Liar II. 13/?

25. července 2014 v 21:57 | Camelia

Gaara seděl v předsíni a upíral na mě tvrdý pohled. Byl to on, kdo zavolal moje jméno. Kdo mě málem chytil při… polkla jsem při představě, co by se stalo, kdyby na mě nezavolal. Horká červeň se mi nahrnula až do tváří. Styděla jsem se, styděla jsem se především za to, že jsem celou tu dobu na něj ani nepomyslila. Že mě to vůbec netrápilo.


"Ahoj," pozdravila jsem ho slabě, ale nepomohlo to. V jeho výrazu bylo mnohem více bolesti, než bych očekávala.
"Kdo to byl?" zeptal se. Vyděsila mě mnohem méně ta otázka než hlas, jakým byla položena. Nedal se popsat jinak než zlomený.
Co se stalo s tím mužem, který tu ještě včera byl?
"Touro." Odpověděla jsem bez snahy o lež. Možná jsem doufala, že mi to trochu uleví, ale neulevilo. Opravdu jsem ho chtěla políbit.
Tu pravdu jsem cítila každou svou buňkou. Nemohla jsem si nalhávat, že ne. Nebylo by to vůči Gaarovi fér. A ještě teď, když jsem si na to vzpomněla, mě svěděly rty od touhy. Alkohol však z mé krve už stačil vyprchat dost na to, abych si pomalu začínala uvědomovat, co z toho plyne.
Zranila jsem ho.
Udělala jsem mu téměř totéž, co mě Naruto.
Chtěla jsem se omlouvat, říkat mu, jak mě to mrzí. Vážně jsem chtěla. Jenže ta slova nějak nechtěla vyjít z mých úst. Jako bych ztratila schopnost mluvit.
Díval se na mě s bolestí v očích a čekal na slova, která nepřijdou. Věděla jsem, že to udělám znovu. Nevím, co bylo mezi mnou, a tím mužem. Jaká kouzla nebo magie, či technika, ale pravda byla, že jsem hořela zvědavostí. Musela jsem ho poznat.
A uvědomila jsem si, že kdyby Gaara tentokrát nepřišel, opravdu bych ho políbila.
Možná bych si mohla říkat, že za to mohl jen alkohol, ale nebylo to tak. Cítila jsem to tak jasně a zřetelně - úplně jinak, než jak je cítit alkoholové poblouznění. Něco na tom bylo. A já byla odhodlána zjistit co.
"Promiň." Uslyšela jsem se říkat. Nemohla jsem mu slíbit, že žádné další nebude, protože jsem tušila, že bych mu opět musela lhát.
"Budu dneska spát na gauči." Řekl tiše a dřív, než jsem se stačila vzpamatovat a začít protestovat, byl pryč.
Noc byla dlouhá a neuvěřitelně nepříjemná. Hodiny jako by se snad schválně zpomalily a čas ubíhal jen velice neochotně. Temný pokoj mi najednou připadal příliš veliký a rohy příliš temné. Hrdlo mi stáhnul strach.
Jsi paranoidní.
Ale bylo jedno, jak moc nahlas jsem si to ve své hlavě říkala. Ten pocit byl tak silný, že jsem nedokázala spát. Musela jsem se něčím zaměstnat - a tak jsem vstala, oblékla se a s klíčem vyrazila na jediné místo, které mi během posledních dní bylo útočištěm.
Noc byla stále čím dál chladnější. Objala jsem se rukama, zatímco jsem rychlou chůzí přešla potemnělé uličky. Několikrát jsem zahlédla ve tmě zářit zelené kočičí oči. V knihovně však vládlo ticho. Naprosté ticho.
A co teď tady?
Vůbec jsem nepřemýšlela, co bych tu mohla dělat. Ještě navíc sama. Rozsvítila jsem si první řadu světel a ze stínů se v tu chvíli vynořily známé police plné známých knih - některé novější, jiné už s ohnutými rohy a zničenými deskami, některé ohmatané za léta půjčování.
A pak jsem uslyšela kroky.
"Touro?" to jméno ze mě vyletělo rychleji, než jsem si dokázala uvědomit, co se vlastně chystám říct. Když jsem se však otočila, opravdu tam stál. Chtěla jsem se mu hned vrhnout do náručí, ale ozvaly se ve mně instinkty. "Co tu děláš?" zeptala jsem se obezřetně.
"Nemohl jsem spát, tak jsem tě pozoroval, jak spíš, ale tys najednou vstala a někam šla. Musel jsem jít za tebou," řekl. Neměla jsem najednou žádné pohybnosti o tom, že mluví pravdu. Ani mi nevadilo, že mě vlastně tak trochu pronásledoval a v jeho případě mi to vlastně ani nepřipadalo divné nebo úchylné. Přišel ode mě na krok, pak zastavil. Ticho mezi námi bylo najednou plné očekávání. Dívala jsem se na něj - do těch tajemných, neznámých a současně známých očí, sledovala jeho ryšavé vlasy, rty, přes které procházel horký dech. Oba dva jsme začaly dýchat mělce. Srdce mi bušilo jako zvon, nohy se mi začaly třást a celé mé nitro se svíjelo jako klubko hadů. Přesto jsem však nechtěla nic jiného, než tohle. Pořád, každý den.
Naše rty se zdály být jako magnety. A tentokrát nebyl nikdo, kdo by mě oslovil.
Políbili jsme se. Jeho jemné rty mě okamžitě očarovaly. Necítila jsem žádnou provinilost, žádný strach. Kolem mě jako by explodoval svět.
Odtáhly jsme se a vzájemně se propalovaly pohledy. Jeho modré oči tak jasné, tak intenzivní. Jeden polibek přešel v druhý a ten v třetí.
Vůbec ho neznáš! Křičelo na mě jeho podvědomý, ale ta ruka, která mě hladila po tváři a zajížděla prsty do mých vlasů, byla uklidňující a známá.
Opřeli jsme se čely s vědomím, že jediným svědkem našeho úletu jsou stovky starých knih. Měla jsem najednou chuť se smát i brečet zároveň.
Všechny emoce se ve mně začaly vařit v nepřehlednou směs, ve které se nedal smutek oddělit od radosti, vztek od náklonnosti a nenávist od lásky. Cítila jsem se slabá, že jsem mu tak rychle podlehla a zanechala Gaaru - toho jediného, kdo se o mě vždycky opravdu staral, který mě podržel na nohách po rozchodu (i když jsme spolu vlastně nikdy nechodili) s Narutem. Ale zároveň jsem se cítila silnější, než kdy jindy. Jako bych mohla ohýbat stromy a měnit krajinu pouhým pohledem.
Stačil jediný pohled do jeho očí a v mém nitru zavládl ten pravý jedinečný klid.
Tohle bylo správné.
Políbil mě znovu. Poddala jsem se tomu dotyku, roztála v teple jeho pevného objetí. Myšlenky jakoby se snažily nade mnou dostat nadvládu, ale věděla jsem, že se snaží marně. Moje tělo hořelo. Hořelo plamenem, jaký mohl uhasit jen tenhle pohledný známý cizinec.
Nechtěla jsem přemýšlet, nechtěla jsem myslet na nic jiného, než na jeho silné tělo, které se tisklo k mému a obráceně. Cítila jsem pod rukama jeho pevnou hruď a přejížděla po ní celou svojí dlaní i prsty požitkářsky roztaženými, co to šlo, abych mohla pohladit, co největší část jeho těla.
Líbal úžasně. Jeho rty v naprosté harmonii s mými. Něžné a současně spalující. Přitáhla jsem si ho ještě blíž. Nevím, proč, ale bylo tu jakési nutkání, potřeba být mu co nejblíže to naše těla dovolovaly. Jazykem mi objel spodní ret a nutil mě vyloudit slabý přidušený sten, který hladově spolknul. Byla jsem v háji. Naprosto v jeho moci, vydána na milost a nemilost neznámému člověku. Ale v tu chvíli jsem se vůbec nestarala. Všechno, co jsem chtěla, bylo cítit na svém těle jeho ruce, jeho rty na svých, nebo kdekoliv na mém těle by se mu zachtělo, a dívat se do jeho čích každý den až do své smrti.
Sen, který jsem dřív měla s Narutem.
"Je něco špatně?" zeptal se a pohladil mě palcem po tváři. Vzhlédla jsem a uvědomila jsem si, že už před nějakou dobou mě přestal líbat a místo toho se na mě dívá. V jeho očích bylo něco jako… Láska?!
Potřásla jsem hlavou a opřela se o lavici pro čtenáře, kterou už nějakou dobu nikdo nevyužil. Pustil mě, ale neodtáhl se ani o centimetr. Zůstal přesně tam, kde byl před tím, a čekal.
"Víš, ještě před tím, než jsem měla Gaaru…" začala jsem, nejistá, jestli to chci vůbec někomu říct, a jestli vůbec to někdy někomu řeknu.
"Nemusíš to říkat," šeptl, najednou, jako by přesně věděl, co si myslím. A to možná byl ten zlomový bod, kdy jsem si uvědomila, že mu to chci říct.
"Byl tu jeden muž, tedy, byli tu dva, ale ten jeden není důležitý." Odmlčela jsem se a krátce se zasmála. V tu dobu byl důležitý, jenže v porovnání s Narutem…
"Dobře," pousmál se, ale v jeho těle jsem cítila napětí.
"Jmenoval se Uzumaki Naruto." Při vyslovení toho jména na mě překvapeně pohlédl. "Jo, já vím," zasmála jsem se, "přesně ten Uzumaki Naruto. Jednoho dne za mnou přišel, nebo spíš by se dalo říct, že jsme na sebe narazili na ulici. Jeho sensei, moc dobrý člověk, mimochodem, a kdybych ti řekla jeho jméno, taky bys ho znal, byl už pár měsíců po smrti a jeho dva kamarádi se vzali a on… Já nevím, co se stalo, ale stal se z něj prostě… děvkař. A lhář. Ale já ho milovala a byla jsem ochotná udělat cokoliv proto, abych s ním mohla být, jen když se bude trochu snažit, bude o mě bojovat. Stali se z nás přátelé s výhodami. A pak jednou jsem si uvědomila, že to není to, co od života chci, opustila jsem ho a odešla s Gaarou do Suny." Bylo fajn mít konečně komu ten příběh říct. Bylo fajn ho říct nahlas.
"Milovala jsi ho?" Ta otázka mě nepřekvapila.
"Ano," odpověděla jsem. "A myslím, že ho pořád tak trochu miluju."
Zasmála jsem se nad jeho překvapeným výrazem. "Já vím, nepoučitelná v tolika ohledech, ale víš co?"
Vzal mé ruce něžně do svých a lehce mi je začal hladit palci. Bylo to opravdu příjemné. "Když jsem tě poprvé viděla na ulici, nebo si alespoň teď zpětně myslím, žes to byl ty, chvíli jsem si myslela, že se pro mě vrátil. Že třeba si to rozmyslel. Že mi řekne, že mě miluje, ať s tím odejdu." Setřela jsem si slzu z tváře. "Jsem tak patetická!"
Naklonil se ke mně, opřel si o mě čelo a pohladil mě po tváři. Jeho ruka vysílala teplo, které bylo uklidňující.
Jak málo času mi stálo dostat se s tímhle mužem do tak intimního vztahu a ani mě to netrápí, to bylo opravdu překvapující.
"Proč jsi mě vlastně sledoval?" zeptala jsem se, jak se najednou ta otázka objevila v mé hlavě.
Zdálo se mi, že se na chvíli napjal, ale nevěnovala jsem tomu velkou pozornost.
"Um, víš, to je trochu…" řekl a na tvářích se mu objevil zajímavý nádech růžové. "Prostě… jsem tě musel sledovat. Jsi krásná, víš to?"
Cukla jsem s sebou.
"Co je?"
"Nic, jen… Naposledy jsem tohle slyšela od Naruta."
"Oh," vydechl překvapeně. "Promiň."
"Ne, to je dobrý," řekla jsem, a lehce jsem pohladila jeho ruku v odpověď. Oba jsme se usmáli a ticho mezi námi patřilo mezi ty vzácná příjemná ticha, jaké mnoho lidí nezažije.
"Asi bys měla jít, než tě Gaara bude hledat."
"Jo," souhlasila jsem a nadechla se jeho vůně. Proč jen mi byla tak povědomá?
"Uvidíme se zítra," řekl, lehce mě políbil na rty a díval se, jak odcházím.

-Nazasloužíte si to, ale nemohla jsem si pomoci. Za inpiraci poděkujte povídkám na Densi. Jen oni (a to, že ti dva jdou spolu děsně cute) A spisovatelé na ff.net mě donutili procvičit si psaní lovely scene.
Už dlouho tu nebyl sex, co myslíte? :D No, to si budete muste počkat, až přečtu pár dalších Densi M rated stories. A až VY budete dávat komenty. Hej, lidi, já chápu, jsou prázdniny, ale no tak, jeden krátky komentář? *psí oči* Prosím???-

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 PineApple PineApple | 25. července 2014 v 22:31 | Reagovat

úžasný díl, už sem si říkala sem si říkala jestli vůbec bude, ale čekání se jako vždy vyplatilo:3:D

2 Hinata Hinata | 26. července 2014 v 4:22 | Reagovat

SUPER!!!

3 Ratatouille Ratatouille | 26. července 2014 v 9:03 | Reagovat

Kawaii :3333

4 liar liar | 26. července 2014 v 10:21 | Reagovat

jo je to super díl...
ale myslím si že je nefér psát že je málo komentářu když si myslím že záleží hlavně na tom co je psáno...

5 Sumiko Sumiko | 26. července 2014 v 12:14 | Reagovat

Kawaii. :3 Zajímalo by mě jestli to Hin zjistí, nebo jí to "Touro" řekne sám. :3 Těším se na další :3

6 matsumoto matsumoto | 26. července 2014 v 14:53 | Reagovat

kawai, moc pěkný, povedený no vždyť to znáš :D

7 Satuka Satuka | 26. července 2014 v 14:53 | Reagovat

Jako vždy skvělé, jen je mi nějak líto Gaary, k Hinatě se mi nehodí, ale tohle mu nepřeju =) Těším se na pokračování, snad bude trochu dřív ;-) =D

8 Omnira-Zdeněk Omnira-Zdeněk | 26. července 2014 v 16:01 | Reagovat

Skvělý ako vždy... ale ta pauza strašná :/

9 tyna tyna | 26. července 2014 v 20:19 | Reagovat

moc krásný díleček!!!!

10 miamoravia miamoravia | 26. července 2014 v 21:03 | Reagovat

Moc krásný ;)

11 E.Haruko (Helenká:3) E.Haruko (Helenká:3) | 27. července 2014 v 2:57 | Reagovat

Jéé!!! Sakra, proč už jí to neřekl?-_-
Cam? Mě chceš velice hodně naštvat, že? No, daří se ti to.

12 Usui Takumi Usui Takumi | 27. července 2014 v 19:09 | Reagovat

Těším se na další cam ;)

13 eKitsune eKitsune | 28. července 2014 v 14:52 | Reagovat

Ale no tak, Camelia-san *-* Přijela jsem z tábora a je tu jen jeden díl? Honem to jdi napravit!
Naprosto nechápu, proč ji to Naru ještě pořád neřekl :D Jo a mám tu menší nejasnost...to ho Hin nepozná podle fousků (čar) na tvářích? :D Nebo si je třeba zamejkapoval? :D

14 Milka Milka | 28. července 2014 v 20:01 | Reagovat

Já se tak těším na další...........

15 Čtenář Čtenář | 19. srpna 2014 v 0:24 | Reagovat

Paráda :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)