Otázka důvěry [část V.]

8. února 2015 v 14:50 | Camelia

Narovnala si sukni a podívala se naposledy do skleněných dveří naleštěných tak, až vypadaly jako zrcadlo. Byla nervózní, i když nevěděla proč.
"Ona a být nervózní? Nah, nenechte se zmást!" To by jistě řekla Misaki, kdyby tu s ní byla. Musela by se smát, a pak by obě vešly do vnitř, jako by to nic nebylo. Jenže tentokrát byla sama.


Čeho se tak bojíš, co očekáváš?
A to právě bylo to, co nevěděla. Nechápala to. Mrtvá těla viděla snad už stokrát, tak proč tu byla ta úzkost, co jí svírala orgány a adrenalin jí rozpumpoval srdce, jako by jí šlo o život?
Podívala se na sebe. Na novou zástupkyni Sasukeho Uchihy. Ve svých očích viděla strach a nervozitu. Nemusela zdlouhavě přemýšlet, aby věděla, čeho se bojí.
Jako to mohla udělat? Jako mohla vejít tam do té tmavé temné místnosti? Jak si vůbec mohla myslet, že by na to měla?
Otočila se a její kroky plné pokoření se ozývaly ztichlou chodbou. Až když došla k ocelovým dveřím a chlad kliky jí pronikl přes závoj paniky až do mozku, uvědomila si to.
Ona nebyla nikdo, kdo by se měl bát mrtvých. Ona, Yori Wasamuto, byla ta, které by se měli bát. Ona není ta, co se třese při představě čelit překážkám. Spíš překážky by se měly obloukem vyhýbat jí.
Co si myslela, že se stane, když půjde za tím nafoukaným Uchihou a řekne mu, že to nezvládne? Že nemůže jít do márnice a vidět tělo oběti? Jeho ženy, proboha. Jak se má dívat na její nahé tělo a přitom k ní přistupovat s chladnou profesionalitou?
Udělal to schválně, uvědomila si. Udělal to naprosto schválně.
Dokázala si představit ten spokojený úsměv na jeho tváři. Že dokázal něco, co se ještě nikomu nepovedlo.
Dokázal donutit všeznale tvrdohlavou Yori Wasamuto se vzdát.
Jejím tělem se prohnal takový vztek, že by dokázal lámat stromy. Tentokrát se ani nepodívala do skleněných dveří. Nepokoušela vypadat co nejupraveněji, nenarovnávala si sukni a vypadnutý pramínek hnědých vlasů z pevně uvázaného drdolu nechala tak, jak byl. Prostě jen vstoupila, veškerou svojí pevnou vůlí ignorovala strach z něčeho nového. Temná clona vzteku jí to dost usnadňovala.
Doslova proletěla řadami těl zakrytých modrou plachtou a zastavila se až tam, kde svítilo jediné světlo v místnosti. Prudké bílé světlo. Olepilo by ji, kdyby před ním nestála mužská postava v plášti.
"Přišla jsem si pro zprávu o Sakuře Haruno," houkla.
Muž ji ignoroval.
"Hej!" Neotočil se ani o milimetr. "Hej vy, mluvím s vámi, tak se na mě alespoň dívejte…"
"S fúriemi se nebavím," odpověděl.
"Jsem zástupkyně Sasukeho Uchihy a mám moc…"
Vyrazilo jí dech, jak hbitě se otočil. Vůbec na to nevypadal. Přesto byl mrštnější, než se zdálo a se skalpelem v ruce vypadal tak nebezpečně, až cítila záchvěv strachu, který projel jejím tělem.
Z jeho tváře čišela zlost až jistá krutost, to všechno ale jako by zmizelo v tom okamžiku, kdy se na ní podíval a v jeho ledově modrých očích najednou zahlédla něco… něco jako nervozitu?
Jeho výraz se změnil. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale rozmyslel si to. Místo toho přerušil oční kontakt, vysmeknul se z její ruky na jeho rameni, o které ani nevěděla, že tam stále je, a odešel kamsi do zadní části místnosti. Dřív, než se dokázala rozhodnout, jestli by ho měla následovat, byl už zpátky a v rukách nesl bílé papírové desky. Ani jednou se na ni nepodíval, když jí je vrazil do rukou.
"Ještě to není hotové"Jeho hlas byl najednou tichý, ani stopy po předchozí vášni.
Pozorně se na něj zadívala. Všimla si jeho pískovcových vlasů, které mu spadaly podél obličeje, drobné jizvičky většinově skryté pod límečkem dokonale bílého pláště a poprvé od doby, co vstoupila do této místnosti, ji nezajímaly ani mrtvoly na stole, ani to, jak vypadá, nebo jak to dopadne, ale kdo to je.
"Přijďte zítra," odbyl ji stroze, vypnul světlo, a ztratil se opět někde v pozadí. Dříve, než dokázala z titěrné cedulky na jeho prsou zjistit, jak se jmenuje.
Ne, že by jí na tom záleželo, samozřejmě.
Jako omráčená tam chvíli stála a snažila se pochopit tu náhlou a absolutní změnu v chování. V hlavě měla zmatek. Chtěla, aby na ni vyletěl, aby se s ní pohádal, ale on místo toho působil spíš jako ustrašené dítě. Ztraceně. Co se mu jen stalo?
Zamyšleně si namotávala vlasy na prst a na ten vztek, který ji dohnal k tomu, aby jako uragán vstoupila do pitevny, si už ani nevzpomněla.
Zjistí to. Zjistí, kdo to je. A začne tím, že se ho hned zítra, až sem přijde, zeptá na jméno.

-Další díl :) Komentáře mě moc povzbudí :) I když tuhle povídku chci dopsat už jen kvůli sobě ^^-

Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)