Kurai Tsubaki III.

14. září 2013 v 20:44 | Camelia

"Čekáš na někoho?" zeptal se Tori váhavě, mezitím, co plastovou lžičkou ujídal pohár s oplatkou a čokoládovou polevou.
"Ne!" vyhrkla ostřeji, než měla v úmyslu, a proto dodala s bublavým smíchem: "Jak tě to napadlo?"
"No," zaváhal, očividně v rozpacích, kolik jí toho má říct, "pořád se díváš do strany a hledáš v okolí takovým zvláštním pohledem, jako bys někoho hledala."


"Aha," hlesla. Zarazilo ji, že to poznal. V tom pozorovat okolí tak, aby si ji nikdo nevšiml, byla dobře trénovaná a většina lidí si toho opravdu nevšimla - a to i silných a vysoce postavených ninjů. Byl by z něj skvělý špión, problesklo jí myslí a upadla do svých úvah, které se promíchávaly se vzpomínkami. Napadla ji jen jedna otázka, která by mohla porušit nastávající ticho, ale nebyla si jistá, jestli by bylo dobře, se ho na to ptát. Nakonec však zvítězila zvědavost. "A kolik toho ještě o mně víš?"
Podíval se na ni zkoumavým pohledem, mnohem dospělejším, než by na jeho věk čekala, jako by si chtěl ověřit, jestli si z něj nestřílí. Když však v jejích očích viděl zvědavost, osmělil se.
"Starší sestra, v mládí šikanovaná, vyděděná z klanu, do kterého patří, ačkoliv na sobě nemá prokletou pečeť. Sama, bez dětí. Nešťastná. Ztratila někoho, kdo jí byl blízký."
Na to Hinata zůstala jen překvapeně zírat. Trvalo to však příliš dlouho, proto Tori zrudnul a uhnul pohledem na zmrzlinu, co mu začínala pomalu tát.
"Starší sestra," zamumlal tiše, "protože jsi zodpovědná. Šikanovaná, protože jen málo kdo by měl takové uspokojení z toho mě zachránit. Vyděděná z klanu - proč by jsi jinak bydlela vedle mojí babičky? Klan Hyuuga má přece obrovské sídlo a dost peněz na to, abys nemusela chodit na mise. Prokleté pečeti bych si všiml, když máš drdol a nenosíš ofinu, jen pár pramínků kolem obličeje. Sama, protože jinak bys přišla s mužem nebo s dětmi a rozhodně bys neměla čas vyzvedávat vnuky svých sousedek a ještě je zvát na zmrzlinu…" větu nedokončil a nechal ji viset ve vzduchu, aby měla tolik potřebný čas na to vstřebat fakt, že jí odhalilo desetileté dítě. Z úst jí vyklouzl smířený povzdech. "A nešťastná?"
Tori jen pokrčil rameny, aniž by se přestal věnovat zmrzlině a nechal Hinatu v mučivém přemýšlení. Znělo to překvapivě smutně.
Jakoby celý můj život nesl něco jiného, než neúspěchy a bolest, pomyslela si a hořce se usmála. Nejvíc jí ale bolela jeho věta o Narutovi, i když samozřejmě on nemohl vědět, o koho jde. Přesto si stále nepřestávala vyčítat, jak málo o něj bojovala.
No tak, tyhle myšlenky přece nikomu nepomůžou, vzpomínáš?
"Hinato? Jsi to ty?" uslyšela, jak někdo váhavě vyslovil její jméno. Měla pocit, že ten hlas zná. Otočila se a zbledla.
"Ehm, Naruto-kun?" Blonďák se zazubil tak, jak to uměl jen on a Hinatě naskočil ruměnec. Cítila se v jeho přítomnosti nesvá, ale jinak než před lety. Jeho úsměv… byl jiný. To zjištění ji trochu vyvedlo z rovnováhy, ale zhluboka se nadechla a nedala to na sobě znát.
"Už je to dlouho, co jsme spolu nemluvili, co?"
"Ano," souhlasila. Přesně rok, čtyři měsíce, dva týdny a šest dní, kdyby tě to zajímalo.
"Mohli bychom se někdy sejít. Rád bych si s tebou popovídal. Za tu dobu se toho stalo hodně, tak…" větu ale nedokončil.
"Ano, to se opravdu stalo hodně věcí," přikývla. Cítila se však divně. Jeho výraz byl prázdný, ale z nějakého důvodu Naruto věřil, že si toho nevšimla. Usmál se a pohled mu ujel kamsi za Hinatu. Ve tváři se mu mihlo překvapení a teprve teď si vzpomněla, že nejsou sami.
"To je tvůj…"
"Ne!" Nervózně se zasmála a zrudla. "Prosím tě, jen to ne! Je to vnuk sousedky. Dneska nemohla, tak mě poprosila, ať ho vyzvednu."
"Aha," chápavě se usmál. Konečně v jeho očích zahlédla tu ztracenou jiskru. Šibalsky se ušklíbl. "Tomu rozumím." Když mlčela, zeptal se: "No… Nechcete doprovodit?"
"Ne, ne," odmítla ho znovu a usmála se. "Stejně to máme na opačnou stranu, než ty."
"Hm," broukl a zakolébal se z paty na špičky, ruce vražené v kapsách. Hinata z něj měla pocit, jakoby se mu nechtělo odejít, ale za tyhle myšlenky by si na místě nejradši nafackovala. Proč by se mu nemělo chtít odejít? Vždyť přece na něj doma čeká jeho sexy holka, tak ať sakra jde a nepostává tu! Pomyslela si a bůhví proč se cítila ublíženě. Narutův pohled se změnil, když se loučil: "Tak se teda mějte. Ahoj, Tori, čau Hinato. Jsem rád, že jsem vás viděl."
"To já taky," vydechla a podařilo se jí na tváři nějakým způsobem vykouzlit úsměv. Zamávala mu, a teprve, když odešel, dokázala uklidnit své splašeně tlukoucí srdce a hněv, který v ní bublal.
"Co je?" houkla na Toriho s vědoucím úsměvem.
"Ta zmrzlina je dobrá." Zalhal průhledně jako sklo. Hinata moc dobře věděla, že to poznal a tak si jen zamručela něco o tom, že by se takové schopnosti měly zakázat, a nechala to plavat.
Když Tori dojedl, zaplatila a vyrazili na cestu domů. Slunce se začínalo blížit k západu, takže si pomyslela, že by už mohlo být tak akorát a měla pravdu. Sousedka už je netrpělivě vyčkávala na prahu.
"Babi!" vykřikl nadšeně a vrhl se starší paní do náruče, která se kolem něj uzavřela jako teplá peřina. Hinata tu scénku s úsměvem pozorovala, ale ten se jí vytratil, když si pomyslela, jak by asi vypadala s Narutem. Náhlou vlnu sebelítosti však zahnala rychlým zavrtěním hlavou. Nemá smysl přemýšlet nad tím, co by mohlo být, když to není a nebude.
"Děkuji, Hinato-san," usmála se paní. Přikývla. "Nevadí, stejně jsem neměla, co dělat."
"Ale tak jako tak to máš u mě." Obdařila ji spikleneckým mrknutím a vydala se i se svým vnukem do domu dříve, než Hinata stačila protestovat.
"Ach jo," zavrtěla hlavou, ale nedokázala se přestat smát. Nešlo se na tuhle milou paní zlobit. Byla sice skoro dvaapůlkrát starší, než ona, ale přesto jí připomínala jistým příjemně vlezlým způsobem malé dítě. Vlastně měla povahu podobnou Narutovi, ačkoliv jen trochu, protože nikdo nebyl jako on. Krátce se zasmála a utřela si slzy, které jí vytryskly z očí. Nebyly to jen slzy smíchu, ale i slzy zklamání s toho, jak velkou šanci promarnila.
Mohla být šťastná. S mužem svých snů po boku, kupou dětí a později snad i vnoučat. Jistě by někdo z nich zdědil jeho roztomilou trochu natvrdlou a velmi hyperaktivní povahu. Zasmála se nad tím, jak by jejich dům asi vypadal. A jak by vypadala ona se zlatým kroužkem na prsteníčku. Proč o to nebojovala? Proč se ani trochu nesnažila?
Protože byla zbabělá.
Tak, a máš, cos chtěla, pomyslela si. Naruto je teď se Sakurou a plánují společnou budoucnost a ty jsi stále sama a nemáš nic jiného na práci, než zabíjet, chránit karavany a obchodníky, pomáhat Shizune a číst si po večerech romantické slaďárny.
"Ubohé." To slovo téměř vyplivla. Ani si nevšimla, kdy vyrazila ke svému bytu, který stál jen deset metrů vedle, ale trochu skřípající branka ji probudila. Ve stromech šeptal vítr tajná poselství, nad vesnicí se na doteď bezchybné obloze začínaly objevovat ty pěkné nadýchané mraky. Ty, co Shikamaru tak rád pozoroval, než zjistil, že pozorovat Temari je mnohem zábavnější.
Zastavila se, aby se nadechla čerstvého vzduchu, když její trénované uši zachytily sotva slyšitelný zvuk. A to stačilo na uvědomění si, že v temeni cítí upřený pohled. Snažila se dělat, jako že si toho nevšimla, ale znervózňovalo ji to, a jak rostla její panika, rostla i její paranoia. Napadlo jí tisíc a jeden způsob, co by to mohlo být. Klid, jen klid, říkala si v duchu. Na chvíli to pomáhalo. Když však došla ke svému domu, už ten pocit nevydržela. Prudce se otočila a probodla pohledem okolí. Kromě lehce se houpajících lístků se však nehýbalo vůbec nic. Pátrala po okolí přivřenýma očima dravce i byakuganem. Nic. Jedno velké nudné nic.
To už jsem se snad docela zbláznila? Napadlo ji, na češ se nevesele uchechtla a vešla do svého domu. Nějaký druhý smysl jí však stejně donutil najít klíč a otočit jim, protože někde v nitru cítila stejný neklid, jaký vás obepne, když se podíváte do temných hlubin moře.
Nedokázala pojmenovat, co přesně ji k tomu donutilo. Nedokázala ani pojmenovat, proč má pocit, jakoby se houpala na vodě, ale pomohlo to, aby se cítila bezpečněji. A to jí stačilo.
S tichým broukáním se odebrala do obývacího pokoje a usedla do velkého starého promáčklého křesla, aby do ruky mohla popadnout knížku, která připomínala její svět jen velmi vzdáleně.
Byl to příběh dívky, která neměla žádné jméno. Toulala se světem a zpívala lidem po ulicích. Vlastně neměla ani domov, ale zamilovala se do velmi zámožného námořníka, který byl okouzlen její krásou a vzal si ji.
Teď už měla před sebou jen poslední třetinu a umírala touhou vědět, jestli bude šťastný, byť naivní, konec. Nebo ten smutný, ale reálný.
Četla to dlouho. Příběh jí úplně pohltil a nepustil. Venku už začínala padat tma, když dokončila poslední verš závěrečné básně a v duši se jí rozlila melancholie.
Zemřela. Hlavní hrdinka zemřela.
Nechápala, jak jí to mohli udělat! Myslela si, že bude šťastná navěky věků, jak se vždycky v pohádkách píše, že nakonec najde toho pravého a budou spolu až do smrti. Doufala, že ona sama se dožije svého šťastného konce.
Teď si myslela, že jí není souzeno nic jiného, než celý život trpět za svou zbabělost.
Zvedla se jako v mrákotách a odešla do koupelny, kde se vysvlékla a pustila sprchu. Teplá voda jí pomohla zbavit se stresu. Uvolnila ji napjaté svaly, pohladila její bolavou duši. Přesně to potřebovala. Chvilku tam ještě stála, opírala se o studenou stěnu obsypanou perličkami vody a vdechovala teplou páru, co stoupala ke stromu. Dlouhé tmavé vlasy se jí slepily k sobě, ale jí bylo jedno, jak vypadá. Nepřemýšlela. Nemyslela. A bylo to překvapivě jednoduché a příjemné.
Kéž by nemusela nikdy vylézt! Zadoufala, i když věděla, že se to nestane. Ale bylo hezké si to na malou chvilku nepřipouštět. Nepřipouštět si, že v celém domě není nikdo jiný, než ona sama. Přes zvukovou stěnu vodních kapek k ní dolehlo zavrzání podlahy. Krev jí během setiny sekundy ztuhla v žilách. Chlad jí lezl po kůži, jako smrtelně jedovatý pavouk. Adrenalin jí rozpumpoval srdce na sto deset procent.
"Je tu někdo?" zakřičela, aniž by si byla jistá, jestli vlastně chce slyšet odpověď. Chvíli opět znělo koupelnou jen dopadání kapek a tok vody. Na prchlivý okamžik začínala věřit, že se jí to jen zdálo, ale brzy se vrátila zpět na zem. Zaslechla tiché klapnutí dveří. Dech se jí zadrhl v hrdle. Třesoucí se rukou vypnula vodu a poslouchala. Srdce jí v hrudi divoce bušilo.
Měla by zjistit, co to je? Nebo zůstat a doufat, že si jí nevšimne. Část jejího já nevěřila, že by ji minul. A přesně ta část ji donutila, aby si omotala ručník kolem těla a lehce nakoukla do chodby za koupelnou. Natáhla nohu, aby vyšla ven, ale zaváhala. Z vlasů jí stékala voda v drobných stružkách po celém těle a vsakovala se do ručníku. Po zádech ji přejelo zamrazení.
Opravdu bude riskovat svůj život? Byla sice ninjou, ale právě teď se nemohla spoléhat na nic jiného, než jen na své techniky. Všechny zbraně nechala v přízemí.
Nebuď zbabělá, Hinato! Vynadala si, spolkla knedlík, co se jí začínal tvořit v krku, a udělala první nejistý krok. Podlaha slabounce zasténala, ale žádná zbraň ji neprobodla, ani nezranila. To byl dobrý začátek.

-Hahahaha :P Jsem zlá! Konečně se alespoň trochu přibližujeme žánru, jaký tahle povídka má mít >:P Hope you enjoy! ^^-

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aya Aya | 15. září 2013 v 10:28 | Reagovat

Parádní díl. Moc jsem se bavila. :)
Děkuji, že kapitoly přibývají takovou rychlostí a moc dlouho mě nenapínej s pokračováním... ;)

2 Camelia Camelia | Web | 15. září 2013 v 16:05 | Reagovat

[1]: Vynasnažím se :) Teď to sice bude trochu na prd, protože ve škole nás dusí, ale sad bych to opět mohla dodat pozítří :) Díky, žes nechala koment ^^

3 magika magika | 15. září 2013 v 19:47 | Reagovat

Ty... hajzlíku!v tom nejlepším to utneš, víš jak jsem napjatá, jestli tam někoho najde??

4 Ell. :3 Ell. :3 | Web | 14. října 2013 v 22:42 | Reagovat

Hororový nádech, uuuh♥

5 Omnira-Zdeněk Omnira-Zdeněk | 13. července 2014 v 23:14 | Reagovat

Jednim slovem - paráda, nádherně napsaný, sem zvědavej na další..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)