Fairy from the silver lake 16/?

3. května 2015 v 17:08 | Camelia
Jestli jsem někdy byl tak rád, že vidím Tsunade, jako právě teď, pak mě varujte, že po tom bude následovat změť výčitek, objetí, a bolesti.


Když jsem se probral, ležel jsem zase v nemocnici a na mě ze své docela úctyhodné výšky shlížely dvě rozhněvané oříškové oči. Její obličej byl nečitelný a to mě docela děsilo. Jiayira nebyl nikde k nalezení a já jsem věděl, že zase zdrhnul a vybodnul se na mě, zrovna, když jsem ho nejvíc potřeboval, zrádce jeden.
"Ehm," odkašlal jsem si a zhluboka se nadechl. Bolest v žebrech mi však dala vědět, že to nebyl nejlepší nápad. "Zdravím."
Tsunadin pohled ještě nikdy nebyl vražednější. "Zmlátila bych tě, za to, jak si zmizel, ale právě teď už to není třeba, když někdo udělal moou práci tak laskavě za mě."
"Milá jako vždy," pronesl jsem suše. Neusmála se, ale ani jsem to nečekal.
"Jsou tu tvý přátelé," řekla místo toho. Obličej měla jako socha, ale alespoň její hlas už nezněl tak vražedně.
"Já vím," odvětil jsem s povzdechem.
"Nemůžu je poslat pryč," povzdechla si, možná pro mě, možná pro sebe, to asi nikdy nezjistím.
"Já vím," odpověděl jsem znovu a poprvé od celého našeho rozhovoru jsem v jejích očích zahlédl jiskřičku starostlivosti a mateřské lásky.
Stejně jako já nikdy neměl matku, ona nikdy neměla syna. Ani dceru. A hádám, že to byla jedna z věcí - kromě mých, poslední dobou čím dál častějších a vážnějších zranění -, která nás k sobě poutala.
"Musíš jim říct pravdu."
"Já vím."
"Nepokaž to ještě víc, ano?"
"Dobře," souhlasil jsem. Věnovala mi poslední soucitný pohled a pak otevřela dveře.
"Můžete dovnitř," řekla, ale Sakura už dávno byla kolem mého krku a mačkala mi mé zafalčované utrápené kosti a pomlácené vnitřnosti.
"Ty blbečku! Co si sakra myslíš? Umřít na podlaze pětihvězdičkového hotelu při křtu IchaIcha 7?!" Zakřičela a pak tiše dodala: "O tom, cos tam dělal, si povíme jindy" a já se zachvěl při vzteku, který z ní v tu chvíli vyzařoval. "Teď mi koukej vysvětlit, KDE JSI SAKRA CELOU TU DOBU BYL?!"
"Jo," uslyšel jsem z rohu známý hlas a bodlo mě u srdce, když jsem v Sasukeho tváři zahlédl nedůvěru a chlad, na který jsem nebyl zvyklý. "To bychom všichni rádi věděli."
"Lidi," povzdechl jsem si, "řekl bych vám to, ale je to trochu-"
"Tak nám to řekni," ozvala se rázně Temari. "Na měsíc a půl jsi se zdáchnul, aniž by ses obtěžoval rozloučit nebo alespoň nechal nějakou zprávu. Neodpovídal si na emaily, telefony, zprávy, nic. A to si říkáš kamarád? Víš, jak jsme se o tebe báli?"
"Jo," pohodila vlasy Ino, která nikdy nemohla odolat peskování mě. "Takže teď to koukej vysolit."
"Ale bude to znít jako sci-fi," varoval jsem je, když jsem si uvědomil, že zkoušet se je přesvědčit by nikam nevedlo. Navíc, jestli je to opravdu moje fotka, kterou jsem zahlédl na titulní stránce toho časopisu, který se Tsuande tak obratně pokoušela schovat za zády, každý v zemi zřejmě musel vědět mojí totožnost. Včetně toho pomatence.
Část mě mi říkala, že bych jim měl zalhat, abych je ochránil, ale věděl jsem, že pokud už zjistil, že nejsem tím, kterého nazýval "Minato", zřejmě mu nebude dělat problém najít mé spolužáky, učitele, každého na kterém mi záleželo. A věděl jsem, že tentokrát nebude váhat zabíjet.
Měli právo na to, to vědět. A i když bych byl rád za každou pomoc, obzvlášť teď, když se věci tak zkomplikovaly, nebudu jim bránit, pokud budou chtít odejít. Válka už stejně byla odkrytá pro ty, kteří chtějí vidět, a ti, kteří ne, budou ve větším bezpečí doma. A tak jsem začal vyprávět, od té doby, co jsem s nimi byl v tom baru a potkal Jiayiru, přes své rodiče, a všechno. Když jsem skončil, v jejich tvářích se zračil šok.
"Tak to je. Proto jsem vám nic neřekl. Věděl jsem, že to bude nebezpečné a nechtěl jsem vás do toho zatahovat."
"Ale my jsme tvoji kamarádi," řekla Ino a pak si polohlasem dodala: "A navíc, zní to jako mnohem větší zábava než státnice."
Všichni se nad tím komentářem zasmáli, můj pohled však směřoval k Sasukemu. Věděl jsem, že to byl on, kterého se můj odchod nejvíce dotkl. Byli jsme skoro jako bratři. To, že jsem mu neřekl, co chystám, byla ta největší podpásovka, jakou jsem mu mohl dát.
Vyhledal jsem jeho oči, a přestože nebyl čas, ani možnost, doufal jsem, že pochopí tichou omluvu, kterou jsem mu posílal.
Dlouhou dobu pátral v mém obličeji po neupřímnosti, ale nakonec lehce přikývl a dokonce se i pousmál.
Byl to super pocit mít je všechny zpět. I když možná jenom na chvíli.
"Lidi, tak se mi po vás stýskalo," přiznal jsem s připitomělým úsměvem.
Na hlavě mi přistál polštář z vedlejšího lůžka.
Zasmál jsem se, ale v zápětí jsem přestal, protože bolest už byla příliš velká.
"Tak, a teď ven," zavelela Tsunade, "musí odpočívat."
Sledoval jsem své přátele odcházet z pokoje s tichými loučeními, ale tentokrát jsem věděl, že to není napořád, že tu jsou se mnou, že za mnou stojí a už nikdy nedovolím, aby o mně pochybovali. Budu je chránit, ať to stojí, co to stojí, protože oni jsou také část mojí rodiny.
Večer přišla Tsunade na kontrolu. Odvázala mi obvazy a natáhla se pro mast, kterou mi mazala na modřiny. Bylo tu ale něco, co nesedělo. Prozradilo ji lehké mračení a zaražení, kterého bych si nevšiml, kdybych jí tak dobře neznal.
"Tak to vyklop, co se děje?" zeptal jsem se připraven na nejhorší - zranili nějaký životně důležitý orgán a já do dvou týdnu zemřu.
"Tvoje… zranění. Jsou skoro pryč," zašeptala, v hlase šok. Posadil jsem se a zíral na své břicho, kde jsem ještě před dvanácti hodinami měl obrovskou podlitinu - zbyla z toho jen modřina o velikosti mé pěsti.
Uvědomil jsem si, že hluboce dýchám a překvapeně zjistil, že mě nic nebolí.
"Jak je to kurva možný?" zeptal jsem se a snažil se najít odpověď v Tsunadině tváři, jenže ona vypadala, že je stejně ztracená jako já, takže mě mimořádně ani nevypeskovala za můj slovník.
"To přece… nejde…," mumlal jsem a cítil, jak se mě zmocňuje panika. Nikdo se přece nehojí tak nelidsky rychle.
Co se to sakra děje?
Posadil jsem se na okraj postele a vytáhl si trubičku s nitrožilní výživou. Tsunade byla příliš v šoku, než aby si všimla, co chci udělat, dřív, než bylo pozdě.
"Nevím, co se děje, Tsun," řekl jsem. Nikdy jsem jí tak neoslovil, ale zrovna teď mě to netrápilo, "ale jestli tu zůstanu, budou mě testovat pořád dokola. Musím zmizet."
Chvíli se zdálo, že se jí do toho moc nechce. Zoufale se snažila najít nějaké jiné řešení… Jenže nemohla lhát věčně. Nakonec by doktoři nějak zjistili, že se hojím mnohem rychleji, než bych dle přírodních zákonů měl, a tak nakonec poraženecky přikývla. Nemohl jsem tu zůstat, ne, když ani jeden z nás nevěděl příčinu. Mohl to být virus, nebo něco podobně šíleného, v podvědomí jsem však věděl, že je to ještě něco horšího. A děsil jsem se toho ještě víc, když jsem si uvědomil, že ačkoliv můj mozek se snaží, sec stačí, to logicky vysvětlit, takže bych měl úplně šílet a jančit, moje podvědomí je klidné, jakoby se nic nedělo.
Jako by to bylo úplně normální.
"Kde mám oblečení?" zeptal jsem se. Ukázala do rohu a já pocítil úlevu, že je pro jednou nechali ve stejné místnosti jako mě.
Oblékl jsem se do svého starého kvádra, a i když byla košile od mé vlastní krve, co mi tekla z nosu a z úst po tom jeho spodním háku, nebo zvedáku, nebo jak se to jmenuje, bylo to lepší, než nic.
Pokýval jsem jí hlavou na rozloučení a vydal se chodbou k východu.
"Počkej!" houkla na mě a chytila mě za ruku, aby mě zastavila. "Předním nemůžeš, je tam horda novinářů."
"Novinářů?" zopakoval jsem, nejistý, zda jsem skutečně rozuměl správně. Vážně přikývla.
Zbledl jsem. No, asi Jiayira nebyl jedinou atrakcí včerejšího křtu. Nebo už předvčerejšího? Mám v tom trochu zmatek.
"Dobře, tak kudy?" zeptal jsem se. Pokývla hlavou doprava a oba jsme se vydali tím směrem. No, spíš jsme se plížili, abych byl přesný. Zřejmě asi nijak netoužila vysvětlovat, proč pouští ven pacienta, který má několik zlomených žeber, dost možná měl nějaké vnitřní krvácení a je tak zmlácený, že by ho bolest a prášky měly přemáhat ke spánku každou chvilku, což netvrdím, že jsem úplně nechápal.
Když jsem konečně po pěti minutách procházení bludištěm spatřil zadní vchod pro zaměstnance, otočil jsem se k Tsunade.
"Najdi Jiayiru a mým přátelům to prosím vysvětli, ale neříkej jim o důvodu, proč jsem musel odejít. Něco si vymysli," poradil jsem jí. Netvářila se nadšeně z onoho plánu, ale ani neprotestovala, takže jsem věděl, že to udělá. "Kdo bude chtít, sejdeme se v tom domě, kde Jiayira učil mého otce."
Její zorničky se rozšířily překvapením, ale jinak nedala na sobě nic znát a přikývla.
Chvíli jsme stáli mlčky. Bylo to to trapné ticho, jako když se loučíte, ale nemůžete si být jistí, že se ještě někdy uvidíte. Nakonec jsem se s povzdechem otočil, ale nestihl jsem vzít ani za kliku, když mě Tsunade otočila zpět a rozhodla se mě dusit mě v medvědím objetí. Po chvilce jsem však nechal trapnost plavat, a taky jsem ji objal.
Do očí mi při tom vhrkly slzy.
"Buď opatrný," řekla, a popotáhla. Nebyl jsem na tom o nic lépe, tak jsem si utřel oči do rukávu.
"Ty taky."
A s tím jsem se vyplížil ven. Až pár bloků od nemocnice, když jsem se ujistil, že mě nesleduje žádný muž v oranžové masce ani horda novinářů se stativy a foťáky většími než moje hlava, poprvé mě napadlo, jak to asi Tsunade vysvětlí sestřičkám, ale bylo už pozdě se o to starat.
Musel jsem zmizet, najít Jiayiru a hlavně co nejtišeji zjistit, co se to se mnou zatraceně děje.

-Whooaaa! Začíná to nabírat na obrátkách, co myslíte? Sdělte mi prosím váš názor dole v komentářích a žijte blaze!-

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)