Fairy from the silver lake 21/?

8. srpna 2015 v 23:14 | Camelia

Probudil jsem se. Všichni na palubě spali a světla byla snížena na minimum. Byl jsem za to vděčný, protože jsem cítil, jak něco v mých kalhotách rozhodně nesouhlasí s úzkými džínami.
V duchu jsem si zaklel a přehodil přes sebe bundu, abych to zakryl.
Povzdychl jsem si.
Nikdy jsem si svoje sny nepamatoval, ale vzhledem k tomu, jakou na to mělo moje tělo právě reakci, nebylo těžké uhodnout, čeho se to asi týkalo.
Co si o tom mám myslet? Heh, tak to nevím. Jistý jsem si byl jen tím, že začíná svítat.


V Íránu bylo přesně takové horko, jak všude říkají. Vzduch se skoro ani nedal dýchat, jak byl horký, proto jsem opravdu ocenil to, že Jiayira vybral něco jako slušný motel s klimatizací.
Sasuke se Sakurou dostali jeden pokoj, já s Jiayirou další. Shikamaru s Temari, kteří s námi také jeli, ačkoliv jsem nepochopil proč - nikdy jsme si zas tak blízcí nebyli - dostali hned vedle nás a Tenten prohlásila, že je v pohodě, pokud bude spát sama, že ji to nevadí. Dostala tedy jednolůžkový pokoj naproti nám.
"Panebože, to je vedro," postěžoval jsem si a padl na postel jak zabitý.
"A to počkej kolem druhé, třetí hodiny," varoval mě můj kmotr, načež jsem se zmohl odpovědět pouze protestním zabručením, než na mě něco docela těžkého přistálo.
"Hej, co to…," ale Jiayira byl pryč z pokoje dřív, než jsem dokázal dokončit větu.
Posadil jsem se a netrvalo mi dlouho zjistit, že to je nějaká pokrývka hlavy, která zřejmě měla jen jeden účel - ochránit mě před přímým sluncem.
Vyhrabal jsem z paměti pár věcí o islámu a v duchu jsem musel politovat naše dívky. Jen velmi těžko jsem se loučil se svými milovanými šortkami, ale chápal jsem, jak moc je to důležité - nesmíme si dovolit přitahovat pozornost. Ačkoliv zde muži asi šortky nosit můžou, nikde jsem je na nikom cestou neviděl.
Oblékl jsem se tedy do lehkých kalhot a košile, na hlavu si připevnil onu čepici, či co to bylo. Ani jsem se o to moc nezajímal, mám-li být upřímný.
No, tak či tak, k večeru jsme se vypravily do ulic - většinou po dvojicích či torjicích, zařízených tak, aby v každé byl alespoň jeden člověk znalý jazyka. Což bylo těžké, protože ačkoliv jsem se začal učit (a zjistil jsem, že konečně mám na něco talent), stále nikdo z nás nebyl na takové úrovni jako Jiayira.
A tak jsme se poprvé vydaly na průzkum a já jsem jen doufal, že zjistíme něco užitečného a především zjistíme, jak se dostat do oné vesničky pro svitek dřív než Madara.
Najít nějakého šílence, jehož životní situace byla natolik špatná, že i ta malá sumička za odvoz pro něj byla jmění, nebylo zas tak těžké, a tak jsme hned další den časně z rána, pod záminkou turistického výletu zlatokopek a prachatých chlapů s řetězy kolem krku, vypravili hluboko do vnitrozemí do vesničky, o které mluvil celý svět.
Bohužel, zdálo se, že nikdo si nepamatoval příběh mých rodičů, ale i když jsem s tím počítal, neznamená to, že mě to nemrzelo. Bylo to hloupé a nebezpečné, přiznávám, vyptávat se po nich. Madara měl nejspíš špehy na každém rohu, ale jak jsem brzy zjistil, zrovna tak Jiayira.
"Ahoj, Táriku," pozdravil muže Jiayira. Vypadal jako nějaký obchodník ve středních letech a rozhodně se nezdál potěšený, že nás vidí.
"Co tu chcete? Jděte pryč!" snažil se nás poslat někam, ovšem Jiayira nebyl ten typ, který by se nechal odhánět, to jsem musel uznat. Chytil onoho podsaditějšího muže za ruku a hodil na něj jeden ze svých vážných pohledů.
"Je to nutné. Táriku, prosím." Tárik se rozhlédl po ulici plné lidí. Dokázal jsem si představit, jak se snaží vymyslet únikový plán, ale zjišťuje, že se nám stejně nevyhne. A pořád bylo lepší řešit to uvnitř, než přilákávat pozornost.
Díky bohu za turisty a média.
"Pojďte dál," sykl tiše a my se jeden po druhém soukaly úzkou uličkou do jeho bytu. Nenabídl nám nic, ale ani jsem to nečekal. Nezdálo se, že by byly s Jiayirou dobří přátelé. Ale možná se mi to jen zdá. Nejspíš měly společnou minulost, o které jsem nic netušil.
"Co chceš?" zopakoval tónem, který nebyl zrovna příjemný.
"Taky tě rád vidím," řekl Jiayira a posadil se, aniž by k tomu byl vyzván. "Jinak se mám dobře. A co chci? Proč bych měl něco chtít?"
"Protože když jsme se potkali naposledy, řekl jsi mi, že už tě nikdy neuvidím."
Jiayira se uchechtl a Tárikovy oči ztemněly nějakou emocí, kterou jsem identifikoval jako vztek. "No jo, to byly časy. Dobrá, potřebujeme informaci o… určitém artefaktu."
"Víš, že v tomhle už dávno nedělám," pokoušel se nás přesvědčit. Lhal. A můj kmotr si nejspíš myslel to samé.
"Ale no tak, Táriku," prohlásil přehnaně kamarádsky, "oba víme, že jsi stará drbna. Informace jsou tvůj život. Takže mi prosím pověz, kde najdu ten svitek, o kterém mluví celý svět a já to nechám být. Nezapomeň, že mi to dlužíš."
Tárik se zamračil ještě víc, pokud to vůbec bylo možné, ale nakonec se podřídil. Povzdechl si a jeho pohled se nečekaně obrátil ke mně. Říct, že mi to nebylo ani trochu nepříjemné, se nedalo.
"Vypadáš úplně jako tvůj otec," pronesl skoro tak tiše, že jsem ho málem přeslechl. Čelist mi spadla k zemi. On znal mého otce? Chtěl jsem se ho zeptat na tolik věcí, ale nestihl jsem to. "Dobrá, Jiayiro, pomůžu ti. Ale jen kvůli Minatovi a Kushině, jasné? Zítra v šest hodin ráno buďte na hlavní ulici. Ty víš kde. A teď jděte zadním vchodem, ať vás nikdo nevidí. Jděte!"
A my se všichni na jeho příkaz zvedli, snad ve strachu, aby si to ještě nerozmyslel. Bylo to docela složité. Jeho byt nebyl zrovna velký a určitě ne, pro tolik lidí. Šel jsem předposlední, za mnou už byl jenom Jiayira a já koutkem oka zahlédl, že než jsme odešli, položil mu ruku na rameno.
"Díky, příteli."
Tárik ale jeho ruku setřásl a něco nesrozumitelného zabrblal. Jiayira se smutně pousmál a spolu s námi všemi se objevil na rozpálené íránské ulici plné prachu a písku.
"Povíš mi o tom?" zeptal jsem se, zatímco jsme jako poslední šli k našemu provizornímu bydlišti. Jiayira byl opět dlouho ticho, ale už jsem si zvykl.
"Teď na to není čas," řekl nakonec, ale podle jeho starostlivého výrazu jsem poznal, že rozhodně mám důvod se toho obávat.

-Chtělo to si trochu odpočinout od deníku, takže tady máte zas něco pro změnu z Naruta! Doufám, že jste si to užili. Ještě nedokážu odhadnout, jak jsme daleko... ale snad už se chýlíme ke konci :) KOMENTY POTĚŠÍ!-

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Girl Online Girl Online | Web | 8. srpna 2015 v 23:51 | Reagovat

Jsi vážně šikovná a moc se mi líbí tvůj styl psaní :) Kolik povídek máš rozepsaných? Já mám jeden takový šílený zlozvyk... mraky toho rozepíšu, tak na deset stránek a pak to nechám ladem. Najdu třeba za rok, dva a pak už nevím storyline :D

Naruta moc neznám (i když je to asi jeden z nejznámějších anime), takže se mi daleko více líbí série "Tohle není deník" ovšem styl psaní a děj se mi líbí moc :) Jen tak dál!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)