Život na konci první část: Smrt

25. února 2014 v 21:32 | Camelia


Dívám se okolo, hlava se mi motá a krev mi buší v hlavě. Slyším hlasy. Co říkají? Nevím. Nerozumím jim. Zní, jako kdyby byly za silnou skleněnou deskou. Hlava mi duní. Všude, kam se podívám, je bílo. Cítím svůj splašený tep, nepravidelné nádechy. Skrz onu zeď ke mně pronikne pach desinfekce a mě napadne jedno jediné slovo: Nemocnice. Mou mysl zaplaví chaos.



Co se děje? Proč tu jsem? Ale nikdo mi neodpovídá. Smysly mi zahaluje jakási bílá mlha. Snažím se jí prokouknout, zjistit, co je dál, ale marně. Mohla bych ji obejít?

Nejde to, mlha je všude. Začínám se dusit. Lapám po dechu. Srdce tluče z posledních sil. Zavírám oči. Doufám, že to vydržím. Tak moc se snažím, ale potřebuji vzduch. Musím se nadechnout. Mlha mě obepíná stále těsněji. Bráním se. Musím to zvládnout. Ještě nechci… Nechci co? Najednou ke mně skrz mlhu pronikne útržek rozhovoru.

Jen jedno jediné slovo. Umírá.

Tak tohle je smrt? Žádná záře, božský soud, ani peklo, jen mlha, bílá hustá mlha? Docela ubohé oproti lidským představám, ale my jsme vždycky měli sklon všechno zveličovat.

Najednou ucítím stisk. Někdo mě drží za ruku. Pokusím se otevřít oči a alespoň částečně zahlédnout, kdo to je, ale nejde to. Tělo se mi napne s poslední smrtelné křeči. Zadívám se kamsi do dálky, nával bolesti mi zatemní poslední zbytky vnímání. Tak to nemělo být.

Snažím se zvednout, cloumá mnou bolest. Chci jí utéct, ale nejde to. Mlha se začíná tvarovat do tlustých pevných provazů. Nemůžu se pohnout, svaly mi ochabují. Cítím zvláštní nepopsatelný pocit, najednou je všechno jasnější, hlasy mizí. Už vím, co mám dělat. Zkusím pohnout pravačkou, jde to! Zvednu se a vykročím. Před očima se mi rozprostře prázdno, ale já vím, kam mám jít.

Očekávám nával slastné bezstarostnosti a štěstí. Ten ale nepřichází. Soustředěně se dívám kolem a snažím se najít důvod. Udělám další krok a náhle mnou někdo škubne. Začne mě tahat zpátky. Zpátky do toho světa plného bolesti… Nevzpomínám si, co přesně se mi stalo, ale můj strach z návratu je tak surový, tak přirozený, že se bojím vzpomínek, které se mi ztratily. Já nechci, já nechci jít zpátky! Pusťte mě!

Na okamžik zase ucítím tu bolest, popruhy kolem mého mladého křehkého těla a nemocniční zápach, a pak se vyvléknu. Moje srdce se naposledy třepotavě stáhne. Plíce se naposledy naplní čerstvým vzduchem.

Konečně pocítím ten nekonečný pocit rozpustilé radosti. Štěstí, které ve mně začne proudit, mě doslova opíjí, připadám si tak lehká, nic už mě nepoutá k tomu nedokonalému světu, k pozemským potřebám. Zapomínám, kdo jsem, kým jsem byla. Už se nemusím trápit, kým budu. Vzpomínky se začínají vytrácet. Najednou nejsem nikdo, jen další mráček na nebi, bezejmenný, bez hříchů, snů i povinností.

Neznámá síla mě táhne nahoru. Moje nedočkavost roste. Už chybí jenom kousek, abych se dotkla té krásné zářící brány, jenom kousek, abych navždy zůstala bezstarostná, bez minulosti, přítomnosti i budoucnosti, rozeběhnu se a můj rozpustilý smích zaplaví celé okolí. Ozvěna ho ještě několikrát znásobí. Utíkám dál, nohy se mi míhají ve zvláštním pomalém rytmu, ale nic mě nebolí, nic necítím. A směju se.

Můj smích stoupá k výškám, odráží se a zase vrací. Bože! Jak dlouho jsem čekala na tenhle povit svobody! Zhluboka se nadechnu. Je to krásné, dokonalé, skvělé. Lepší než veškeré drogy pozemského světa. Je to jako… být neustále v rauši.

Najednou uslyším křik. Všechno hezké se rozplyne, bílá mlha ustupuje. Upadnu. Výkřik se odráží od okolního prostoru, stoupá k výšinám a zase klesá. Začíná mi být zima, bílé světlo mizí, pohlcuje mě temnota.

Ne! Prosím, nechoď pryč! Já tě potřebuju!

Chci křičet. Chci se rozběhnout za tím bílým mračnem, ale nejde to. Natahuju se, téměř se dotýkám prsty. Chybí mi jen kousíček, jen trošku! Jen pár milimetrů a zase budu mimo, odpoutaná od bolesti i strachu. Chci to! Tak strašně moc to chci! Neodcházej!

"Hinato!" zakřičí. Celý prostor se otřese v základech, otočím se a ze směru, odkud to přišlo, se šíří temné rudé provazy. Ještě se nic nestalo, ale já vím, já vím, co se má stát! Chtějí mě chytit! Ale to jim nedovolím! To ne!

"Hinato!" ten hlas… Kdo je to? Já ho znám! Rudý provaz se mi zařízne do zápěstí. Vykřiknu a pak na chvíli zaváhám, a to stačí na to, aby se mlha začala vzdalovat. Vyděšeně se po ní natáhnu, ale hmátnu jen do tmy. Je pryč.

Ne! Ne! Vrať se!

Uvědomím si, že mi z očí teče voda. Ochutnám jí. Je slaná. Myslí mi probleskne slovo: Pláčeš.

"Hinato!"

Třes na chvíli ovládne moje tělo, mysl postřehne dávnou zamlženou vzpomínku. Zaváhám. Ten hlas znám, ale kdo je to? Koho volá? Co se to děje?!

Cítím bolest, ale není moje. Ten hlas. Co se mu stalo? Toužím mu pomoct. Otáčím se za ním. Následuju stopu zoufalství a bolesti. Usyknu, když se mi něco zařízne do nohy.

Nemám boty, uvědomím si a překvapeně se podívám na své bílé nožky, vzápětí však nevím, co to boty jsou. Zavrtím nad tím hlavou a zkusím udělat další krok, ale opět vykřiknu. Co se děje?

Sehnu se, abych to zjistila, a z nohy si vytáhnu střep. Dlouhý, křišťálově jasný, ale ušpiněný mojí rudou krví. Zastavím se, střepy se povalují všude kolem mě. Co to má znamenat? Další rudý provaz mě se mi jako chapadlo omotá kolem lýtka. Bolest z jeho hlasu mě nutí se vrátit, silné provazy mě tahají zpět. Snažím se vzpomenout si na důvod, na to, kdo jsem, kdo je on, ale nemůžu, jsem jenom duše bez vzpomínek, jen duše plovoucí v nekonečném prostoru. Dívám se na svoji ruku a přemýšlím. Co mám dělat? Tak moc bych mu chtěla pomoc, chtěla bych ho utěšit…?

Ale já se tam nechci vrátit! Chci zůstat tady, v té blažené nevědomosti, v klidu míru, bez bolesti a potřeb. Já chci…

A opět ten výkřik, který úplně podryje moje odhodlání. Otočím hlavu, cesta zpět pomalu mizí, co mám dělat? Z jedné strany se na mě sápe temnota, z druhé další provazy svazující mi končetiny. Začínám panikařit. Co, co po mě kdo chce? Co mám dělat?

"Hinato! Prosím, Hinato! Nechoď!" Ten hlas mi připadá povědomý, ale nemůžu si vzpomenout.

Ruka bezděčně klesá dolů. Tak dlouho jsem čekala na ten pocit lehkosti, tak moc bych chtěla projít tou branou a zapomenout a vím, že můžu, jenže něco neznámého mě táhne k němu, k jeho zoufalému hlasu, k jeho bezmoci. Ale kam se chci vrátit?

Hlavou mi probleskne vzpomínka na dům, malou hnědovlasou holčičku a důstojného muže. Na malou chvíli mnou projede pocit, jako bych něco ztratila. Jen na chvíli zatoužím po tom zjistit, co to je. To, co mi tak chybí… A sotva se ta myšlenka zformuluje, najednou mě tma pouští a já padám a padám obklopena rubínovou temnotou.

Všechno pryč. Jen tak málo stačilo na to, aby ona síla držící mě na hoře povolila. Zavřu oči a rudá clona mě celou docela pohltí.

-První díl, speciálně pro Helen :) Neslibuji, kdy další díl bude, měla jsem ji prostě rozepsanou a zachtělo se mi ji vydat ^^ Když bude dost komentářů, přibude pokraočvání, když ne... Prostě ji vydám, až na ni zase budu míst čas :)-

Další díl
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Akahori Henitai- Hell Akahori Henitai- Hell | 25. února 2014 v 21:58 | Reagovat

Ano! Na toto jsem čekala...
Krásné to je! :O:-*

2 momo momo | 25. února 2014 v 22:03 | Reagovat

Nevím proč ale hlavně tě prosím ať tato povídka dopadne jako pohádka jednoduše řečeno ať má štastný konec.:)

3 anna anna | 25. února 2014 v 22:05 | Reagovat

ooo tato povídka mě hodně zajímá a konečně je tu :))

4 Dany Dany | 25. února 2014 v 22:08 | Reagovat

Už začátek vypadá zajímavě ;)

5 matsumoto matsumoto | 25. února 2014 v 22:17 | Reagovat

Úžasné, nečekala jsem, že jí vydáš, Doufám, že začne dále vycházet i Fairy from the silver lake :)

6 pisces pisces | 25. února 2014 v 22:25 | Reagovat

Začíná to zajímavě :)

7 MIa MIa | 25. února 2014 v 22:28 | Reagovat

Fakt pěkné ;)

8 Judy Judy | 25. února 2014 v 22:31 | Reagovat

První díl byl vážně hezký

9 Toshiro-chan Toshiro-chan | 25. února 2014 v 22:32 | Reagovat

Obdivuji tvůj smysl pro drama, moc ti ho závidím :DDD

10 miamoravia miamoravia | 25. února 2014 v 22:42 | Reagovat

Duševně napínavé ;)

11 hin hin | 25. února 2014 v 22:43 | Reagovat

Nevím proč ale mám pocit, že máš období naruhina :D zatím tu není žádná povídka sasusaku, upřímně mi to mevadí mám tento pár radší :)

12 haineko haineko | 25. února 2014 v 23:38 | Reagovat

Hezoučké, deprsivní, a je vtom Hinata-chan.... Můj nejoblíbenější druh povídky <3 :D :)

13 Vikitas8 Vikitas8 | 26. února 2014 v 6:41 | Reagovat

povedené zase trochu něco jinýho než jiné nachápu jak můžeš mít tolik nápadů

14 Sumiko Sumiko | 26. února 2014 v 7:57 | Reagovat

Skvělé, máš úžasnou fantazii, kterou dokážeš zveličit. Nechápu to a přitom tě za to obdivuju. :)

15 Narutokunhinatasan Narutokunhinatasan | 26. února 2014 v 15:51 | Reagovat

Ůžasné

16 Proč ne? Proč ne? | 26. února 2014 v 17:21 | Reagovat

Těším se na další díl

17 Mestekova Mestekova | 26. února 2014 v 17:52 | Reagovat

Hezký začátek ;)

18 K. K. | 26. února 2014 v 19:40 | Reagovat

Moc moc pěkné :3

19 Hanatka-chan Hanatka-chan | 26. února 2014 v 20:17 | Reagovat

Jako vždy se ti nedá nic vytknout :D
Koukala jsem se na tvoje FF osnovy a hodně mě zaujala osnova Zemři v tichosti. Doufám, že až dokončíš lháře, a ty další díla tak se k ní nějak dokopeš :D

20 Amnezie Amnezie | 26. února 2014 v 22:09 | Reagovat

Vážně pěkné :) Doufám taky v povídku Zemři tichosti. Doufám že to bude něco jako liar a obyčejně romantickou povídkou :D

21 Kačka Kačka | 27. února 2014 v 17:09 | Reagovat

Další :D

22 naruhinafanfiction naruhinafanfiction | 27. února 2014 v 19:23 | Reagovat

Super úžasné :))

23 shizuko-chan shizuko-chan | E-mail | 28. února 2014 v 22:54 | Reagovat

Normálně jsem u toho dílu skoro brečela! :D jinak je to kawai :33

24 wsw wsw | 1. března 2014 v 13:03 | Reagovat

fakt povedené

25 Naruhina lover...<3 Naruhina lover...<3 | 1. března 2014 v 22:03 | Reagovat

Prosím kdy přidáš další, slíbila jsi , že než odjedeš tak napíšeš hodně povídek ;)

26 Camelia Camelia | 2. března 2014 v 9:29 | Reagovat

[25]: Píšu, ale nevydávám :DD

27 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 2. března 2014 v 12:04 | Reagovat

Wow, to bylo něco. Líbilo se mi to. Až bude další díl, určitě si to přečtu. Nespěchej, já si počkám :D

28 momo momo | 2. března 2014 v 21:29 | Reagovat

Ach jo to je škoda že si dáváš od lháře pauzu :/ když jsem na té povídce přímo závislá!! :D ale chápu tě občas člověk potřebuje od určitých věcí pauzu :) hlavně se k němu zase vrať :D Já si POČKÁM!  >:D

29 cam cam | 3. března 2014 v 7:47 | Reagovat

myslela jsem,ze budu pridavat povidky,ale na pokoji neni internet. ted sem na kamaradovo hotspotu. Na druhou stranu muzu psat ^^

30 kainen kainen | E-mail | 1. února 2015 v 20:05 | Reagovat

jé to vypadá zajímavě... fakt neodolatelně :-D kdy bude pokračování?? snad co nejdřív :-D

31 Verča Verča | 20. dubna 2015 v 16:31 | Reagovat

31 komentářů a pořád to nestačí pro pokračování? velká škoda! :(

32 Cam Cam | E-mail | Web | 20. dubna 2015 v 17:58 | Reagovat

[31]: Nestíhám psát :) Ale stačí ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)