Kurai Tsubaki I.

7. září 2013 v 16:39 | Camelia


Hyuuga Hinata právě seděla před Akademií a sledovala děti trousící se domů. Bylo příjemně, slunce, vysoko nad vrcholky kopců rýsujících se v dálkách, zaplavovalo celý kraj jasným světlem a svěží vánek si pohrával s listy statných listnáčů vysázených po celé Konoze. Z nevelké blízkosti k ní doléhal veselý smích a brebentění. Málem si i myslela, že se na ní jedna z dívek jdoucích kolem zadívala, ale nakonec to zamítla. Byla jen matná nehybná silueta ženy skrytá ve stínu stromu, nic zajímavého a ani nebezpečného.


Povzdechla si. Kéž by mohla vrátit ty bezstarostné časy mládí. Znovu se smát s přáteli, chodit s nimi na mise, na ramen, dokonce i otcovy nepříjemné průpovídky by vydržela, jen kdyby to šlo. Vždyť jak dlouho snila o tom, že vyroste, že se vymaní z otcovy vůle? Tak dlouho, tak dlouho si to přála, až se to stalo. A teď, když neměla rodinu, domov ani lásku a přátele, připadala si mizerně. Skoro jako by ji Tsunade roztrhala na kousíčky a pošlapala ji svými monstrózními podpatky.
Ale na to jsi měla myslet dřív, zopakovala si otcova poslední slova před tím, než odešla. Nikdo se ji nesnažil zastavit. Neji už byl dávno pryč, žil někde se svojí ženou a zapomněl na všechno, co bylo předtím. Její matka, kdysi krásná a vážná žena, byla nyní jen troska a z její inteligence nezbylo mnoho. A Hanabi? Doufala, že přestože spolu nevycházely, pořád je to její sestra a zastane se jí, ale… Nezastala. Bylo jedno, jak moc prosila, bylo jedno, jak moc žadonila, jak moc ronila slzy a omlouvala se, její otec byl neoblomný, a tak odešla a zapomněla, jako by všechno tohle byl život někoho jiného.
Nebylo to snadné, pravda. Tak velmi dlouho to bolelo. Prvních pár týdnů bylo živoucí utrpení, ale čas zahojí všechny rány, otupí bolest a zazáplatuje díru. Jenže někdy to prostě nestačí.
Ten den, kdy jí Sakura sdělila, že s Narutem začala chodit, se jí zbořil svět - a do teď ho nedokázala znovu plně vybudovat. Kdyby tehdy nebylo Kibi, nejspíš by to nezvládla.
Náhlý poryv větru Hinatu probral z přemýšlení a donutil ji vzhlédnout k obloze. Byl to naučený reflex, který si neuvědomovala, a přesto jako vždy naprosto přesně dokázala určit, kolik je hodin a za jak dlouho slunce zapadne. Nacpali jí ho do hlavy, jako by to byl nejdůležitější bod přežití - a jak jí teď připadal zbytečný?
Prudce se vztyčila a vztekle nakopla drn trávy, kterou včera vytrhly ty děti odvedle, když si hrály fotbal. Nechápala to, proč zrovna jí se tohle všechno muselo stát? Proč jí bůh tak zkouší, když ví, že je slabá? Proč, proč, proč!
Smiř se s tím, Hinato, už se s tím konečně smiř, nakázala si v duchu snad už stokrát za tenhle den, a stejně jako stokrát předtím, ani teď to nepomohlo. Nedokázala to. Tolik ho milovala, tak jak to mohl přehlédnout? Jak?
Prudce zamrkala, aby zahnala zbytečné slzy. Teď si nemohla dovolit brečet, nemohla si dovolit slabost, a přesto si zoufale přála, aby se někdo, kdokoliv, pozastavil nad jejím chováním a objal ji. Vřelým, nesobeckým objetím, které dávají dcerám jejich matky.
"Přestaň!" Vyjekla zoufale a rozhlédla se, jestli jí nějaké z dětí neslyšelo, ale zdálo se, že buď byly příliš daleko, nebo jí nevěnovaly žádnou pozornost. Cítila se tak bezmocná - její vlastní myšlenky jí neposlouchaly a její vlastní tělo odmítalo pochopit ten fakt, že je na všechno sama.
Uhladila si neposlušně se vrásnící sukni a pomalým krokem se vydala po pískové cestě. Dlouhé havraní vlasy měla stažené do drdolu a na tváři jí lechtalo několik neposedných pramínků. Mnoho mužů, které za posledních pět let potkala, jí říkaly, že je krásná, ale žádný z nich se do ní nezamiloval. Je tohle snad prokletí krásy?
Pozvedla hlavu a otočila se směrem k jednomu obchodu a z naleštěné výlohy na ní kromě vysokých křídově bílých bezhlavých figurín nacpaných do módních návrhů shlížela i vysoká žena s bledou pletí, havraními vlasy, a rudými rty jako krev. Kdy se tak změnila? Před lety? Ani si to neuvědomila, ale nyní… Ano, bylo to natruc otci. Nebo spíš natruc Narutovi? A co si tím chtěla dokázat? Že ho nepotřebuje?
Jsi blbá, Hinato, pomyslela si při pohledu na své nové já - její dokonalejší já. Jak nyní toužila po tom, vrátit všechno zpět. Tehdy se nemusela zamýšlet nad tím, co je správné a co není. A především si nikdy sama sobě nelhala, protože si nebála přiznat pravdu. Tak proč se teď tak moc snaží ignorovat ten fakt, že není schopná na něj zapomenout?
Nech toho, tohle uvažování nikomu nijak nepomůže, napomenula se a otočila klíčem v zámku od svého domu. Byl to jen malý dřevěný domeček s nevelikou zahrádkou na okraji Konohy, ale nyní to byl její domov. Někdo by si mohl dovolit rýpnout, že Hinata spadla hodně hluboko, od toho čím byla dřív, ale člověk si rychle zvyká - a zrovna tak Hinata dokázala přijmout fakt, že se nyní nemá jinou možnost, než tohle. Nevadilo jí to.
Vybrala si poštu a pročítajíc si dopisy se svalila na postel. Trvalo jí dlouho, než objevila konečně něco zajímavého. Dopisní obálka byla jednoduchá, bílá, jako obyčejně, ale bez adresy odesílatele i beze jména. Hinata na okamžik znejistěla, nakonec ale posbírala dostatek odvahy a nehtem obálku prořízla.
"Co to je?" Zamumlala, když se jí v rukách ocitl bílý jednou přeložený papír. Bylo to divné. Pomalu ho rozevřela, trochu se strachem, dopis byl však prázdný až na několik zvláštních znaků po okrajích.
Hinata rozladěně zamručela. Celé to bylo velmi podivné. Kdo by jí posílal dopis? Její rodina asi těžko, když za pět let nebyly schopni ani poslat přání k narozeninám. Přátelé? Bylo by fajn, kdyby ano, ale po tom, co se stalo, téměř se všemi přerušila styky, takže pravděpodobnost této teorie také silně pokulhávala. Tak kdo? A ještě přesněji, kdo by jí posílal takový dopis?
No tak, přemýšlej, snažila se popohnat. Kdo by to mohl být? S kým ses poslední dobou setkala? Ale jak přemýšlela, jak chtěla, nic ji nenapadlo. Za svoje poslední čtyři měsíce přišla do styku s prodavačkami, dětmi, lidmi z ulice, o nichž ani nevěděla, kde bydlí, ale nikdo z nich by neměl žádný důvod posílat jí takový vzkaz… Tedy, pokud se těch několik prapodivných obrázků dá vůbec nazvat vzkazem.
Náhle se však ozvalo slabé klepání. Hinata sebou překvapeně trhla, pak se však osmělila, odpisy včetně toho podivné vzkazu položila na malý stoleček k rohu místnosti a vydala se ke dveřím, kde na ni okamžitě cosi vysypala její postarší sousedka svým poněkud vyšším hlasem, než by Hinatě bylo příjemné: "Hinato, zlatíčko, jsem tak ráda, že jsem tě našla!" A zoufale při tom rozhazovala rukama. Hinata se ji snažila trochu uklidnit, protože měla strach, aby si znovu nemusela kupovat nové nádobí. Pravda byla taková, že přestože její sousedka nepatřila mezi atlety, když se rozrušila, dokázala zlikvidovat úplně cokoliv.
"Moje děti, nestíhám, musím pryč… já…"
Hinata se snažila stíhat všechno najednou, ale nešlo jí to, a tak opatrně chytila její ruce a donutila ji tak se zastavit. Obličej postarší paní lemovaly vrásky smíchu i starostí.
"Tak, a teď pomalu," promluvila, aniž by přerušila oční kontakt. Sousedka se přerývaně nadechla a už v klidu spustila znovu od začátku svůj příběh:
"Víš, slíbila jsem své dceři, že dnes vyzvednu jejího syna od jeho učitele, ale nedostanu se tam, protože musím jít na jednu moc důležitou schůzku a nemám koho tam poslat a…"
"A chcete, abych pro něj došla já," skočila jí do řeči Hinata a povzdechla si, když sousedka jen překvapeně zamrkala svýma velkýma zelenýma očima.
"No tak dobrá," svolila nakonec. Žena nadšeně vypískla a cestou ke dveřím halekala:
"Děkuju, děkuju ti, jsi zlatíčko, někdy až budeš něco potřebovat…"
"Já vím, já vím, nemám mít strach a hned za vámi jít." Opět jí doplnila. Ať nechtě, trochu se jí zvedla nálada, když se na ni sousedka usmála tak zářivým úsměvem, že snad i Gai-sensei by jí to musel závidět.
"Vážně ti moc děkuju, zachránila jsi mi kůži." A dřív, než Hinata stačila něco odpovědět, odcupitala s úsměvem patnáctileté puberťačky do svého domu.
Hinata vrhla letmý pohled na hodinky. Ručičky ukazovaly jedenáctou. Snažila se vypočítat, jak daleko to má k Akademii a kdy asi tak končí sousedčin vnuk, ale nemohla se k tomu nějak dopracovat. Ve dvě? Možná, to by měla ještě dost času, ale nechtěla pokoušet náhodu a tak se pohledem rozloučila s představou příjemně stráveného večera u knihy a vydala se směrem k té budově, kde měla mít sousedka se svým vnoučetem sraz.
Nevadilo jí to, že musí jít znovu k Akademii, i když se odtamtud právě vrátila. Stejně neměla, co na práci. Přesto se jí však nechtělo chodit stejnými uličkami dvakrát a rozhodla se proto, že se vydá trochu oklikou a podívá se, co se děje ve středu města.

-Jsem nepolepšitelná, co? :D Mám TOLIK rozepsaných povídek a snad jen čtyři dokončené... (-.-) Ale snad to přežijete :P Tuhle povídku jsem odhodlaná dokončit (i když nevím kdy), ale zajímalo by mě, jestli ji mám zveřejnit, nebo jen tak nechat ležet u sebe v kopmu. Takže... chcete další díl?-

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Chcete další díl Kurai Tsubaki?

Ano
Ne

Komentáře

1 Aya Aya | 8. září 2013 v 18:40 | Reagovat

Je to moc pěkně napsané. Zatím se sice nic moc nestalo, ale těším se, jak se to vyvine dál. :) Tak honem další díl! Prosím! :)

2 Camelia Camelia | Web | 8. září 2013 v 19:01 | Reagovat

[1]: Moc děkuju :) Už jen kvůli čtenáři, od něhož jsem komentář nečekala, další díl dodám. Snad již ve středu, ale když to budu stíhat, tak je dost možné, že i dříve :)
Ještě jednou: Arigato! ^^

3 ~Nana-chan ~Nana-chan | Web | 10. září 2013 v 18:25 | Reagovat

Camelie!!! Budeš na skypu? ^^

4 Ell. :3 Ell. :3 | Web | 13. října 2013 v 21:17 | Reagovat

Napsala si to nádherně a vypadá to šíleně zajímavě! Jsem nadšená, že můžu hned na další díl! :)
doufám, že ji dokončíš! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)