Kurai Tsubaki XXII.

28. prosince 2013 v 9:53 | Camelia

Naruto se tiše opíral o chladnou zem. Jedno koleno měl pokrčené tak, aby si o něj mohl opřít hlavu, špičku druhé nohy schovával mezi stehnem a achilovkou, takže v konečném důsledku měl vlastně pokrčené obě. Na boku ho hřála Hinatina hlava a její ruka něžně ležela přímo u její hlavy, tak blízko, že kdyby Naruto chtěl, mohl jí polechtat na dlani. Odhrnul vlasy s obličeje a díval se na ni, jak spí.


Už spala dlouho, mnohem déle, než nesjpíš chtěla, ale Naruto měl pocit, že je to poprvé, co si za ty tři týdny mohla v klidu pospat. Druhý důvod, který by však jen tak nahlas nepřiznal, byl ten, že se na ni chtěl dívat, když ona o tom neměla ani tušení. Bylo to od něj sobecké, toho si bel vědom, ale měl pocit, že je nervózní, od té doby, co ji našel, ještě víc, než předtím.
Zavrtěla se a koutky se jí trochu zvedly do malého úsměvu a Narutovi se zatajil dech. Byla krásná. Nádherná.
Sledoval linii její čelisti, malá ouška, dlouhé ebenové vlasy rozložené kolem jako pokrývka, plné malé rty… Zároveň si však znovu potvrdil, že je v ní něco nového. Ramena měla stále podivně strnulá, prsty jí sem tam cukaly a převalovala se. Začínal si o ni dělat starosti.
Málem nadskočil, když se vyšvihla do sedu, a nechybělo málo, aby ho při tom praštila. Přerývaně dýchala a svaly jí projížděly vlny třesu.
"Hinato, to je v pořádku." Ucítila jeho ruku na svém rameni. Škubla s sebou. Když se otočila, viděl v jejích očích hrůzu a strach.
Stáhlo se mu hrdlo a zachvátila ho panika. Proč se tak bojí? Co jí udělal?
"Hinato," oslovil ji znovu, tentokrát mnohem něžněji, jemněji. "Co se děje?"
Usmála se na něj, ale on poznal, jak moc se přemáhá. "Nic, jen malá noční můra."
Dřív, než se stačil na něco zeptat, vyskočila na nohy, smotala deku do malého ranečku a podívala se na potemnělou oblohu.
"Měli bychom vyrazit," hlesla pouze a začala balit. Možná byl teď čas na to se hádat. Nechtěl, aby zase něco skrývala, nechtěl před ní mít tajemství a zrovna tak nechtěl, aby je ona měla před ním. Než se však stačil vzpamatovat natolik, aby se mohl pokusit něco říct, Hinata už stála připravená k odchodu.
"Tak jdeš?" Zavřel pusu, přikývl, zvedl se a následoval ji vzhůru do temné noci.

Vzduch nad Konohou byl nehybný, nasycený vlhkostí podzimu. Obloha se v příslibu svítání stávala šedou. Kapky vody v jejich dechu se srážely a tvořily malé bílé obláčky. Urostlé stromy je už zdálky vítaly šustotem v korunách stromů. Ani jeden z nich, nemohl popřít, že tohle je jeho domov.
Naruto v sobě cítil hluboký klid. Byl tu, doma, a po jeho boku žena, kterou miloval. Co víc měl si přát? Nenapadlo ho jediné místo, kde by byl raději. Ani krásy země Vody, ani vysoké hory země Země, nic se nemohlo vyrovnat konožským lesům, rozkládajících se na zemi Ohně.
S úsměvem na rtech vcházel stále hlouběji, do srdce města, zaujatý sám sebou natolik, že si nevšiml, že jedna osoba jeho názor nesdílí.
Hinata nepovažovala Konohu za svůj domov už opravdu dlouho, ale teprve teď jí to došlo. Byla to sice vesnice, beve které strávila drtinou většinu svého života, znala její obyvatele, věděla, kdo prodává předražené věci, kde se tu dá levně pořídit kvalitní oblečení, zbraně i další potřeby, kde dělají nejlepší sushi, kam zajít na rande. Věděla o téhle vesnici skoro víc, než sama o sobě. Bylo tedy nad slunce jasné, že by se tu měla cítit v bezpečí. Jenže po tom, co všechno se jí stalo, počínaje dětstvím, konče v současnosti, že domov nemá nikde a bohužel, nebylo v její moci to změnit.
"Kam teď?" uslyšela jeho váhavým hlasem. Vzhlédla a uviděla Narutův obličej. Pokrčila rameny. Co víc měla dělat? Ona tu nebyla hrdinkou, ani vzorem, spíš naopak. Naruto vypadal, že nad něčím usilovně přemýšlí a pak se vydal směrem, jakým věděla, že je budova Hokage.
"Naruto." Chytla ho za rukáv a donutila ho se k ní otočit čelem. Téměř okamžitě se ztratila v jeho očích. První paprsky slunce mu je zbarvovaly do tyrkysově modré a okraje měly barvu moře. V jeho řasách se lámalo světlo, takže vypadaly zlatě, jako by zářily a několikadenní strniště jenom dodávalo jeho vzhledu cosi drsného. Ten kontrast Hinatu rozechvíval.
"Musíme říct Tsunade, že jsme doma." Promluvil a kouzlo okamžiku bylo v tu ránu pryč.
"Já vím," vzdychla si, "mě se jen nechce tam jít."
Na tváři se mu objevil úsměvem a Hinatě se málem zastavilo srdce. Ten úsměv bylo to jediné, co jí ještě drželo při zdravém rozumu. "Když nechceš, klidně můžu jít i sám…"
Ale sotva to navrhl, rázně zavrtěla hlavou. Nechtěla být sama už ani minutu navíc.
Úsměv se mu ještě rozšířil a byl tak nakažlivý, až se musela usmát taky.
"Tak tedy pojďme," zavelel a oba vyrazily k Tsunade do kanceláře.
Naruto k Hinatině překvapení zaklepal, než vstoupil, přestože si oba byli celkem jisti, že uvnitř nikdo cizí není. Naruto chvilku počkal, jak říkala etiketa, pak stiskl kliku a vešel.
K jeho překvapení však za stolem zastihl ženu zcela jiného rázu, než byla Pátá Hokage.
"Sakuro?" vydechl.
"Naruto?" zeptala se, o poznání méně nadšeně. "Jak ráda tě vidím!" A Hinata jí nevěřila ani noc mezi očima.
"Děkuju, i já tebe." Řekl a náhle působil napjatě. Hyuuga si pomyslela, že možná není tak natvrdlý, jak si všichni mysleli. Třeba je mu tahle situace taky nepříjemná.
"Jdeme za Tsunade," pomohla mu Hinata a v tu chvíli jí probodly nevraživá zelená kukadla. "Bude tu až později," její vysvětlení postrádalo jakoukoliv snahu o příjemnost. Hinata se tedy rozhodla, že není ani potřeba být formální nebo slušená. Když si Sakura chtěla zahrávat, měla si vybrat někoho jiného.
"Hm, to je fajn. A můžeme jí nechat vzkaz?"
"Jistě," to slovo působilo, jako by plivala jed. "Tady máte papír, tužka je na stole."
A sama se otočila, aby si nalila kafe. Hinata její urážlivé chování nijak nekomentovala. Prostě se snažila brát to tak, jak to je. Neměla ani tušení, čím si od Sakury vysloužila takové jednání, protože moc dobře věděla, že Ino zajisté neopomněla sdělit skutečnost, že ona s Narutem nechodila, když spolu udržovali jakýsi romantický vztah a rozhodně by se nesnížila natolik, aby za jejími zády podváděla. To druhé si ale, samozřejmě, nechala jen pro sebe.
V rychlosti naškrábala Tsunade vzkaz, že ji Naruto našel a že se za ní staví asi tak v půl desáté, a pak oba co nejrychleji opustili místnost. Zdálo se, že všem přítomným se při tom ulevilo.
Sotva vylezli z místnosti, Naruto zamířil domů, aby se převlékli, ale Hinata mu jemně naznačila, že všechny svoje věci nechala u sebe. Blonďák to naštěstí pochopil a byl takový gentleman, že Hinatu doprovodil až do jejího bytu, za což mu v duchu děkovala, protože si nebyla zcela jistá, jestli by přejít po liduprázdných uličkách dokázala se zdravým rozumem.
Po třech týdnech bylo v jejím malém podnájmu trochu zaprášeno. Hinata to ale nijak zvlášť neřešila a ze všeho nejméně se snažila vnímat obálku, kterou nechala ležet na stole. Ten bílý dopisní papír s červenými symboly po stranách.
Teď, když věděla k čemu to sloužilo, se jí jen z pouhého pohledu dělalo špatně.
Řekla Narutovi, aby na ní počkal, vletěla do ložnice, ve skříni popadla všechny svoje věci, které se jí do dvou kufrů vešli a bez ladu a skladu je tam naházela. Přidala i kosmetickou taštičku s osobními potřebami, co vy víte, kdy se vám to může hodit?
Když byla sbalená, vyšla ven a spolu s Naruten s í to namířili k němu.

Celou cestu do Konohy Hinata ve skrytu své duše uvažovala, jestli s ní Naruto bude dále sdílet jeho byt a nyní byla velmi ráda, že tomu tak je. Cítila se bezpečněji, když byl s ní, ale nepřiznala by mu to do obličeje. Přesto věděla, že on to tak nějak vytušil. To přesně na něm měla ráda.
"Můžeš jít první do sprchy," nabídl jí. Souhlasila. Rychle, ale velmi důkladně se umyla, snažíc se nevšímat si modřin po celém těle a zaplašit nepříjemné vzpomínky z nedávných událostí. Umyla si vlasy, oblékla se do čistého prádla, které, naštěstí, nevonělo její kdysi oblíbenou aviváží a k dokonalosti všeho si vyčistila zuby mentolovou pastou.
Jenže sotva se naklonila k zrcadlu, vykřikla a kartáček dopadl přímo na zem.
"Ahoj," pozdravil ji odraz v zrcadle a v tmavých očích se mihlo cosi neidentifikovatelného. "Chyběl jsem ti?" Usmál se svým pokřiveným úsměvem a Hinata uslyšela uši drásající křik. Až mnohem později jí došlo, že vychází z jejího vlastního hrdla.

-Dnešní díl trochu delší. Odpustíte mi to? :D Snad se Vám líbil. A připravte se, dneska, nebo zítra bude nejspíš změna laye. Anebo ještě ne? Hm, uvidíme. KOMENTÁŘE SI PROSÍM!

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Budete chtít pokračování této povídky?

Ano
Je mi to jedno
Ne

Komentáře

1 Mizuki Mizuki | 28. prosince 2013 v 11:47 | Reagovat

Wow, super! Normálně smekám :)

2 kik kik | 28. prosince 2013 v 22:54 | Reagovat

Napínavé. :D :)

3 lazebník lazebník | 27. října 2014 v 15:10 | Reagovat

Poprvé ti něco i vyčtu, aby jsi se jak sama říkáš zlepšila. Musíš se trochu zamyslet nad tím jaký to dává smysl a mě přijde, že po únosu Hinaty, nedostane ochranu, ANBU nesnaží se dopadnou pachatele a jde hned s Narutem domů. Na to jak se bojí to je trochu málo měli by jít na policii či za nějakým senseiem. Ale jinak pěkné :)

4 Cam Cam | E-mail | Web | 29. října 2014 v 14:29 | Reagovat

[3]: Děkuju :) Mám problémy s tím zaměřovat se na děj, když se zamyslím nad city a občas mi to potom ujede. Opravovat to už nebudu, ale děkuju za názor. Pokusím se si na to dát větší pozor :)
Už je to dlouho, co jsem to psala a asi tak stejně dlouho, co jsem to po sobě četla, ale tuším, že jsem si prostě myslela, že když už není právoplatná Hyuuga... Proč by měla mít ochranu ANBU? Kdyby unesli třeba Tenten, taky by po návratu neměla ANBU ochranu. Ale s tím nahlášením máš asi pravdu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)