Tohle není deník 5

31. července 2015 v 18:09 | Camelia


VŽDYCKY se snažila vytěsnit fakt, že se jí někdo líbí z hlavy. Protože když to neudělala, chovala se nemožně. A navíc… u něj by neměla šanci.
Jejich scénka dopadla dobře. Obzvlášť byla nervózní z části, kterou Helča, jakožto hlavní organizátorka - režisérka řekněme, označila slovy: "Prostě přijdeš, dáš mu pusu a děti a odejdeš." Ale snažila se to vytěsnit z hlavy - o nic přece nešlo. Dát mu pusu na tvář, i když to žádnému klukovi nedala už věčnost a nikdy klukovi, který se jí líbil, ale to je opět jiná část příběhu. Ten fakt, že dopadlo všechno dobře, se ale nedalo říct o její hlavě. Měla pocit, že každá její myšlenka se začíná točit kolem něj. Děsilo ji to. Nechtěla to. Neuměla se s tím vyrovnat. Ale ještě to bylo zvládnutelné. Ještě dokázala ignorovat, že se jí líbí.


Pak ale nějaký den přišla změna. Hráli spolu s dalšími lidmi přehazku (která mimochodem dopadla naprosto otřesně) a ten kluk jí nepřestával fascinovat. Ne jen, že byl neuvěřitelně dobrý v biologii, ale současně i ve sportu. Cítila se oproti němu zanedbávaná a konečně našla někoho, kdo by ji mohl donutit začít se sebou něco dělat. Ne donutit… To není přesné. Někoho, pro koho by byla schopná se změnit. Někoho, komu se chtěla vyrovnat. Někdo, s kým si přála držet krok.
Začalo se stmívat a oni dva zůstali poslední. Nechtělo se jí spát. Ne, když mohla nějaký čas strávit s klukem, který ji fascinoval.
A ty momenty, které přišly potom, jí dokonale zamotaly hlavu. Měla je vytěsnit, měla je ignorovat, měla…
Měla. Ale neudělala to.
Po sedmnácti letech našla někoho, kdo by mohl splňovat její požadavky. Našla kluka, do kterého by se mohla… ano, do kterého by se mohla opravdu z celého srdce zamilovat. Alespoň do toho, jaký se jí jevil. Chtěla poznat jeho povahu. Povídali si. Vyprávěl jí spoustu příběhů. O své škole, rodině, klucích ze třídy. Byl tak upovídaný, jako by měl pocit, že musí celou tu dobu mluvit. A ona poslouchala, protože ho chtěla poznat, ale postupně si začala přeci jen říkat, že by měl víc poslouchat.
Bylo to jeho jediné mínus, které do teď odhalila. Nebyl schopný se starat, naslouchat. Neuměl pokládat otázky - ty správné. Totéž, co Jirka, ale ten se alespoň snažil. Vlastně, dost často tu správnou otázku položil, ale On se… nezajímal. A to bolelo.
Tu noc byla zima. Fakt zima. Kolem ohniště, kde nehořel oheň, poletovaly světlušky. Nepamatuju si, jak se to stalo, ale vím, že když si poněkolikráte postěžovala, že je jí zima, objal ji kolem pasu. Přivinula se k němu a v tu chvíli jí skoro i zapomněla, že se k nim cestou přidal jeho spolubydlící.
Hezky mu vonělo triko.
A to byl ten moment, kdy už nedokázala říkat, že o nic nejde, protože jí pobláznil. To je to slovo. Pobláznil ji a ona se nechala. Dobrovolně. Tomu se říká šílenost. Zvlášť, když ten kluk je opět z Moravy. Od Brna přesněji. Vždyť je to přes dvě třetiny republiky! Ale to jí bylo fuk. Na tom nezáleželo.
Fascinovala ji jeho silná osobnost, to, jak si stál za svými názory (i když jí to trochu taky lezlo na nervy), všestrannost, otevřenost. Možná až moc velká, když už jsme u toho. Vyvolával v ní trochu i nedůvěru tím, jak moc věcí vyprávěl. Věcí tak osobních, že ona by je možná řekla svému příteli, ale rozhodně ne lidem, které znal sotva týden. A opravdu opravdu opravdu chtěla prohrábnout jeho vlasy a zjistit, jaké jsou na dotek. Topila se v jeho očích. Snažila se neuhýbat, protože to byly okna do duše. A ona chtěla vědět. Vždycky chtěla vědět. Chtěla zjistit, jestli opravdu takový je.
A čas plynul.
Byl labyrint. Soutěž, na kterou chtěla jít s ním nebo s nějakým jiným klukem. Byla s nimi větší sranda, ale nakonec šla s holkama. A vlastně to ani nebylo tak špatné. Jedna z nich šla spát, ona a ještě jedna se postupně připojili k jiné skupince a pak ještě k jiné, takže jim celá noc utekla, až se v osm ráno vraceli vítězně do tábora jisti si tím, že jsou určitě poslední.
Trochu jí pokazil zážitek vedoucí, když je kousavě požádal, aby příště laskavě odpovídala na telefon, nebo alespoň nahlásila, že jedna z jejich týmu šla spát. Měla kvůli tomu špatné svědomí, ale domluvily se tak hlavně proto, že bylo řečeno, že nikdo s týmu nesmí odejít, jinak budou diskvalifikováni.
Neslyšela to ale úplně, takže si s tím pokoušela moc hlavu nelámat. Nedotklo se jí to, nevěnovala mu zrovna pozornost. Sedla si ke stolu, kde ještě byly zbytky od snídaně. Okamžitě věděla, že je v místnosti. Viděla ho hned, když přišla. Byl tam i Kuba, ale o to nešlo. Cítila se trapně, když si musela přiznat, jak moc ji ovlivňuje, ale.. proč ne? Za pár dní ho už stejně nejspíš nikdy neuvidí a všechno bude zase dobrý. Nikdy ji parta kluků mezi sebe nevzala, tak proč ne? Proč by se nemohla chovat vřeleji než obvykle?
Sedli si k nim, i s Kubou a Kubou, ke kterým se později přidala, a začali se povídat o trase. Měla v živé paměti, jak ho potkali na trati - vypadal jako před umřením. Ani si nepomatovala s kým šel. Jo, vlastně pamatovala. S Helčou. Ale zbytek měla jako v mlze. Možná proto, že světlo z baterie je neosvětlilo úplně.
Teď vypadal odpočatěji. Hádala, že se asi trochu prospal a ji samotnou překvapovalo, že necítila žádnou výrazně velkou únavu. Nejspíš se to dostaví později.
To ji připomnělo poznámku jednoho z prvního týmu, se kterým šla. Musela uznat, že bylo trapné její opakování "Zajímalo by mě, kde je Ducha s Bedřichem." A ano, věděla, že dokáže být otravná, když chce, ale myslela to upřímně. Samozřejmě, chtěla hlavně vidět jeho, ale vzhledem k tomu, že si nedělala iluze - přátelé byli oba, tak proč jednoho stavět výš?
A přest to dělala.
"Ty jsi z něj úplně vystříkaná, co?" A ten tón, jakým to řekl, ji zaskočil. Cítila se… provinile. Hloupě. A to nesnášela. Věděla ale, že tím nic nezíská. Naučila se, že na to, co se jí dotkne, musí reagovat vtipně, protože… prostě musí. A tak se jen zasmála.
"Ty jo?"Nebo si alespoň myslí, že něco takového řekla.
Neměla nikdy ráda cyniky. Jejich vtipy se jí dotýkaly bolestivým způsobem. Věděla, že to nemyslí úplně vážně - jakože neměl v plánu jí ublížit. Nebo si to alespoň nalhávala, protože takovým způsobem to dokázala brát jako srandu. Kdyby to nedělala, bolelo by to.
Ta scéna jí zůstala živě v mysli.
Dotkla se jí ne proto, že by to nebyla pravda. Jen to bylo řečeno urážlivě. Po sedmnácti letech našla kluka, který se jí líbil. Ne jen fyzicky, ale i by ho chtěla poznat. Pro ni láska a vztahy nebyly jen něco, o čem se mluví, ačkoliv v tu dobu už holky tušili, že se jí líbí. Nesnažila se to nějak výrazně skrývat, ale cítila z jeho strany chlad. Bolelo to, ale ne že by to nevzládla. Vlastně si nikdy kromě takových těch chvilkových cestování do světů nesvětů nemyslela, že by jim to vyšlo. Ráda si představovala, že ano, ale ve skutečnosti tomu nevěřila. Nedělal nic, co by kluk, pokud by měl zájem dělal - nesnažil se s ní navázat hovor, nesnažil se s ní strávit nějaký čas. Byla by možná byla bývala raději, kdyby jí odmítl. Rovnou a jasně, než tohle.
Co vlastně byli?
Bála se, aby jí nebral jako otravnou holku. Nechtěla, aby si myslel, že je ten typ holky, co jen balí kluky. Většinou byla vůči klukům rezervovaná. Nikdy nedělala prví krok. Nikdy s nimi nechtěla navázat hovor. Čekala na toho, kdo se jí bude dost líbit, aby se snažila. Teď ten kluk přišel.
Týden si o tom jen tak mimo řečí občas popovídala s nějakou kamarádkou. Jedné či dvěma se dokonce svěřila s přáním, aby na další noční hru mohla jít s ním. Už si i nenápadně sondovala, s kým jdou kluci a vycházel jako lichý, takže si říkala, že má šanci. Jenže bože, představa, že s ním mluví, byla tak trapná!
Jak ho měla pozvat, aniž by se cítila jako totálně trapný dolejzák? Ale současně věděla, že on za ní nikdy nepřijde. A tak poslední den sebrala odvahu a zeptala se, s kým jde. Šel s jedním klukem od nich z party, s tím cynikem, přezdívaný Mendělej. Došlo k prohození týmů.
"Asi ho kvůli mně nezradíš, co?" zeptala se a zněla mnohem veseleji, než jak čekala, že bude.
"Ne, teď už ne," odpověděl, "kdybys přišla dřív..."
"Jasně, jasně," přikývla, ale ve skutečnosti pochybovala, zda by ji, i kdyby se zeptala dřív a on s tím souhlasil, nevyměnil. Ta myšlenka jí poněkud znepokojila, stejně jako fakt, že si zbaběle oddechla, že nejde s ní. Protože měla plán - kdyby šel, pokusila by se s ním promluvit.
Když na ní Bětka kývla, jakože jak to dopadlo, jen melancholicky s poloúsměvem zavrtěla hlavou a na její smutný pohled odpověděla pokrčením ramen.
Co jiného mohla dělat? Nevyšlo to no. Vlastně ani nevěřila, že by mohlo, i když ta představa jí vykouzlila během nudné přednášky úsměv na tváři.
Obvykle nebyla odvážný typ. Sakra, obvykle se klukům, co se jí líbili, obloukem vyhýbala. Tak proč s ním pořád chtěla navazovat nějaký kontakt? Stejně věděla, že to skočí jedním jediným možným způsobem - on odjede zpátky do Brna, ona do Klatov a už se nikdy neuvidí.
Na druhou stranu… Co když už nikdy nepotká kluka, který by v ní probudil tak silné reakce? Nakonec… neměla moc, co ztratit. Stejně se už nejspíš nikdy neuvidí a chtěla si dokázat, že umí být odvážná. Že dokáže mluvit s klukem, co se jí líbí, ani by ho mezi tím naštvala, urazila nebo zesměšnila.
Byl to docela pokrok, že se rozhodla s ním mluvit; pozvat ho. Když nad tím tak přemýšlela, nikdy se nepokusila kluky, kteří se jí líbili poznat. Ale čím dál více ji znervózňoval fakt, že nevěděla na čem je. Cítil k ní něco? Těžko. Neměl žádné příznaky, že by to tak bylo. Nesmál se, když se smála ona. Nenapodoboval její body language, nesnažil se jí zavděčit, nevyhledával její společnost… Vlastně si byla jistá, že romanticky nemá valnou šanci, ale nic to neměnilo na faktu, že jak se začal motat kolem těch dvou sester, cítila… žárlivost? Ačkoliv na druhou stranu mu přála, aby si někoho našel - bylo by tím všechno vyřízeno. Celá ta její pomatená věc. Chtěla, aby byl šťastný.
Vždycky všem přála, když si našli někoho, koho měli rádi, protože sama toužila po tom, tu pravou lásku poznat - tu zamilovanost, kdy máte chuť s tím druhým strávit hodiny, dny a týdny. Každou volnou minutu svého života. Jak by mohla něco, co podle ní je tak krásného, že je to její smysl života, závidět ostatním či se snad snažit jim ten vzácný kousek štěstí zničit?
Když nad tím tak začala přemýšlet (asi čtyři dny před odjezdem, abychom tomu dali nějaký datum na té zmatené časové ose) a cítila, že její lhůta na možnost s ním mluvit, vyprchává, došla k závěru, že i když se jí líbí, nevadilo by ji, kdyby zůstali přáteli. Připadal jí prostě zajímavý a chtěla ho poznat. Randění by bylo hezkým bonusem. Zvlášť občas, když se podívala na jeho rty a zrovna seděli nějak blíž k sobě, napadla ji myšlenka, jaké by to asi bylo ho políbit. Dokonce ne jednou měla chuť to udělat, ale… to nebyla ona. Ona nikdy neoslovovala kluka, nikdy ho nikam nezvala, nikdy se nikomu nevyznala, nikdy neudělala první krok, nikdy…
Ale nikdy neříkej nikdy.

-Muhahaha :D Tak co tohle? Líbí? Chudák holka, je mi jí líto. Co vy? Jak to s ní vidíte? Myslíte, že má šanci? Jinak děkuju vám moc za komentáře, lidi, a přeju vám krásné (už jen polovinu!!!) prázdniny. Za komentáře budu opět moc moc moc moc moc vděčná :)-

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sumiko Shiroo Sumiko Shiroo | 31. července 2015 v 23:03 | Reagovat

Svým způsobem jí chápu. Jsem taky dost... odměřená, kdybych to tak nazvala, vůči klukům. Prostě mám ráda, když kluk přijde sám a udělá ten první krok, protože já na to odvahu nemám. :) Je to ale snadnější jakmile toho kluka poznám. Odvaha se dostavuje postupně ve větších měřítkách, až máte pocit, že dokáže cokoliv. :) A ta dívka, nebude to mít podle mě lehké. Ale držím palce a jsem zvědavá na další díl :3

2 Camelia Camelia | E-mail | Web | 1. srpna 2015 v 0:05 | Reagovat

[1]: Souhlasím. Udělala jsem z něj docela... jaký je mužský rod od potvory? Mno, nevadí. Jsem ale ráda, že je vám hlavní postava sympatická. Psát za někoho, aby to vyznívalo... osobně je docela těžký. Takže jsem fakt ráda, že tě to baví!

3 Lolfier Lolfier | Web | 1. srpna 2015 v 10:14 | Reagovat

Je hezké jak se zamilovala ale nemyslím si ž že v y první krok měli dělat vždycky muži možná kvůli tomu nejsem pořád zadaný..  těším se na další díl

4 Camelia Camelia | E-mail | Web | 1. srpna 2015 v 11:32 | Reagovat

[3]: Tohle je vlastně docela zajímavá problematika. Mohla bych o tom napsat článek... Když nad tím tak přemýšlím. Díky za komentář a návštěvu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)