Epitaf na zázrak - část sedmá

13. října 2014 v 0:48 | Camelia
Musel si toho všimnout. Pohled mu zněžněl. Cítila jsem slabost v kolenou. Co neudělá trocha něhy? Heh, směšné. Přejel mi rukou opatrně po tváři. Celé moje tělo se napjalo. Znalo dotyky jeho dlaní, prstů a celého jeho těla. Chtěla jsem, aby nepřestal. Klidně bych vydržela si užívat jenom jeho dotyk na své tváři až do skonání světa. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem vidět to nic v jeho očích a co jsem pro něj znamenala. To totiž strašlivě bolelo. Milovat, ale nebýt milována. Jeho palec zabloudil k mému rtu. Rozklepala jsem se ještě víc. Obkresloval celý jejich tvar a nakonec mi je mírně pootevřel. Jako kdyby... lol, to je nesmysl. Otevřela jsem oči. Lekla jsem se toho, jak byla jeho tvář blízko. Rentgenoval mě nečitelným pohledem a jeho oči se nyní zdály tak tmavé. Jeho hřejivý dotyk opustil mojí tvář jak jeho ruka klesla.
"Dobře, pojedem." Promluvil poněkud zastřeným hlasem.


Sledoval jsem, jak se její rty zformovaly do úsměvu. Jiskřící zelené oči nad tím mě ujistily o tom, že myšlenky má podobného ražení jako já. Ochutnávka jejích sladkých rtů by mi nestačila. Nutně bych potřeboval víc a víc, každou část jejího těla, každý centimetr její kůže... Toužil jsem po ní, opět. Po všech těch letech jsem žádnou nechtěl víc než jí a právě teď. Ignoroval jsem prodlužující se ticho mezi námi třemi. Nervózně ošívající se Myra byla taky mimo moje myšlenky. Já si jí chtěl jenom přivlastnit tady přede všemi.
"Nejsem zase tolik známá a dobrá, abych mohla dělat pro firmu, nevím jestli by se mi to povedlo tak identické, aby se to dalo použít..." Přerušila to natahující se ticho nejspíš kvůli Myře, které chvíli předtím věnovala pohled. Detailistka. Strašná. V tomhle se holt nezměnila. Okrajově jsem zadoufal, že se nezměnila i ve spoustě jiných věcí.
"Nemyslím si. Navíc identické? Myslíš jednu mírně jinak natočenou čárku? Kdo by si toho všiml, detailistko?" Zeptal jsem se jí. Mírně povýšeně. Nemohl jsem si pomoct.
"Ty máš co říkat s detailama!" Zavrčela. Podrážděně a oprávněně.
Nemohl jsem se neusmát. Byla tak kouzelná. "No právě, ty bys to měla vidět nejlíp, jak moc velké dbaní o detaily kazí život." Ano, i já jsem byl detailista. Až moc velký, moc dobře jsem věděl, jak je to náročné, když všechno muselo bejt přesně do detailu...
"Asi stejně jako zrada, co?" Její hlas i pohled se ochladil o několik desítek stupňů. Mohl bych jí obvinit z toho, že mi to vyčítá, ale nemohl jsem. Vypadala... slabě, jak odvrátila ten svůj pohled a kousla se do rtu, do sametového rtu, který jsem chtěl hýčkat svými.
"Tak jsem to nemyslel..." Ztišil jsem hlas, došla mi slova. Nechtěl jsem jí ponížit, zesměšnit, nic z toho. Chtěl jsem si jí přivlastnit, přitisknout jí k sobě a nepustit jí. Nedovolit nikomu, aby na ní šahal jako ten kdosi cosi dnes.
"Nech to být." Poznamenala tiše a otočila se k odchodu. Poníženě, smutně. No to snad ne? Jak bych jí takhle mohl nechat jít? Když jsem jí znova viděl? Když mi její tělo slibovalo tolik? Jak se mohla nechat tak snadno zahnat do kouta? No to ne, děvče, ukaž mi, kde je ta dračice.
Popadl jsem jí za ruku. Takhle jsem jí nemohl nechat odejít. Ne se svěšenou hlavou, ne zraněnou a slabou. Ne. Vůbec jsem jí nemohl nechat odejít. Chtěl jsem jí.
"Co ještě chceš?!" Vyjekla hlasitě a podrážděně, jako kdyby jí vadilo, že jí nechci vidět poníženou.
"Proč se zase vztekáš?!" Vztekáš se málo, zkus to víc. Kde je moje dračice, co kouše a škrábe při špatnym pohledu?
"Problém?!" Její hlas se rozezněl místností. Krev se jí objevila ve tvářích. Radši bych jí viděl takhle rudou pod sebou a spíš spokojenou než naštvanou. Ale tohle je moje temperamentní holka!
"Jo!" Víc páry!
"Tak si ho vyřeš a mě nech být!" Nechat tě? Nikdy víc! Zbláznila ses?
Propichovala mě vražedným pohledem. Na naše diváky jsem dávno zapomněl. Byli mi kdesi hodně volní. Byla tu jen ona. Vzteklá a podrážděná jako kočka, které příliš dlouhou drbete na břiše. Z očí by jí sršely blesky, kdyby to šlo. Skočila by mi nejradši po krku. Viděl jsem to v jejím výrazu. Zlost jí ale nevydržela dlouho. Pohled jí padl na hřbet levé ruky. V očích jí problesknul smutek a bolest. Co se stalo? Kdyby se koukala skrz tu ruku, ne její oči byly pevně přichyceny na ní. Zavrtěla nesouhlasně hlavou nad svými myšlenkami a schovala svojí bolest a zabodla do mě už jenom chladný pohled. Ta změna byla děsivá. Ten chlad, ta lhostejnost, nezájem, prázdnota... Vidět to vyryté v jejích očích byl bolestný zážitek.
Pak přišla blíž. V očích pořád ten odtažitý chlad. Postavila se na špičky aby byla ještě výš. Dotyk její ruky na tváři byl studený. Což mě překvapilo. Vždycky byla to nejlepší topení. Božské topení. Příjemně hřála. Odkdy má studené ruce? Proč? Ačkoliv mě její samotný dotyk překvapil, podařilo se mi zachovat vážnou tvář a ani se nehnout. Nepřitáhnout si jí k sobě a nenárokovat si na ní svoje práva. Žádná jsem totiž neměl a to by mi dala krutě sežrat.
"Nech to být, Gabrieli, teď už s tím nic nenaděláš." O čem to mluvila? O našem vztahu? O čem? Nechápal jsem. Co tím chceš říct, děvče moje?
"Měj se a užij si zbytek večera a... života." V očích se jí znovu objevila bolest. Život bez tebe je velmi nudný a fádní, nevím, co si na něm užiju, ale děkuju za přání. Chtěl jsem jí to říct a pak jí k sobě přitáhnout, zlíbat ty její božské rty, polaskat linii jejího krku... Obejmout a nepustit, to především. Než jsem se nadál tak odešla. Opustila mě, Myru a celou místnost. Stihla pokývat hlavou na rozloučenou, kterou nesla hrdě vztyčenou. Ohnivé vlasy za ní vlály. Měla je už tak dlouhé... a byla pryč.
"Co to bylo?" Zeptala se Myra, "o čem jste to mluvili?"

Zíral jsem na dveře, kterými zmizela. Opustila mě. Tak tohle je ten odporný pocit? Ta tupá prázdnota usazující se mi v hrudi? Tak vypadá opuštění? Jak to muselo vypadat pro ní? Když den předtím jsme si ještě v poklidu vyznávali lásku? To muselo bejt něco.. neskutečného, nedovedl jsem si to představit. Kolika takovýmhle chvilkám už čelila? Kolik lidí jí opustilo? Zjevně dost a evidentně jí to vždycky dost asi sebralo. Nehledě na to ode mě.
Zvedl jsem pohled od podlahy opět ke dveřím. Ona se snažila. Nechtěla to vzdát. Vzdal jsem to předtím. Vzdám to i teď? Smířím se s tím, že tohle bylo pravděpodobně naposledy, co jsem jí měl možnost vidět? Ne, byla moje. Chtěl jsem, aby byla moje. Ale chtěla to ona sama? To byla teprve otázka. Nevšímal jsem si vedle žvanící Myry. Nebylo to důležité. Počkat... Ona si dala toho blbýho panáka! Normálně bych řekl, že se nic neděje, jí jeden blbej panák nic neudělá. Jenže vzhledem k jejímu štěstí jí někde čapnou. Ne, to jsem nechtěl. Nechtěl jsem jí nechat odejít. Ne, takhle. Tak jednoduché to mít holka nebude.
Vydal jsem se za ní.
-Hm hm, čím dál napínavější, že? :) Jo jo, mám tuhle povídku ráda :)-

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sumiko Shiroo Sumiko Shiroo | 13. října 2014 v 10:08 | Reagovat

Úžasné. Napínavé. :3 Taky mám ráda tuhle povídku. :3 Těším se na další. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)