Fairy from the silver lake 10/?

10. dubna 2015 v 20:35 | Camelia


Cítil jsem se jinak.
Už jsem nebyl ten kluk, který se včera ráno probudil v posteli svého kolejního bytečku. Nevěřil jsem té myšlence, která mě napadala. Že mě to změní. Racionální částí své bytosti jsem tomu nevěřil. To přece nešlo, ne? A i když jsem to podvědomě věděl, dokonce jsem s tím počítal, cítit se skutečně jinak a uvědomit si, že jste se změnili během momentu, tak drobného ve srovnání s vaším životem, se zdálo téměř surrealistické. Ale bylo to tak.


Byl jsem jiným člověkem. A byl jsem odhodlaný zjistit to, co íránská vláda nezvládla.
"Marada," vyslovil jsem to jméno nejistě a cítil jeho trpkou pachuť na jazyku, "žije ještě?"
Jiayirovi trvalo dlouho, než odpověděl. "Nikdo to neví, ale nemyslím si, že by zemřel."
To byla odpověď, kterou jsem chtěl i nechtěl slyšet zároveň, takže jsem nevěděl, co jsem si od toho vlastně sliboval. Rozhřešení? Jestli to, tak to rozhodně nezabralo.
"Máš ještě tu legendu?" zeptal jsem se.
Přikývl. Vymotal jsem se z postele a posadil se. Bolest mě záhadně přešla. Pokusil jsem se postavit na nohy. Zaváhal jsem, ale udržel jsem se.
"Počkej, Naruto, co-" Nedořekl to. Zatnul jsem zuby a vytáhl si z těla trubičku. Veškeré monitory začaly zuřivě pípat. Jiayira vypadal, jakože brzy omdlí.
"Myslím, že je na čase přijít tomu na kloub," řekl jsem s odhodláním, které jsem nikdy necítil. Zalepil jsem si dírku po jehle z kapačky náplastí položenou na stolku a popadl svoje oblečení. Obleču se později, teď máme málo času. Když jsem ho čapnul ta rameno a vyvedl nás ven, Jiayira vypadal, jakože brzy omdlí.
"Ona mě zabije," řekl tiše, v očích hrůzu. "Ona mě zabije."
"Kdo?"
Odpověď přišla brzy.
"JIAYIRO!!!"
"A už je to tady. Měl jsem tě rád, sbohem světe!" mumlal teatrálně bělovlasý muž. Už jsem chápal, čeho se bojí. Tsunade jako bohyně smrti letěla naším směrem po schodech a nebezpečně se přibližovala. Každý jí totiž okamžitě uhýbal z cesty.
Neměl jsem čas příliš rozmýšlet. Popadl jsem toho dědouška za lem trika, druhou rukou přes sebe hodil bundu, abych nevypadal jako naprostý ichytl a rozběhl se ven z nemocnice.
Otázek bylo dost. Teď byl čas na odpovědi a já ho nehodlal marnit tím, že budu ležet v nemocnici na posteli, když mi očividně už nic nebylo.
I když jsem nechápal, jak je to možné.
Jakmile jsme opustili areál nemocnice, dostali jsme se na hlavní třídu. Neváhal jsem ani minutu a vtáhl Jiayiru do blízkého obchodu s oděvy, kde jsem využil kabinku, abych se převlékl do svého oblečení. To z nemocnice jsem hodil do koše. Když jsem se zase cítil jako normální člověk, vrhl jsem pohled na svého kmotra. Byl ještě pořád trochu bledý a s každým podivným zvukem se poděšeně otáčel, ale jinak už byl schopný fungovat. Zajímalo by mě, co mu provedla, že se jí tak moc bojí, ale na to bude čas později. Doufám.
"Takže… co teď chceš dělat?" zeptal se mě nejistě. Skoro, jako by se obával, co mu na to řeknu.
"Teď si zajdu na kolej, sbalím si věci a pak mě odvedeš na místo, kde se moji rodiče učili. Chci vědět všechno o tom, na čem pracovali."
Jiayira přikývl. Vystoupal jsem dva schody ke vstupním dveřím naší koleji, otevřel jsem si a vyběhl do posledního patra.
Tam jsem vyházel oblečení z tašky (to špinavé ještě z kempování), vzal si pár čistých triček, mikin a takových dalších podobných věcí a uvědomil jsem si, že se necítím zklamaně, že ze dne na den odcházím, aniž bych věděl, jestli se sem ještě vůbec vrátím.
Normálnímu člověkovi, který nikdy neměl domov, by se možná po téhle koleji stýskalo, ale já jsem zřejmě nebyl normální člověk. Místo toho se mi spíš začalo dýchat… snadněji, lehčeji.
Brzy mi došlo, čím to asi bude.
Mám jsem cíl a udělám všechno proto, abych ho splnil.
Když jsem sešel dolů, Jiayira už stál před naší kolejí s úplně obyčejným vozem ve stříbrošedivé barvě a ležérně se opíral o dveře. Z nějakého důvodu se mi k němu tohle auto vůbec nehodilo. Spíš bych ho typoval na červený kabriolet, ale zřejmě nemá takové finance, aby si to mohl dovolit.
"Tohle je půjčené," pohodil hlavou k autu, když jsem přišel blíž. Jakoby mi četl myšlenky. "Tak neudělej moc velkej bordel, jo?"
Přikývl jsem, hodil tašku na zadní sedadlo, sám si sedl na místo spolujezdce a připoutal se.
"S přáteli ses rozloučil?"
No jo, moji spolužáci. Upřímně jsem se trochu zastyděl, že jsem jim nedal vědět a vůbec jsem si na ně za tu půlhodinu nevzpomněl, ale pravda taky byla, že jsem tu stejně byl jak jedenácté kolo u vozu, takže to asi ani nemělo smysl. Když se ozvou, odpovím jim. Když ne, prostě to budu dělat dál. Koneckonců, tohle je jen čistě moje osobní věc, do které jim stejně nic moc vlastně není.
"Není třeba."
Jiayira pokrčil rameny v takovém tom gestu 'když myslíš' a místo toho zařadil a vycouval z našeho malého parkoviště. Začínalo se šeřit a pouliční osvětlení se rozzářilo po okrajích celé dálnice, jakoby nám určovala směr. Skoro jsem se sám sobě musel usmát, jak dramaticky jsem přemýšlel.
"Tak jedem. Bude to dlouhá cesta," zkonstatoval bělovlasý muž a šlápl na plyn. Byl jsem odhodlaný neusnout. Pamatovat si každou odbočku a každou ceduli. Dálnice však jakoby neměla konce a svět kolem nás měl jakýsi uklidňující rytmus, a tak jsem se nějakým způsobem opět ocitl v tom podivném světě, což byla ta poslední myšlenka, kterou jsem byl ještě v jakžtakž vědomém stavu schopný vyplodit.

-Já vím, já vím, nic moc :D Ale snaha byla :DD-

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sumiko Shiroo Sumiko Shiroo | 10. dubna 2015 v 21:01 | Reagovat

Pokračování je úžasné. :3 Jen, hmmm... máš tam dvě chyby :D Kterých jsem si všimla dokonce i já (to je co říct). :D Druhý odstavec, jméno, kde by asi měl být asi Madara a ne Marada. :D A ještě "Mám jsem cíl..." Asi spíš "Měl" :D Jinak pokračování se mi líbí. Moc. Těším se na další Cami-chan. :3 :)

2 Cam Cam | E-mail | Web | 10. dubna 2015 v 22:34 | Reagovat

[1]: Děkuju za koment i upozornění :) Chyby opravím, ale až zítra. Dnes už jdu spát s dobrým pocitem, že se ti to líbilo ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)