Liar II. 21/?

13. září 2014 v 15:31 | Camelia

Seděla na schodech a pozorovala okolní ulice. Bylo pozdní poledne, v knihovně bylo už skoro půl měsíce zavřeno kvůli rekonstrukci, a tak neměla, co dělat. Touro začal pracovat s jistými "známými", jak je sám nazval. Brzy se jí doneslo, že to byli ti, se kterými se o ní vsadil. Pravda byla, že jí to ani nevadilo. Poznala, že jeho láska k ní není vázaná jen na nějakou hloupou sázku a uvědomovala si, jak silné city k němu cítí, i když uplynul teprve půl rok, co se potkali v uličkách knihovny, ale mrzelo ji, že už není přes den s ní. Chyběl jí.


Zaklonila hlavu a podívala se na jasnou oblohu. Byla dnes neuvěřitelně modrá, modřejší, než v Konoze. Zavřela oči a nastavila tvář paprskům Slunce, ale vytoužený klid ne a ne se dostavit.
Přestože si několikrát opakovala, že se nikdy předtím potkat nemohli, za ten měsíc, co spolu za společné peníze bydleli v novém a docela útulném bytě, si stále všímala nových a nových věcí, které měl s Narutem společné. Smích, způsob, jakým prováděl ty nejběžnější činnosti, jeho ruce, rty a oči. Kdyby jí někdo před měsícem řekl, že se Naruto kvůli ní obarvil a vydal se do Suny, nejspíš by ho považovala za blázna. Teď už si tím tak jistá nebyla.
Ale proč by Uzumaki Naruto ztrácel svůj drahocenný čas tím, že by se převlékal za řemeslníka? Nedávalo jí to smysl.
Na jednu stranu si přála, aby to byl on, ale na druhou si uvědomovala, jak hrozně naivní ta myšlenka je. V její mysli však stále bylo jednou zákoutí, které jí šeptalo, že je to možné a její srdce při každé vzpomínce na blonďatého Uzumakiho zaplesalo. Nesnášela se za tu slabost. I po téměř půl roce, možná víc, stále toužila po jeho blízkosti. Nedokázala si pomoci. Skoro všechno na Tourovi jí ho připomínalo.
To byla vážně tak slabá, že viděla Naruta v každém muži?
Hlavou jí jako už po několikráte probleskla Gaarova slova. Neviděla jinou možnost. Potřebovala ten dopis od Sakury. Potřebovala slyšet, že Narutovi nechybí, že si žije dál svým životem. Potřebovala zničit tu naivní naději ve svém srdci.
V duchu zaklela, když si uvědomila, že její myšlenky se už po páté během poslední tři čtvrtě hodiny dostaly k tomu dopisu. Nebylo však v jejích možnostech, aby tomu zabránila. Proč se tak zpozdil? Už tu měl dávno být! To čekání bylo téměř mučivé, ačkoliv by to nikdy nikomu nepřiznala.
Naruto a Touro jsou určitě dva odlišní muži. Určitě jsou, přesvědčovala se. Musel to být osud, že potkala někoho tak jemu podobného, někoho natolik podobnému Uzumaki Narutovi, že neprohraje, pokud ho s ním bude srovnávat, ba naopak, měl by slušnou šanci na výhru.
Ale jak mohli na světě existovat dva tak podobní muži?
Potřásla hlavou a promnula si rukama spánky. Už měla dost těch zmatených myšlenek. Pořád jí to nešlo do hlavy, až jí z toho rozbolela. Věděla, že by měla být šťastná, že našla jako je Touro, kdo jí očividně hluboce miluje, ale... nedokázala se ubránit pocitu, že něco je špatně; jinak, než by mělo být. Možná to byl jen její pocit, ale kdykoliv ji líbal, kdykoliv se zadívala do jeho očí, měla pocit, že to opravdu byl Naruto.
Povzdechla si. Potřebovala nějakou práci, musela něco dělat, protože jinak měla strach, že se zblázní.
Vstala, vešla do jejich nového bytu a rozhlédla se. Na večeři byl ještě čas, takže vařit nemělo smysl. Knihy, co si před dvěma týdny vypůjčila, už měla taky přečtené. Šla by třeba někam ven s přáteli, ale tady nikoho jiného, než Toura, Matsuri a Gaaru neznala. Touro měl práci, Matsuri ji neměla příliš v lásce a Gaara… tam asi opravdu nebylo moudré teď chodit.
Frustrovaně se posadila do křesla a málem rozsedla knihu, která byla šikovně schovaná pod nánosem prádla. Rázně, možná prudčeji, než bylo nutné, vstala, popadla knihu, položila ji na stůl a s prádlem vztekle mrštila o zem. Uvědomovala si, že se chová jako malé dítě, ale ta záležitost s Narutem byl jak zapeklitý oříšek. Nedokázala přijít, jak ho rozlousknout. A pak konečně našla něco, co by mohla dělat.
Vytáhla ze skříňky na nádobí a mycí prostředky a vrhla se do úklidu.
Nejprve začala s tím, že všechno prádlo povalující se po bytě, seskupila na jednu hromadu a roztřídila ho na to špinavé, které zítra odnese do prádelny, a na to, jaké se ještě dalo nosit. Zabralo ji to více času, než čekala, zvláště proto, že některé věci byly velice pečlivě schované. Musela se zasmát, když našla ponožky v mezeře mezi opěradlem křesla a polštářem, jejichž zápach už trochu připomínal starý tělocvik, který si pamatovala z ninja akademie.
Výborně, pochválila se sarkasticky, už asi půl hodiny jsi nemyslela na Naruta. Skvělé.
Ale rychle změnila směr svých myšlenkových pochodů k další části úklidu. Utřela prach ze všech knih, stolu, rámu postele i poliček. Poté zametla, což bylo dost pracné na to, aby její myšlenky zůstaly tam, kde měly. Když došla řada na umytí oken, venku už se smrákalo. Doufala, že to stihne dokončit, než Touro přijde domů. Tvář jí při té představě rozzářil zasněný úsměv. Chtěla vidět jeho výraz, až vstoupí do uklizeného bytu a ona tu na něj bude čekat. Naplnilo ji nezištné vzrušení a nadšení, pramenící z pomyšlení, že mu udělá radost.
S novou energií se pustila do umytí pouštního prachu z oken, což ji zabralo tak čtvrt hodiny. Musela zavrtět hlavou nad tím, jaký to byl rozdíl oproti Konoze. Tam, kdykoliv měla na starosti okna, dělala to klidně i hodiny, než všechny v jejich sídle vyčistila - i když, než že by to musela dělat, jenže to byla jediná možnost, jak si připadala před otcem alespoň trochu užitečná.
Znovu, poněkolikáté za posledních pár hodin poslala své vzpomínky k ledu a místo toho se soustředila na poslední věc, která ji ještě chyběla - musela ta okna ještě vyleštit.
Problém však byl ten, že ve skříňce s mycími prostředky leštidlo nenašla, nebylo dokonce ani pod postelí, kam dávali všechny věci, které okamžitě nepotřebovali a v nejbližší době ani potřebovat nebudou. Byla si však jistá, že ho někde viděla… Jen kde to bylo?
Prohledala všechna obvyklá místa, kam by takovou věc jako leštidlo na okna dala, když však ani na jednou z nich nenašla, co hledala, vykašlala se na snahu si vzpomenout a prostě jen hledala. Brzy zjistila, že v ložnici není, ani v obývacím pokoji, dokonce ani v kuchyni a nikde v žádné skříňce.
Cítila z nějakého důvodu zklamání a jen tak, aby se opravdu ujistila, že hledala úplně všude, si přitáhla židli a koukla se za horní lištu kuchyňské linky. Skříňky končily asi tak dvacet centimetrů pod stropem.
"Tady si!" řekla si s úsměvem a natáhla se pro oranžovou lahvičku s rozstřikovačem, která byla na lince spolu s baterkou, krabicí od bot plnou účtenek a pár dalšími věcmi. Už se chystala slézt i s leštidlem na zem, když najednou její pozornost upoutalo něco jiného.
Úplně v rohu napůl ve stínu byla schovaná krabička, která se zajímavě leskla. Nevěděla, proč ji tak zaujala, ale měla pocit, že ji už někde viděla, že je ta krabička důležitá.
Stoupla si na špičky, aby na ni dosáhla. Byla dost daleko, a ačkoliv patřila spíše k těm vyšším ženám, stále nebyla dost vysoká, aby na ni bez problémů dosáhla.
Za pár minut už ji bolely špičky nohou od toho natahování se, a tak prostě vzala nůž, který ležel na lince a krabičku si přitáhla k sobě spolu s pavučinou a prachem na víčku.
Nevěděla, co vlastně čekala, ale když se podívala na obal, byla ráda, že už slezla z té židle, na kterou se téměř hned šokovaně svezla.
V rukách držela barvu. Ale ne jen tak ledajakou barvu. Barvu na vlasy, kterou prodávali v drogerii jen kousek od místa, kde tehdy viděla toho muže, o němž si myslela, že je to Naruto, ale který jí současně tolik připomínal Toura. Barvu, která shodou okolností byla také barvou vlasů jejího současného přítele.
Zamrkala a uvědomila si, že už pár minut jen sedí s tubičkou v ruce a zírá na stěnu, jakoby na ní našla odpovědi. Nic nedávalo smysl. Děsil ji ten zmatek, jaký se jí právě vynořil v hlavě, ale ještě více ji děsil nějaký hlas v její mysli, který ji našeptával, že to všechno teprve začíná do sebe zapadat.
Ten hlásek, který se jí ptal, jak je možné, že je Touro tak podobný Narutovi. Proč jí lhal?
Děsivá jistota jí přeběhla po těle jako prudký mráz a zanechávala za sebou ticho a děs.
To přece nemůže být pravda!
Vyskočila, jako by ji píchla vosa. V hlavě ji stále dokolečka znělo jenom to, že to musí být náhoda. Že to přece není možné. Doslova proletěla celý dům… a když se pak konečně zastavila všechno, co zjistila, hrálo proti ní.
Ne jen, že Touro měl stejnou velikost oblečení, jako Naruto, to by se dalo ještě omluvit, ale když nad tím uvažovala… bylo tu toho víc. Způsob, jakým ji líbal, hladil, miloval. Ten pocit, když spolu poprvé byli jako muž a žena v té knihovně. Nemyslela při tom na Naruta (nebo spíš po tom), z toho důvodu, jakého se od té diskuze s Gaarou bála, ale z toho důvodu, že on tam skutečně byl. Proto měla celou tu dobu pocit, že stále ještě chodí s Narutem. Proto na něj nemohla přestat myslet.
Hledala cokoliv, co by jí řeklo, že to tak není, ale…
Málem se nad svou blbostí musela praštit do čela. Jenže dokonce ani to, že našla v umyvadle skoro blonďatý vlas, ještě nemuselo opravdu znamenat, že to je Naruto.
Trhla sebou, když uslyšela podivný zvuk. Znělo to jako něco velice povědomého. Něco, co už dlouho neslyšela, ale…
V tu chvíli, kdy jí to došlo, se vrhla k zavřenému oknu, otevřela ho, a nechala dravce vstoupit dovnitř. Věděla, co to má být - tu růžovou stužku, kterou byl kus srolovaného papíru připevněn k noze, znala.
Musela přemáhat strach i touhu, aby ptákovi neublížila. Bylo to těžké. Ruce se jí klepaly jako staré bábě. Srdce jí bušilo. Papír rozbalovala tak horlivě, že se málem pořezala o jeho hrany, ale na tom nezáleželo.
Posadila se na první volnou židli a pustila se do čtení v naději, že se dozví, že Naruto má zase nějakou holku, a vše je při starém.
Ale to, co v dopise našla, nebylo to, co chtěla najít.
Milá Hinato,

ležím v nemocnici s předporodními křečemi a všichni kolem mě chodí, jako po skořápkách. Mám chuť je za to pořádně zmlátit, ale neudělám to, protože vím, že by to mohlo ublížit Ikimu (to jsme vybrali jako jméno J). Promiň, jestli bude mít dopis velké zpoždění, ale jak jsem řekla, nemám to teď jednoduché. Doufám, že se máš dobře a pozdravuj Gaaru!

P.S.: Naruto odešel, nikdo neví kam. Dokonce ani jedna pochybná žena, u níž byl docela pravidelný zákazník, jak jsem se později dozvěděla, ho už nějaký ten měsíc neviděla. Tuším, že to bude už možná víc, než půl roku. Proč se ptáš? Viděla jsi ho snad? Jestli jo, vzkaž mu, že ho zabiju, jestli nestihne narození svého kmotřence. Díky, máš to u mě.
Tvá kamarádka a (zatím budoucí) matka Sakura
To… to… musí to být jen náhoda. Musí. Ale její mysl už pracovala napřed. V hlavě se jí stále dokolečka z nějakého důvodu honilo jeho jméno: Touro Namazuki.
"Touro Namazuki," zamumlala si pro sebe. Rounto Mauzuki… Nourto Umazuki…
Naruto Uzumaki!
Najednou do sebe všechno zapadalo a její mysl i tělo pohltil nečekaný klid. Už žádný zmatek, žádné rozpolcení. Přemýšlela nad tím, co cítí, ale zjistila, že necítí nic. Byla v šoku. Naprosto překvapeně zírala na prázdnou stěnu, pak na dopis v pravé a na barvu v levé. Řešení jejího zmatku bylo tak jednoduché, tak přímočaré, tak nadsadě, že nedokázala uvěřit, že jí trvalo tak dlouho, než na to přišla.
Věděla, že by měla něco cítit, ale nemohla se rozhodnout co. Ta láska, kterou k Tourovi, ne, Narutovi cítila, byla čistá, to věděla, jenže jak se má teď chovat, když ví, že jí lhal? Proč ji nenechal na pokoji, jak si přála? Proč k ní zase přišel? To ji chce opět jenom, aby si užil? Proč se pořád musí plést do jejího života?
Prásknutí dveří se rozlehlo tichým bytem jako hrom za bouřky.
"Jsem doma!"

-Tak. je to tu. Poslední sekundy do finiše, tak na jakého koně si vsadíte? :D
Přístí díl bude poslední, závěr téhle série. Doufám, že Vás moje rozhřešení nezklame!-

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Omnira-Zdeněk Omnira-Zdeněk | 13. září 2014 v 17:33 | Reagovat

Hezký, opravdu skvěle volíš slova, neopakuješ se, paráda. Len doufám, že se Hinata bude chovat rozumně

2 Pisces Pisces | 13. září 2014 v 17:44 | Reagovat

Zajímavý konec, akorát mi tam nesedí, že na začátku lháře jsi psala, že Hinata je nižšího vzrůstu a zde je najednou jedna z vyšších žen :D Ale není to tolik podstatné ;)

3 tyna tyna | 13. září 2014 v 20:31 | Reagovat

další hezky díl :D moc hezky píšeš, tvoje příběhy jsou moc poutavé :D

4 Emi Emi | 13. září 2014 v 21:35 | Reagovat

Wow... do tohoto dílu jsem se fakt zažrala a to se mi moc nestává. Jinak mě fakt zajímá jak se Hin zachová. :D

5 Sumiko Sumiko | 14. září 2014 v 0:02 | Reagovat

Vytknu ti tu jenom jednu menší chybu, které jsem si všimla hned na začátku. :D "Věděla, že by měla být šťastná, že našla jako je Touro, kdo jí očividně hluboce miluje, ale... " jen ti tam podle mě chybí slovo mezi "našla" a "jako", přidala bych tam "někoho". :)
Jinak jsem šťastná za pokračování, které je jako obvykle naprosto skvělé. :3 Podle mě, co se týče Hiny, tak bude chtít vysvětlení, ale doufám, že sním zůstane. :3 Moc se těším na další :3

6 miamoravia miamoravia | 14. září 2014 v 15:05 | Reagovat

Příští díl konec? Škoda :( Díl se moc povedl a jak napsal Omnira-Zdeněk, tak se mi líbí, že neopakuješ slova :D

7 Hinata Hinata | 14. září 2014 v 16:04 | Reagovat

Krása, už se nemůžu dočkat dalšího dílu, doufám, že dopadne dobře.

8 eKitsune eKitsune | 14. září 2014 v 19:45 | Reagovat

Chválím :)
Jsem zvědavá, jestli to skounčí happyendem, nebo tam bude nějaký nečekaný zvrat, jak jsme to měli v první sérii :D Mně je to asi edno, nebudu se zlobit za nic, teda teoreticky, kdybys to nedopsala, tak by sis připravovala vlastní smrt! :D Díky za díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)