Running through Paris IV.

6. prosince 2014 v 16:20 | Camelia

Bohajeho, jak velká je Paříž? Podle té tečky na mapách vypadala o dost menší než NYC nebo jiné podobné město. Jestli je jen Paříž takhle velká, tak jsem vážně šťastná, že nebydlíme někde v ještě větší metropoli. Už jsem šla skoro hodinu a začínaly mě v nepohodlných botách bolet nohy.
Bylo devět čtyřicet pět, když jsem konečně našla tu proklatou budovu a úspěšně překonala nástrahy velkoměsta. To jsem ale ještě nevěděla, že moje problémy tam zdaleka nekončí. Těsně před tím, než jsem konečně dostala k bráně, se zavřela.


"Jdete pozdě!" uslyšela jsem nalevo od sebe. V bílé budce seděl jakýsi pán ve středních letech s ustupující linií vlasů a nepřívětivým pohledem. "Jméno?"
"Cože?"
"No vaše jméno," odpověděl otráveně, jako by bylo normální, aby se mě naprosto cizí chlap ptal na jméno.
"K čemu to chcete?" zeptala jsem se a náhle se ve mně probudila dlouho spící opatrnost.
"Abych tě mohl nahlásit řediteli," odvětil, jako by to bylo normální. To na mé škole nebylo. Nic takového. Žádné tresty. Hned první den a za ředitelem? Děkuji, nechci. Jestli přijít do školy pozdě a být po škole, nebo si vytrpět přednášku o úspěšnosti rodu a naší rodiny nebude zas až takový rozdíl.
Stačil mi jediný pohled na toho napůl lysého mužíka a tu betonovou krabici přede mnou a bylo rozhodnuto.
Zamračila jsem se. "Tak to si nechte," odpověděla jsem mu stejně protivně a vydala se zpět. Jestli tohle měla být ta škola, která by měla být na stejné úrovni jako ta, do které chtěla ve svých snech chodit, pak nemám zájem.
Ulice byly přecpané (stále) místními, turisty, i lidmi, co tam snad ani neměli co dělat. V hlavě jsem měla trpké vzpomínky a krví mi proudil vztek. Ani jsem vlastně nevěděla, na koho se zlobím. Na Hanabi? Na matku? Na otce? Na sebe? Kdo ví. Jistá jsem si byla jen tím, že mám chuť okamžitě nasednout na letadlo a uletět.
Jak se asi mají tam u nás? Je to pořád stejně úžasné, chodit ze školy mezi pomerančovými háji, cítit mořskou vodu a vůni borovic ve vzduchu?
To asi teď už těžko zjistím.
Moje nohy mě zavedly až do podivné čtvrti, která připomínala newyorskou televizní Brodway. Vysoké několikaleté budovy, ještě neomítnuté, pouze cihlové, se tyčily mezi dráty elektrického napětí.
Zamrazilo mě.
To místo bylo podivně osamělé. Nikde nikdo; ani noha. Připadala jsem si skoro jako ve městě duchů. Byla to prostě přesně taková čtvrť, před kterou vás všichni varují.
Slyšel by mě někdo křičet? Proletělo mi hlavou, když jsem se vydala do jedné z budov.
Uvnitř byl velký prostor, s betonovou podlahou a velkými dírami na okna, kterými bylo vidět na v oparu vzdálené špičky pařížských mrakodrapů.
Zajímalo by mě, proč to nedostavili? A jak by to tu asi vypadalo?
S hlavou v oblacích jsem došla až k železnému schodišti. Nevyvolávalo ve mně zrovna spolehlivost a jistotu, ale řekla jsem si, že vypadá dost pevně, aby mě uneslo. Udělala jsem první krok a napadlo mě, že musím mít dost velké sebevražedné sklony. Kdo jiný by lezl po nezajištěných schodech v třípatrové budově?
Ale i kdyby mě neunesly, jestli zemřu pádem v budově, nebo doma rukou rodičů, to už zas tak velký rozdíl není, a s tou myšlenkou v hlavě jsem se drala k vrcholu. K mému překvapení (a trochu i zklamání), však schody vydržely a já se ocitla na rovné střeše. Za mými zády se nacházela změť cihlových opuštěných paneláků, nebo co to mělo původně být, a přede mnou se rozprostíraly další podobné domy, které se postupně snižovaly, až zmizely kdesi v dálce v oparu, z něhož jako prsty natahující se k nebi čněly mrakodrapy. Do těla se mi opíral lehký vítr. Pošmourné nebe se snad začínalo vyjasňovat.
Ten výhled mi málem vyrazil dech. Jen málem. Pořád si myslím, že je to ošklivé město.
Cosi za mnou prasklo a já jsem se napruženě otočila. Sledoval mě někdo až sem, aby mě znásilnil? Musím říct, že to bylo chytré. Odsud bych nedokázala utéct…
Pohled mi padl na mladého blonďatého muže, který se pomalým krokem blížil ke mně. Teď byla přesně ta chvíle, kdy bych měla něco udělat - třeba by pro začátek postačilo vzpomenout si, jak knock-outovat nepřítele. Jenže můj mozek prostě zamrzl a odmítal udělat něco jiného, než zírat na toho blonďáka, co došel až k okraji střechy, opřel se o cihlové zábrany po okraji.
On na mě ani nepromluví? Jak ze mě pomalu opadával strach, vracel se zpět vztek na všechny a všechno.
Pozorovala jsem ho, jak z kapsy vytáhl cigretu a zapalovač. Napadlo mě, jestli taky ví, jak je to škodlivé, ale pokud to věděl, nezdálo se, že by mu to vadilo, když si zapálenou cigaretu nesl k ústům.
Měl moc hezké rty. A úžasné štíhlé ruce s dlouhými prsty.
Až stopy cigaretového kouře mě probraly z mých myšlenek, za které jsem se vzápětí musela zastydět a zauvažovat, zda v těch ranních vločkách nebylo něco navíc.
Ucouvla jsem a ucítila, jak ztrácím rovnováhu. Vybrala jsem to, ale nedokázala jsem zadržet proud vybraných španělských nadávek.
"To nebylo zrovna vhodné pro dámu," uslyšela jsem a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ten hlas patří tomu blonďatému muži, jehož sytě modré oči se na mě v tu chvíli upřely.
Měla jsem pocit, jako by mi v tu chvíli zkratoval mozek.
"Jak to, že umíš španělsky?" probodla jsem ho nedůvěřivým pohledem. "A kdo vůbec seš? A proč jsi tu? Tys mě sledoval?" zeptala jsem se a jen silou vůle zadržela příval dalších otázek, které mi vyskočily na mysli.
Ušklíbl se a opět se podíval do kraje. Arogance v jeho tváři mě skoro rozpálila do běla. "Nejsi trochu drzá´na to, že jsi sama na opuštěné střeše s chlapem a máš na sobě jen svetr sukni, boty a spodní prádlo?"
"Ehm, já- já…" polkla jsem nasucho. Zvedl se mi tep. Nebylo to ani tak tím, co řekl, jako spíš, jak to řekl. A ten jeho zvláštně chraplavý hlas, hrozba v pozadí… Chtěla jsem se zastřelit, když jsem si uvědomila, že to ve mně vzbudilo touhu. Maličkou, ale byla tam. "Já-"
"Klid, jen klid," zasmál se a pobaveně mě pozoroval. "Nemám v plánu využít cokoliv, kromě téhle vyhlídky, klidu a cigarety."
"Hm," broukla jsem a pomyslně jsem se propleskla. Tohle jsem nebyla já. Co se mnou ten kluk udělal?
Nebo za to opravdu můžou ty vločky?
Prohrábla jsem si rukama vlasy a stoupla si k vyhlídce asi metr od něj. Bylo na něm něco, co mě pořád nutilo se na něj dívat. Ale co to bylo?
"Jsi ze Španělska?" zeptala jsem se po několika minutách ticha.
"Ne."
"Tak kde ses naučil španělsky?"
Koutkem oka na mě pohlédl. Svůj pohled jsem zabodla k obzoru. "Mám babičku v Barceloně, ale už dlouho jsem ji neviděl. Možná už ani nežije."
"Aha," přijala jsem jeho vysvětlení a čekala jsem, co řekne. Zcela očividně se však nedozvím nic, na co se přímo nezeptám. Dobře, má to mít.
"Mě se na nic nezeptáš?"
"Ne. Měl bych něco vědět? Třeba to, že ze mě nemůžeš spustit oči?" šibalsky se pousmál a v jeho tváři jsem zahlédla pobavení.
"Kreténe," odfrkla jsem si. Ego tohohle kluka zřejmě nemělo obdoby, ale i když jsem věděla, že bych teď měla odejít, abych mu ukázala, že mě nezajímá, zůstala jsem.
A on se rozesmál.
Cítila jsem, jak ve mně roste opět vztek. Byl tak neuvěřitelně arogantní!
Uraženě jsem se zadívala do dálek odhodlaná se na něj ani nepodívat. Selhala jsem tehdy, když si povzdechl, protočil oči v sloup a něco zamumlal.
Zamračila jsem se na něj.
"Dáš si?" nabídl mi krabičku.
"Ne, díky, nekouřím," odmítla jsem ho zdvořile, ačkoliv se mi zřejmě nepodařilo skrýt úplně celé zhnusení.
"No jo, další snob," podotkl. Věděla jsem, že schválně použil španělštinu, abych mu rozuměla. A vytočila se. Ale ještě mnohem víc než to mě štvalo, že se mu to dařilo.
"Já nejsem snob!"
"Když si to myslíš," popotáhla a opět mě začal ignorovat. Zatmívalo se mi před očima, ale nesnížím se natolik, abych mu jednu praštila.
"Vy Francouzi jste divný," zamumlala jsem si pro sebe. Uchechtl se. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale jako obvykle mi k tomu nic neřekl.
Vážně. Co s ním je?
Poodešla jsem na druhou stranu střechy a pozorovala domy. Nepoznávala jsem se. Nikdy jsem nebyla výbušná ani temperamentní, tak proč se ve mně bouří pocity? Kdo je to? Co je zač?
Vůbec jsem se nepoznávala. Tohle jsem nebyla já!
Chtěla jsem zoufale znát jeho jméno, ale nemohla jsme k tomu najít odvahu. Proč? Proč se před ním tak stydím?
Tak dost.
Otočila jsem se a otevřela ústa, že se ho zeptám na jméno, ale když jsem se rozhlédla, nikde jsem ho neviděla.
Hm, tak jestli si myslí, že ho budu hledat, tak to se plete.
Jenže uběhlo pár minut a stále nikde nikdo.
"Hej!" křikla jsem nejistě. "Vylez, na schovku jsme už velcí."
Ale bylo ticho.
"Kretén," zamumlala jsem si pro sebe, naprosto odhodlaná se na něj vykašlat, jenže když ani po dalších minitách nevylezl, začala jsem ho hledat. Prošla jsem každý kout, každý komín, všechno, za co by se dalo schovat, ale nikde nebyl a po schodech také odejít nemohla. U těch jsem stála já.
To se snad propadl?
Zmatená jako lesní včela jsem po marné půlhodině hledání, jsem se vydala domů a opravdu pochybovala o svém psychickém stavu.
Nemohl se přece vypařit, takže jediné logické vysvětlení je, že se mi to prostě jenom zdálo.
To už jsem na tom až tak špatně?

-Tak vám tu přinásím Mikulášský díl a kvůli tomu taky o něco delší ^^ No, tak konečně je tu Naruto :3 Taky se Vám po něm stýskalo? Už se nemůžu dočkat, až se konečně dostanu k hlavní zápletce MUHAHAHHAA! :D
A nezlobili jste včera? ;)-

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sumiko Shiroo Sumiko Shiroo | 6. prosince 2014 v 21:01 | Reagovat

Hodná? :D Nebuď vtipná Cami-chan. :D
Dílek? :3 Potěšila si mě :3 Naru-chan a arogantní povaha? :3 Dokážu si ho dokonce i takhle představit. :3 :D Spíš si říkám, co bude v té hlavní zápletce. :D U tebe totiž nikdy nevím. :D :D Ale moc se těším na další. :3

2 Nothing Nothing | 6. prosince 2014 v 22:28 | Reagovat

Argh pisu ten komentar po treti bo se mi to dvakrat smazalo a nebavi me to psat znovu, takze to skratim... Po dlouhe dobe konecne pokracovani, coz je uspech sam o sobe a sem zvedav co bude dal, kazdopadne nota kterou si prave nahodila se povedla...

PS: Vidim se v tom... Moc.;)

3 Haineko Haineko | 7. prosince 2014 v 12:44 | Reagovat

Paráda, těším se na hl. zápletku, ale fakt jsem nečekala, že narutovi přifaříš babičku z Barcelony :D

4 miamoravia miamoravia | 8. prosince 2014 v 17:01 | Reagovat

Se nezdáš Naruto ;)

5 eKitsune eKitsune | Web | 10. prosince 2014 v 18:24 | Reagovat

Zajímavé :D Ale nemůžu se zbavit dojmu, že jsou to Sasuke a Sakura. Jeva, vždyť ty povahy na ně úplně sedí sakra! :D
Díky za díl, těším se na další :)

6 paweru paweru | 20. prosince 2014 v 21:19 | Reagovat

Boží jako vždy...těším se na pořádnou akci a zápletku... jen se mi trochu nelíbí,že si udělala z Naruta kuřáka :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)