Epitaf na zázrak - část čtvrtá

14. srpna 2014 v 0:16 | Camelia
Téměř bez dechu jsem sledoval jak se opět otočila k baru a objednala si panáka. To mě překvapilo. Evidentně jí moje přítomnost zaskočila víc, než dávala najevo. Co jsem si pamatoval, tak pila jenom když jí bylo dobře. Nikoliv na depku. Ale čertví co všechno zatím prožila, když se dostala až sem. Tohle bylo to poslední místo, kde jsem si myslel, že jí najdu. Východní smetánka a ona tu mezi nima proplouvala jako ryba ve vodě. Podle toho vtipného staříka tu nebyla poprvé a evidentně tu už nějaký dojem udělala. Nedokázal jsem říct jaký. Před pár lety bych měl pár nápadů, ale teď jak jsem jí tak pozoroval. Změnila se. Ztvrdla a zchladla. Což mě mrzelo. Dalo mi práci nechat roztát ten led, co si postavila okolo svého srdce. Teď jsou její bariéry nepochybně silnější a větší. Pociťoval jsem za to vinu. To já jí přeci opustil. To potom musela přestat věřit lidem úplně. Zlobil jsem se na ní, že tohle ze sebe udělala kvůli rozchodu s debilem jako jsem já. To bylo špatné. Na druhou stranu jsem byl naštvanej na sebe, že jsem to dopustil, že jsem jí opustil?... Vidět jí takhle... bylo zvláštní a... nerozuměl jsem svým pocitům.




Nechala bar barem a rozešla se pryč. Věnovala mi další tvrdý pohled, po kterém jsem se musel oklepat. Takže tohle teď z tebe je? Děvče, proč ses nechala tak zkazit a ovlivnit? Bývala divoká a vášnivá. Hravá svým zvláštním způsobem, ale nikdy ne tohle... Tahle tvrdost a chlad, to bylo něco, co jsem si nepředstavoval. Povzdychl jsem si. Co jsem si myslel? Že když jí zradí někdo, koho milovala, že bude stejná? Že to přejde bez následků? Bylo to naivní. Věděl jsem přeci, že zrad si za svůj krátkej život užila dost, ale sám jsem jí zasadil asi největší, i když jsem jí miloval, tak jsem jí opustil. Začal jsem pochybovat. Jak jsem jí to mohl udělat, když jsem jí miloval? Nebo měla pravdu a já k ní nic zvláštního necítil kromě toho, že jsem jí chtěl ojet? Ne, to byl nesmysl, byla moje všechno.


Sledoval jsem její pohyby. Hru jejích boků během chůze v lodičkách. Její tělo mě volalo. Moje tělo volalo po tom jejím. Po jejím teple, vůni, hebkosti pokožky... ale i po těch pohledech, které nedostanu, které jsem zabil evidentně. Sledoval jsem jí, jak upíjela to odporné víno a jak bavila hostitele nějakými vtipy. Zářila tady. Stejně studeně a stejně vypočítavě jako oni. Tohle z ní udělala moje zrada? To se mi nechtělo věřit. Přežila takovejch věcí, byla silná a to moje slabost jí takhle zkazila? Těžko uvěřitelné, že zrovna jí složilo něco takového jako je rozchod.


S hrůzou a vztekem jsem sledoval jak jí ten někdo položil hlavu na rameno. Mírně mě upokojilo to, že se napjala, když mu vrazila podpatek do nártu, tak už jsem musel zadržovat smích, přesto něco ve mně majetnicky řvalo, co jen si to dovolil. Ani jsem si nevšiml jak, že ke mně svými tanečními kroky přitančila Myra. V šedivých očích jí plálo nadšení a vzrušení. Připadala mi stále jako dítě. Tak naivní a nevinná, což bylo s podivem vzhledem k naší společnosti. Vtipné mi na tom přišlo to, že by tu byla jedna z nejvyšších a přesto byla ještě dítě. Ona byla o hodně menší než Myra, ale zažila toho tolik, že nevinná a naivní nikdy nebyla. Spíš zahořklá a zatrpklá. Kdybych byl poeta a pil víno tak bych jí k nějakému možná přirovnal, nebo rovnou obě, vtip je v tom, že bych si stejně vybral to trpké.


"Gabrieli!" Vypískla a objala mě, když se přiřítila jako jedno elegantní tornádo. Etika jí toho moc neříkala. Musel jsem se pousmát. Nešlo to jinak, uměla prozářit i tuhle sebranku.
"Myro, sluší ti to." Vysekl jsem jí poklonu. Světle fialové šaty jí ladily k šedým očím a sedly na její štíhlou postavu, jenže moje tělo prahlo po jiném těle a po jiném sluníčku, které teď ale spíš připomínalo takovej Neptun nebo Uran, soudě podle teploty na povrchu.
"Děkuju ti." Tváře jí mírně zrůžověly. Zrůžovět nestačí, chtělo to zrudnout tak, až by vynikly ty zelené oči a chtělo by to temně zrudnout námahou až bych si její tělo bral... Zaplašil jsem myšlenky na ní a věnoval jsem svojí pozornost dítěti přede mnou.

Zadívala se někam za mě a oči se jí rozzářily další vlnou radosti. Popadla mě za ruku a než jsem se na něco zmohl, tak mě vlekla za sebou.

"Pojď, někoho ti představím." Vysvětlila mi sladce zrovna ve chvíli ticha, musela to zaslechnout, protože se otočila. V očích jí problesklo zděšení a překvapení.


"Silvie! Jsem ráda, že tě zase vidím!" Pustila mě a skočila do náruče jí. Těžko říct jestli byla překvapená z toho, že jí objímala nebo z toho, že přitáhla mě. Možná z obojího. Ona i já víme, že dotyky lidí všeobecně moc nemusí. Vyjma mých, po těch prahla, kdysi...

"Myro." Hlas i pohled jí zjihnul. Proč? Nemohla si pomoct? Připomínala jí sebe samotnou kdysi?

"Chci ti někoho představit." Oznámila jí hrdě brunetka. Sledoval jsem svojí zrzku, která se snažila nedat na sobě nic znát, ale oči jí zrazovaly. Měla toho v nich příliš, nedokázal jsem to přesně určit.
"Silvie, tohle je Gabriel. Gabrieli-" Zarazil jsem jí a vzal jsem do dlaně tu malou ruku, kterou jsem znal moc dobře. Políbil jsem jí na hřbet ruky.
"Je mi potěšením." Zadíval jsem se jí do očí. Měla v nich stále zmatek. Překvapení, bolest, zlost, nemohl jsem si vybrat. Možná tam měla všechno a možná taky nic. Mírně naklonila hlavu ke straně jako kdyby se nemohla rozhodnout, jak zareagovat. Nakonec jí oči sklouzly k Myře, která na ní upírala zrak přímo s božskou úctou a prosbou.

"I mě, Gabrieli." Zadívala se na mě a kývla hlavou. Nikoliv přehnaně zdvořile, ani nenávistně. A to jméno? Poprvé za celou dobu, co se známe ho použila. Zvláštní...


"Tady Silvie je umělkyně! S fix... jak se tomu nadává?" Otočila se k ní pro nápovědu. Nadává? Zadíval jsem se na zdroj své touhy, tohle používala jenom ona.
"Fixírka."
"Ano, s fixírkou umí takové věci! Kdybys to jen viděl!" Rozplývala se, "a taky byla v Arábii a přátelí se s šejkem, který jí dal pár svých nejlepších koní" Pokračovala zbožně dál. Sledoval jsem její výraz. Dívala se na Myru s jistým pobaveným úsměvem, jako rodič sledující své dítě. Musela vycítit můj pohled, protože do mě zabodla takovej, kterej byl ostřejší než nabroušený nůž. V tu chvíli jsem měl chuť ustoupit alespoň o krok.

"... a až si konečně pořídím auto, tak doufám, že mi tam něco božského vytvoříš. Počítám s tebou." Zaslechl jsem sladkou brunetu, jak mluvila k Silvii.
Usmála se a položila si pravou ruku na klíční kost. "Bude mi ctí." Ten pohyb mě zaujal. Přitáhl pozornost nejenom k jejím vzdouvajícím se mazlítkám, kterým jsem nemohl odolat, ale k tomu kameni, se kterým bych si to nejraději vyměnil, měla na něm stříbrný prstýnek. Ona ho nezahodila...?

"Gabry, proč si od ní něco nenecháte udělat na firemní auta?" Vrátila mě zpátky do reality a dívala se na mě poněkud káravě. Jako když jsem ten největší debil na planetě, že jsem s ní ještě neuzavřel smlouvu. Pokud si dobře vzpomínám, tak společně s touhle náruživou zrzkou přede mnou, už jednu smlouvu máme a ta byla velmi zajímavá a jediná, jejíž podmínky jsem momentálně chtěl plnit.

- Taky jsem na tuhle povídku z Faithininy červené knihovny málem zapomněla! :D Nicméně, byla by to škoda, co myslíte?-

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sumiko Sumiko | 14. srpna 2014 v 11:57 | Reagovat

:3 Sugoi. :3 Nemůžu se dočkat dalšího dílu. :3 Dost mě ta povídka zaujala, budu ráda, když se v ní bude pokračovat. :3

2 Emi Emi | 16. srpna 2014 v 23:26 | Reagovat

WoW :D Úžasné :3

3 Wen Wen | 17. srpna 2014 v 23:31 | Reagovat

Konečně! už jsem ani nedoufala že bude pokračování. Úžasné!. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)