Liar II. 11/?

8. července 2014 v 13:07 | Camelia

+15 (menší sexuální napětí)

Bože, stačilo tak málo, abych řekla ano. Stačilo tak maličko, aby nějaká moje děsivá část vyhrála. Problém byl, že mě více mrzelo, že jsem ho odmítla, než těšilo, že jsem byla dost silná a vydržela ty pocity, které mě ovládaly, když se na mě podíval. Ty oči jakoby mi viděly až do duše a četly ve mně jako v otevřené knize. Děsilo mě to i vzrušovalo zároveň a to byla jedna z věcí, které by se neměly dít.


Toužila jsem po něm.
Jak je to možné? Vždyť je to téměř úplně cizí muž!
Ale nemusel by být, pošeptalo mi moje svědomí. Potřásla jsem hlavou, abych tyhle myšlenky zahnala. Něco jsem si přeci slíbila. Jsem Garovo holka a to je všechno na čem záleží.
Otevřela jsem dveře od domů a vystoupala po dalších schodech dobytu. Zula jsem se, sundala ten nepohodlný oděv, který se tu nosí, a vydala se do kuchyně.Jenže nikde nikdo.
"Gaaro?" zvolala jsem opatrně, pak hlasitěji, zatím co jsem nalévala dva hrníčky čaje. Dnes to byly přesně tři měsíce od doby, co spolu chodíme. Chtěli jsme si udělat hezký večer, popovídat si, posedět u dobrého jídla a pak možná…
Moji pozornost upoutal lísteček na stole. Jsem si stoprocentně jistá, že ráno tam ještě nebyl. Sehla jsem se pro něj. Byl na něm napsaný nějaký vzkaz a na druhé straně moje jméno. Ta slova však bolela víc, než jsem čekala.

Hinato, omlouvám se, ale úplně jsem zapomněl, že mám dneska trénink s Matsuri. Jdi beze mě, přijdu později. Gaara

Odfrkla jsem si si, ale bylo to spíš něco mezi vzteklým syknutím, zoufalým zavytím a frustrovanýn povzdechem. Ale co jiného mi zbývá?
Zlehka jsem se nalíčila, oblékla si drahé zelené koktejlové šaty a vydala se do restaurace, kam jsme měli jít původně spolu.
Atmosféra v ní byla opravdu příjemná. Šero, na stolech svíčky, příjemná hudba v pozadí. Sloupy vyhlížející starým dojmem a stoly a nábytek z tmavého lakovaného dřeva.
Už se nedivím, že i přes ty ceny, mají pořád plno.
"Smím vám prosím vzít kabát, madam?" ozvalo se mi za zády. Nejprve jsem nadskočila, ale pak jsem jen přikývnutím svolila, aby mi ho číšník sundal z ramen.
"Máte někde reservaci?"
"Ano," odpověděla jsem mu. "Na Kazekageho-sama."
Prudce zamrkal, jako bych mu právě dala ránu mezi oči. Pak se zarazil. Usilovně přemýšlel, kam si mě zařadit; do jakého šuplíčku zákazníků bych měla patřit. Překvapivě mu to trvalo déle, než většině lidí.
"Oh, jistě," rozpomněl se, "pojďte za mnou prosím." Následovala jsem ho a svůj pobavený úsměv z jeho rozhození skrývala za oponou rozpuštěných vlasů. Gentlemansky mi odsunul židli a počkal, až se posadím. Nemohla jsem si v duchu odpustit kousavou poznámku, že by tady teď měl být Gaara, aby mi tu židli odsunul, ale brzy jsem si uvědomila, že mu něco vyčítat nemá cenu. Stejně by to nic nezměnilo.
"Smím vám nabídnout něco k pití?"
Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se usmát. "Ne, děkuji, zatím počkám."
Číšník mi lehce pokývnul a pak odešel, aby se věnoval dalším hostům.
Rozhlédla jsem se po útulné restauraci a musela jsem ocenit, s jakým vkusem byla zařízena. Po půl hodině jsem však již měla prohlížení detailního kování na svícnech, výšivkách na ubrusech i nábytku tak akorát dost a nezbylo mi, než se dívat po hostech.
Viděla jsem jich jen pár. Kvůli svíčkám, které celou místnost osvětlovaly, se rohy místnosti nořily do šera a z některých byly vidět jen siluety. Pozorovala jsem tedy lidi v okruhu mého dohledu a několik minut jsem se bavila nad jednou paní, která si asi neuvědomovala, že si máchá vlasy v omáčce. Musel ji na to upozornit její přítel, což by nebylo tak hrozné, kdyby kvůli tomu neudělala scénu a nemuseli ji vyprovodit ven.
Chodila sem prapodivná směska lidí. Byli tu páry, skupiny, i jednotlivci. Lidé bohatší i ti chudší, co musí spořit, aby si takový večer mohli dovolit. Po chvíli už však nebylo co pozorovat. Věděla jsem, jaké žena má jaké boty, šaty, šperky i účesy, kdo slaví, kdo je tu na romantické večeři, kdo si sem jen tak zašel, aby des večer nemusel být sám, tak jsem si objednala lahev saké. Číšník ho přinesl snad až příliš ochotně, ale dnes jsem tomu nevěnovala pozornost. Můj kluk mě nechal samotnou na rande, co horšího může být?
Uplynula hodina. Někteří hosté již dávno odešli a ti zbylí po mě házely kradmé pohledy, ale nestarala jsem se. Místo toho si nalila další sklenku saké, které mi propalovalo hrdlo a příjemně hřálo. Svíčka pomalu dohořívala. Poprvé jsem si za celu dobu tady připadala jako cizinec. Vetřelec. Nepřítel.
Přála jsem si, aby zhasla a nechala mě ve tmě, skrytou pod bodavými pohledy ostatních.
A pak jsem najednou ucítila tu známou vůni a naskočila mi husí kůže z jeho přítomnosti ještě dříve, než se objevil v mém zorném poli.
"Dobrý večer, to je ale náhoda!" Pozdravil mě ten cizinec z práce, jehož jméno jsem zapomněla díky saké stačila zapomenout. Přesto jsem se však necítila ohrožená, když mi potřásl rukou. Spíš naopak. Ten dotyk mě rozechvěl tak, jak by to rozhodně nemělo být. "Rád vás vidím!"
Přikývla jsem a uvažovala, jestli ten muž se vůbec umí mračit, nebo se pořád usmívá, jako sluníčko. Posadila jsem se zpátky a ani nepřemýšlela, co dělám, ale bylo fajn tu mít společnost. I když jsem věděla, že bych ho zase měla odmítnout, jako dneska při odchodu domů. Jenže... Nedělala jsem si iluze, že by Gaara ještě přišel a když jsem byla sama, napadaly mě nebezpečé myšlenky a vzpomínky mi rozvířily mysl.
"Saké?" nabídla jsem mu. Překvapeně zamrkal, ale pak se opět usmál. Mávla jsem na číšníka, který mi okamžitě přinesl druhou sklenku.
"Rád," ještě dodal, než jsem mu nalila. Ticho mezi námi však nebylo nepříjemné. Měla jsem pocit, jako že toho muže znám a uvědomila jsem si, že ten pocit mě doprovází od té doby, co jsem ho poprvé uviděla. Něco a něm bylo známého. Snad jeho chůze, možná tvar obličeje. Nevěděla jsem přesně co, ale ten pocit byl stejně nedobytný, jako moucha v horkém letním dnu.
"Kdo jste? Odkud vás znám?" vyslovila jsem nahlas ty myšlenky, které mě tížily a k nimž jsem neměla odvahu je vyslovit až do teď. Nakonec možná alkohol nebyl takové zlo. "A proč se na mě díváte, jako byste mě znal?"
Odpovědí mi byl jen tajuplný úsměv a tiché: "Mě ještě neznáte, nemůžete vědět kdo jsem a totéž platí pro vás, ale bude mi ctí, pokud jednou budeme moci říct, že se vzájemně známe."
Fascinoval mě jeho hlas.
"Připadáte mi takový známý. Jako bych vás už někdy potkala," nedala jsem se odbýt. Šarmantně se pousmál, ale už na to nic neřekl. Jen se natáhl pro sklenku, kterou jsem mu podávala a naše prsty se zlehka dotkly. Projelo mnou zachvění, jehož síla mě naprosto odzbrojila a teplo z toho letmého dotyku projelo mým tělem jako blesk.
Naprázdno jsem polkla. Tohle by se nemělo dít, to jsem věděla, ale nebyla jsem s to to zastavit. Nejistě jsem se na něj podívala a hádala, jestli si toho všiml. Jenže v ten moment, kdy jsem se ponořila do jeho očí, jsem nemohla myslet na nic jiného.
Temné. Bystré. Živé. Hříšné. Sexy. To byly všechny přívlastky, které mě v tu chvíli při napadly. Zachvěla jsem se.
"Nad čím jste přemýšlela?" položil mi otázku ze slušnosti, ale jeho oči neopouštěly ty mé. Nemohla jsem k němu být neupřímná. A háček byl v tom, že jsem si uvědomila, že ani nechci.
"Že máte sexy oči."
Všimla jsem si, jak se po mých slovech prudce nadechl a tlak na sklence zesílil. Na tváři se mu však rozlil jemný, mírně pobavený úsměv.
"Řekl bych vám totéž, ale nemyslím si, že by to bylo vhodné," přiznal se a oči se mu šibalsky rozzářily.
Hlasitě jsem se zasmála, až se po mě ostatní hosté otočili, ale najednou mi na tom už tolik nezáleželo.
"Klidně to řekněte. Nic už mě nemůže ponížit víc. Jsem Hyuuga Hinata, zlatokopka, co chodí s Kazekagem jen z vlastního užitku. Ráda vás poznávám."
Sarkasmus a možná i bolest byli v mém tónu slyšet víc, než bych si přála. Čekala jsem, co udělá. Zda se zvedne a odejde, rozesměje se, nebo bude hrát tuhle hru se mnou, ale on se na mě jen dál vážně díval. Jakoby mi viděl až do duše. Jako by mě znal.
Což, jak sám řekl, je nemožné.
Sledovala jsem, jak si nese sklenku k ústům a bylo na tom něco nečekaně vzrušujícího, co mě donutilo věnovat mu maximální pozornost. Nechápala jsem to o nic víc, než svojí reakci na jeho pozvání. Nechápala jsem na tomto muži zhola nic, ale chtěla jsem ho pochopit. Chtěla jsem se v něm vyznat.
Chtěla jsem, aby mě políbil.
"Asi jsem neměla tolik pít," přiznala jsem se smíchem. "Zítra budu nepoužitelná."
"Co na zítřku záleží," odvětil klidně a ten tón, nebo snad jeho upřený pohled ve mně zažehly plamen, který se rozhořel tak prudce, až jsem musela zalapat po dechu. Po těle se mi rozlévalo příjemné teplo, jako jsem zažila s mužem jen málo kdy. Jeho hlas mě rozechvíval a nechával mě roztouženou.
Proč moje tělo na něj reaguje takhle?
"Jsem Hinata," řekla jsem v náhlém popudu slyšet svoje jméno splývat z jeho rtů. "Není třeba si vykat. Jsme přece skoro kolegové."
"Dobrá, jak chceš." Odpověděl, ale zdálo se mi, že napětí v jeho ramenou mírně povolilo. Zavládlo další ticho. Překvapilo mě však, že ani tentokrát nebylo nepříjemné. Viděla jsem, že chce něco říct, že mi chce něco sdělit. Něco osobního, co ho užírá, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Musela jsem přemýšlet, co by to asi mohlo být.
Když znovu promluvil, v jeho hlase jsem slyšela skrytou bolest a smutek.
"Nebudu ti lhát, Hinato," zašeptal, "ale mrzí mě, že jsi právě zadaná."
Zasmála jsem se. Přesto jsem však měla podezření, že jsem úplně nedokázala skrýt rozpaky. "Proč?"
Pokrčil rameny. "Jsi krásná žena a je škoda, že nejsi šťastná."
Zamračila jsem se. "Co ty můžeš vědět o tom, jak se cítím?"
Pokýval hlavou a usmál se. Jako rodič, který uklidňuje neposlušné dítě.
"Nejsem slepý ani hloupý. Kdybys byla šťastná, nikdy bys mi nedovolila si sem sednout a dělat ti společnost."
Povzdechla jsem si a jen okamžik uvažovala, jestli mu to přiznat nebo ne. Ale ať už to bylo alkoholem, nebo pocity, které ve mně ten muž vyvolával, uvědomila jsem si, že se někomu chci svěřit. Ne, že to potřebuju.
"Neklape nám to," řekla jsem, překvapená, že jsem to skutečně udělala.
"A co přesně?" odpověděl otázkou. Zoufale jsem si odfrkla. "To je právě to, co nevím. Je ke mně milý, má mě rád. Ale chybí tomu ta... ta…"
"Jiskra?" doplnil mě.
"Ano," přikývla jsem. "Nejsem si jistá, jestli ho dost miluju. Jestli v něm stále nehledám někoho, kdo tam není."
Mlčel a střídavě se díval na mě a na saké ve sklence, s kterou pomalu točil. "Na to nevím, co říct."
"Ono na to vlastně ani není, co říct," povzdechla jsem si. "Jen jsem se potřebovala někomu svěřit." A krátce, snad trochu pesimisticky, jsem se zasmála. "Nic nejde, jak bych si představovala. Žena, o které jsem si myslela, že bychom si mohli rozumět, mě nesnáší. Můj vztah s Gaarou stojí a já pořád sním o…"
"O?" Povzbudil mě v pokračování. Na okamžik jsem toužila se mu svěřit, že každou noc myslím na Naruta. Že doufám, že se vrátí a požádá mě, abych se s ním vrátila do Konohy. Ale ještě to příliš bolelo, než abych o tom byla schopná mluvit.
"To je jedno. Zkrátka. Nevím, jestli jsem neudělala chybu."
"Já ji udělal," odpověděl a modré oči byly náhle plné smutku. "Nechal jsem odejít jedinou ženu, na které mi záleželo, a které teď patří jinému."
Nadechla jsem se a nedokázala potlačit myšlenku, jak bych si přála, abych tohle někdy z Narutových úst. Ale bylo mi jasné, že se toho nikdy nedočkám.
"A co budeš dělat?"
Pokrčil rameny. "Myslel jsem, že ji za každou cenu budu chtít dostat zpátky, ale teď si říkám, že jestli je s ním šťastnější, než se mnou..."
Proč se mi zdá, jako by ta slova byla adresována mě?
"Měla bych jít domů." Řeknu na to. Potřebuju se vymanit z jeho okouzlující přítomnosti.
"Doprovodím tě," pousmál se. "Jsme přeci skoro-kolegové."
Chtěla jsem ho odmítnout, ale když jsem se postavila a zjistila, že si v těch botách nejsem příliš jistá, souhlasila jsem.
A také ta představa, že s ním budu ještě o půl hodiny déle, byla až děsivě lákavá.

-Slíbený díl! Mělo to být jinak, ale neuložila jsem si to :( Takže nic. Další díl možá vyjde ještě dneska večer, nebo opět zítra. Uvidíme ;) Chytila jsem druhý dech. Snad tenhle díl nebyl příliš uspěchaný, ale už mě to kroužení kolem sebe, které zatím předváděli, unavuje. Takže jsem se rozhodla, že je čas, aby se trochu více sblížili :)-

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sumiko Sumiko | 8. července 2014 v 13:53 | Reagovat

Ani nevím co už psát. :D Je to úžasné, vážně. :3 Děkuji Cam. :3

2 Joina Joina | Web | 8. července 2014 v 14:33 | Reagovat

To vypadá hodně dobře:) Ty přímé řeči mě občas dostávají :)

3 NiNi NiNi | 8. července 2014 v 14:52 | Reagovat

OO jen tak dál už sem se na další díl těšila

4 eKitsune eKitsune | 8. července 2014 v 15:24 | Reagovat

Nevadí, že to mělo být jinak, steně jsme všichni nadšení \(^.^)/
Arigatou, Cam-san *-*

5 Amnezie Amnezie | 8. července 2014 v 18:11 | Reagovat

Ano! Jo! yes! Konečně! :D konečně varování XD sice jen 15+, ale i tak mě to dostávalo :D Kawai! :3

6 PineApple PineApple | 8. července 2014 v 19:22 | Reagovat

Konečně nové díly, strašně se těším na další:3 škoda, že se ti to neuložilo, ale trocha čekání určitě bude stát za to:):D

7 Satuka Satuka | 8. července 2014 v 23:06 | Reagovat

Úžasné! Je to čím dál víc napínavější =D Skvělé

8 narutokunhinatasan narutokunhinatasan | 11. července 2014 v 15:05 | Reagovat

Krásně napsaný :3

9 Omnira Omnira | 12. července 2014 v 11:41 | Reagovat

Krásně  napsaný, máš opravdu talent

10 Ratatouille Ratatouille | 16. července 2014 v 13:23 | Reagovat

Nerozmýšlaš o tom že budem spisovateľka? :D pretože podľa toho čo tu píšeš by si kľudne byť mohla :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)