Running through Paris II.

6. dubna 2013 v 1:21 | Camelia

Když jsme konečně dorazili na místo, kvůli špatným podmínkám za jízdy jsme byli unavení a nikomu z nás se nechtělo někde brouzdat. Bobříka mlčení, kterého všichni drželi po celou cestu sem, z nás snad vytáhl veškerou zbývající energii. Bylo však tak těžké ignorovat ty vysoké budovy, zamilované páry, smějící se skupinky teenagerů a rodiny s dětmi. Všichni vypadali tak šťastně, až se mi zdálo, že sem do toho města naše rozhádaná rodina vůbec nepatří.
"Jé, McDonald!"

Chytla jsem se za ucho a hodila vražedný pohled po Hanabi, která se nejspíš rozhodla, že bude děsit svých odporným chcichtem přilepeným na sklo nevinné občany. Vážně, je to divné mít vedle sebe sestru, co je o čtyři roky mladší než vy, sledovat ji, jak poslouchá zamilované písničky a přitom se těší na McDonalda.
"Hanabi," povzdechla si unaveně matka, "co kdybychom si nejdřív zajeli vybalit?"
Potutelně jsem se usmála, když jsem viděla, jak se nadechuje k protestu, oči jí žhnuly. Trvalo docela dlouho, než si všimla, že se na ni dívám.
"Jasně, pro mě za mě, klidně tam nemusíme jet vůbec, stejně tam nechci."
Ale všichni jsme věděli, že kecá.
"Tak tam tedy nepojedeme," prohlásil rezolutně otec.
Nebo, že by ne?
Vrhla jsem pohled po Hanabi. Ale když si mě všimla, otočila se zpět k oknu a pozvedla hlavu ke špičkám vysokých budov. A ať už to bylo čistou zvědavostí, či jen tím, že Hanabin zbožný výraz byl nakažlivý jako chřipka, stejně jsme všichni vzhlíželi k obloze.
Paříž možná není jako naše malé venkovské sídlo na úpatí Kastilských hor obklopené náručí pomerančových hájů a vinic, ale kouzlo se jí nedalo upřít. Kromě mrakodrapů v městském centru a vysokých hotelů, na nás také vykukovaly tisíce upoutávek na hříšně dobře vypadající zmrzliny, páry v rohlíku, McDonalda, nejnovější pračky, sušičky i další elektronické spotřebiče, a sem tam se mihl billboard s nějakým poslancem a s firmou na spodní prádlo, kterému "Vaši muži určitě neodolají" - jejich slova, ne moje, jen tak mimochodem - a na koncert nějakého zpěváka s propíchlým nosem. Podél obchodních center poblikávaly neonové nápisy, a celé ty šmouhy barev a zvuků se mísily s troubením aut možných barev i typů.
Koukala jsem na to, jak na zjevení, a byla si jistá dvěma věcmi: Zaprvé, že Paříž možná nebude tak strašná, a zadruhé, že Hanabi si nenechá ujít jedinou příležitost, jak do mě rýpnout.
"Tak to přeci jen není tak hrozný, že paní dokonalá?"
"Zalez někam!" odsekla jsem. Zašklebila se.
"Ó, paní dokonalá právě zjistila, že nemá vždycky pravdu, to je tak katastrofální!"
"Zavři klapačku, manekýnko, já na rozdíl od tebe nenakupuju sukně za hříšný peníze."
"Vážně?" A co kdybych ti oznámila, že je to proto, že v nový škole nechci vypadat jako ignorant." Propalovala mě pohrdavým pohledem.
Sjela jsem pohledem svůj vzhled. Rifle, tenisky, mikina a kšiltovka; můj každodenní přítel. "Ale Kibovi se můj vzhled líbil!" ohradila jsem se, a až pozdě si uvědomila, jak příšerně ufňukaně to znělo.
"Kibovi," Hanabi řekla jeho jméno asi tak, jako člověk řene slovo "exkrement", když do toho šlápne, "by se na tobě líbilo všechno, jen kdyby to zvyšovalo šanci na jeho další zářez na posteli." Šokovaně jsem zalapala po dechu a Hanabi jen pokrčila ramen. Skutečně řekla to, co jsem slyšela? Byla jsem si jistá, že ano. Podívala jsem se po rodičích. Matka se tvářila nečitelně jako vždy a otec se sotva znatelně usmíval.
"Radši mlč, když o věcech nic nevíš," sykla jsem a Hanabi jen pokrčila rameny a nakrčila svůj pršák. Měla jsem takovou chuť jí jednu ubalit, že jsem si vážně myslela, že tu ruku zvednu a nechám jí tvrdě dopadnout na její tvář. Ještě než jsem to stihla uskutečnit, auto zvláštně zaskuhralo a já si uvědomila, že jsme na místě.
Hanabi okamžitě vyskočila k moderní vysoké budově, kam si otec právě nesl jeden ze svých kufrů. S povzdechem jsem vystoupila na dokonalý asfalt a nadechla se. Vzduch byl cítit po přepáleném oleji, parfému, a výfukových plynech. Vykročila jsem, a kdybych vykročila o sekundu později, nejspíš by už ze mě byl malý mastný flek.
"Koukej, kam šlapeš, ženská!" zaječel nevytříbenou angličtinou majitel audi, co mi málem přejel nohy. Zamračila jsem se na něj a pak jsem vylezla s kufrem na schody. Otec mezitím poslal pro naše věci muže v uniformách. Došlo mi, že to nejspíš budou pikolíci. Hanabi i matka už stály před výtahem v nádherně zdobené hale s nabručeným vrátným.
Nakonec se ukázalo, že výtah je mimo provoz a tak jsme si své kufry museli do našeho nového bytu odnést sami, protože personál měl fušku. Nikdo z nás z toho nebyl příliš nadšený, ale po půl hodině poslouchání dohadů mezi zástupcem vedoucího a mým otcem jsem si přála už jen jediné - vypadnout.
Víte, vystoupat schody mi nikdy nedělalo problém. Díky genům se těším dobrému zdravý i kondičce, i když je to asi tak to jediné, za co jsem jim vděčná, jenže vystoupat schody do patnáctého patra s desetikilovým kufrem, to až taková sranda není. Zvlášť, když vám na záda dýchá vaše mladší sestra a otec vás propaluje vražedným pohledem.
"Už tam budeme?" fňukla Hanabi, její dýchání mi připomínalo sípání umírajícího.
"Jo!" odpověděla a otec konečně zastavil. Nevím, proč do zámku vsunoval klíč tak žalostně pomalu, ale naštěstí otevřel dřív, než jsem mu ho stihla vyrvat.
"Páni," vydechla moje třináctiletá sestra a já s ní pro jednou musela souhlasit. Měli jsme obrovský byt s proskleným oknem velkým jako celá stěna, kterým bylo přímo vidět na Eiffelovku, plazmovou led televizi velkou skoro jako normální okno a gauč, na který by se celá naše rodina vešla vleže - a to byl jenom jeden pokoj!
"To je prostě bomba!" zaječela najednou Hanabi utíkala všechno pečlivě prozkoumat. Vtrhla do všech pokojů, do každého koutu. O několik minut později už nám hlásila, že v koupelně je vana s deseti různými programy, s masážními koberečky a s vonnými oleji, dva pokoje, ze kterých byla mimo, jak kdyby tam našla průchod do jiné dimenze, a kuchyň s tím nejmodernějším zařízením (i když nechápu proč, když stejně budeme jíst jídla z restaurací). Zkrátka všechno bylo jedním slovem luxusní.
Otec, matka i Hanabi vypadaly docela uvolněně, jen já jsem si připadala jako vetřelec.
"Jdu si lehnout," oznámila jsem jim. Venku už se šeřilo, naše cesta průměrnou rychlostí sto deset za hodinu trvala skoro celý den, ale nikdo na moje slova nereagoval, a tak jsem svůj kufr zavezla do jednoho z pokojů s velkým proskleným oknem a do prostorné skříně jsem strčila zavazadla. Venku jsem nechala jen tašku přes rameno, ze které jsem vytáhla kartáček a pyžamo. Zuby jsem si vyčistila, aniž bych se podívala do zrcadla. Když jsem pak ve svém opraném pyžamu s fialovými fialkami zalezla do postele, první, co mě uhodilo do nosu, byla omamná vůně pařížského parfému, a na kůži mě chladil nepříjemně neznámý dotek saténových přikrývek.
Usnula jsem až za dlouho, venku už jistě byla tma nebýt neonových světel ze všech možných nočních podniků, ale i tehdy se mi zdálo, že nespím. Spíš jsem se jen tak převalovala a po tváři mi tekly tiché slzy.
Všechno bylo tak báječné! Byla jsem nejlepší v ročníku, měla jsem super kamarády, a úžasnýho kluka. Každý večer jsme chodívaly do jediného baru s bowlingem nebo na nějakou párty. Každý úspěch, každou bolest jsme oslavili nebo oplakali společně. Proč mi ten život sebrali? Chyběl jenom rok, abych dokončila školu a tři čtvrtě roku, abych byla plnoletá. Tak proč pro ně bylo tak těžké pochopit, že se nechci stěhovat?
Zavibroval mi mobil a jeho namodralá zář ozářila bílý strop. Natáhla jsem se po něm a otevřela ho. Zablikala na mě ikonka nové zprávy a přístroj mi hned nahlásil, že číslo je neznámé. Normálně bych to nechala na ráno, ale protože jsem měla pocit, že to číslo znám, a protože mi rodiče smazaly všechny moje kontakty, nedokázala jsem se přinutit mobil odložit. Mohl by to být on?
Nechtěla jsem živit svoji mizernou naději, takže jsem klikla na "Otevřít". Moje srdce potěšením poskočilo. Stálo tam:
Sladké sny, princezno.
Byl jenom jeden člověk, který mi tak říkal. Na tvářích mi naskočil ruměnec. Vzpomněla jsem si na ty časy, kdy jsme spolu leželi v jedné posteli, objímali se a povídali si. Snažila jsem si vybavit jeho hluboký hlas, co mu rezonoval v hrudi, jeho vůni - mořskou sůl se špetkou tymijánu a červenou paprikou. Vybavila jsem si jeho široké dlaně s pěstěnými nehty, které krásně brnkaly na kytaru, když jsme za chladných nocí v naší chatě v Kastilském pohoří seděli vedle sebe u plápolajícího ohně, a s lehce naoranžovělými lůžky okolo nehtů, od zralých šťavnatých pomerančů. Vzpomněla jsem si na jeho kůži zhrublou prací a vysušenou sluncem, na jeho vlasy v barvě mahagonu a hnědé oči, které vždycky zlatavě zářily.
V očích mě začaly štípat slzy.
Ty idiote! Vynadala jsem si. Slíbila sis přece, že na něj už nebudeš myslet!
Ale i když jsem se snažila ten proud zastavit, nešlo to. Vzpomínky na něj mi zaplavily celé tělo, přerývaně jsem se nadechla.
Vzpomněla jsem si na naše zlaté chvilky, na to, jak jsme se poprvé potkali, jak jsme zmohli během výletu v šesté třídě, jak jsme se sešli na stejné střední a jak jsem usínala v jeho náručí s pocitem lásky a bezpečí.
V rychlosti jsem naťukala odpověď, abych si to snad nerozmyslela, a nechala ji odeslat. Když jsem o několik minut později usnula, zdálo se mi o klukovi v pomerančovém háji, se sluncem v zádech, a s úsměvem, který jakoby mi říkal: "Rád tě vidím, princezno!"

-Další díl RTP! No, doufám, že se líbil ;) KOMENTÁŘE A HVĚZDIČKY PROSÍM!-

Další díl
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 elisabethka. ^ elisabethka. ^ | Web | 6. dubna 2013 v 17:12 | Reagovat

Chudák Hiný.
Jasně, že se mi díl líbil, úplně úžasný!
Nemůžu se dočkat dalšího! :)

2 Kishinka Kishinka | Web | 6. dubna 2013 v 22:35 | Reagovat

Není náhodou ignorant povahový rys? Myslím, že přirovnání ignorant nijak nesouvisí s tím, co má člověk na sobě. :D :)
Trochu mi vadí, jak pomalu se v každém díle posouváš, samá omáčka a v celém díle se kromě popisu a pár pocitů hlavní hrdinky nestalo opět vůbec nic.

Možná to není zcela subjektivní názor, neboť jsem zrovna přečetla knihu, která byla čistě jen o hlavním ději, věty byly krátké, ale obsah knížky mě velmi bavil a když jsem si po jejím přečtením četla další díl RTP už v půlce jsem to chtěla zavřít, neboť se mi to zdálo nekonečné (z toho vyplývá, že můj pocit nemusí být nutně svatou pravdou)

Jinak se mi to líbilo, jako vždycky. :)

3 Liea Liea | 7. dubna 2013 v 10:55 | Reagovat

Popisovat věci umíš prostě úžasně.! Pokaždé mě to uchvátí, to ti musím pochválit ;)
Co mě ale štve jsou ty natáhlé díly, kde se děj vlastně neposune skoro nijak dál. A hlavně mi přijde, že se Hin s Hanabi už opakují v tom 'provokování'.. něco na tenhle způsob bylo už v minulém díle. Ale to není nic proti tomu, jak strašně mě tu štve Hiashi - totální nezájem o to, jak se kdo cítí a hlavní je to, jak to chce on ._.
-- Když ale pominu ten protáhlý děj, bylo v tom něco kouzelnýho, co čtenáře dokáže k téhle povídce přitáhnout stále víc, a nenechá je to, aby to v polovině čtení vypli ;)

4 eKitsune eKitsune | Web | 28. listopadu 2014 v 21:53 | Reagovat

Wuuu, už aby potkala Naruta, takhle jí to chudince vůbec nesvědčí :C :D
A taky doufám, že se v daším díle už něco stane! ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)