Epitaf na zázrak - část osmá

21. listopadu 2014 v 22:58 | Camelia
Zadoufal jsem, že to stihnu, nebo že mi cestou aspoň někde ponechá střevíček, heh. Že bych začal věřit na pohádky? Mohl bych? Mohla by tohle být jedna hezká pohádka s happyendem "...a pokud nezemřeli, tak tam žijí dodnes"? Nebo něco na ten způsob? Šlo by to? Nevím, nevím vůbec nic. Kromě toho, že jí nenechám řídit auto nebo nedej bože jet hromadnou dopravou. To by jí snad nenapadlo. Nebo jo?
Otevřel jsem dveře. Pohled mi okamžitě padl na ní. Stála tam zaražená zrovna uprostřed kroku. Chodila. Nejspíš jak šelma v kleci. Stále byla zodpovědná. Schoval jsem lehké pousmání. Rozhodila rukama v rozsáhlém a poněkud varovném gestu. Byla hodně naštvaná a zoufalá. Jak jinak si vysvětlit to její hodně podrážděné a podbarvené "Co chceš?" Rád bych jí na to odpověděl, že jí, ale asi by z toho nebyla nadšená a mohla by mě kopnout i tam, kam to nechci.
"Svezu tě." Poznamenal jsem prostě a "ne" neberu jako odpověď. I kdybych jí do toho jejího blbýho hotelu musel cestou cestu nést.
"A to jako proč?!" Její hlas se opět zvedal do nebeských výšin. Co bys řekla? Mám o tebe strach, jednoduché.
"Pila jsi." Poukázal jsem na ten fakt, že devět z deseti policajtů by jí nedoporučovalo pít. Ne, jí by to doporučili všichni v domnění, že jí tak snáz sbalej.
Znovu rozhodila rukama. "A co jako?" Jako kdybych byl to poslední hovno na planetě. Nebo jím byla ona. Pořád se viděla tak dole? Snad ne!
"Poslouchej se na chvíli." Kam se poděla tvoje hrdost? Proč se tak schazuješ?
"Co je tobě do toho, jestli pojedu autem s jednim panákem v krvi nebo ne? A i kdyby pořád můžu jet autobusem nebo tramvají!" Sakra! Tak jí to napadlo. Nemohl jsem její oděv nepřejet pohledem. Ty božské šaty co jí tak těsně obepínaly a zvýrazňovaly její křivky... Ne, nemohla jet hromadnou. Vrhli by se na ní jako psi na maso. V žádném případě!
"Hromadnou dopravou tě nepustím!" Na to ani nemysli, holka, to tě tam opravdu radši donesu, než abych riskoval, že se na tebe někdo jen podívá!


Vysmála se mi. To byla trefa do černého. Neměl jsem právo si na ní nárokovat právo. Nebyla moje. Svojí příležitost jsem propásl. "Co je tobě do toho?!" Nechápala to snad?
"Všechno je mi do toho!" Neudržel jsem se. Všechno.
"Proč?!"Zařvala na mě jako několikahlavá saň, "tvoje svědomí může zůstat čisté, neboj, budu opatrná." Tak tohle si myslela? Že je to jenom kvůli mému svědomí? Ještě jak protočila oči k nebi. Stejně tak mě to vytočilo do nebeských výšin. Copak nic neví? Nic nechápe?
Nechtěl jsem se s ní hádat. Už ne. Měl jsem toho dost. Sklopil jsem pohled. "Prostě tě odvezu a přestaň si stěžovat." Buď to a nebo tě tam klidně i odnesu. Vyber si.
"Ne." Na důkaz svých slov si založila ruce pod svými dokonalými mazlítky, které měla na hrudi.
"Sakra ženská!" Nejenom že říká "ne" ale navíc mě ještě svádí? Přiskočil jsem k ní a díval jsem se jí do očí, ve kterých plálo zvrácené pobavení.
"Ne." Přenesla váhu z jedné božské nohy na druhou. Bylo to tak výmluvné gesto, které podtrhovalo to zvrácené pobavení, které z toho očividně měla. Zabodl jsem do ní pohled. To pobavení se z jejích očích nevypařilo. Byla si jistá svým vítězstvím, naivní to děvče! Nemohl jsem se jí do očí dívat dlouho. Nedokázal jsem to. Sklopil jsem pohled k jejím botám. Snad o ně cestou nepřijde. Nepochybně se jí to líbit nebude, ale co? Koho to zajímá? Přehodil jsem si jí přes rameno dřív, než se stihla nadechnout k nějaké jedovaté poznámce. Dřív než mi stihla utéct.
"Okamžitě mě pusť zpátky na zem!" Zabušila mi do zad a do ramene. Měla docela sílu. Hádám, že u koní maká pořád a při jakékoliv piplavé práci si stěžuje na to, že má radši svoje vidle.
"Ne." Napodobil jsem ten její předchozí výmluvný tón, kdy si byla jistá výhrou. Jaké to je?
"Gabrieli Dušínský, okamžitě mě polož na zem!" Vyhrožovala, soudě podle tónu. Děvče, křič si, hulákej si jak chceš, do toho hotelu tě dostanu sám, i kdybys nechtěla.
"Tvrdohlavá zrzka." Zamumlal jsem si pro sebe. Napůl otráveně a napůl potěšeně. Byla to moje tvrdohlavá zrzka, já si jí právě ukradl.
Začala sebou házet. Ve své sebedestruktivní snaze se jakkoliv dostat na zem a ideálně z mého dosahu, nebo mě alespoň zneschopnit dobře mířeným kopem do koulí. Neříkala jednou, že by mi to neudělala? Že by si pak neměla s čím hrát? Bylo naivní doufat, že by si na to ve svém vášnivém vzteku vzpomněla. Povzdychl jsem si. Odevzdaně. Nezměnila se. Nevzdá se. Bude to svízelné ale zajímavé. Ještě zajímavější by byl sex, ale neodvažoval jsem si ani doufat, že by mi dala. Maximálně tak svázala a pěkně dlouho mučila, načež by mě tam ještě nechala napospas uklízečkám, až by se sbalila a odešla. Jenže i to ponížení by mi za to stálo. To bylo jádro problému.
Znovu jsem měl chuť si povzdychnout, ale moje auto bylo už jen pár kroků. Sundal jsem si jí z ramene a postavil jsem jí na zem. Okamžitě jsem jí uvěznil mezi sebou a autem. Nepotřeboval jsem, aby mi utekla a aby mě zmlátila a zkopala. Děkuju, nechci. Heh.
Dívala se mi do tváře a já netušil, co si myslet. Vypadala jako když něco hledá, hodnotí. Ale co? Mě zná. Moc dobře jsem si pamatoval na její ruce bloudící po mé tváři. Bavilo jí to. Alespoň na to vždycky vypadala. Chápal jsem to. Vydržel bych se jí dotýkat do konce věků a asi by mě to nikdy neomrzelo, obzvlášt kdyby mi odpovídala. Ať už pohledy, slovy nebo pohyby. Ideálně vším. Nemohl bych se jí nabažit, nemohl bych přestat. Byla jako droga. Krásná a návyková.
"Budeš už hodná?" Zeptal jsem se zbytečně. Znal jsem jí. Ona hodná nikdy nebude, obzvlášt ne, když se jí něco nelíbí, ale tolik k její smůle. V odpověd nadzvedla obočí s tím, jestli se musím ptát. Nemohl jsem se neusmát.
"Jasně že nebudeš." Zvedl jsem ruku. Tolik jsem toužil se jí aspoň dotknout. Vzpomenout si jak je její kůže hebká. Vybavil jsem si to i se spoustou jinejch věcí, ale chtěl jsem to znova pocítit.
Rozklepala se. Postřehl jsem v jejích očích strach. Děvče, jak bych ti někdy mohl ublížit? Psychicky jsem tě nepochybně týral, ale ruku bych na tebe vztáhnout nemohl. Zadíval jsem se na ní. Přejel jsem jí rukou opatrně po tváři. Byla pořád stejně dokonale hebká, možná ještě lepší, po těch letech. Viděl jsem jak se celé její tělo napjalo. To jsem jí tolik děsil k smrti? Co se stalo, že se tak bála? V odpověď zavřela oči. Byl jsem za to na jednu stranu rád. Moje myšlenky se ubíraly špatným směrem a můj výraz by nemusel být to pravé ořechové.
Protože jestli se na ní někdo opovážil vztáhnout ruku tak za to zaplatí. Mnohonásobně. Jestli jí někdo zkřivil byť jen jeden jediný zrzavý vlas...
Pohled mi sklouzl k jejím rtům. Můj palec už pocítil jeho sametovou hebkost. Obkroužil jsem několikrát jejich tvar. Vyrýval jsem si ho do paměti. Nehodlal jsem zapomenout na jediný centimetr jejího těla. Pootevřel jsem jí rty. Chtěl jsem jí ochutnat. Zajímalo mě, jestli pořád chutná stejně sladce a pálivě zároveň. Jenže, nebyla moje. Neměl jsem nejmenší právo si jí přivlastnit a políbit. Nejspíš už na to měla někoho jiného. Kdo by taky nechtěl?
Otevřela oči, vypadala překvapeně. Nechal jsem to být a stáhnul jsem ruku z její tváře. Někdo jiný. Dvě slova co mě dokonale probudila.
"Dobře, pojedem."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sumiko Shiroo Sumiko Shiroo | 22. listopadu 2014 v 10:16 | Reagovat

Probudím se, podívám se na tvoje stranky a vulala, další díl Epitafu. :3
Jsem ráda, že je další dílek. Ach už jsem doufala, že se aspoň políbí a ono nic. :D Jinak dílek je skvělý a já se už moc těším na další. :3

2 Kuře Kuře | 24. listopadu 2014 v 20:09 | Reagovat

Tak jsem tuhle sérii přečetla jedním dechem! Hrozně mě to baví a nehorázně štve, že si oba dva myslí, že ten druhej někoho má xD Sakra, proberte se :D Je to moc pěkná série a moc se těším na další díl, co napíšeš :)

3 Cam Cam | E-mail | Web | 24. listopadu 2014 v 20:58 | Reagovat

[2]: Vyřídím to autorce :) Jistě ji to potěší ^^ Jen malá úprava: Tento příběh není můj :) Je to uvedené na jeho "hlavní" stránce, na kterou se dostaneš, pokud klikneš na obrázek v hned nahoře v textu :) Jen takový detail ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)