Tohle není deník 4

31. července 2015 v 4:26 | Camelia


Dlouho se pak neozval. Dokonce tak dlouho, že se na něj začali vyptávat její rodiče v autě. Ideální způsob, jak někoho donutit k odpovědi.
"A ten tvůj.. Jirka. Už mu ani moc nevoláš, co?"
Pokrčila rameny. Co na to může říct? Bratr na ni hodil pohled, který jasně varoval, že má v plánu to vykecat. "Oni se totiž…"
"Prostě mě naštval," skočila mu rychle do řeči, než stačil něco dopovědět, a hodila po něm vražedný pohled, na který odpověděl uličnickým úsměvem od ucha k uchu. Děkovala v tu chvíli bohu, že to před jejími rodiči nemusí říkat. Většinou se u těchto témat cítila tak trapně a současně byla připravena se hájit, pokud by zkritizovali cokoliv z toho, co udělala.


Nesnášela jejich styl kritiky, kdy dostala vynadáno za něco, co z jejího hlediska bylo správné. Možná dokonce z toho měla nějaké komplexy, protože doteď měla pocit, že všechno, co udělá, musí projít "kontrolou".
Nelíbilo se jí to. Ani trochu.
Jenže pak přišly zkoušková období. Musela se začít snažit. Vycházelo jí moc dvojek. Šest. Na to nebyla zvyklá a byla odhodlaná dovolit si jen jednu - z němčiny. S tou byla celkem smířená. Pak to šlo ráz na ráz. Dovolená v Egyptě jí pomohla se trochu distancovat. Dost pomáhalo i balení místních, kteří o ni z nějakého důvodu jevili téměř až děsivý zájem. Oproti místu, kde bydlela, to docela i vítala. Cítila se jako silná žena, i když současně nechtěla ani s jedním nic mít, a to ji trochu brzdilo. Po návratu měla sotva pár dní na aklimatizaci zpět do školního prostředí a následovalo focení se třídou, loučení, konec školního roku… A fakt, že nějakým zázračným způsobem skončila druhá v biologické olympiádě v kraji, jí vynesl i plán na prvních pár týdnů (přesněji na 14 dní). Ještě nikdy nebyla na táboře, proto se dost těšila. Navíc předloni byla na kempu v Plzni s holkou, která si tím soustředěním prošla a jenom to chválila. Už tehdy si to dala jako cíl - dostat se tam. A teď tam byla!
Balení bylo chaotické a neuvěřitelně protivné. Chtěla si všechno promyslet, být na všechno připravená, ale nedalo se to. Nakonec ale vyrazila s celkem klidnou myslí. V tu chvíli už to s Petrem ale nebylo tak veselé. Naopak. Od té doby, co ho odmítla, se zdálo, že uplynula věčnost a jejich vztahy se alespoň z jejího pohledu rapidně zhoršovaly. Už ani neměli o čem spolu mluvit! Ale přesto ji k němu vázalo tříleté přátelství a fakt, že kromě Libora, se kterým si poslední dobou překvapivě měla víc o čem povídat, ve třídě neměla žádné pořádné kamarády. Kamarády se kterými by si mohla povídat. Takže to bylo něco nebo nic a v tomhle případě dala přednost něčemu.
V den vysvědčení se jejich třída v děsivě vysoké procentuální součásti sešla na kafi a ona uvažovala, při pohledu na ty lidi, že jim vlastně nemá ani moc co říct - nebo spíš, že neví, jak. Chtěla je poznat, toužila po tom, ale současně… si nebyla jistá, jestli má. Už šest let se od nich držela dál. Šest dlouhých let pro ni byli známí, ale přesto cizí. Kdyby někdo z nich byl vrah, nevěděla by o tom. I když nutno podotknout, že v sekundě se překvapivě začala docela bavit se svou spolusedící. I když pořád nebyly best friends, oproti tomu, co to bylo, to nebyla špatná změna. Sice zanedbatelná, ale byla.
A s Natkou pořád nepromluvila.
Oproti tomu docházela k názoru, že její kluk ještě navíc bude muset mít rád biologii. Respektive, že se se svým budoucím mužem seznámí na nějaké biologické fakultě. Biologie byla totiž snad to jediné, čemu nemusela věnovat super pozornost a byla v tom nadprůměrně dobrá. Dost velkou zásluhu na tom možná měly olympiády, kterých se účastnila od sedmé třídy. Byla to její součást a měla pocit, že konečně by alespoň měla pocit, že ví, o čem se s tím klukem bavit. Navíc, když bude inteligentní… Už teď se těšila na ty debaty, které by spolu mohli vést. Měla ráda výměnu názorů. Doufala, že už to nebude trvat moc dlouho a najde kluka, který se jí bude líbit. Ale i kdyby ne, ona na něj počká.
Byla toho zastání, že raději bude držet hladovku a pak se nají kvalitního a výtečného jídla, než aby do sebe cpala nějaké pochybné polotovary a chemii. Což se může jevit jako ta nejpodivnější analogie, kterou jste kdy slyšeli nebo četli, ale důležité je, že to přesně vystihuje její názor na lásku. A na toho, s kým by dokázala strávit zbytek života.
Se sluchátky na uších, na zadním sedadle s dívkou, se kterou se moc neznala (a to spolu chodily šest let do třídy! Ale její vztah ke třídě už znáte…) ji čekala dvou hodinová cesta do Prahy, odkud se měla přesunout společným autobusem na místo určení - jakousi lokalitu nazývanou Běstvina v Železných horách. Překvapení přišlo hned na místě odjezdu, když se potkala s Kubou - neviděli se už čtyři roky, ale znali se z plzeňského kempu pro úspěšné řešitele BIO. A i když ho tak dlouho neviděla, okamžitě ho poznala.
"Ahoj," pozdravila. Chvíli mu trvalo, než si ji zařadil, ale proč ne? Už se dlouho neviděli a ona věděla, že se změnila - její postava především.
Jo, to jsou ty nudné školní dny, kdy jediná zábava je jídlo.
"Jé, ahoj. Nikoleta, že?"
Zakřenila se. "Máš jediné štěstí!"
"Že co?"
"Že si mě pamatuješ přece!"
Zasmál se tím stylem "aha!" a celou cestu do Běstviny si povídali. Jenže občas tam přeci jen byly trhliny a chvilková trapná ticha.
Nebylo to jako s Jirkou. Nám snad nikdy nedošly témata.
Cesta ale utekla překvapivě rychle, a když se před ní rozprostřel areál, okamžitě věděla, že to bude stát za to.
Našla svoji skupinu - biologii a hledala mezi nimi známé tváře. Byla tu jedna z jejího kraje. Znaly se z krajských kol. Byla tichá, ale vypadal v pohodě. Velmi rychle se domluvily, že budou spolu na pokoji - spíš přesnější by bylo, ona to navrhla a Jana nic nenamítala. Zabraly si teda první možnou volnou chatku s číslem 16 a ubytovaly se. Nic moc slov z ní nedostala. Nebyla mluvka a to jí začínalo děsit. Ale alespoň byly ze stejného kraje.
Chvíli potom probíhalo seznámení. Stoupli si do kruhu. Ona sama si stoupla přímo naproti vedoucím. Po její pravici se postavila zvláštní dívka. Měla zvláštní oči - asijské a přesto neasijské a trochu vypadala jako by šilhala. Měla dlouhé vlasy v rychlém culíku, který byl napůl volným drdolem. Po její levici stál… kluk. Všimla si ho už tehdy během přihlašování do chatek, ale nevěnovala tehdy nikomu zrovna velkou pozornost, kromě vedoucích. Teď toho litovala.
Zaujal ji. Ne postojem. Cosi na jeho postoji ji… zneklidňovalo. Ale styl mluvy jí zněl… skoro jako Jirkovo. Že by další moravák?
Musela ale uznat, že to černé triko mu slušelo.
Objelo se kolečko, kdy se všichni představovali. Snažila se, aby zněla vtipně, nekomplikovaně. Jako holka do pohody. Bylo to snadné. Opravdu totiž nějaká její část taková byla, jen ne… kompletní část.
Pak je rozdělily na týmy. Už si ani nepamatovala, kdy přesně si toho kluka začala víc prohlížet, ale stalo se to. Líbil se jí. Měl tmavé vlasy a modré oči. A hrozně moc dlouhé horní řasy. A uhrančivý pohled. A na krku stříbrný řetízek. Ten jí uvízl v paměti a připomněl jí jednoho z jejích spolužáků. Toho, s kterým se pohádala a od té doby jí nesnáší, přestože ona sama má pocit, že jsou si podobnější, než by se na první pohled mohlo zdát.
Minimálně jsou oba stejně neústupní, když se jedná o hádky. To si z toho odnesla.
Zdálo se, že všichni v její skupině jsou moc fajn lidi. Až ji to překvapilo. Ta dívka se zvláštníma očima se jmenovala Helča. Docela to k ní sedlo a byla správně střelená. Ale ne ve špatném smyslu slova. Připomínala jí jednu její kamarádku, která si nechávala říkat Arisu. Poznaly se tenhle rok na dramaťáku a stálo to za to. Byla to skvělá holka a rozhodně nebyla nudná.
Až třetí den se ale tak nějak začala se všemi bavit. Třetí den, kdy jejich oddíl dostal za úkol nějak představit Bedřicha Smetanu.
Byla v šoku, když si všimla, že všichni kluci se zapojují. Dokonce se sami pouští do rolí! A nejsem si přesně jistá kdy, ale už někdy teď si všimla jedné podstatné věci - ten kluk, co vedle jí stál.. teď už si opravdu musela přiznat, že je hezkej. Opravdu k němu cítila něco, co by se dalo nazvat přitažlivostí.
Ale pak si uvědomila všechno, co jí stálo v cestě… A bude lepší, když se na to pokusím zapomenout.

- Nechápu, co jsem napsala :D Tak snad vy jo. Zanechte prosím komentář, pokud jste četli :) Díky.-

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lolfier Lolfier | Web | 31. července 2015 v 12:09 | Reagovat

Opět velice zajímavé hodně mě to baví :3 těším se na další díl

2 Camelia Camelia | E-mail | Web | 31. července 2015 v 13:59 | Reagovat

[1]: Díky :) určitě další bude brzy. Mám pár dílů předepsaných, ale netuším, jak to vůbec skončí, abych byla upřímná :D

3 Sumiko Shiroo Sumiko Shiroo | 31. července 2015 v 14:37 | Reagovat

Ech, promiň Cami-chan, že jsem nenapsala i k předešlým dílům koment. Strašně se mi to líbí. Je to zajímavé a poutavé. Mám strašně ráda tvůj styl psaní. :) Jsem zvědavá jak to bude pokračovat. :3

4 Camelia Camelia | E-mail | Web | 31. července 2015 v 14:55 | Reagovat

[3]: To nevadí, to nevadí :) Jsem ráda, že jsi napsala teď. Jo, nech se překvapit ;) To totiž ani já sama úplně nevím :D

5 Girl Online Girl Online | Web | 31. července 2015 v 17:49 | Reagovat

Dobrý nápad, zajímavý děj, čtivý styl psaní. Moc se mi to líbí, jen tak dál. Hlavní hrdince závidím, že je tak cílevědomá. Šest dvojek, to je krása. Já na střední měla vždycky čtyřku z matematiky. To bylo "jakési pravidlo".. No, těším se na další díl, jsem zvědavá, jak to bude pokračovat ;)

6 Camelia Camelia | E-mail | Web | 31. července 2015 v 21:40 | Reagovat

[5]: Díky, díky díky :) Jen doufám, že to vydrží. A k té čtyřce... No, matika je boj, co víc říct :D

7 Lolfier Lolfier | Web | 1. srpna 2015 v 0:41 | Reagovat

Nojo známky:D já mám vždycky ze všeho (skoro) 4 ale jsem  v tom nevině :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)