Svět je malý 37 - KONCE

20. května 2015 v 8:36 | Camelia

Když jsem byla malá, věřila jsem, že každý máme osud, který se naplní - šťastný osud, plný lásky a porozumění.
Není to tak. Ne každý konec je šťastný a ne každý člověk je ho hoden.
Jsou to už čtyři měsíc od doby, co jsem ztratila všechny své přátele. Vrátila jsem se domů a ve škole skončila. Místo toho jsem si řekla, že budu dělat to jediné, v čem jsem dobrá - hrát.


Vzala jsem práci v baru, hrála jsem a hrála a udělala první zkoušky v roce na konzervatoř. Den, kdy toto píšu, je den, kdy mám odletět na druhý konec státu, abych se zapsala do semestru. Nemohla bych ale odejít, aniž bych udělala něco, co sama sobě dlužím - a nejen sobě.
A tak stojím před Sakuřiným domem, mysl mi zaplavují vzpomínky na všechny ty časy, a já si nedokážu pomoct, ale cítím smutek, že všechno nechávám být.
Jenže není jiná možnost. Ublížila jsem jim víc, než jsem si kdy myslela, že je možné, a zdaleka si nejsem jistá, jestli to někdy dokážu napravit.
Přesto, můžu se pokusit, a tak tu stojím, zatímco si píšu poslední zápis a doufám, že to dobře dopadne.
A i když ne, budu ale vědět, že za ty čtyři měsíce jsem udělala všechno pro to, abych si jejich odpuštění, nebo alespoň vyslechnutí, zasloužila.
Je to přesně takhle věta, na kterou se zpoza rohu vynoří známá růžová hlava, a já si naposledy dodám odvahy, než se k ní trochu nejistě rozejdu a pomůžu jí otevřít dveře.
"Díky," řekla vděčně, a i s plnýma rukama učebnic a nákupu si najde čas, aby se otočila, poděkovala a usmála se.
Když však zjistí, kdo to jsem, ztuhne a úsměv na její tváři poněkud znejistí.
Nemohla mě poznat hned. Změnila jsem svůj vzhled - mám teď trochu kratší vlasy, skoro jen po ramena a rozhodla jsem se pro decentní sukně a lehkou bílou halenku. Rozhodla jsem se vrátit ke svému stylu z dob, před tím, než se tohle všechno seběhlo. A i když to není zas tak dávno, zdá se mi to jako věčnost.
Sakura si toho samozřejmě všimla a já si zas všimnu, že její pohled trochu pookřeje.
Ale není sama, kdo je rád, že je zase ve staré kůži. Škoda že nemůžu vrátit čas i jinak.
Zavře dveře, ale neřekne nic, když ji následuju až do bytu. Nákup položí na bar, na ten, na kterém jsme spolu tolikrát kdysi seděli a drbali spolužáky u hrnku horkého čaje.
Nostalgie mě na chvilku dostane do jiného světa, a tak se Sakura musí ptát dvakrát, než jí odpovím, že nechci nic k pití. "Jsem tu, jen, abych si promluvila. Nebo, alespoň, abych ti řekla, že se omlouvám. Byla jsem strašná kamarádka a moc mě to mrzí. Předevčírem jsem udělala přijímačky na konzervatoř, takže dnes odlétám, ale nemohla jsem odejít, bez toho, abych ti řekla, jak moc mě to všechno mrzí, a jak, i když to zní jako děsné klišé, doufám, že mi odpustíš."
A s těmi slovy jsem čekala na její odpověď. A čekala.
Sakura však měla pohled sklopený dolů a obličej orámovaný vlasy, které jí teď narostly tak, že je má o pár centimetrů delší než já.
Povzdechnu si a vydám se ven z bytu.
"Počkej," zarazí mě a já se zastavím dva kroky od dveří. Její obětí je váhavé a trochu trapné, ale je to víc, než jsem čekala.
"Ještě ti úplně nedůvěřuju," informovala mě.
Zasmála jsem se. Trochu nevesele, ale byla v tom i naděje, že možná jednoho dne bude všechno v pořádku. "To nevadí. I tak. Nevíš, jak moc tohle pro mě znamená."
"Už si byla za Narutem a Sasukem?" zeptala se mě po další chvíli.
"Ne," vydechla jsem. "Bydlí pořád stejně?"
Sakura zavrtěla hlavou, odběhla a za chvíli se vrátila s papírkem v ruce a adresou.
"Ale… nebuď překvapená, dobře?" varovala mě ještě, než jsem odešla.
"Nemůžu od toho moc očekávat, po tom, co jsme udělala," odvětila jsem smířeně a znovu se otočila ke dveřím.
"Hin!" zavolala ještě na mě. Když jsem se podívala do jejích smaragdových očích, viděla jsem v nich zase to teplo, život, jiskru, energii a měla pocit, že ne možná hned, ale třeba jednoho dne by všechno mohlo být, jako to bylo.
"Jsi dobrý člověk. Každý děláme chyby."
Přikývla jsem, i když jsem nevěděla, jestli jí to ve skutečnosti věřím, a vydala jsem se na adresu, kterou mi dala.
Bytovka, ve které podle všeho ti dva bydleli (spolu, na jednom pokoji, očividně), vypadala trochu ošuntěle, ale paní vrátná byla moc milá a hned mě k nim pustila.
Trochu jsem váhala, co jim řeknu. Bude to mnohem těžší, než se Sakurou, ale musela jsem to udělat. Docházel mi čas a za pár hodin jsem měla být na letišti.
S dalším hlubokým nádechem jsem tedy zaklepala a překvapilo mě, když mi přiběhla otevřít malá brunetka s nevinnýma očima.
"Ehm… Je tu Sasuke Uchiha a Uzumaki Naruto?"
Brunetka zřejmě nebyla jistá, proč s nimi chci mluvit, a trochu znejistila. Byla však až moc hodná, než aby mě poslala pryč.
"Ano. Pojďte dál," pozvala mě, a pak přes rameno zavolala: "Kluci, máte návštěvu!"
Nebylo to tak, že bych měla strach…. Dobře, bylo. A kvůli tomu mě malá brunetka předběhla dost na to, abych se stala svědkem polibku.
"Ehm," dala jsem jim vědět, že tu jsem. Zvedl hlavu a ztuhl, stejně jako Sasuke v rohu u knihy.
Situace se začínala stávat trapnou.
"Hinato," řekl překvapeně, a přistoupil ke mně. Bylo na něm vědět, že vlastně neví, jak se chovat. Cítila jsem se trapně i za něj, když připočtu, co asi bude muset kvůli mně své přítelkyni vysvětlovat, takže jsem se rozhodla, že malá pomoc mě nezabije, a natáhla jsem ruku.
Rychle se jí chytil jako záchytného bodu a já si všimla malé vděčnosti v jeho očích.
Těch úžasných očích…
Věděla jsem ale, že cokoliv mezi námi bylo, je pryč, protože jsem nebyla slepá a viděla jsem, jakým pohledem se na ni díval. Lhala bych, kdybych řekla, že mě z toho nebodlo u srdce, ale byl šťastný a to bylo důležité.
Navíc jim to spolu opravdu slušelo.
"Dáte si něco?" zeptala se brunetka, která očividně nevěděla, co má dělat. Chtěla jsem nejdřív říct, že nic, ale nakonec jsem si to rozmyslela.
"Ano, vodu, díky."
A když odešla do vedlejší místnosti, nejistá, co s rukama, jsem je zasunula do zadních kapes a spustila jsem.
"Vím, že mě asi nechcete moc vidět, ale… změnila jsem se. Přemýšlela jsem, co jste mi řekli a co se stalo a uvědomila jsem si, že jsem se chovala jako nána. A je mi to líto."
Umlkla jsem, a čekala, co bude dál. Věděla jsem, že nastala chvíle, která rozhodne o všem.
"To teda jo," uchechtl se Sasuke po snad nekonečném tichu a na tváři se mu vyrýsoval nejistý, ale přeci jen malý úsměv.
"No jo no, však my si poradíme," řekl nakonec Naruto a prvotní trapnost byla pryč.
Usmála jsem se. "Vlastně jsem se taky přišla rozloučit. Udělala jsem zkoušky na konzervatoř a dneska odlétám."
"To je skvělé," pogratuloval mi Sasuke i Naruto. Ještě pár minut a možná bychom se vrátili tam, kde jsme byly.
"Jsem ráda, že jsi šťastným," řekla jsem mu nakonec upřímně. "Ani jednoho z vás jsem si nezasloužila, ale chtěla jsem, abyste věděli, že přese všechno, co jsem udělala, jste pro mě hodně znamenali, a byla bych ráda, kdybychom mohli zůstat alespoň přáteli."
Kluci si vyměnili pohledy, ale já ihned poznala, že váhají.
"Nemusí to být hned," uklidnila jsem je. "Jen… někdy. Třeba. Fakt mě to mrzí."
"My víme," řekl Sasuke a usmál se na mě. "Vlastně jsme se na tebe ani nemohli moc dlouho zlobit. Museli jsme oba uznat, že jsi vždycky měla vkus. Na milence i kluky."
Naruto do něj drcnul, ale taky se smál.
Brunetka zcela očividně byla zmatená a já nechtěla moc dlouho otravovat, takže jsem vypila vodu a rozloučila se.
"Díky, kluci, vážně. Moc to pro mě znamená."
"Jasně, jasně," odpálkoval mě Naruto, "tak hlavně nám pošli nějaký podíl z výdělku z koncertů!"
Zasmála jsem se a zakroutila nad tím hlavou. "Vždyť jsem teprve udělala přijímačky!"
"Ale ty budeš dobrá," řekl hrdě Sasuke. "Já to prostě cítím v kostech."
"Hlavně nepraskni tou pýchou," zasmál se Naruto a hodil ruku kolem ramen své přítelkyně. A já jsem cítila, že cokoliv mezi námi bylo, je pryč. Usmála jsem se, opravdovým úsměvem, který jsem za ty čtyři měsíce dlouho nepocítila. V mojí duši zavládl klid.
"Tak se mějte," políbila jsem je na tvář a uctivě pokývla na pozdrav brunetce. Za jejich "Měj se dobře" jsem se vydala ven.
Vítr mi provál krátké vlasy. Vzduch mi plnil plíce. Byla jsem šťastná, protože lidi, na kterým mi záleželo, byly šťastní. Cítila jsem, jak mě starý život opouští a otvírá se přede mnou nový plný možností; cítila jsem, že překypuji nadějí a životem. A poprvé za celý svůj život jsem věděla, že jsem se rozhodla správně a dovolila si věřit, že možná, jednoho dne, přese všechny chyby, kterých jsem se dopustila, se také dočkám svého šťastného konce stejně jako ostatní našli ty své.

KONEC

-Páni... tak. Je konec. Po 4 letech (skoro) se s ní loučím jako s další do složky mých ukončených povídek. Jedna z první a úplně první na tomto blogu. Navíc ta, o které jsem si nikdy nemyslela, že ji dopíšu. Heh, ironie.
Původně to mělo ještě plánovaný jeden díl, jenže jsem chtěla zachovat takovou tu, možnost, že by to mohlo být skutečné, a když jsem si vyhledala, jaká je pravděpodobnost, že letadlo spadne, rozhodla jsem se, že tohle je rozhodně pravděpodobnější, než plánovaný konec tj.:
"Hinata se s nimi úpokusí usmířit, ale kluci ji nenechají mluvit, takže jim odkážu svůj deník, z něhož jste si právě četli úryvek.
Ti si ho přečtou, zjistí, že ji to trápilo a chtějí jí říct, že ji odpouští, jenže letadlo, ve kterém Hinata letěla na konzervatoř spadne a ona zemře. A tak na její počest vydají její deník jako povídku, aby si všichni pamatovali, že láska je mocná věc a že každý máme rozhodnutí, jaký život se rozhodneme žít, ve svých vlastních rukou."
Upřímně, myslela jsem si, že smrt je to, co si Hinata za to, co udělala, zaslouží, ale nakonec jsme se rozhodla jinak. Každý si přece zaslouží druhou šanci, ne? A každý se může změnit. Stačí chtít. Možná jsem naivní, ale ráda bych tomu věřila, a proto chci, aby toto poselství nesla i tahle povídka, která dost odráží i můj vývoj jasko spisovatele a člověka.

Děkuji moc všem, kteří kdy tuhle povídku četli, napsali komentář, nebo jinak přispěli k tomu, abych našla chuť do jejího psaní a přestáli všechny moje zvraty i ty ne zrovna povedené pokusy o slovní obraty a tak podobně. Moc vám všem děkuju.-

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tarei Tarei | Web | 20. května 2015 v 20:14 | Reagovat

Páni, skoro neuvěřitelné, že tahle povídka končí.
Pěkné mooc :-)

2 Saky Saky | E-mail | Web | 22. května 2015 v 18:02 | Reagovat

Priznám sa, že som túto poviedku ešte nestihla od teba prečítať, ale koniec rozhodne zaujal, bol veľmi pekný :) Asi si ju pôjdem prečítať od začiatku :3

3 Bett Bett | 8. února 2016 v 21:17 | Reagovat

upřímně ten konec trochu dost zabolel .. nevím proč, ale z nějakého životního hlediska mě tahle povídka za poslední 3 díly fakt "zasáhla"- jestli to tak můžu nazvat :D ... hlavně i to se Sakurou když si vezmu, že byly nejlepší kamarádky a že takhle to v životě většinou s přátelstvím je je hrozně smutné si to takhle uvědomit.. ale každopádně děkuju za povídku, o které budu asi ještě chvíli přemýšlet :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)