Epitaf na zázrak - část první

13. září 2013 v 16:25 | Camelia
Přehodila jsem si vlasy přes rameno. Ano. Nesnášela jsem tyhle rádoby společenské akce. Neměla jsem na ně povahu. No, dobře. To nebyla tak docela pravda. Ale byla jsem tímhle společenským hemžením znechucena. Překvapivě za to mohlo moje opovrhování lidmi a společností. Jen jednou jsem za svůj život šla na podobnou událost dobrovolně. Jen jednou. A za to mohl můj doprovod, nikoliv úchvatnost té akce. Stejně jsme tam strávili maximálně tak půl hodiny. Dohromady s tím, že mezitím jsme se stihli zajít ožrat do nejbližšího pajzlu. Což byla vcelku super hospůdka. Heh, vzpomínka na to mě zabolela. Po všech těch letech a bolelo to pořád stejně. Možná i víc. Těžko říct, bylo to něco, co jsem v sobě umlčela už dávno. Bolest byla pomíjivá, říkala jsem předtím. Nebyla, jenom vsugerace byla úchvatná věc. A bolest něco zbytečného, co akorát kazilo večer a náladu.
Přešlápla jsem z nohy na nohu. Lodičky. Za ty leta se můj názor na ně nezměnil. Kromě toho, že jsem je považovala za vcelku účinnou zbraň. Nicméně chodit jsem v nich už uměla lépe než předtím. Byla jsem donucena se to naučit v zájmu přežití. V zájmu přežití jsem musela udělat i spoustu jinejch blbostí. Například se účastnit téhle akce. Což vyžadovalo společensky vhodné šaty. Ale zrovna tohle bylo tou věcí, co se nezměnilo. Stále jsem měla ty svoje tyrkysové šaty koupené ze sekáče, co mi padnou jak ušité na míru. Teď už o něco víc. Můj výstřih za ty roky ještě stihnul povyrůst. K velké radosti některých a mojí smůle. Kdo to měl sebou pořád tahat? To ale nikoho nezajímalo. Hlavně že oni měli nad čim slintat. Konec konců to bylo jediné co na mě stálo za pohled. S mým dokonalým výrazem ledové královny jsem nebyla zrovna pastva pro oči. To byl dávno známý a potvrzený fakt.
Povzdychla jsem si a promnula jsem si krk. Neměla jsem včerejší noc zabít pobíháním po Římě v kůži Ezia a zabíjením vojáků Cesareho Borgii. Ta hra mě jednou zničí. Heh, ačkoliv mnohem raději bych si zahrála na Ezia i tu a odstranila tyhle nudné byrokraty, ale tolik k mému štěstí. Na to jsem měla příliš ráda sluneční světlo a tuhle "svobodu", ale lepší než basa, kde bych po tom aktu nepochybně skončila. Starej dobrej Assassín byl po tolika letech stále zábavnej. Hlavně jsem si měla kde vybíjet svojí frustraci nejenom z nespavosti.

Znovu jsem si povzdychla. Opravdu tu musím trčet? Měla jsem na práci spoustu jiných věcí. Nejela jsem si sem na východ vyměňovat jenom lichotky. Práce mě sem převážně volala. Jinak bych se tomuhle místu asi obloukem vyhnula. Východní část naší malé republiky byla vcelku bolestivá záležitost. A jako správný srab jsem se bolestivým záležitostem vyhýbala. Některé vzpomínky je lepší nechat na pokoji a doufat, že se časem vytratí. Což byl kec. Nechtěla jsem zapomenout, to v žádném případě. Byly to nejkrásnější měsíce mého života. Těm měsícům bych mohla říkat život, zbytek bylo spíš živoření. Zahořkle jsem se usmála. Živoření. To bylo výstižné pojmenovaní. Stíny jsou temnější než tma. Na to už jsem přišla vcelku dávno. Přestože mě sem na východ práce zatahovala vcelku často, stále jsem z toho byla nesvá. Pamatovala jsem si to všechno příliš často. Vlakem už bych sem jet asi nemohla. Ne, to bych nezvládla, ani po těch letech. Heh, tak slabá a zranitelná... Oklepala jsem se. Nikdy mě to nepřešlo. Pořád jsem si přišla strašně... zranitelná. Jiný slovo jsem pro to neměla. Moje paranoia byla každou chvíli našponovaná jako struna. To bylo ale něco na co jsem si už stihla zvyknout. Kdo by to byl řekl, že po všech těch letech budu stále zahleděná do minulosti? Moji přátelé asi ne, vždycky jsem to byla já, kdo se z toho poučil a cpal to přemoudřele ostatním. Přesto... vždycky když jsem přijela jsem na východ, tak mě to přepadlo. Nemohla jsem si pomoct. Prostě to tak bylo a já jsem s tím nic nemohla udělat.
Postřehla jsem, jak se ke mně přiblížil ten mladej byrokratickej ignorant, co se nemohl nikdy vynadívat na můj nebohý dekolt. Příště si beru rolák, připomeňte mi to někdo, prosím. Kecy, na to mě to příliš baví sledovat. Jsem nepoučitelná!
"Čím to, že dnes nezáříte uprostřed, jak je vaším zvykem?" Zeptal se s úsměvem na rtech. Slizkým úsměvem na rtech. V hnědých očích měl akorát tak chtíč a ambice. Byla jsem pro něj akorát tak trofej a výzva. Pche, odporné!
"Měla jsem náročné dny." Připustila jsem, jo, hlavně se zabíjením vojáků z jedniček a nul, heh. Třeba se mi prostě dneska nechce přetvařovat? Proč mě nemůže nechat bejt?!
"Spravilo by to pozváním na skleničku nebo dvě?" Pokud by to bylo na flašku, kterou bych ti mohla omlátit o hlavu, pak rozhodně ano, ale jinak? Jdi se zahrabat, chlapče... Ten jeho vlezlý tón mě rozčiloval. Měla jsem jako pokaždé sto chutí všem říct co si o něm myslím. Nejenom o něm ale i o celém tohle hemžení. Bože, kterej debil mě musel nutně seznámit s touhle odpornou "smetánkou" východu? Kdo to jenom byl?
"Nemůžu, jsem tu autem." A hodlám jím taky odjet a sama. Ideálně tě ještě přejet, omylem samozřejmě.
"Chápu," usmál se. Ne, nechápeš a to je jenom dobře. Vysvoboďte mě někdo! Což bylo naivní přání. Neexistoval už dlouho nikdo kdo by mě mohl vysvobodit. Nevýhoda mála přátel a ještě míň se jich znalo dohromady a každej z jinýho kouta republiky. Těžko jste je pak brali na podobné akce. Ale východ patřil jenom jedné osobě, která mě rozhodně nepřijede zachránit a cestou neukradne bílýho koně. Nebo jednorožce co kadí duhu... Ne, holka, neblbni a mysli na něco hezkýho. Třebas na to jak tady panu vlezlému a slizkému ničíme podpatkem ksicht, ano, to byly mnohem... lepší myšlenky.
Neodpověděla jsem mu. Jenom jsem se falešně usmála a nechala jsem to být, Třeba ho to omrzí a nechá mě tu v klidu umřít. To by bylo dokonalé. Opět otevřel tu svou slizkou pusu a začal něco žvanit. Nevnímala jsem ho. Přikyvovala jsem a zírala jsem mu přes rameno do davu lidí. Proč mě tu tak urputně chtěli? Byla jsem jenom holka s fixírkou co akorát malovala po autech a měla pár koní, pravých Arabů, neboť jsem u nich na poušti strávila jedno léto s šejkem, což bylo zábavnější. Mnohem a možná proto mě tu tak urputně chtěli. Protože to Abu mě sem jednou přitáhnul, když jsem se vracela z Emirátů, tak jel se mnou a udělal tu se mnou hotové pozdvižení. A od té doby a na jeho počest... nebylo akce na kterou bych nebyla zvaná. V domnění snad, že by se mocný šejk staral o tyhle byrokraty, heh, ten měl na práci jiný věci. Například neprovokovat Američany s ropou a koňmi. Měl je mnohem lepší než ti jejich slavný přešlechtěný plnokrevníky, co uměj jenom běhat na plný koule po oválu.
Povzdychla jsem si a aniž bych tomu slizounovi věnovala jediný pohled, tak jsem se rozešla pryč. Chtělo by to panáka, nebo dva. Jasně, byla jsem tu autem, ale do hotelu to nebylo daleko. Brno je konec konců pořád jenom Brno. Šaliny stále fungujou, pokud vím. Prohrábla jsem si rukou vlasy a unavaně jsem se podrbala na temeni. Vážně tady musím trčet? Jo, potřebovala bych nějakou zakázku a kde jinde sehnat lepší než u žárlivejch a výstředních byrokratů? Ale bylo ještě brzo, nebyli tu zdaleka všichni. Dneska jsem byla podivně dochvilná, většinou jsem sama přicházela pozdě. Blbej Ezio...

- Historicky první povídka od jiného autora, než jsem já, na TOMTO BLOGU! Doufám, že se Vám líbila, alespoň tak, jako mě a zanecháte komentář. Nenechejte ji věřit, že jsem jediná, kdo je ochotný její "červenou knihovnu" číst! DÍKY!!!-
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Faith Faith | 13. září 2013 v 16:13 | Reagovat

Echm.. řekla bych, že jsme spolu měli poněkud chybu v komunikaci :D

2 Erbanka Erbanka | 14. září 2013 v 12:29 | Reagovat

Bože to je krásně napsané ^^

3 Tashine Tashine | 23. září 2013 v 14:56 | Reagovat

o_O Soouhlasím s Erbankou, moc pěkně napsané, hlavně čtivě, záživně, né nudně. V jistých situacích jsem se šíleně smála. :)
Prostě dobrý,...

4 Faith Faith | 23. září 2013 v 15:42 | Reagovat

[3]:Uh, jsem... překvapena a potěšena :D
Na druhou stranu si nejsem jistá, zda je v tom cítit ten sarkasmus pro někoho, kdo nezná mě a ani můj styl psaní :) ale to je jedno konec konců vždycky záleží jenom na interpretaci čtenáře, heheh, prostě děkují :) i Erbance o koment vejš, nechce se mi to tu Camelii zaspamovat :D

5 Sumiko Sumiko | 14. srpna 2014 v 11:04 | Reagovat

S tou holkou bych si asi dost rozuměla :D A ten sarkasmus šel dost cítit, teda asi hlavně proto, že jsem sama taková, tak to poznám. :D Líbí se mi to. Je to skvěle napsané. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)