě sám přesvědčil, že to tak má být? Nebo je to věc, kterou musím udělat sama?
Občas si nejsem jistá, co je pravda a co si namlouvám a bojím se, že si začínám namlouvat úplně všechno.
Nic není horšího, než ztratit sebe sama, pokud vůbec víte, kdo jste. A to je možná důvod, proč se bojím.
Nebo ne?
Ale než se do toho úplně zamotám… Je čas vám říct tu poslední třetí věc, kterou jsem si jistá.
Když mi řekl, že to od něj už nikdy neuslyším, cítila jsem, jako bych ztratila něco… Něco, co mě dělalo silnější. Něco co mě uklidňovalo. V tu chvíli jsem pochopila, co po mě chce a cítila jsem se hrozně, protože jsem nebyla schopná mu to vrátit. Byl to pocit, že mě někdo miluje, aniž by byl z rodiny? Možná. Možná je to taky to, co mě začalo děsit. Nevím. Ale vím, že ho nechci ztratit, i když současně si přeju, aby mě nechal jít. Aby na mě zapomněl, protože pak budu v bezpečí a nebudu muset nic řešit, žádný složitý rébus, žádnou šifru, ve kterých jsem na ně nebyla příliš dobrá, až na jednu - na něj. V té z nějakého důvodu docela dobrá jsem. Ale jednu šifru za boha nemůžu vyřešit.
Láska je ten nejsložitější rébus citů, jaký jsem kdy měla tu čest potkat.
O pár měsíců později musím zkonstatovat, že mít někoho rád je stejně těžké, jako být ten, kdo je milován, ale jiným způsobem. Je to jako srovnávat mrkev a jablko.
Ublížila jsem mu, ale nyní už chápu, proč jsem to udělala - měl blízko k tomu, stát se tím pravým, princem na bílém koni. Jenže pořád jsem to necítila stoprocentně. Pak přišel další, jehož jsem měla ráda po vzhledové stránce, ale jeho povaha se s tou, kterému jsem tak ublížila, nemohla srovnávat a navíc ke mně nic necítil. Takže tentokrát jsem byla já ta, kdo odešel se zraněným srdcem a vrhl na celou tuhle problematiku úplně nové světlo.
Závěr?
Láska je opravdu rébus, který jsem zatím nevyřešila, ale postupně se k tomu dopracovávám. Třeba byste to taky mohli zkusit a dát mi pár typů, co? Anebo ne. Ale kdyby se ti dva spojili do jednoho kluka, padla bych mu do náruče v několika málo krocích. A ani by mě o tom nemusel moc přesvědčovat.
Takže už vím, koho a co hledám. A to je pozitivní první krok, ne?
A ten zbytek se snad dořeší sám. Snad.
-Další rychlovka na téma láska, kterou jsem našla na pevném disku. Opravdu se mi líbil etn začátek, ale nenapadlo mě, jak to víc rozebírat. Takže to skončilo takhle. Vaše názory si ráda vyslechnu!-
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lolfier-style lolfier-style | Web | 19. srpna 2015 v 22:29 | Reagovat

Souhlas :)   je těžké byt milovan ale i někoho milovat :)  když od něj dostávat rány 😬 :) super článek :) :3

2 chiméra chiméra | 2. ledna 2016 v 12:59 | Reagovat

Divné, že sem na to narazila až teď. Máš zajímavý pohled na celou situaci a očividně i na svět.
Ale... oh, jak to jen říct? Taky jsem byla mladá, naivní uzavřená a zamilovaná do někoho přes 400 km daleko vzdušnou čarou. A jak to dopadlo? Nyní jsem na tom vytouženém druhém konci světa, usínám se a probouzím vedle toho pana tajemného, se kterým jsme se tolikrát pohádali a tolikrát usmířili že to ani nejde zpočítat. Jeho rodina se o mé duševní zdraví stará víc než ta moje. A překvapivě já mladá, naivní a zabšklá co potřebovala 8 metrů osobního prostoru, je schopná si i hrát a tulit se s neteřemi a synovci. Já, ta co děti dřív chtěla vařit k večeři...
A jen jaká drobnost k tomu všemu stačila? Komunikace s tím druhým, klidné přiznání, že moje mysl a mozek funguje takhle asociálně... a spousta slz a řvaní, protože ne vždycky to bylo růžové a klidné.
A vůbec netuším proč to sem cpu, mnah, nechci se tím chlubit. Možná jen ukázat, že to opravdu jde. Že stačí bojovat o to co chcete a ego odsunout až na druhou kolej. Páč na lásku musí být aspoň dva...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)