Fairy from the silver lake 9/?

17. března 2015 v 21:19 | Camelia

Musím si to pamatovat, byla moje první myšlenka z polospánku. Natáhl jsem se pro tužku. Musím si to zapsat dříve, než na to zapomenu. Ale prudký pohyb rozhodně neprospěl mému tělu. Zaúpěl jsem a vyčerpaně se svezl zpět do postele.
Bože, moje hlava. Co jsem to včera vyváděl?!


Pokusil jsem se posadit, tentokrát opatrněji - a rázem jsem musel opravit svoje nářky na Bože, moje TĚLO. Měl jsem pocit, že mě bolí celé moje bytí. Každý sval mě pálil, hlava třeštila. Co se včera stalo?
Namáhavě jsem otevřel oči.
Pokoj, ve kterém jsem se ocitl, rozhodně nevypadal jako můj.
Byl jsem v nemocnici.
"Koukám, že už jsi vzhůru. Co vás to včera chlapy popadlo?" ozvalo se a já přemýšlel, co se asi tak stalo tak vážného, aby to vyžadovalo pozornost zdejší šéfky. Respektive učitelky naší milé biochemie, která učí Sakuru.
Nezmínil jsem se, že je také ředitelkou nemocnice? Ne?
Upsa, moje chyba.
"Sakura mě poprosila, abych na tebe dohlédla." Aha, teď už mi dává smysl, co tu dělá.
"Co se včera stalo?" Odhodlal jsem se zeptat a bral jsem jako pozitivní znak, že jsem se neprobudil v cele. Horší to tedy zřejmě nebude.
"Dost ošklivě jste se poprali. Myslím, že jsi toho hlavního málem zabil. Máš štěstí, že ne, a že se bojí podat žalobu, aby na něj taky něco nevyšťourali, jinak by tě klidně mohli zavřít za ublížení na zdraví."
Ehm, tohle rozhodně nesplňovalo moji představu o tak špatné.
"Co sis vůbec myslel?" zeptala se mě vyčítavě. Nadechl jsem se.
"Nemyslel," ozvalo se ode dveří. Oba jsme se otočili tím směrem a spatřili muže, který si ke mně včera přisedl a řekl mi, ať věřím intuicím.
Tak jsem jim věřil, a kam jsem to dopracoval?!
"Jiayiro."
"Tsunade," pokývl na pozdrav.
"Co vy tady děláte?" zeptal jsem se. Napůl zmateně a napůl rozhořčeně z jeho rad. Doufám, že pro mě nemá připravenou nějakou další. Nechtěl bych skončit na doživotí nebo ještě k tomu na vozíku. A zrovna teď mě ani nezajímalo to, že ona znala jeho jméno a on její.
"To on tě včera přinesl. Nebýt jeho skončil bys v base."
V base? Počkejte, ani mi neříkejte, že… Zděšení mnou náhle projelo jako blesk a vnitřnosti se mi sevřely. Byly všechno, co mám. Nemohl jsem přijít i o ně. "A co Sasuke, Sakura, Temari a Shikamaru a-"
"Neboj se," skočil mi do řeči, "jsou v pořádku."
Nemusel bych mu věřit, ale v jeho očích nebylo nic, co by naznačovalo, že lže. A k čemu by mu vlastně bylo, kdyby neříkal pravdu? Neviděl jsem jediný důvod, proč by mi měl lhát.
"A proč jste mě vlastně včera přinesl? Kdo jste?"
Tsunade si s ním vyměnila zvláštní pohled. "Nechám vás o samotě," řekla jenom a odešla. Téměř jsem si toho nevšiml. Můj pohled se upíral na staršího muže s bílými vlasy a mohutnou postavou.
"Jsem Jiayira." Začal a přisedl si na židli vedle mojí postele.
"To už jste říkal," probodl jsem ho pohledem. Chtěl jsem znát pravdu. Nic jiného mě nezajímalo.
"Asi se nespokojíš s tím, že prostě na tebe mám dávat pozor, co?" zeptal se nadějně. Vážně se mě na to ptá?
Nemyslel jsem si, že mu na to musím ve skutečnosti odpovídat, takže se na něj jen dál díval, aniž bych jednou mrkl. Povzdechl si.
"Tvůj otec mi kdysi řekl, ať na tebe dávám pozor."
Šok, který mi projel tělem, se nedal srovnat s ničím, co jsem doposud zažil.
"Můj otec?" zopakoval jsem nechápavě. To přece nemohla být pravda. Tohdle muže jsem v životě neviděl, tak jak mohl znát mě? Jak mohl vědět, kdo je můj otec, když to nevím ani já sám?
Nedůvěřivě jsem se na něj podíval. To nemohla být pravda. Všichni mi tvrdili, že o mě nejsou žádné záznamy, kromě mého místa narození, tak jak to on mohl vědět? Byl jsem v pokušení ho označit za lháře a vykopnout ho. Zmínka o mých rodičích byla rána pod pás, která mi vyrazila dech. Měl jsem chuť brečet jako holka, stočit se do klubíčka a litovat se. Nechat celý svět mimo můj, ve kterém bych byl šťastný.
Kdo jsem byla otázka, která mě trápila celý můj život už od věku, kdy jsem si uvědomil, že na rozdíl ode ostatních, pro mě nikdo nepřijde po škole s otázkou, jaký jsme měl den, nikdo ne neseřve, za sprosté slovo, nikdo mi nedá domácí vězení, když zapomenu vyluxovat nebo se s kamarády opiju do němoty. Vždycky jsem nakonec skončil sám. A i když tu byl Sasuke, i když jsem se smál a říkal si "To je prostě život", stejně jsem vždy cítil tu díru v sobě. Lítost, smutek, stesk a závist všem, kteří poznali to, co já nikdy nemohl. Rozčilovali mě děti, které si nevážily toho, že mají oba rodiče - i když rozvedené, i když hádající se a třeba spolu úplně nevycházející - měly je a kdyby se mě někdy zeptali, jestli si to nechtějí vyměnit, bez váhání bych svůj život plný svobody vyměnit za ten jejich. Protože ta svoboda, kterou jsem zažil já, s sebou přináší i jistý druh bolestného osamění, které nikdy nezmizí.
"Co tím myslíte?" zeptal jsem tiše, nejistě. Nedokázal jsem se nezeptat, ačkoliv jsem nevěděl, jestli to vůbec chci slyšet. Cítil jsem, jak se začínám nervózně potit a měl jsem chuť utéct, než ten muž řekne první slovo. Něco ve mně, snad naděje na to, konečně pochopit, mě však udržela v nemocniční posteli s kapačkou v ruce a přinutila mě sledovat, jak vstal a začal přecházet po pokoji. Jako bych vůbec nic neříkal. Jako by se neuvědomoval napětí mého těla.
Cítil jsem se jako sjetej a adrenalin v mém těle nešel zastavit, i když jsem se bál, že to, co zjistím, mě změní. Ne, věděl jsem, že ano. Měl jsem před sebou rozhodnutí. Mohl jsem zůstat tím klukem, kterým jsem byl. Jednoduchým, zábavným, co v životě nechce nic extra, snad jen trochu pochopení. Mohl jsem dělat, že celé tohle byla jenom jedna epizodka. Prostě mi ruplo v bedně a trochu se na mě podepsaly ty testy a stres. Nebo jsem se mohl postavit tomu, čemu jsem se odjakživa chtěl vědět, jako muž a konečně se začít chovat zodpovědně Konečně se smířit s tím, kdo jsem.
V hlavě mi probleskla vzpomínka na někoho, kdo tančil, ale byla pryč, než jsem se stačil vzpamatovat. A nakonec, na tom stejně nezáleželo.
Zhluboka jsem se nadechl, abych se zeptal na to, co mi už dlouhou domu znělo v hlavě. "Proč?"
Samotného mě překvapilo, jak dospěle můj hlas zní. Klidně, smířeně, přestože všechno ve mně křičelo, bouřilo se, naráželo do sebe, zmatkovalo, utvářelo se a mizelo v záplavě myšlenek a pocitů, které jsem nedokázal rozpoznat ani ovládat. Byl jsem zranitelný, vydaný na pospas muži a tomu, co se mi chystá říct.
Mohl by mi lhát, uvědomil jsem si, a na chvíli sám sebe proklel za to, jak naivně se chovám. Věděl jsem, že by mě to mohlo navěky zlomit, ale teď jsem nemohl ucouvnout. Rozhodl jsem se tomu čelit. Rozhodl jsem se vzít život do vlastních rukou.
"Musím říct Tsunade, že ty kaktusy v tom okně vypadají hrozně," prohlásil s klidem, který mě vytáčel. Jo, nějaký kaktusy mě právě teď děsně moc zajímaj.
"Na něco jsem se vás ptal," podotkl jsem ne příliš přívětivě ani slušně.
"Já vím," odvětil na to, stejně klidně, jakoby si ani nevšiml, v jakém jsem rozpoložení - až na to, že já vím, že všiml - a položil květináč zpět na místo, "jen přemýšlím, jak ti odpovědět co nejjednodušeji na tvou otázku. Proč je totiž poněkud široký pojem."
"Nechte toho filozofování a mluvte," zamručel jsem . Ale ten muž tady mi právě řekl, že znal moje rodiče. No, alespoň jednoho z nich.
"Tvůj otec a já jsme se setkali za protestu proti válečné politice Ruska. Byl skvělým velitelem naší demonstrace a okamžitě na mě udělal dojem. Dal jsem se s ním do řeči, trošku ho oťukl. Jeho názory se mi líbily a tak jsem si řekl, že si ho prozkouším a pokud to dobře dopadne, nabídnu mu, jestli by nechtěl se mnou trávit více času a dozvědět se něco o jiných kulturách. Procestoval jsem docela velký kus světa a spoustu jsem toho věděl. Věci, které se nedostaly do médií a tím pádem ani k veřejnosti. Dopadlo to dobře, a tak se skutečně stal mým studentem a později i dobrým přítelem. Byl to skvělý politik. Dokázal lidi dostat do stavu, kdy by pro něj umírali. Všichni ho měli rádi. Byl obětavý, čestný, upřímný a hezký, takže co víc si přát? Měl pár dívek, ale s žádnou mu to nevydrželo dost dlouho. Než potkal tvoji matku."
"Mojí matku?" Rozčilení se v mém těle hromadilo jako voda v jezeře. Věděl jsem, že asi musím vypadat jako naprostý vypatlanec, ale o to se budu starat později.
"Ano. Přestoupila k nám z jiné školy a byla přesným opakem tvého otce. Byla živá, energetická, spontánní. Říkala, co jí na jazyk první přišlo. Dost často lidi nesnášela a oni jí. Měla však v sobě nějakou sílu, něco, co tvého otce na ní upoutalo. A tak přišel ke mně a poprosil mě, aby jí také zasvětil. Zrovna jsme se věnovaly studium hvězd a dávným proroctvím. Říkal, že to nemůže být náhoda a že její jazykové schopnosti, myslím tím tedy schopnosti mluvit," pousmál se zvrhle a já měl neovladatelnou chuť mu jednu praštit, "by se nám mohli hodit. A tak jsem jí přivzal do týmu."
"A?" popoháněl jsem ho. "To je jako všechno?"
Jeho pohled, který na mě najednou hodil, byl ale úplně jiný. Vážný. Tajemný.
Po zádech mi přejel mráz.
"Po několika letech se do sebe zamilovali a chtěli se vzít. Zdálo se mi, že jejich nadšení pro tu legendu, kterou právě zkoumali, za ta léta už opadlo. Ani jsem se nedivil. Nebyly žádné nové důkazy, nálezy, nic. Až jim jednoho dne zavolali, že našli nějaký starý pergamen. Vypadalo to, že je psaný stejným jazykem jako úlomky z nějakého kamene, který také studovali. Šel bych býval s nimi, ale měl jsem jinou práci. Do dnes si vyčítám, že jsem jim dovolil vydat se na takovou nebezpečnou cestu. Do Íránu, kde zrovna zuřila válka. Tvoje matka už byla s tebou těhotná, ale jak už to u ní bývalo, když se do něčeho pustila, nikdo jí nepřemluvil o opaku. Dokonce ani tvůj otec jí nepřesvědčil, aby zůstala, a tak nasedli na první letadlo a vydali se tam."
"A byl to ten pergamen?"
"Ano, byl," povzdechl si. "Bohužel."
"Proč bohužel? To je snad dobře ne? Měli další stopu," řekl jsem zmateně. Nová stopa by měla být dobrá. Když se na mě ale muž podíval a v očích měl slzy, začínal jsem chápat, že v tom zřejmě bude nějaký háček. Nějaký háček, co se mi nebude líbit.
"Když se zjistilo, že je to pravé a nesmírně staré, náhle se vyrojilo spoustu kupců, které od nich chtěli listinu odkoupit. Tvoje matka ale všechny odmítla. Pro některé však ne nebylo odpovědí. Když si se měl narodit, městečko, ve kterém přebývali, se ocitlo pod útokem jednoho velmi mocného muže. Říkal si Madara a legendy, které krajem kolovaly, říkaly, že žije ve stínech, že je monstrum posedlé Had-Ar'-Maeem, bájným démonem krvavých očí. Tvoje matka i otec věděli, že nemají příliš na výběr. Na útěk už bylo pozdě. Vzali tě proto s sebou, pokoušeli se tě ukrýt a sami utéct, aby na sebe strhli pozornost a tys zůstal naživu. Věděli, co listina obsahuje, a chtěli ji jednou pro vždy zničit, protože kdyby se dostala do špatných rukou, mohla by mít katastrofální následky.
Tvůj otec, Minato, mi vše rychle načrtl v dopise, který napsal zřejmě těsně před tím, než tě vrazil do ruky zdejšímu hodžovi. Bylo tam něco o novém měsíci a té legendě o dvanácti dívkách z dvanácti různých rodů a o zradě jedné z nich, která je uvrhla všechny do zatracení. Nestihl napsat už nic víc, než že jsi předurčen k velkým věcem a ať na tebe jako tvůj kmotr, kterým bych se stal, kdyby se všechno tak otřesně nezvrtlo, dávám pozor. Pak je našli. Madara, zřejmě. Byl to jeden z těch, kteří házeli nejvyšší sumy. Zabili je dřív, než vláda stačila reagovat. Nikdo neví, co přesně se stalo a teorií je spousta. Jedna říká, že je mučili, druhá, že Kushina, tvoje matka, Minata zradila, další, že ten pergamen obsahoval nějaký rituál, který jejich duši odevzdal peklu. Jedna horší, než druhá. Nevím, které z nich mám věřit, a popravě, ani nevím, které z nich bych chtěl věřit. Írácká vláda se jala to vyšetřovat, ale nikdy na nic nepřišla a nikdy toho muže nedopadla, a tak se raději rozhodla to ututlat a vymazat tvoje rodiče, přední mozky ve svých oborech, z planety Země.
Proto ti nikdy nikdo nedokázal odpovědět na to, kdo jsou tvoji rodiče. Nikdo to totiž nevěděl a ani nemohl," odmlčel se. Měl skelný pohled a měl jsem pocit, jako by se ani nedíval na mě, když se otočil a díval se z okna.
"Hodža ti dost pravděpodobně zachránil život, když si tě vzal k sobě. Doteď nechápu, jak tvůj otec dokázal přinutit muslimského kněze, aby tě chránil. Nechápu to. Ale ještě ten den kkdy k tomu došlo, mi zavolal z cizího mobilu na číslo, které mu tvůj otec dal, ačkoliv mu nemusel věřit. Mezi křesťany a muslimy to vždycky bylo jako na ostří nože," pousmál se nad trefností toho přirovnání, ale byl to spíš úsměv neveselý, "ale tvůj otec mu z nějakého důvodu věřil. Neřekl mi moc slov. Upřímně, zřejmě ani v životě nepotřeboval mluvit jinak než arabsky, ale pochopil jsem, že se něco stalo a přijel na adresu, kterou mi nadiktoval, jak nejrychleji to šlo. Jenže bylo pozdě," povzdechl si. "Vzali tě do péče íránské organizace, které tě chtěli poslat zpět domů, aby nic a nikdo nespojil to, co se stalo, s blonďatým chlapcem pobyhujících se v jejich ulicích. To byla poslední stopa po tobě, pak náhle jako by se slehla zem.
Měl jsem něco udělat, měl jsem na státy víc naléhat, ale řekli mi, že nemám šanci. Že kus papíru s neprokazatelným autorem mě nedělá tvým kmotrem a tím pádem nemůžou udělat nic. Mají svázané ruce."
"Tak jak jsi mě našel?" zeptal jsem se a hlas mi zněl tak zlomeně, tak šokovaně, jako bych byl opět jen malé dítě. Jenže tenhle příběh, který mi vyprávěl. O legendách, o mých rodičích, o tom člověkovi, který dost možná zabil moje rodiče… Znělo mi to všechno jako z dobrodružného filmu.
"Tsunade si tě všimla. Znala tvého otce, když nám jednou musela pomáhat. I tvou matku. Ale nebyla si jistá, jestli jsi to ty. A taky částečně to byla náhoda." Odpověděl mi. Napadlo mě, jestli kouří, i když to bylo naprosto iracionální, měl jsem pocit, že právě teď má děsivé nutkání si zapálit.
Nic jsem mu neřekl.
Dusivé ticho, které zavládlo v pokoji, mě táhlo k zemi. Bylo toho na mě moc. Vždycky jsem si přál vědět, kdo jsem. Proč se vždycky mým pěstounům stalo něco zlého, když mě dostali. Myslel jsem si, že to je moje vina. Že jsem špatný člověk, a proto mě nesnáší. Věděl jsem, že jsem nic z toho neudělal, ale čím déle mi to všichni přehazovali, tím méně jistější jsem si svou nevinnou byl. A teď… Co když to opravdu nebyla moje vina? Co když ten muž mě chtěl taky zničit? Co když nebyl jediný, kdo šel po mých rodičích?
"Mrzí mě to," řekl tichým chraptivým hlasem. Poznal jsem, že potlačuje pláč. "Tak hrozně moc mě to mrzí."
"Mě taky," odpověděl jsem a utřel si oči, abych setřel slzy, o kterých jsem ani nevěděl, že mi tečou po obličeji. Když jsem se ale soustředil, uvědomil jsem si, že v mém nitru ale není pouze smutek. Byl tu i vztek. Vztek směřovaný na toho muže přede mnou, který celý můj život věděl, kdo jsem. Celý můj život věděl, kdo byly moji rodiče. Měl být mým ochráncem, tak kde byl celé ty roky, co jsem musel vyrůstat sám? Kde byl celé ty roky, co si se mnou děti v domově nechtěly hrát? Kde byl ty roky, co jsem nedostal jediný dárek k Vánocům? Proč se sakra nesnažil víc?
Ale věděl jsem, že kdybych mu to teď vyčetl, zlomil bych ho už úplně, a to si nezasloužil. Řekl mi to. Řekl mi pravdu. Snažil se mě zachránit, ale řekli mu, že to nemá cenu. Upřímně, jsem se mu nedivil. Muselo to být těžké žít takovou dobu (vlastně celý můj život, když to tak vezmeme) s myšlenou, že moje rozhodnutí, moje povolení, zabilo dva moje studenty a přátele a jejich jediný syn je někde, nikdo neví kde a jestli vůbec ještě žije.
Navíc zachránil mě i moje kamarády před basou.
Bylo mi ho líto.
"Jiayiro?" oslovil jsem ho chraplavě. Zvedl pohled. Oči se mu nešťastně leskly výčitkami, které jsem nemohl úplně tak smazat. Ale mohl jsem se alespoň pokusit. "Nemohl jsi za to."
Smutně, sotva znatelně se pousmál. Oba jsme věděli, že to řeknu, a oba jsme věděli, že to nepomůže. V tomhle mu nemohlo pomoci nic. Byl to ten typ činu, který si budete vyčítat do konce svého života.
Díval jsem se tak na muže, který se náhle během necelé půl hodiny přímo před mýma očima změnil z energetického sympatického skoro-důchodce na člověka protkaného vinou. Zdál se mi náhle menší, jeho postoj shrbenější. Jakoby mi zestárl před očima.
Nemohl jsem pro něj nic udělat, a tak jsem raději mlčel. Nemohl jsem mu na to nic víc říct. Bylo to jeho svědomí a jeho věc, a tak jsem se soustředil na to, co se zatím odehrávalo uvnitř mě.
-Slíbený díl :) Další v pátek. A pozdravuju vás z Anglie! ^^-

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 NiNi NiNi | 19. března 2015 v 14:21 | Reagovat

Těšim se na další díl🙌

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)