Kurai Tsubaki II.

11. září 2013 v 15:03 | Camelia

Cesta tam jí trvala sotva hodinu a půl a to i přesto, že nijak nepospíchala a zastavovala se skoro v každém obchodě. Stará budova měla nový nátěr, jak si Hinata napodruhé všimla, ale kromě toho se nic nezměnilo z toho, co jsi pamatovala z dob, kdy tady studovala. Přemýšlela, jestli to, co cítí je smutek nebo radost, ale nebylo to ani jedno. Necítila prostě nic. Připadalo jí to divné, konec konců, měla by něco cítit. Tak proč jí to nechávalo chladnou?


Posadila se na chodník před vchod. Nepotřebovala hodinky, podívala se na oblohu a hned věděla, kolik je hodin a podle ticha jí došlo, že tu bude sedět ještě dlouho. Pohodlně se tedy opřela o strom a vytáhla si malou knížečku tak akorát do dlaně a začala si číst, sem tam hodila okem po slunci, aby zjistila, jak dlouho už tu čeká. Po hodině jí ale knížka přestala bavit a tak se jen dívala různě po ulici, po přecházejících obyvatelích, až nakonec její pohled padl na malou osamělou houpačku, napůl skrytou ve stínu statného listnáče. Slabě se pousmála, schovala knížku do kabelky a třemi ladnými kroky se ocitla u onoho stromu. V hlavě se jí vynořila vzpomínka, jak tu kdysi viděla sedět malého chlapce, kterého všichni nenáviděli. Už tehdy, v mých šesti letech mě ten kluk fascinoval, uvědomila si překvapeně, ale usmívala se nejvřelejším úsměvem za posledních pár dní.
Pohladila starý provaz a posadila se. Vždycky jí dokázal rozesmát, dodat tolik potřebnou odvahu, kterou neměla a on jí překypoval. Možná právě proto se zasekla na tomto bodě. Kdyby byla více jako on a méně jako ona, možná by teď už také nebyla sama. Povzdechla si a v tu samou chvíli uslyšela tolik známý zvuk zvonění, který před dvanácti lety také slýchala.
S nostalgickým pocitem na duši a jemným úsměvem na tváři se zvedla a vydala se vstříc davu, který se ze školy vynořil. Už zdálky poznala vnuka své sousedky. Šel jako poslední, loudal se ve stínu střechy směrem ven, pohled zabodnutý do země, hlava skloněná. Zvedla ruku, aby mu zamávala, když náhle uviděla něco, o čem nejspíš její sousedka neměla ani potuchy.
Kolem toho malého snílka se náhle shlukla parta vysokých kluků a se zlým úsměvem mu vyrvali z ruky oběd. Nehádal se. Zdálo se, že je na to již zvyklý. Kluci kroužek ještě utáhli a Hinata si všimla, jak se mu na tváři zaleskla slzička. V nitru jí náhle začal bublat temně rudý vztek. Chtěla tam vtrhnout a ty kluky zabít, sebrat jim oběd a psychicky je ničit, až by jim došli slzy. Místo toho ale jen klidně vyšla jejich směrem.
"Copak to tu děláte?" zeptala se. Kluk, který k ní byl zády, ostře odpověděl: "Co se staráš? Chceš taky dostat nakládačku?"
Hinata pěvně zatnula čelist. Krev jí začínala vřít. Chytla toho kluka za ruku a prudce jím otočila. V očích se mu objevil náhlý strach.
"Tos nechtěl říct, že ne?" zeptala se sladce. Kluk cosi zamumlal, ale ani se nesnažil vytrhnout. "Neslyšela jsem tě, cos říkal?" Kluk byl chvíli zticha.
"Ne, nechtěl." Pípl. Hinata ucítila první bodnutí spokojenosti, která pro ni byla lepší, než jakákoliv droga, jakou by jí kdokoli mohl nabídnout.
"Takže ses mu chtěl omluvit a říct mu, že už to nikdy neuděláš, že?"
"A-Ano."
"Tak teda prosím," popostrčila ho a kluk začal nervózně přešlapovat z místa na místo.
"No, bude to?" Divně se na ni podíval a pak v rozpacích spustil: "Já… se ti omlouvám, Tori, a už to nikdy neudělám."
Hinatina spokojenost dosáhla maxima. Cítila se skvěle. "Takže mu teď pěkně vrať jeho oběd…"
Kluk se prudce otočil a v očích se mu zablýsklo. "Ale-"
"Ale co?" Vystrčila bojovně bradu a přeměřila si ho tvrdýma očima. V očích mu bylo vidět, jak chvíli uvažoval, ale nakonec polkl a podal mu jeho jídlo. Ta žena se mu zdála děsivá. Dost na to, aby si přestal hrát na tvrďáka a poslechl.
"Děkuju," tiše poděkoval vnuk Hinatiny sousedky, který doteď všechno jenom pozoroval. Hinata chvíli schválně zůstala zticha a sledovala jejich reakce. Pak vzala Toriho za ruku a usmála se: "Tvoje babička dneska musela někam jet, takže na ni počkáme společně, ano?"
"Ano, teto Hinato." Vydal se po jejím boku domů.
Hinata byla ráda, že mu pomohla se zbavit té party. Sama si na živo pamatovala, že život na okraji třídy nebyl žádný med, proto byla ráda, že mu mohla pomoci. Alespoň o jednoho více spokojených lidí, kteří si neprojdou životem, jaký měla ona, a budou šťastní.
Kéž by to taky mohla zvrátit.
Protože netušila, co má s Torim dělat, vzala ho do města do parku a na zmrzlinu. Celou cestu se však nemohla zbavit pocitu, že ji někdo sleduje.

-Tak se nám to rozjíždí přátelé! V příštím díle se můžete těšit na našeho blonďáčka :P Snad se líbil!-

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Chcete další díl Kurai Tsubaki?

Ano
Ne

Komentáře

1 Aya Aya | 12. září 2013 v 20:33 | Reagovat

Děkuji, že jsi splnila svůj slib a dodala nový díl. Už se těším na další.
(Z Hinaty se stala drsňačka... Pěkné.) :D

2 Camelia Camelia | Web | 12. září 2013 v 20:42 | Reagovat

[1]: Nemáš zač. Další by mohl být již pozítří :) A moc děkuju, jsem ráda, že se líbí :3

3 Ell. :3 Ell. :3 | Web | 14. října 2013 v 22:33 | Reagovat

Hinata záchranář? To je awesome! :) Úžasná představa, miluju ten příběh! ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)