Running through Paris VI.

23. února 2015 v 2:23 | Camelia

Bylo o tak dva, roky zpátky. Táhlo mi na šestnáct a matka mě poslala pro pomeranče. Pro pomeranče, zrovna když mi v televizi běžel další a extrémně napínavý díl moji oblíbené kriminálky. Zuřila jsem. To by je zabilo počkat pět minut? Za pět minut to skončí! Ale ne, to by nešlo, prostě to museli mít hned. Viděla jsem rudě a pospíchala, abych se stačila vrátit alespoň na to rozuzlení. Chvátala jsem tak moc, že jsem si nevšimla, že nejsem sama a téměř narazila do jednoho muže, tehdy ještě spíš chlapce, ale i tak byl o něco vyšší než já.


Vím, bude vám to asi znít jako klišé, ale v tu chvíli se opravdu stalo něco… magického.
Stáli jsme tam a zírali na sebe možná pět sekund. Pak bedna s pomeranči v jeho náručí povolila (nebo spíš jemu povolil stisk, ale to není až tak podstatné) a jen těsně minula moji nohu.
Vyjekla jsem leknutím, on se však okamžitě zatvářil ustaraně.
"Panebože, jsi v pořádku?" zeptal se mě. Měl hluboký hlas, ještě ne úplně dospělý, ale i tak se mi hrozně moc líbil.
"Ehm, jo, promiň, jen jsem se lekla," reagovala jsem rychle, když jsem si všimla, že se jeho ruka natahuje po mé noze, aby zjistila, jestli neutrpěla nějaké škody.
Moje noha ne, ale moje srdce asi ano.
Sehnula jsem se, abych mu pomohla a ne, nesmějte se, ale vážně se nestal žádný náhodný dotyk následovaný hlubokým pohledem do očí a polibkem, ze kterého by se mi zamotal svět. Spíš naopak. Tak moc jsme se snažili se vzájemně vyhýbat dotykem, že to muselo jistě vypadat komicky.
A tehdy jsem si něco uvědomila. Je to cizí chlap. Na naší zahradě. S bednou nacpanou pomeranči. A s dodávkou ukrytou mezi stromy, které jsem si zpočátku opravdu nevšimla.
Ztuhla jsem a zírala na něj.
"Hej, děje se něco?" zeptal se. Jeho hnědé oči vypadaly tak upřímně, že se to skoro nezdálo možné, že moje teorie, která se mi právě zrodila v hlavě, byla šílená. Pak mi ale pohled sklouzl na tu bednu plnou pomerančů. Nadechla jsem se a jeho oči se rozšířily pochopením.
"Počkej, tak to-"
A já jsem ječela a ječela, než jsem se musela znovu nadechnout.
"Hinato, co-" zeptala se mě matka, když naprosto zmateně s otcem přiběhli.
Ukázala jsem na toho chlapce, od kterého jsem právě s každou sekundou vrávoravě ustupovala dál a dál. "Zloděj! Zloděj!"
Matka s otcem se na sebe podívali a já si všimla, že jim cukají koutky. Otočila jsem se na toho kluka. Stál tam trochu rozpačitě, ale neutíkal. A to by měl, ne? Vzhledem k tomu, že krade. Měli by ho okamžitě nahlásit policii, nebo ho alespoň vyhnat z naší zahrady, tak proč… nic z toho nedělají?
Bezejmenný zloděj si odkašlal. Musela jsem zakročit dřív, než se z toho pokusí vykecat.
"Otče, udělej něco! On kradl! Viděla jsem ho. Plnou bednu!"
"Plnou bednu?" zeptal se a otočil se k tomu klukovi.
"Ano, pane," usmál se.
"Výborně," poplácal ho otec po rameni, "za to dostaneš bonus. A teď zpět do práce."
Naprosto v šoku jsem sledovala, jak ten kluk odchází k autu, kam nakládá pomeranče, a s prázdnou bednou se vrací k nám, zatímco moji rodiče se vraceli do domu.
"Hej!" zakřičela jsem lehce zmateně a současně naštvaně, "to ho necháte jít?"
"Jistě," odpověděl otec a na pozadí jeho hlasu jsem zaslechla nějaké podbarvení, které jsem neslyšela už tak dlouho, že jsem nebyla schopná ho blíže identifikovat.
Rozběhla jsem se a zastavila před nimi. "Ale on se nás snažil okrást…!"
Chtěla jsem, aby můj hlas zněl rozčileně a přísně, ale klid ve tvářích mých rodičů mě mátl. Otec si povzdechl, vzal mě kolem ramen a vedl mě k autu. Nelíbilo se mi to, že se ke mně chová, jako bych byla malé nechápavé rozmazlené dítě, ale byla jsem příliš mimo na to, abych to nějak řešila, a příliš jsem chtěla pochopit, co se kolem mě děje.
"Vidíš to logo?" zeptal se mě otec a ukázal na auto. Na jejich dveřích byl zelený kruh s pomerančem a listy. Přemýšlela jsem, kde jsem ho viděla. Věděla jsem, že ho od někudy znám.
Otec se na mě podíval a v tu chvíli mi to došlo.
Pane bože, jsem tak blbá!
Krev se mi hrnula do tváří a já nebyla schopná nic udělat. Byla sklizeň. Otec vždycky najímal brigádníky na sklizeň.
Měla jsme chuť sama nad sebou brečet. Kdyby mi to alespoň neříkali! Kdybych nebyla myšlenkami u té kriminálky, kterou jsem teď stejně propásla a trochu dávala pozor, nemusela bych se takhle ztrapnit.
Za mými zády se ozval smích.
Otočila jsem se a sledovala ho, jak se láme v pase. Bože byl - tak sexy, tak sexy - takový blbec. Cítila jsem se tak trapně, že jsem si na chvíli opravdu přála zmizet, zvlášť když jsem si uvědomila, že nejsme sami - všichni brigádníci, většinou muži mezi dvaceti a třiceti lety nás obklopili a postupně se taky začínali smát.
Idiot, nemohl mi to říct dřív?
Zvedla jsem hlavu a přejela ho ledovým pohledem. Nezdálo se, že by to s ním něco udělalo, pokud tedy nepočítáte to, že se svalil na zem a začal se smát ještě víc.
Odfrkla jsem si, vzala ty dva pomeranče, o které mě matka poprosila a odrázovala jsem si to k domu. Sotva jsem však zalezla za roh, položila jsem pomeranče na stoleček u našeho domu a rozběhla se.
"Hej! Počkej!"
Otočila jsem se a už se chtěla své matce vyplakat na rameni. Když jsem se však otočila, stál tam někdo úplně jiný.
"Co je?" štěkla jsem nepříjemně. Neměla jsem náladu na to ho vidět. Teď ani nikdy jindy. Chvíli jsme na sebe jen tak zírali a prohlíželi se. Měl pěknou tvář. Nebyla úplně ostře řezaná, nějaké rysy měl ještě dětské, ale na tvářích už mu začínaly růst vousy. Tmavé vlasy mu spadaly do kulatého čela a točily se v neposedné kučery. Tmavé obočí se klenulo nad stejně tmavýma očima orámovanýma na kluka poměrně hustým vějířem černých řas. Neměl oči posazené hluboko do tváře, jak to u některých mužů bývá, takže nevypadal přísně. Dívaly se na mě s jakousi jiskrou, rošťácky, nezbedně, čemuž dopomáhaly i nepatrné důlky v tvářích. Vypadal jako někdo, kdo se jen tak nenechá rozhodit, ten správný venkovský uličník, přesto z něj však nevyzařovala zlost a zloba, jako z některých, ta zoufalá zlost. Už teď jsem věděla, že je to v jádru hodný kluk, který nechce nikomu vědomě ubližovat.
Dokázala jsem si někoho takového představit po svém boku. A ta myšlenka mě vyděsila dost na to, abych se otočila, něco zabručela a rozhodla se zmizet. Nemusím tu stát a zírat na něj. Když nic nechce říct, proč teda za mnou běžel?
Zastavil mě. Nevím, co mě na tom, že mě chytil za ruku, polekalo víc - jestli ten dotyk samotný, nebo skutečnost, že mě za ní chytil sympatický sexy kluk, který jako by vypadl ze snu každé dívky. Ať tak či tak, ucukla jsem, ale zůstala stát.
Bože, kam jsem se to dostala?
"Jsi v pohodě?" zeptal se mě se starostlivou něhou a já cítila téměř hmatatelné tání svého vzteku. Což mě naštvalo ještě víc, samozřejmě.
"Hloupá otázka, nemyslíš?" Když jsi mě právě nechal utrpět sociální sebevraždu a smál ses u toho? Dodala jsem si v duchu.
"Promiň, měl jsem ti to říct," uznal. Zdá se mi to, nebo zase pookřávám? "Dřív, než… než jsi začala vyvádět."
Beru zpět. Zase. Přesto čím delší dobu jsem tu s ním stála, tím více jsem si přála ho poznat blíž. Víc. Hlouběji. Začínala jsem v něm možná vidět kluka, který by mohl být mým prvním. Který bych chtěla, aby jím byl. A dost možná i posledním, když všechno půjde, jak má.
Tak, to by stačilo.
"Vypadala jsi úplně jako pomeranč," řekl a v tu chvíli se začal smát tak hlasitě a mocně, že jsem málem nadskočila úlekem. To zmagořil, nebo co? Jak to myslel, pomeranč?
I když jsem však na něj chtěla být naštvaná, jeho smích byl nakažlivý a tak jsme se za chvíli oba smáli jako dva blázni a po čase jsme se smáli už jen z toho principu, že jsme se smáli a snad ani nevěděli čemu. Nebo si to zpětně nevybavuju.
"Jsem Kiba, mimochodem," uzavřel to, zatím co se snažil popadnout dech a utíral si z očí slzy. Připadalo mi to zajímavé. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by doslova brečel smíchy. Možná na těch knížkách něco přeci jen bude.
A to jsem si myslela, že to jsou jen žvásty.
"Hinata."
"Roztomilé jméno," řekl a pak dělal, že se zamyslel. Věděla jsem, že si všiml toho, jak mi tváře hoří, i toho, že to dělal naprosto schválně. "Zajímalo by mě, jak moc by bylo troufalé, kdybych takovou roztomilou holku pozval na zmrzlinu a věřil, že přijme."
"Velice," odvětím ve snaze o lhostejný tón.
"A jakou myslíš, že mám šanci na souhlas?"
Pokrčila jsem rameny. Hrozně moc jsem chtěla jít, ale bála jsem se, že se něco pokazí. Chvěla jsem se radostným vzrušením z neznámého a současně nervozitou. Co když to nemyslí upřímně? Co když si se mnou jenom hraje?
Ten štěněčí pohled, který na mě upíral, však vypadal až příliš upřímně. Buď byl tedy skvělý lhář anebo měl čisté úmysly. Tak co z toho si vyberu?
Podívala jsem se na okna našeho domu vyvedeného ve světle žluté s žlutooranžovým ohraničením a velkými francouzskými okny s bílými kvalitními záclonami. Ušla jsem pár kroků, pak se zastavila a otočila se.
"Myslím, že by si na zmrzlinu ta dívka mohla najít čas," pronesla jsem přes rameno a ušklíbla se. "Tak jdeš?"
Zářivý úsměv, který mi věnoval, mě naplnil takovým štěstím a radostí, že jsem věřila, že dokud ho budu mít na očích, každý můj den bude slunečný.

-No jo, mám dneska romantickou a lehce nostalgickou náladu, tak se nedivte :) Za komenty budu ráda, i když nevím, proč to pořád dokolečka píšu, když tu stejně skoro nikdo není :D Ale nevadí. Tuhle sérii bych chtěla věnovat jednomu člověku, na kterém mi záleží, protože se mu líbí a protože mě neustále nutí k tomu, jak to bude dál a jeho podpora pro mě hrozně moc znamená, takže chci, aby to věděl (ano, je to on :D). No, tak doufám, že sis tenhle flashbackový díl užil :) A i vy ostatní ^^-

Další díl
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sumiko Shiroo Sumiko Shiroo | 23. února 2015 v 15:04 | Reagovat

Jé :3 Jsem ráda za pokráčko :3 To bylo strašně sladké, jak se seznámily. :D Moc se těším na další :3 :)

2 Dobrý holub Dobrý holub | 25. února 2015 v 11:29 | Reagovat

Tak tohle byl řádně oslazený šálek čaje... nic však proti tomu, cukru je zoufalý nedostatek ... takže děkuju, hned je můj život o něco sladší. :P
Pěkně napsáno, jsem na stejné nostalgické vlně, takže mi to i sedlo. Pročetla jsem pár dílů zpět, abych se dostala do dění (přecejen je to už nějaký ten pátek), ale doba mého spamování už je jaksi pod haldou prachu ... tak tedy jedním jediným komentem ...  Je to hezké, oddechové čtení, jehož budu ráda čtenářem ... i nadále ...
A to jest od napraveného holuba asi vše,
velká omluva za zbytečnou protáhlost tohoto trapózního komentáře,
ale ...vždyť...už...mě...znáš?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)