Fairy from the silver lake 18/?

6. května 2015 v 10:19 | Camelia

Jiayira se zaobíral už pár dní učením mých spolužáků, takže jsem si našel nějaký ten čas na knihovnu, aniž by mě kdokoliv sledoval. To mi docela vyhovovalo, protože jsem se nemusel obávat, že by se někdo začal ptát. Věděl jsem ale, že ten čas bude omezený, a tak jsem nemohl ztratit ani minutu navíc. Četl jsem všechny možné medicínské texty v různých jazycích, ale nikde jsem nenašel nic, ani zmínku o tom, že by se člověk hojil rychleji, než by měl a pokud ano, všechno to bylo v souvislosti s nějakými zázraky bohů a jedním jsem si byl jistý - rozhodně jsem nebyl ani polobůh, ani bůh a ani jsem neviděl jediný důvod, proč bych měl být vyvolený nějakým bohem.


Nebyla to však jediná věc, která mě tížila. Pořád mi v hlavě znělo, jak mě oslovil ten maskovaný magor.
Minato… Minato… Kde jsem sakra to jméno už jednou slyšel?
Zamrkal jsem a uvědomil jsem si, že už pěknou dobu zírám na stejnou stránku a vůbec ji nevnímám. Donutil jsem se tedy soustředit se opět na čtení. Nepřečetl jsem však ani odstavec, když mě zase někdo vyrušil.
"Naruto?" ozval se známý mužský hlas ode dveří. "Tohle bys měl vidět."
A jeho vážný výraz se mi pranic nelíbil.
Položil jsem knihu o medicíně z šestnáctého století zpět na její místo a vydal jsem se za Jiayirou do naší "společenské" místnosti, jak ji sám nazval, což bylo asi jediné místo, kde šla televize. Mohli byste to brát jako fakt málo, když uvážíte, kolik lidí teď v téhle budově bydlelo, ale pravda byla, že ani jeden z nás na to nějak neměl čas.
Zrovna v ní běžely zprávy a reportér se bavil o křtu Icha Icha 7. Měl jsem špatné tušení, že se stane něco, co neuslyším a neuvidím rád, takže mě ani nepřekvapilo, že se tak skutečně stalo.
Tělo mi ztuhlo šokem, když se reportér obrátil k muži v černém obleku. Jmenoval se Smith a byl prý anglický bohatý šlechtic. Měl okouzlující úsměv, bledou pleť, vybraný slovník a temné oči a stejně černé vlasy. Ptal se ho na něco ohledně toho večera, ale já ho nevnímal. Celou moji mysl pohltila jen skutečnost, že jsem toho muže znal. Bylo to něco v jeho postoji těla a v jeho pohledu, co mi řeklo, že je to on. Ten muž s oranžovou maskou, jehož gorily mě zmlátili na záchodcích.
Reportáž skončila a Jiayira vypnul televizi. Všiml jsem si toho, ale nezajímalo mě to, stejně jako fakt že stále zírám do černé obrazovky, jako bych byl paralyzovaný.
"Hm," broukl můj mentor. Ostatní se zřejmě dívali všude, než na mě a bylo to až děsivě nápadné. "Naruto, hádám, že to byl ten muž ze záchodků, správně?"
Přikývl jsem, neschopen slova. Jako bych ani neměl vládu nad svým vlastním tělem!
"Víš, kdo to je?" zeptal se tiše. Vzhlédl jsem k němu a pak k jeho ruce, kterou mi podával malý obrázek.
Byla to stará fotka, barvy už byly trochu vybledlé, ale stále mi stačil jediný pohled, abych je poznal.
Byla na ní rusovláska a blonďák objímající se u nějaké historické stavby, za jejich zády se rozkládalo město a obloha byla modrá jako ten nejčistší topaz. Moji rodiče.
A v tu chvíli mi to došlo a ten fakt mě málem položil na kolena, jako dobře mířená rána. Moje mysl se otřásala v šoku, když všechno začalo zapadat do sebe.
Zíral jsem na muže, který mi byl tak podobný, že nebýt pár změn v obličeji, mohli bychom klidně být dvojčata. Na fotografii nebyl vyšší než já a možná jen o pár let starší a já cítil, jak se ve mně mísí neuvěřitelný vztek se zradou a bolestí, slzy mi zaplavily oči a rozmazaly obraz. Věděl jsem, že mě všichni pozorují, ale bylo mi to jedno.
Říkal, že nechápe, jak jsem to přežil, že mě měl sám zabít. A oslovil mě Minato.
Minato jako můj otec.
Utřel jsem si slzy do rukávu a vzhlédl k Jiayirovi. Fotku jsem si zastrčil do zadní kapsy riflí a on neprotestoval. Upřímně, ani by mu to k ničemu nebylo. Záhada číslo jedna byla vyřešena - už jsem věděl, kdo to je a také jsem věděl, že všechno, co říkal v novinách reportérovi, včetně svého jména byla lež.
Protože jeho pravé jméno bylo Madara, monstrum posedlé Had-Ar'-Maeem, bájným démonem krvavých očí.
Nedokázal jsem tomu uvěřit. Stál jsem tváří v tvář člověku, který zabil moje rodiče, a neudělal jsem nic, abych je pomstil. Nic, vůbec nic. Přitom kdybych věděl…
No, pravda je, že bych jeden na tři asi stejně nic nezmohl, ale mohl jsem se alespoň pokusit; pokusit se to změnit!
"Zatínání pěstí a zlost ti nepomohou," ozvalo se mi za zády.
"Vážně? Neříkej," odpověděl jsem na to tak sarkasticky, až mě samotného to překvapilo, jenže pak jsem si uvědomil, jak bolestivě zatínám ruce a s povzdechem jsem je povolil.
Měl pravdu, jako vždy.
Otočil jsem se. "Promiň, nezasloužíš si to, já prostě jen…"
Nechal jsem to nedokončené, nenapadalo mě, jak to vyjádřit. Rukou jsem si projel vlasy a pokoušel se ovládnout sám sebe, ale bylo to těžké.
"Tvoji přátelé si o tebe dělají starosti," nadhodil. Čekal zřejmě, že na to něco řeknu. Mlčel jsem. "A já také koneckonců."
"Prošel jsem všechno," důrazně jsem se rozmáchl, "každou knihu, každý spis, ale nikde není ani jedno jediné vodítko k tomu, o čem by ten muž mohl mluvit. Potřebuju nějaké vodítko, potřebuji cokoliv."
"Víš, co potřebuješ?" řekl a přešel ke mně. "Potřebuješ si odpočinout."
"Ale já nemůžu. Mám ještě moc práce, musím všechno zjistit, musím…" Ale i přes to, jak jsem se ústy bránil, neměl jsem již sílu vzdorovat jeho rukám, které mi jemně braly knihu z náručí.
"Právě teď se musíš jenom pořádně vyspat. Tvoji přátelé už čtyři hodiny spí. Jsi vzhůru už přes den a snažíš se cokoliv najít, ale jestli něco potřebujeme, tak je to to, abys byl silný a připravený. Madara si už nepochybně zjistil, kdo jsi, a nejspíš také, proč jsi tak podobný svému otci. Neudělá už znovu jednoduchou chybu a nepochybně se tě bude chtít zbavit. A na to, abychom zjistili proč, musíš být fit."
Věděl jsem, že má zase pravdu, ale bylo těžké to nechat být.
"Stejně neusnu," tvrdil jsem mu, když jsem se nechal jako malé dítě vést ke dveřím od svého pokoje.
Jiayira na to nic neodpověděl, jen mi popřál dobrou noc.
S povzdechem jsem vešel do svého indického království, jak to jednou označil Sasuke a posadil jsem se na židli a díval se z okna a přemýšlel nad vším, co se událo, a hlavou mi prolétla zvláštní vzpomínka na dívku ze Stříbrného jezera.
Jak to všechno souvisí­? Jak?
Ale neměl jsem čas na to zkusit najít odpověď. Spal jsem ještě dřív, než se moje tělo skutečně dovalilo do postele.
-Muchahchaha :D Tak už víme, kdo je ten chlap s oranžovou maskou ^^ Další díl čekejte brzy!-

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sumiko Shiroo Sumiko Shiroo | 6. května 2015 v 18:37 | Reagovat

Ňah Cami-chan :3 Už ani nevím co ti tady psát. :D Úžasný dílek :) Těším se na další :3 :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)