Ztracený ideál

5. dubna 2014 v 11:28 | Camelia
Nevím proč, ani jak mě takhle povídka napadla. Prostě jsem dostala nápad. Není to z Naruta, ale doufám, že si jí přesto přečetete. Nic podobného jsem zatím asi nenapasala, proot by mě moc zajímaly naše názory. Děkuju za všechny komentáře a nebojte se, povídky budou :D
***
"Takže Jonáši…" protáhla a nastavila ruku. Na tváři jí hrál šibalský úsměv, v očích zářily jiskřičky.
"Ne, na to zapomeň," zasmál se a v přehnaně ochranitelském gestu přikryl mobil svou rukou. Jejich smích se vzájemně prolínal. Byli naprosto nesourodá skupinka. Ona třídní šprtka, on judista se sklonem k agresi ale přítel a ten druhý velmi dobrý přes počítače, téměř odporník v jejich třídě! Skoro byste řekli, že si nemohli najít společné téma. Omyl.


"Jasně, máš strach, co bychom tam našli, co?" popíchla ho a založila ruce. Krátce se zasmál.
"Ne…"
Luboš se zachechtal svým typickým smíchem. "Takže má jen strach, že tam najdem…" a rty naznačil slovo, které čekala. Přikývla. "Taky si to myslím."
"Ale no tak lidi, já nejsem takový prase."
"Vážně?" odpověděli jednohlasně. Zasmáli se a ona se ušklíbla. Jonáš si povzdechl. "Tak dobrá, ale je vám to stejně na nic, když vám nejde net."
Počkala, až jí mobil podal, pak se ďábelsky zakřenila. "Historie jde i bez netu, víš?"
Zatvářil se zděšeně a rychle hmátl po svém majetku, ale unikla.
"Tak se na to podívejme! Redtube, jo?" šeptla už tišeji. Přeci jenom byli ve třídě. Zakřenila se.
Sprostě zaklel a vytrhl jí mobil z ruky. Nebránila se, jen se smála. Poslední týden přinesl zajímavé objevy. Například zjistila, že její kamarádi mají i druhou stránku. Velmi zvrácenou. Jistě, i ona si občas přečetla nějaké to lechtivější brakové čtení, ale nikdy se neodvážila se na to dívat. Ve skutečnosti. Její srdce na to bylo přílišný romantik. Příliš naivní, než aby riskovala, že ztratí své iluze.
"Já vám svůj mobil určitě nedám," zabručel Luboš.
"Nemáš, co skrývat?" nadhodila a všichni se zasmáli.
"No, jo, obávám se, že by to dopadlo jako v Chebu." Pousmála se nad tou vzpomínkou. Byli na pokoji, vlastně na buňce se dvěma pokoji a jednou koupelnou. Byla tam ona, její bratr Tim, Luboš a pak dívka, kterou ve škole nikdy nepoznala, ale věděla, že je asi o dva roky starší a vyhrála ještě s jedním klukem, Pavlem, technickou olympiádu. První den byli všichni trochu nesví. Vůbec ne neznali. Ale pak přišla s nápadem zahrát si flašku na pravdu a náhle jakoby se bariéry mezi nimi ztenčily. Nezmizely, ale už nebyly tak neprůhledné, aby tomu druhému alespoň trochu nezačaly důvěřovat. Až na Pavla, který spal v jiném pokoji, se všichni sblížili.
Někteří dokonce více, než jen jako přátelé.
Asi tři týdny po návratu, po tom, co dohnala všechny testy, vracela se po osmé hodině z fitka, kam šly místo hodiny tělocviku. Ke svému překvapení zahlédla Milenu, kterou nešlo zaměnit vzhledem k jejím tmavě bordovým vlasům s blonďatým přelivem a vedle ní kluka, který se jí ze zadu zdál povědomý.
Otočila se na svou kamarádku. Nebyla to pravá kamarádka, pravý přítel, ale rozuměly si. V rámci možností. "Není to Luboš?"
Lucka vzhlédla od mobilu a vrhla na ni podivný pohled. Pak bez zájmu řekla: "Jo. Žárlíš snad?"
"Ne." Odpověděla, i když to úplně nebyla pravda. Skutečnost, že ji nikdo nepolíbil, ani o ni nebojoval, zraňovala její hrdost. Věděla však, že tohle chování je dětinské.
Ucítila bodlinku nejistoty, jestli před dvěma lety neměla jedinému klukovi na gymplu, který jí kdy vyznal lásku, místo utíkání a nesazení všudypřítomné veselé masky, dát šanci. Shodou okolností to byl ze všech lidí právě Luboš.
Vždycky si přála, aby se odmiloval, aby mohli být jen přátelé, ale zároveň ji to trochu bolelo, že už ani on o ni nestojí. Ale co mohla čekat? Dva roky mu dávala jasně najevo, že nemá naději. Kdyby jí nenechal plavat, byl by hloupý.
Nedala to však na sobě zdát a zasmála se.
Hned ten den se svěřila člověku, kterého vlastně nikdy neviděla a právě proto to bylo bezpečné. Pak to také řekla své druhé kamarádce. Anně, která ale na ni poslední dobou kašlala. Zraňovalo ji to. Připadala si jako ztracená ve světě neupřímnosti a nedůvěry.
Jediný, kdo se zdál, že by mu mohla věřit, byl právě Jonáš.
Ač měl sklon na všechny hned ječet a posílat je do nehezkých míst, byl jí snad ze všech ve třídě nejpodobnější. I přesto však nevěděla, proč mu nemůže úplně důvěřovat. Možná to bylo i proto, že jí odmítl říct jméno té třetí dívky ve třídě, která se mu líbila, možná to bylo proto, že nikdy spolu nevedli žádný opravdový rozhovor. Jejich konverzace se většinou točila kolem pošťuchování a povrchních věcech a od té doby, co zjistili, že je dohromady pojí pojem sex, ještě o tomhle.
Naneštěstí, poslední z témat brzy začal převládat.
Vzpomněla si, jak se jí svěřil s těma dvěma, které se mu líbily. Dana a Klára, dvě holky, jedna její sousedka v lavici. Obě naprosto mimo jeho ligu. Ovšem, když přišel na to, že jí vadí jeho úchylné narážky, z náhody se vyklubalo mučení.
Neustále, alespoň čtyřikrát za den jí řekl něco naprosto… nechutného.
Například jestli si nedá mlíčko (pochopitelně nemyslel kakao v jídelně), když měla Dana sukni, naklonil se k ní a řekl: "Vidíš, jak tam takhle stojí? Akorát nadzvednout, přidržet a pěkně zezadu… Mlask."
Protočila oči. On se zachechtal a hned jí jako vždy řekl, že to dělá jen proto, aby jí naštval. Odpověděla mu, že se mu to daří a on byl spokojený.
Když nad tím tak uvažovala, jediný den, kdy si spolu mohli popovídat, byl pátek.
Po škole, už nějaké ty čtyři roky, pravidelně od dvou do půl čtvrté chodila na keramický kroužek. Starší měli nahoře vlastní dílnu. Když měli štěstí, byli tam sami. V celém patře, protože učitelé IVT odcházeli kolem druhé nebo třetí hodiny. Navíc tam byly celkem dobře těsnící dveře a učitelka výtvarky nechávala pravidelně hrát "Rádio Rock", takže si mohl promluvit beze strachu, že by je odposlouchávali jejich spolužáci.
Bohužel, celé tohle povídání se nějak zvrhlo.
Jednou v pátek se podařilo, že skutečně byli sami, a samozřejmě přišlo na řadu téma, které nejspíš v duchu čekáte. Sex.
Nějakým zvláštním způsobem z ní vypadlo, že by jí čtyrka s ním a Danou a Klárou nevadila. Ovšem ona to nemyslela takhle. Byl to vtip. Sranda. Jenže bylo pozdě to vzít zpátky a on si to samozřejmě nechtěl nechat vysvětlit. A pak teprve začalo to správné peklo. Celý týden, každý den, jí několikrát řekl, při různých příležitostech, ať se těší na pátek.
"Už mám plán! Ale neboj, žes to ty, vynechám tě z první části. Striptýz." To byla věta, která jí spolu s "Náhodou, svázání do kozelce je děsně sexy. Můžeš pak pěkně hluboko. Jen dvacetkrát tam a zpátky, řádně promazat" ukotvila v paměti.
Když ale byl na řadě ten pátek, nemohl dorazit, proto slíbil, že "Se to přesouvá na další, neboj se, užiješ si to". Podívala se na něj pohledem, který říkal, že by ho nejradši shodila ze schodů. On se ale jen zachechtal. "Víš, že to dělám, protože tě to štve?"
Začínalo jí být divné, kolikrát to opakuje.
Nebyla dokonce ani jediná, kdo si všiml, jak moc blízko se k ní dostává. Spolužáci začínali mít narážky. Učitelé se zvláštně dívali. Ona to viděla, ale on si toho zřejmě nevšimla. Vždycky byl v tomhle ohledu trochu pozadu. Možná proto v primě tolik bojoval s ostatními ve třídě. On to vlastně nemyslel zle, jen volil špatná slova ve špatnou chvíli a jakýkoliv útok na svou osobu nedokázal ignorovat.
Během týdne se její osobní prostor scvrkl na nulu. Nechápala, co ho k tomu vedlo. Proč teď? Proč ji najednou pořád chtěl lochtat? Proč jí občas z boku objal? Proč ji chytil ruce kolem zápěstí a byl tak blízko, že kdyby chtěla, mohla by ho políbit?
Viděla, jak se na ně dívají. Nechtěla, aby si mysleli, že spolu něco mají. Neměla by, ale styděla se za tu představu. Nebyl hezký podle typického dívčího měřítka. Měl sice krásné oči, ale trápil ho silný exzém, který na jeho kůži nechával červené skvrny často rozedřené do krve a i přesto, že měl sílu a několikrát týdně chodil na tréninky, měl pár kilo navíc. Navíc byl téměř úplně blond.
Neměla ráda árijce. Ne tím romantickým způsobem. Prostě nebyli její typ. Nevěděla proč. Možná tím, že celá její rodina měla tmavé oči i vlasy? Kdo ví. Každopádně v ní neprobouzel romantické touhy. Nechtěla s ním trávit celý zbytek života. Nebyla do něj zamilovaná.
Snažila se přesvědčit, že to není nic špatného s ním být. Jsou a byli jen přátelé. Přesto nechtěla, aby chodil tak blízko. Ne, když je někdo mohl vidět.
Říkala mu to. Říkala mu, ať jde dál, ať se na ni tak nelepí, ale vždy se u toho usmívala. Trošku se jí to i líbilo, hodně hodně hluboko uvnitř ní. Nikdy k ní žádný kluk kromě jejího bratra nebyl tak blízko a nedíval se na ni takovým způsobem. Neprovokoval ji.
Napadlo ji, jak to vyřešit. Pořídit si kluka. Ale nechtěla nikoho využívat jen proto, aby si vyřešila vlastní problémy. Bylo to zbabělé a zákeřné. A ona moc dobře věděla, jak chutná zrada. Tak se prostě jen dál usmívala, snášela jeho narážky a občas mu je vrátila.
Nechtěla mu ublížit. Byl její kamarád, proboha!
V pátek byl celý den už od rána úplně na hlavu. Vstávala brzy, musela dopočítat fyzikální olympiádu, na kterou se vykašlala. Místo toho si uklízela stůl. Když přišla do školy, zjistila, že mají dvě hodiny zeměpisu a dějepisu. Obojí docela šlo, protože už byla zkoušená. Problém byl ZSV. Nelíbil se jí způsob, jakým zkoušela, ale ubojovala jedna s mínusem. Byla na to kvůli sobě pyšná. Téměř se neučila a jedna mínus se jí bude hodit k té dvojce, co dostala z testu. Ale známky nejsou všechno.
Už od rána byla nervózní. Nepodceňovala tenhle svůj instinkt. Vždycky, když měla takový pocit, něco se stalo. A dnešek neměl být výjimkou.
Učitelka, která je měla na francouzštinu, byla pryč, proto Jonáš nemusel mít ještě sedmou hodinu vyučování.
Kvůli frontě na obědy oba zapluly do třídy v budově B. Bylo to jediné místo, kde se dala chytnou wifi a ona zrovna měla rozečtený velmi zajímavý příběh, ale jako na potvoru, připojení stále dokola hlásalo, že je zakázané.
Moc dobře vnímala, jak se jeho rifle bokem dotýkaly s jejími. Cítila potřebu uhnout, ale kdykoliv to udělala, byť sebe nenápadněji, přisunul se k ní.
Potřebovala z toho uniknout.
Začala chodit mezi lavicemi. Nevnímala příliš, o čem se bavili. Nějaké písničky? Pak zase přišlo téma na ty tři, pak na porno, ani nevěděla. Mohla odpovídat a přitom myslet na jiné věci. V jejím nitru rostla nervozita. A pak si najednou uvědomila, že mluví o tom, jak moc hloupě se rozepínají knoflíčky.
Zasmál se. "Nech mě to zkusit."
Ztuhla. Přeslechla se? Věděla, že ne, ale snažila se přesvědčit, ať to tak nebere. Je to kluk, je mu šestnáct. Určitě to dělá zase jen proto, aby ji naštval.
Ale uvnitř ní hlodala otravná nejistota.
Přiblížil se k ní a zahnal ji do rohu. Vypískla. Srdce jí tlouklo jako myši, když se přiblížil. Cítila se strašně. Jako zvíře zahnané do kouta. V ochranitelském gestu dala ruce před sebe, ale stále se smála. Smála se, protože úsměv dokázal zamaskovat tolik věcí! Už dávno na to přišla. Už dávno objevila tajemství úsměvu. Cítila se bezpečněji, když k ní nikdo nemohl. Líbilo se jí být sama sebou pánem, ale zároveň toužila po pochopení. Toužila po člověku, který by poznal, že s něco děje a objal ji.
Jen s jediným člověkem se cítila takhle bezpečně. Jen jediného člověka za celý svůj život chtěla poznat.
Jistě, první byla Anna, fascinovala ji svým tajemným chováním. Velmi otevřeným, ale přitom cítila, že není úplně tou, kterou vidí. Bohužel, ona se před ní uzavírala. Bolelo ji to, že ji nedůvěřovala, ale naučila se s tím žít. S tím, že nikdy neobjeví její tajemství. S tím, že jejich přátelství i přes všechna hezká slůvka bude stále jen jednostranné.
S Jirkou to bylo jiné. Rozuměli si. Bylo to jako by našla přítele, kterého hledala. Pamatovala si, jak byla skeptická vůči tomu, přidat si ho na Skypu do kontaktů. Najednou se jí její strach zdál neopodstatněný. Chápal ji. Neznal ji, ale rozuměl jí víc, než kdokoliv, s kým se zatím potkala. Bylo to, jako by vážně byli na jedné vlně. Skoro ji to až děsilo. Ta náhoda. To, že za tohle zvláštní přátelství (cítila se dost nejistě, když to tak nazvala, ale tušila, že lepší termín nenajde) děkuje povídkám. Psaní jí úplně změnilo život.
Jen se stále nemohla rozhodnout, jestli se ručička vah stáčela k dobrému, nebo špatnému.
"Já umím rozepínat podprsenky." Řekl. Chvíli se cítila zmateně. Až pak jí došlo o čem mluví.
"Ale tahle není rozepínací. Je sportovní."
"Můžu se podívat?" zeptal se. Chytila mu jeho ruce a napůl se smíchem z pobavení, napůl se smíchem skrývající strach mu rázně řekla ne. "To bys nezvládl."
"Myslíš?" zašeptal. Než se nadála, jednou rukou chytil obě její malé ruce kolem zápěstí a druhou zamířil ke košili.
Vyděšeně s sebou cukla. "Přestaň!" zaječela. Pak si uvědomila, že to znělo zvláštně. "Prosím." Dodala.
Pustil ji.
Rychle sebrala mobil a vypadla ze třídy. Následoval ji a cestou jí několikrát lochtal. Snažila se ho odstrčit, několikrát, ale marně.
Myslel si, že ji zná.
Myslel si, že je to nějaká zvrácená hra.
Ona se jen snažila ignorovat hrůzu, která ji jímala. Byl to přece kamarád. Neublížil by jí.
Cítila se strašně, když si uvědomila, že o tom pochybuje.
Došli na oběd, kde se k nim přidal její bratr. Její srdce se uklidnilo. Nevěděla proč. Možná proto, že když byli s ním, nedovoloval si mluvit tak úchylně?
Možná.
Okamžitě po obědě a poté, co si přidali a museli uklízet stoly, protože služba už na ně odmítla čekat, šli přímo na keramiku.
Chtěla se ho zeptat na spoustu věcí. Trochu jí bavili jejich debaty o sexu. Věděla, že se jí to bude hodit do povídky. Potřebovala vědět, jak kluci myslí. Mimo to ji to ale také trochu zajímalo.
Naneštěstí její bratr nešel na ping pong. Chtěl si číst novou knížku. Na jednou stranu se jí ulevilo, ale na druhou si s Jonášem chtěla promluvit. Proto jakmile odešli holky, sestřenice a holka, která jí opět vystrnadila z jejího místa po Nataliiině boku jako "nejlepší kamarádka", oba přemluvili Tima, aby si šel číst ven na chodbu.
Sotva se zavřely dveře, začal naléhat: "Tak na co ses mě chtěla zeptat?"
A najednou si uvědomila, že nemá tušení.
Zasmála se a s šibalským úsměvem ignorujíc varovnou kontrolku blikající v jejím podvědomý jako šílený maják, křičící na ni, že jde moc blízko, přišla ke stolu, u kterého seděl, rozmíchala barvu a malým štětečkem jí nanášela ve tvaru květů a bílou krabičku. Věděla, že tmavě červená se tam bude hezky vyjímat. A dávalo jí to záminku, jak se uklidnit, nedívat se na něj a nemyslet na to, jak je blízko.
"No ták, na co ses mě chtěla zeptat?" nevzdával to. Přemýšlela a po chvíli přišla na otázku, na kterou jí zajímala odpověď. Poprosila ho, ať dá písničku hlasitěji a její nový objev, Hollywood hills forever, se rozezněl malým prostorem.
"Chtěla jsem vědět, jakou podprdu máš na holkách nejradši. Jako... jaká se ti nejvíc líbí?"
Zasmál se, ale byl to nervózní smích. "Vážně to chceš vědět?" zeptal se.
Vrhla po něm pohledem. "Kdybych nechtěla, tak se tě neptám."
"Dobře, no…" protáhl, pak zapnul písničku, která mezitím už dohrála. Užívala si pohled na to, jak ho odpověď na tuhle otázku trápí. Pěkně rozpačitě se tvářil, to by dokázala přečíst, i kdyby byla úplný antisociál.
"Víš, to je jako jak… na jaký. Když maj malý a maj sportovní, je to blbý, páč jim to ty kozy ještě víc přitiskne. Holky s malýma prsama prostě nemůžou nosit sportovní. Klára jo, ta má hezkou siluetu postavy, Dana je taky nemá nic moc, ale zase nosí velký výstřihy. To takový trojky, to je pak hezký, víš jak to myslím?"
"Mno, ale já spíš myslela jako krajkový a tak…"
Poslouchala jeho odpověď napůl ztracená ve vlastních myšlenkách. Pak najednou jí zval z ruky štětec. Ucítila se náhle naprosto bezbranná. Nech toho, napomenula se. Moc to nepomohlo.
Otočil její židli, na které seděla, přímo čelem k sobě a vztáhl k ní ruce. Obranný reflex zafungoval okamžitě. "Jonáši... Jonáši, ne... Jonáši, nech toho," mumlala do nervózního smíchu, jak se snažil dosáhnout na její košili. "No tak, neboj se, já ti nic neudělám," usmál se. Věděla, že by měla, ale nevěřila mu. Přesto dala ruce níž.
"Musím vědět, jakou máš ty podrprdu, abych ti mohl říct, jestli se mi líbí, ne?" Nehádala se a nechala ho, aby rozepnul dva knoflíčky. Nijak jí to nezrušovalo, jen se bála. Hrozně se bála, byť možná neměla proč. Něco jí ale říkalo, že tohle se nemá dít.
Sledovala, jak rozepíná první, druhý, třetí, ale jakmile šel níž, pleskla ho po ruce a znovu si košili chtěla zapnout.
Chytil jí je.
"Proč nechceš, abych se podíval? Nemáš se za co stydět," šeptl.
"Prostě nechci, chápeš to?" odpověděla a otočila se zpět k práci ve snaze nedovolit mu, aby viděl její sportovní podprsenku. I když neměla, co dělat, protože její štětec byl mimo její dosah, našla si nový, aby měla důvod se na něj nedívat.
Otočil ji zpět a sevřel její lýtka mezi svými.
"Víš, proč to dělám?"
"Jo," zamumlala.
"Abys nemohla utéct," zakřenil se, ale pak zvážněl. "Vypni je."
"Cože?"
"Vypni je." Zopakoval. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, že to myslí vážně.
"Ne."
"No tak." Vzdala to. Navíc si potřebovala protáhnout záda. Na chvilku se před ním vyprsila, jen na chvíli, samozřejmě. Nechtěla se prsit před svým kamarádem. Hlavně když k němu neměla žádné romantické city.
"Víš co, tohle je na holkách to hezký. Ta silueta. Ty jsi moc hezká holka, tak proč nechceš, aby to ostatní viděli?"
Vyklouzla z jeho sevření.
"Prostě nechci. Nemám ráda svoje prsa. Jsou moc velký," postěžovala si. Nebyla to tak úplně pravda. Céčka se jí zdály akorát, ale doufala, že ho tím odradí. Mýlila se. Znovu jí otočil k sobě.
"Vypni je." Zachrčela a protočila oči. Jako by věděl, že ho odmítne, dodal: "Kvůli mně."
"Přesně kvůli tomu ne."
"No tak."
"Bóže," protáhla a udělala to.
Chvíli na ni a její zapnutou košili zíral. A pak se zeptal: "Můžu si šáhnout?"
"NE!" zaječela a prudce se otočila k němu bokem.
"No tak, nemáš se za co stydět," zopakoval znova a blížil se k ní. Pustila štětec a zakryla si rozepínání košile překříženýma rukama.
"Neboj se, nic ti neudělám." Povolila. Byl to přeci Jonáš. Sledovala jeho oči a ani nijak nevnímala, že se jí dotkl, pevně je chytil a pustil. Když ovšem chtěl začít dráždit její bradavky, rázně ho zastavila.
"Přestaň," poručila mu. Vypadal, jako by se lekl a poslechl. Okamžitě si zase výstřih zapnula, ale nenechal ji utéct úplně.
"Když né nahoře, můžu tam dole?"
Chvíli jí nad jeho otázkami zůstával rozum stát. Ztratila slova a chopila se štětce, aby ho mohla ignorovat. Ucítila jeho ruku, jak postupuje po vnější straně jejích stehen od kolen až k bokům a znovu jí hladí, až se začal blížit k jejímu klínu.
Vyskočila a málem se přitom zarazila o nohu židle.
"Řekla jsem ti přece jasně, že ne!" zasyčela a v jejím hlase se míchala hrůza s děsem. Byla ale mistryní přetvářky. Taky skoro sedm let navštěvovala dramatický kroužek! Nepoznal to na ní.
"Ale no tak, vždyť si to stejně děláš i sama."
"Jo," souhlasila a vzápětí litovala, že mu řekla, že se občas uspokojuje. "Ale tohle je příliš intimní místo i na kamaráda. Promiň, ale tohle ne."
"Proč ne? Nech mě to zkusit."
"Ne!" Okamžitě se odtáhla.
"Dobře." Podíval se na hodiny na mobilu. "Už budu muset jít, čeká na mě mamka. Tak můžu se ještě jednou na rozloučenou sáhnout?" Nelíbilo se jí to, ale dovolila mu to. Dokonce mu dovolila, i aby si jí vyfotil. Jenom prsa, nic víc. Nikdo nepozná, že to je ona.
Doprovodila ho do vestibulu, kde se s ním rozloučila.
Když se za ním zavřely dveře od školy, najednou jí ale bylo hrozně.
Cítila, že něco ztratila.
Vždycky si myslela, že první (kromě ní samozřejmě), kdo se jí dotkne na prsech, bude její láska. Políbí jí, občas půjdou na rande, než mu to dovolí. Najednou nechápala, proč ho nechala zajít tak daleko. Co se to s ní krucinál stalo? Co se stalo s její snahou absolutně nikoho nepřitahovat? Co si kruci myslela?
Ucítila hořkou pachuť a lítost, která hrozila, že ji ovládne. Potřásla hlavou.
Slíbil přece, že si to nechá pro sebe. Tak snad to dodrží, je to přítel, ne?
Když ale vybíhala po schodech zpět do třetího patra, nemohla si pomoc.
Cítila, že zneuctila sama sebe.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Matsumoto Matsumoto | 5. dubna 2014 v 12:25 | Reagovat

Sice to sem nepatří, ale je to dobrý :D

2 miamoravia miamoravia | 5. dubna 2014 v 14:56 | Reagovat

Hezký  :)

3 Amnezie Amnezie | 5. dubna 2014 v 16:19 | Reagovat

Je to pěkný, jen... jak to říct? Nejsem na tyto typy povídek mám radši NH povídky :)

4 MIa MIa | 5. dubna 2014 v 16:21 | Reagovat

Hezký a je to zvláštní číst povídku, která nesouvisí s Narutem

5 Judy Judy | 5. dubna 2014 v 16:30 | Reagovat

Zásadně nečtu něco jiného než Naruto povídky ale toto byla celkem dobré :)

6 Ema Ema | 5. dubna 2014 v 17:52 | Reagovat

Docela kawai :)

7 naruhinafanfiction naruhinafanfiction | 5. dubna 2014 v 19:29 | Reagovat

:D

8 Tashine Tashine | 5. dubna 2014 v 20:10 | Reagovat

Hech, tak něco takového jsem od tebe ještě jakživ nečetla. :D Nebudu se přidávat k tucotvým komentářům, já nenarutovky ráda a tenhle tvůj projekt, o kterém ses zmiňovala na skypu, mě velmi zajímal. :D Co bys také jiného mohla čekat, od zvědavky, jako jsem já. :D A uhm...Mám z toho hodně protichůdných smíšených pocitů. Netroufla bych si to pod něco zaškatulkovat. Takové...no, rozhodně by mě zajímalo, co tě přimělo k sepsání zrovna něčeho v tomhle duchu. :D A vidím v tom jakousi ... vidím v tom jakousi inspiraci z reálu. Neříkám, že doslovnou, to ne, ale nějaká tam bezpochyby je. Stejně jako je v té povídce tvoje osobnost sešitá s hlavní hrdinkou.
Rozhodně bych to nečekala...že někdy něco takového sepíšeš. Jednou jsi dokonce říkala, že nemáš ráda realistický způsob psaní a toto dle mě je ... realistické, neboť to "smrdí" životem, realitou, mám-li to tak říct. Ale rozhodně je to zajímavé (to slovíčko bych si na chvíli měla vyřadit ze svého slovníku). :)
Sooo, kecal na entou, Tash, končí svůj dlouhý a trapňoučký proslov. :D
...

9 momo momo | 5. dubna 2014 v 22:12 | Reagovat

Velmi zajímavé :) Něco takového, bych od tebe nečekala ale občas člověk potřebuje změnu (ikdyž to sem nepatří). Jen by mě zajímalo co tě k tomu přimělo? :) Jinak co se tyče toho obsahu... je to hodně k zamyšlení. U některý vět jsem se musela pozastavit. Rozhodně to nebyla ztrata času jsi to přečíst. ;)

10 kisa-uchiha kisa-uchiha | Web | 6. dubna 2014 v 10:50 | Reagovat

nečakala som, že napíšeš niekedy niečo iné než o naruto svete... ale musím unať, je to skvelé, proste dobrý nápad :)čiže by si mohla pridať aj pokračovanie

11 Haineko Haineko | 6. dubna 2014 v 12:58 | Reagovat

Jonáši :D Tohle jméno som nečekala :)

12 mestekova mestekova | 7. dubna 2014 v 18:26 | Reagovat

Slušný :DD

13 Nikola Paříková Nikola Paříková | 8. dubna 2014 v 18:26 | Reagovat

Ujde to ;)

14 shizuko-chan shizuko-chan | E-mail | 9. dubna 2014 v 18:28 | Reagovat

Fakt super :D chtělo by to opravdu nějaký to pokráčko... :D moc se mi to líbilo si opravdu úžasná ^^

15 Toushiro-chan Toushiro-chan | 9. dubna 2014 v 23:09 | Reagovat

Hezké, těším se až přidáš další povídku;)

16 Proč ne? Proč ne? | 10. dubna 2014 v 20:48 | Reagovat

Funny :D Mimochodem máš moc pěknej lay ;)

17 Faith Faith | 12. dubna 2014 v 13:22 | Reagovat

Zajímavé, chvilkami trochu zmatené :)
Sem na tebe pyšná, že ses rozhodla pro psaní něčeho neFF. Na druhou stranu to působí poněkud zoufalým dojmem, jako kdybys měla potřebu něco vyřvat do světa..  nějakou nespravedlnost, svůj pocit vinny.. co já vím co tě vedlo k napsaní tohohle? :) možná všechno a možná taky nic :) ne že já bych měla nějaké právo se tím zabývat, nah..
Musím říct, že obvykle jisté autobiografické rysy tak trochu odsuzuju, pravděpodobně proto že to občas dělám já sama :) hah
Líbí se mi to :) možná by to potřebovalo trochu stylisticky učesat, ale nechala bych to být :) mohlo by to pak ztratit ten náboj, který mě tak zaujal :)
Btw ta Anna vypadá na vcelku sympatického tvora :P heheh

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)