Fairy from the silver lake 4/?

20. prosince 2014 v 14:16 | Camelia

Noc utíkala rychleji, než bych si přál, i když jsem na stranu druhou chtěl, aby už byla za mnou. Bylo to divné, cítit někoho vedle sebe, slyšet jeho dech, šustění náhradního spacáku, který s sebou pro jistotu pokaždé na výlety berem, kdyby se náhodou něco stalo. Nejvíc mě však děsilo to, jak rychle jsem byl schopný si na to zvyknout.


Sotva svítalo, když ranní budíček v podání Kibovo vyzvánění, který včera zapomněl vyřadit z provozu, všechny probudil dostatečně na to, aby vylezli ze stanů a šli mu nadávat.
"Můžeš mi říct, co tě to napadlo?" ječela Temari.
"No promiň, zapomněl jsem na to!"
"To tě neomlouvá," odsekla.
"Jako by pro tebe někdy bylo něco dost dobrý, paní dokonalá," bránila svého kluka Hanabi.
"O čem to mluvíš?" probodla Hanabi chladným pohledem. Ah, jak to s ní mohl Shikamaru vydržet? To jsem opravdu nepochopil.
"Lidi," pokoušel jsem se promluvit, ale nikdo mě neposlouchal. Dobře, chtějí radikální řešení, mají ho mít.
Vzal jsem jeden z hrnců a praštil jím o kamen.
Všechny pohledy se ke mně stočily. Pohledy, které se brzy změnily v překvapený.
"Dobré ráno," uslyšel jsem za sebou. Otočil jsem se spolu s ostatními. Nikdy jsem si nemyslel, že by mě mohl opustit hlas, ale… zřejmě jsem se plet.
Ta tajuplná dívka, které jsem včera půjčil na sebe jedny ze svých tepláků a trička (obojí by jí bylo velké, i kdyby byla rapperka), teď stála přede mnou. Byla menší, než jsem si ze včerejška pamatoval. Mohla mít tak sto šedesát pět, šest centimetrů, ale v mých věcech vypadala sexy.
Začínal jsem z toho mít pocit, že by vypadala sexy ve všem, co by si oblíkla (nebo i neoblíkla, že?).
Polkl jsem. "Lidi, chci vám někoho představit."
"To je tvoje holka?" přerušila mě Ino a s pohledem plným závisti a úžasů zírala. Chtěl jsem ji napomenout, že je to neslušné, ale sotva jsem se rozhlíd po ostatních… No, možná z nich na tom ještě Ino byla nejlíp.
Majetnicky jsem si před ni stoupl.
"Ne, není. Včera večer jsem ji potkal u jezera, bylo už pozdě, tak jsem ji vzal k nám. Nevadí vám to?"
"Ne, ne, vůbec ne," ujišťovali mě všichni horlivě. Byl to jen můj pocit, nebo mi lhali?
"Tak jo. Takže Hinato, tohle je Sakura, Sasuke, Ino, Sai, Kiba, Hanabi, Temari, Shikamaru, Tenten a Neji. Lidi, tohle je Hyuuga Hinata."
"Hyuuga?" ozvala se Hanabi podezřívavě. "Já jsem taky Hyuuga. I Neji. To seš nějaká naše vzdálená příbuzná?"
"Nevím," pípla a zmateně se na Hanabi dívala. Bylo mi jí líto a cítil jsem povinnost se jí zastat.
"No tak, nechte ji chvilku vydejchnout a aklimatizovat se. Do té doby si jděte užívat volna před zkouškama. Od toho tu taky jsme, ne?"
Dostalo se mi souhlasného přikyvování a všichni se se svými drahými polovičkami začali (ačkoliv silně neochotně) plížit kamsi k vodě nebo do lesa. Nakonec jsme tedy s Hinatou zůstali sami a nenapadlo mě v tu chvíli nic lepšího, než se zeptat, jestli se nechce projít k jezeru.
"Proč ne, ráda," usmála se na mě. Nechápal jsem, jak je to možné, ale ten úsměv mě hřál na srdci tak, jako nic, co jsem do téhle doby poznal.
Vyrazili jsme si tedy spolu na druhou stranu jezera (správně jsem tušil, že na té blíže k táboru se budou odehrávat nemravné věci). V hlavě jsem měl prázdno.
Na co se jí asi tak mám ptát?
"Co si myslíš o Harry Potterovi?" Plácl jsem první blbost, co mě napadla.
"O čem?" zeptala se nechápavě.
Zadíval jsem se na ní. Holka a nezná Harryho Pottera? Tak dobře.. no.. Co jiného ještě holky čtou? "Tak Stmívání?" Nic. "Brada Pitta?"
Tak jo, teď jsme zoufalí dva.
"Ehm,"zamručel jsem. "Tohle je fakt na prd."
"Na co?" zeptala se znovu a mě začínalo docházet, že tu něco nehraje.
"Hinato, poslyš… Odkud ty vlastně jsi?"
"Nevím," pokrčila rameny.
"Dobře, dobře," pokoušel jsem se ji uklidnit, když jsem v jejích očích zahlédl opět tu známou paniku. Chytil jsem ji za ruku a stáhl k sobě na zem.
"Řekni mi teda, co víš," pobídl jsem ji a sledoval, jak se ladně posadila na zemi.
Chvíli bylo ticho, pak se její pohled zabodl do jezera.
"Já nevím… nevzpomínám si na nic, co bylo do doby, než jsem tě potkala, ale současně mám pocit, že sem nepatřím. Vzpomínám si na otce. Byl velmi přísný. Nechtěl, abych tančila na jezeře." Strnula. "Nechtěl, abych se… abych se…"
Přišlo to tak náhle. Najednou se začala třást a vykřikla. Sotva se mi podařilo ji chytit, aby nespadla. Bylo to divné. Její tělo jako by se začalo měnit, pod její kůží jako by byly nějaké svítivé destičky, které světélkovaly, měnily barvu, problesklovaly do světle modrých a růžovoučce zlatých odstínů. Její vlasy začínaly tmavnout a současně to vypadalo jako by vodili elektrický proud a modře zářily.
Byl jsem příliš vyděšený, než abych něco udělal, když otevřela oči a místo obvyklých lidských očí jsem spatřil oči bez zorničky.
"Nesmí se zamilovat. Nesmí se zamilovat," začala říkat, ale její samotový hlas sem nepoznával. Byl hluboký a vůbec se nehodil k její milé a něžné postavě.
Nechápal jsem, co se to děje. Nechápal jsem vůbec nic. Mozek jakoby mi zatuhnul. Cítil jsem zvláštní lehký pocit, jako bych měla každou chvíli omdlít. Třásl jsem se a v šoku sledoval, jak se kývá ze strany na stranu, malátně se zvedá a její pohled se ztrácí v jezeru.
Něco mumlala jazykem, jaký jsem v životě neslyšel, a záře z jejího těla se stupňovala, až mě téměř oslepovala.
Pak svět vybouchl a mně se zatmělo před očima.
Když jsem se probral, ležel jsem sám na břehu jezera, jehož něžné vlnky mi šplouchaly kolem nohou a chladivá voda, jako by mě hladila.
Potřásl jsem hlavou. Něco se stalo, ale co to bylo? Sakra, co?
Vzhlédl jsem. Na obloze se v dálkách rozzářil srpek Měsíce.
Dívka. Hinata. Byla... Ona…
Ona co?
Měl jsem to na jazyku, ale čím víc jsem to chtěl vyslovit, tím víc se mi ta vzpomínka vzdalovala.
Zmateně jsem vstal a podíval se na nepřirozeně klidnou hladinu jezera, od které se odrážel Měsíční svit. Uvědomil jsem si, že zadržuju dech a čekám… Čekám na co?
Zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou. Chováš se jako blázen!
Pomyslel jsem si a vydal jsem se směrem do tábora.
Vítr zašuměl rákosím a listy olší.
Ale já jsem se neotočil.

-Další díl :) A je mi líto, ale nečekejte ode mě ero. Tahle povídka taková nemá být :) Promiňte, jestli jsem Vás tím zklamala... No, vracím se v čase do své dětské naivity a snů o dokonalé pravé osudem spečetěné lásce. O harmonii. O magii existující kolem nás. A ano, o vílách :D Komenty mě ale stejně moc potěší :)-

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Haineko Haineko | 20. prosince 2014 v 15:13 | Reagovat

Boží, neva, že to nebude ero, na lháři ses myslím vyřádila dost xD Ale chudák Hin, nejspíš ten neznámí jazyk pro Naruta byla čeština :D

2 Sumiko Shiroo Sumiko Shiroo | 20. prosince 2014 v 17:05 | Reagovat

Zdálo se mi jako kdyby na ní na konci jakoby "zapomenul". :3 Ale no, dílek byl skvělý. :3  Nevadí, že není ero, myslím, že tady by se stejně nehodilo. :D Těším se na další. :3

3 Usui Takumi Usui Takumi | 20. prosince 2014 v 22:51 | Reagovat

Chudák Hinata- tan :( ale jinak ok ♥

4 akame akame | 21. prosince 2014 v 15:46 | Reagovat

Zaujímavé

5 eKitsune eKitsune | Web | 22. prosince 2014 v 14:55 | Reagovat

Ah jo, Cam-san. Velmi jsi mě zklamala. Tahle povídka že nebude ero? Teda, pfff, nevím, jestli si od tebe ještě něco přečtu...

Wuuuuut? Proč ses vůbec ptala? Takhle je to mnohem lepšíí!! :33

Waaaaa *-* Super, počej počkej, takže ona má normálně zorničky, jo? :D
Strašně se mi líbí, jak jsi popsala tu scénu u jezera. Dokonale jsem si to mohla představit, měla bych si od tebe vzít příklad, všechny popisy se vždycky snažím urychlit, nědy je přeskočím :D Woow
A je hezké, že jsi jim nechala stejné příjmení :D Žeby nějaká další zápletka? :3 Waaa, už se těším na další díl! ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)