Září 2013

Kurai Tsubaki VI.

28. září 2013 v 8:54 | Camelia

"Co je divně, divně, divně?" ozvalo se ode dveří. Vyskočila, jako by jí střelili, a v prudké otočce schovala ruce i s tím, co jí náhle připadalo příšerně těžké, za zády.
"Ale nic," řekla ležérně a chtěla nad tím mávnout rukou. Včas si však uvědomila, že by to nebylo nejvhodnější. Naruto se usmál a Hinatě se poprvé málem opravdu podlomila kolena. Vlasy měl ještě vlhké a lehce se mu kroutily, neposedně, rozpustile, divoce. Zatoužila do nich zabořit ruku. A podívat se mu z blízka do těch jeho modrých očí a…

Epitaf na zázrak - část druhá

25. září 2013 v 18:53 | Camelia
Nemohl jsem tomu uvěřit. Brácha mě tu zanechal samotného uprostřed těchlech bláznivejch lidí. Kdyby aspoň bláznivejch. Byli k smrti nudní. Nic zábavného. To už by se líp strávenému večeru mohlo rovnat staré dobré lolko. Kravina, ale dobrá a zábavná kravina. Mnohem lepší než se jim tu přetvařovat se skleničkou tohohle odpornýho vína v ruce. Místo žvanění jsem mohl pracovat nebo hrát lolko, nebo spát, všechno znělo sakra lákavě oproti tomuhle. Jenže tohle bylo taky součástí práce, pokud někdo chtěl zakázky. Někdo propagovat firmu musel, když byl brašin pryč. A padlo to na mě. Jak nešťastná volba. Černá ovce rodiny, prakticky zbytečnej příživník a na mě nechaj tyhle věci. Pomsta je sladká, co? Nah...
Potlačil jsem zašklebení. Místo toho bych si dal radši pivo nebo rovnou něco tvrdšího, což by se asi hodilo mnohem víc. Ožrat se tu by nepochybně bylo zábavné, heh... Dokázal jsem si živě představit jak by se tu začali pohoršeně a zděšeně tvářit jako kdyby se sami nikdy nesjeli. A nepochybně to udělají hned jak se za nimi zaklapnou dveře. Skety.
Starší muž se rozpovídal o Praze, matce měst. Huh, Praha... Zadíval jsem se do plné skleničky s vínem v mojí ruce, ze které jsem ani jednou neupil. Jen to blbý jméno hlavního města mě vrátilo v čase, téměř. Tam daleko kdysi dejchalo něco, co pro mě bylo vším. Dokud jsem jí nepotkal, tak Praha pro mě byl vtip. Náš malý vtip soukromý vtip, nás z dalekého východu. Byl jsem v tu chvíli plný rozporuplných pocitů. Chyběla mi, nerad jsem si to přiznával potom, co jsem jí opustil, ale časem... mi došlo, že mi strašně chybí. Její smích, pohled těch jejích dokonalých očí a její chuť. To všechno bylo ztraceno kdesi v nedohlednu. Už nikdy víc si nemůžu vzít tuhle drogu, ztratil jsem jí. Nadobro. O tom jsem nepochyboval. Oklepal jsem se. Ne, nebudu na ní myslet teď. Nejspíš se právě báječně baví a s někým dovádí v posteli, nebo na kuchyňské lince... nebo ve sprše... Jenom ta myšlenka, že jí má někdo jiný, dohnalo by mě to k šílenství, kdybych to včas nezastavil.
"Praha je nádherná, škoda že se to nedá říct i o jejích obyvatelích." Čistě technicky za to, ona Prahu nesnášela, pravděpodobněji spíš ale pražáky, byla přeci děvče z dědiny, jak říkávala s moravským přízvukem, který pochytila od čertvíkoho.
"To máš pravdu, pražáci jsou divná sebranka." Zachechtal se stařík. Asi jedinej s kým se tu dalo trochu vtipkovat. Jinak všichni přehnaně vážní a zdvořilí, nic pro mě.
"A pražačky ještě větší." Uchechtl jsem se a zvedl jsem sklenku k přípitku. Na ní, na nepražáckou pražačku. Ať se má líp, než se kdy mohla mít se mnou.
Přiťukl si se mnou. Koutkem oka jsem postřehl pohyb tyrkysové, takové kterou už jsem někde viděl...

Kurai Tsubaki V.

23. září 2013 v 16:58 | Camelia
"Hinato, nechtěla bys tu dneska přespat?" Navrhl Naruto a neviděl, jak udiveně zamrkala. Nečekala to. Ani v nejmenším.
"Sakura se ještě může…"
"Nevrátí se." Odbyl ji s klidem, za kterým skrýval bolest. "Nevrátí se, protože už dávno plánovala, že odejde. Dnešní hádka jí jen dala možnost nevyplížit se z domu o půlnoci, ale odejít s hrdostí jí vlastní. Nevrátí se."

Camelia o... poslední kapce!

20. září 2013 v 20:10 | Camelia
Komentáře, komentáře, připomínky, stávky.... Víte co? Mám toho všeho dost!
Odsuzuji lidi, co si o komentáře říkají stylem: tak a komentáře, nebo končím. Zdá se ale, že mi nedáváte na výběr. Mám toho hodně. Jsem v prváku na jednom z nejtěžším gymnázií v našem kraji každý týden píšu sedm písemek, každej den mám úkoly ze tří předmětů a ptáte se proč vám to všechno říkám? Protože mě štvete. Lidi v mém okolí mě švou, doma je dusno kvůli rozbitýMu autu... a já si připadám sama bez nějakého nároku na všechno, na život na radost, na odpočinek.

Kurai Tsubaki IV.

19. září 2013 v 16:44 | Camelia

Přikrčená se vydala po svém domě. Cítila, že tu něco je. Nebo někdo. Stačilo jen přijít na to kde.
Vyzbrojená ručníkem a kuchyňským nožem prošla kolem linky do obývacího pokoje. Všechno se až do téhle chvíle zdálo v pořádku. Až do chvíle, než spatřila temnou lidskou siluetu za otevřeným oknem.
"Hej!" vykřikla a vrhla se k oknu. Postava se otočila a do houstnoucího šera zasvítilo bělmo očí. V Hinatě se ozvalo instinkty vypilované léty tvrdého tréninku.

Kurai Tsubaki III.

14. září 2013 v 20:44 | Camelia

"Čekáš na někoho?" zeptal se Tori váhavě, mezitím, co plastovou lžičkou ujídal pohár s oplatkou a čokoládovou polevou.
"Ne!" vyhrkla ostřeji, než měla v úmyslu, a proto dodala s bublavým smíchem: "Jak tě to napadlo?"
"No," zaváhal, očividně v rozpacích, kolik jí toho má říct, "pořád se díváš do strany a hledáš v okolí takovým zvláštním pohledem, jako bys někoho hledala."

Epitaf na zázrak - část první

13. září 2013 v 16:25 | Camelia
Přehodila jsem si vlasy přes rameno. Ano. Nesnášela jsem tyhle rádoby společenské akce. Neměla jsem na ně povahu. No, dobře. To nebyla tak docela pravda. Ale byla jsem tímhle společenským hemžením znechucena. Překvapivě za to mohlo moje opovrhování lidmi a společností. Jen jednou jsem za svůj život šla na podobnou událost dobrovolně. Jen jednou. A za to mohl můj doprovod, nikoliv úchvatnost té akce. Stejně jsme tam strávili maximálně tak půl hodiny. Dohromady s tím, že mezitím jsme se stihli zajít ožrat do nejbližšího pajzlu. Což byla vcelku super hospůdka. Heh, vzpomínka na to mě zabolela. Po všech těch letech a bolelo to pořád stejně. Možná i víc. Těžko říct, bylo to něco, co jsem v sobě umlčela už dávno. Bolest byla pomíjivá, říkala jsem předtím. Nebyla, jenom vsugerace byla úchvatná věc. A bolest něco zbytečného, co akorát kazilo večer a náladu.
Přešlápla jsem z nohy na nohu. Lodičky. Za ty leta se můj názor na ně nezměnil. Kromě toho, že jsem je považovala za vcelku účinnou zbraň. Nicméně chodit jsem v nich už uměla lépe než předtím. Byla jsem donucena se to naučit v zájmu přežití. V zájmu přežití jsem musela udělat i spoustu jinejch blbostí. Například se účastnit téhle akce. Což vyžadovalo společensky vhodné šaty. Ale zrovna tohle bylo tou věcí, co se nezměnilo. Stále jsem měla ty svoje tyrkysové šaty koupené ze sekáče, co mi padnou jak ušité na míru. Teď už o něco víc. Můj výstřih za ty roky ještě stihnul povyrůst. K velké radosti některých a mojí smůle. Kdo to měl sebou pořád tahat? To ale nikoho nezajímalo. Hlavně že oni měli nad čim slintat. Konec konců to bylo jediné co na mě stálo za pohled. S mým dokonalým výrazem ledové královny jsem nebyla zrovna pastva pro oči. To byl dávno známý a potvrzený fakt.
Povzdychla jsem si a promnula jsem si krk. Neměla jsem včerejší noc zabít pobíháním po Římě v kůži Ezia a zabíjením vojáků Cesareho Borgii. Ta hra mě jednou zničí. Heh, ačkoliv mnohem raději bych si zahrála na Ezia i tu a odstranila tyhle nudné byrokraty, ale tolik k mému štěstí. Na to jsem měla příliš ráda sluneční světlo a tuhle "svobodu", ale lepší než basa, kde bych po tom aktu nepochybně skončila. Starej dobrej Assassín byl po tolika letech stále zábavnej. Hlavně jsem si měla kde vybíjet svojí frustraci nejenom z nespavosti.

Kurai Tsubaki II.

11. září 2013 v 15:03 | Camelia

Cesta tam jí trvala sotva hodinu a půl a to i přesto, že nijak nepospíchala a zastavovala se skoro v každém obchodě. Stará budova měla nový nátěr, jak si Hinata napodruhé všimla, ale kromě toho se nic nezměnilo z toho, co jsi pamatovala z dob, kdy tady studovala. Přemýšlela, jestli to, co cítí je smutek nebo radost, ale nebylo to ani jedno. Necítila prostě nic. Připadalo jí to divné, konec konců, měla by něco cítit. Tak proč jí to nechávalo chladnou?

Kurai Tsubaki I.

7. září 2013 v 16:39 | Camelia


Hyuuga Hinata právě seděla před Akademií a sledovala děti trousící se domů. Bylo příjemně, slunce, vysoko nad vrcholky kopců rýsujících se v dálkách, zaplavovalo celý kraj jasným světlem a svěží vánek si pohrával s listy statných listnáčů vysázených po celé Konoze. Z nevelké blízkosti k ní doléhal veselý smích a brebentění. Málem si i myslela, že se na ní jedna z dívek jdoucích kolem zadívala, ale nakonec to zamítla. Byla jen matná nehybná silueta ženy skrytá ve stínu stromu, nic zajímavého a ani nebezpečného.

Lay č. 9 - Sweet killer

5. září 2013 v 18:39 | Camelia |  Laye blogu
Lay - další.
Ano, vidíte správně.
Ne, nedělám si z vás srandu.
Poslední dobou mě prostě nebaví psát povídky. Zkrátka nemám nápady a tak dělám něco, u čeho nemusím moc přemýšlet. Layoutování je to něco. Čili mě omluvte (hlavně proto, že ten super lay se sexy s Narutem od nany už šel zase pa), ale mám pocit, že potřebuju změnu. Něco.. jinak. Ale o tom kdyžtak budu mluvit až v dalším díle Camelia o... aneb
moje myšlenky. Teď bych se vás chtěla zeptat, co na tohle říkáte?

Lay č. 8 - Naruto Golden fish

2. září 2013 v 16:07 | Camelia |  Laye blogu
Hohohoho!
Tak se opět hlásím. Asi jst si všimli (počítám s tím, že nejse slepý :D anebo úplně blbý, tak sorry mno :P), že mám nový lay. Tenhle není ode mě, je od Nany-chan a mě osobně se líbí. Co vy na něj říkáte? Lepší než moje obvyklé? No, přiznám se, že tohle není tak úplně můj styl, ale chtěla jsem trochu změnu. Takže uvidíme, jaké bude jeho hodnocení a komenty... ^^

Lay na objednávku č.1 - Miin svět

1. září 2013 v 12:52 | Camelia |  Laye na objednávku
Ahojky!
Hlásím se vám až dneska, protože mě nanapadlo, co bych vám asi tak měla říct :D Jsem zpět, psychicky se připravuju na první školní den a hraju si s photoshopem.
Můj asi třetí lay na objednávku je pro Magiku, která byla jedním z mých oblíbeným Affs, dokud jsem tuto rubriku nesmazala :D A velmi mě těší, že si mě ve svých SB i přesto nechala. Bylo mi tedy potěšením jí stvořit lay. Podmínky mi řekla: Sakuru a růžovobílý. A co jsem vymyslela? Nu, můžete se na to podívat :P
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)