Running through Paris I.

22. března 2013 v 21:06 | Camelia

Stříbrný rover hladce svištěl po šedém povrchu dálnice. Venku byla zima, můj dech se srážel na skle a tvořil na něm malé bílé kroužky. Studený vítr ohýbal větve mladých bříz lemujících silnici a nutil nás tak podělit se o to jediného rozptýlení v této pochmurné krajině šeravých kopců a holých špiček vzdálených Pirenejí, které za obzorem splývaly se sivými mraky nacucanými vodou.

Seděla jsem na zadním sedadle, vedle mě seděla moje o pět let mladší sestra a poslouchala ty svoje hrůzy z malé černé MP4ky. Rodiče vepředu nemluvili, všude vládlo ticho a klid, jen mé myšlenky byly jako rozbouřené moře plné otázek, na něž není odpovědi.
Proč? Jak mi to mohli udělat?
Měla jsem pocit, jako by mě křivda trávila zaživa, jako by mi bolest rvala orgány na kusy. Snažila jsem se na to nemyslet, ale šlo to tak těžko. Kdykoliv jsem se podívala ven a viděla v okně svůj nezřetelný odraz s pohledem člověka, co ztratil vše, na čem mu záleželo, píchlo mě uvnitř jehličkou zrady. Nechápala jsem je, nechápala jsem, proč to udělali, a přestože jsem se tak moc snažila myslet jen na krajinu míhající se venku rychlostí skoro sto dvacet za hodinu, nedokázala jsem to, protože při představě, že sedan je každou hodinu skoro o sto dvacet kilometrů blíž k cíli, mi v krku narostl obrovský knedlík.
Měla bych být asi šťastná - dostala jsem možnost, která se jen tak někomu nenaskytne a po které by jistě skočila každá dívka. Vždyť přece Paříž! Jen to samo o sobě je pojem, a to ani nemluvím o bytě s krásným výhledem na Eiffelovku, chození do nejprestižnější školy ve Francii a jedení toho nejlepší z vyhlášené francouzské kuchyně, ale já si stejně přála jen jedno:
Vrátit čas a celý svůj život tam, kde se můj život zdál ještě normální.
Asi si myslíte, že jsem blázen, když tohle všechno odmítám, ale já byla šťastná předtím - na naší malé státní škole, s vinicemi kolem letní vily, kterou jsem nazývala domovem, s obyčejnými průměrně bohatými lidmi a se svým úžasným klukem. Stále věříte v to, že bych si to tady mohla užívat?
Zavřela jsem oči doufajíc, že usnu, ale sotva jsem to udělala, v hlavě se mi zase promítla poslední scéna v mém starém domově: Rodiče na schodech se zvláštně prázdnými výrazy a sestru s nadšeným a vítězoslavným úsměvem na schodem tahající za sebou tři kufry praskající ve švech.
Prudce jsem zamrkala ve snaze vyhnat tu představu z hlavy a zabránit slzám, aby opět získaly vládu nad mýma očima. Bylo mi jasné, že dnes v noci se určitě nevyspím, ale koho zajímají city mladé a přecitlivělé holky? Vždyť přece skoro dospělé dívky by se měli umět nějak chovat, jenže já asi nejsem ještě dost dospělá.
Auto sebou slabě cuklo, jak jsme přejeli přes okraj na malou zanedbanou silničku, která se po asi třiceti metrech napojovala na dálnici přímo do Paříže, a na okno dopadla první dešťová kapka.
"Hinato, zlatíčko, řekni přece něco," prolomila vládnoucí ticho moje matka. Přinutila jsem se zvednout pohled k její tváři zbrázděné vráskami smíchu i starostí. Kdykoliv jindy by mě pohled na její tvář rozlítostnil, ale teď jsem ucítila jen vztek. Rudý, zkažený vztek, který mi zatemnil sebeovládání.
"Co chceš slyšet?" odsekla jsem a můj pohled se na malou chvilku střetl s nemilosrdnýma očima mého otce. Má matka si povzdechla.
"No tak, nebudeš se přece celý den zlobit jen kvůli takové malichernosti…"
"Malichernosti?" zpozorněla jsem. "Donutili jste mě odejít v předposledním roku studia od svých přátel, od svého kluka a od věcí, co jsem měla ráda, jako by Hanabina nová škola nemohla ještě chvíli počkat!"
"Nemohla, víš!" vyprskla moje sestra a já si najednou byla stoprocentně jistá, že si snížila hlasitost, aby nepřišla o zajímavé zpestření dne.
"A to jako proč?" zeptala jsem se a postřehla v jejích očích fanatický obdiv.
"Protože do týmu roztleskávaček berou jenom teď!"
Spolkla jsem výsměšný smích a svou sarkastickou poznámku, přesto jsem si však neodpustila: "Ó, jak podstatné! Já ale vím, proč jsme se museli přestěhovat, na mě tvoje triky neplatí."
"Jó? A to jako proč, paní veledůležitá?" odsekla mi a uraženě nakrčila nosík. Já jsem se na ni usmála a jen tak nenápadně prohodila: "Napadlo by tě někdy, že by mohl nějaký učitel chodit se třináctiletou?" Hanabin obličej dostal barvu křídy.
"To není pravda!" odvětila mi, v jejím výrazu jsem postřehla vztek a možná i strach, a jen to mi udělalo tak zvráceně dobře, jako už dlouho nic. Jen ať trpí, když nechala trpět mě!
"Vážně?" otázala jsem ses tak absurdním výrazem, že i blbečkovi mi muselo dojít, jak jsem to myslela. Hanabi přivřela svá malá pichlavá očka do úzké hadí škvírky. Věděla jsem, že vybuchne - a měla jsem pravdu.
"Ty mrcho! Vyškrábu ti oči!" Zaječela a zuřivě se po mně natáhla.
"Hanabi!" vyjekla matka překvapeně ale i vyděšeně. Hanabi ji však ignorovala a zoufale se snažila odepnout bezpečnostní pás, aby na mě dosáhla. Naštěstí pro mě, byla tak vzteklá, že se jí nedařilo trefit ten správný čudlík a prudké tahání pásem jí také zrovna neusnadňovalo její snahu.
"Hinato! Udělej něco!" Fňukla moje matka, ale myslím, že ani nečekala, že bych jí poslechla. Upřímně mě její naštvaný obličej začínal docela bavit.
"Tak pojď, ty obludné obludárium! Stejně na mě nemáš!" zasmála jsem se a snažila se uhýbat Hanabiným pařátům, které se po mě sápaly, a posměšně jsem se culila, když na mě nemohla dosáhnout.
Hanabi si mě naštvaně měřila. Úplně jsem jí viděla na očích, jak strašně ráda by mě začala škrtit, ale stejně neměla nic jiného na práci, než sedět, zbytečně se po mě natahovat a zoufale i zuřivě vrčet. Ale úsměv na tváři mi za chvíli zmrzl.
"A dost!" zahřměl náhle malým prostorem otcův hluboký hlas. V tu chvíli všichni utichli, jako když do nich uhodí blesk. Hanabi se najednou chovala jako vzorná školačka, matka se dívala z okna, dokonce i u auta se zdálo, že motor pracuje pomaleji. Nevěděla jsem proč, ale musela jsem se smát. Nešlo to zastavit.
"Hinato," oslovil mě můj otec mrazivě. Nereagovala jsem.
"Hinato!" Zakřičel a teprve až teď jsem byla schopna přestat se smát. Zrazilo mě to, protože otec na mě nikdy nezvýšil hlas, nikdy mě neuhodil. Myslíte si, jaký jsem to šťastný člověk? Pokud považujete za štěstí, že Váš vlastní otec sotva ví o tom, že existujete, pak jsem pochopitelně ten nejšťastnější člověk na světě!
Moje překvapení mu nejspíš dalo dostatečný signál, aby pokračoval:
"Jak se to chováš ke své sestře?"
"Jen tak, jak si zaslouží!" procedila jsem skrz zaťaté zuby a přála jsem si, abych se mohla vrátit v čase do doby, kdy jsem chodila se svým klukem a kamarády nadávat na naše učitele v jedné z hospůdek, i když jsme věděla, že to nejde.
Otec náhle prudce dupl na brzdu a pás se mi ostře zařízl do kůže. Bolestně jsem sykla, ale nezdálo se, že by si toho někdo všiml. Se zapnutým blinkrem sjel ke krajnici a sotva motor zhasl, otočil se na mě. Nepřirozené ticho rušilo jen tiché bubnování dešťových kapek na auto. Mrholení bylo tak silné, že by se dalo považovat za mlhu. Jeho pohled jsem se snažila tvrdošíjně oplácet, ale někde v nejzazším koutku své mysli jsem cítila sílu zvyku.
"Vystup," nařídil mi s ledovým klidem.
"Ne." Odpověděla jsem stejným tónem. Jeho obočí se spojilo do jedné nepřívětivé linie.
"Vystup!"
"Ne!" Odporovala jsem skoro stejně ledovým hlasem jako on. Otec se na mě ještě jednou podíval. V jeho očích se mihl stín. Pak otevřel dveře a vystoupil a dřív, než jsem stačila reagovat, někdo otevřel i moje dveře. Jeho silná ruka mě vytáhla ven.
První, co jsem cítila, byl chlad. Studený vítr mi zalézal pod mikinu a studil na kůži jako malé jehličky ledu, drobné kapičky se mi začínaly usazovat ve vlasech. Zima byla dokonce tak šokující, že jsem ani nevnímala tupou bolest z jeho sevření.
Zastavili jsme se až několik metrů od auta. Dost blízko na to, aby byla vidět jeho silueta, a zároveň dost daleko na to, aby z jeho obrysů nezbylo míň než matný stín. Ani na chvilku jsem nezaváhala nad myšlenkou, že Hanabi se právě teď na všechno dívá s dychtivým výrazem supa pohlížejícího na zdechlinu. Ostrý chladný vzduch mě šlehl do tváře a donutil mě uvědomit si jeho vzteklý pohled. Vzduch v okolí byl náhle ještě ledovější, než kdykoliv předtím.
Vyčkávala jsem a vzdorovitě se mu dívala do očí, tak podobným těm mým a zároveň tak jiných. Čekala jsem všechno, ale zároveň jsem si nebyla jistá, co přesně mám očekávat - bylo to totiž úplně poprvé, co jsem se otci postavila proti. Když konečně promluvil, měla jsem pocit, že na něj jen zůstanu překvapeně zírat.
"Omluv se."
Chvíli jsem si myslela, že se mi to jen zdálo, ale nebyla jsem si jistá. Nakonec jsem ze sebe nevěřícně vypravila: "Vy jste mi zničili život kvůli mojí sestře a já se mám omluvit?"
"Hinato," varoval mě, ale nenechala jsem ho to doříct. ¨
"Ne! To neudělám!" Zamračil se, pak promluvil tak tiše a přitom tak jasně, že mi jeho slova proniklas do morku kostí. Přerývaně jsem se nadechla, zatímco jeho stisk stále sílil.
"Jdi a omluv se!"
"Ne!" Chytil mě za vlasy a prudce jimi trhnul směrem k autu. Zaječela jsem bolestí a do očí mi vtrhly slzy. Neposlouchal. Táhl mě dál směrem k autu, počasí se ještě zhoršilo, a tak šance, že by někdo projížděl po téhle malé silnici, byla stále a stále menší. Donutil mě klesnout na kolena. Tvrdý asfalt mi vyslal do těla další vlnu pulzující bolesti. Po tváři mi stékaly slzy bolesti a ponížení.
"Otče, prosím," žadonila jsem. Měla jsem pocit, jako by mi někdo vytrhával půlku hlavy i s vlasy a bála jsem se, že od toho nejsem daleko. Jeho síla mě donutila padnout na všechny čtyři.
"Omluv se jí!" nařídil mi, ale já nebyla schopna nic říct, protože i když bych nejradši ječela, veškerá moje slova spolkly moje vzlyky. Chvíli bylo ticho, pak konečně bolest ustoupila.
"Přestaň bulet," řekl klidně, jako bych byla jen zlobivý dítě sousedky, co mu každý den budí Hanabi svým křikem. Jak může tohle dělat? Copak už mu na mně vážně ani trochu nezáleží?!
Počkala jsem, až jeho kroky dozní za úderem dveří od auta, teprve potom jsem se roztřeseně zvedla. Neměla jsem ani tušen, co bude dál, ale nezbývalo mi nic jiného, než nastoupit a risknout to. Otec otočil klíčkem. Do cíle nám zbývalo bezmála čtyři sta kilometrů, to bych se mohla prospat, ale nedokázala jsem to.
V autě panovalo nervózní rozpačité ticho, a i když se mi podařilo ignorovat Hanabin šokovaný pohled, ten pocit, že tohle všechno je jen začátek, se mi vyhnat z hlavy nepodařilo.

♦ ♦ ♦ ♦ ♦

Tak je tu další povídka, tentokrát jsem se zaměřila na Francii, což je komické, protože francouze ani jejich zemi příliš nemusím :D Tak co vy na ni říkáte? Já vím, asi je dost podobná SJM, ale nebojte, tady to nehodlám příliš zamotat :D Prosím o KOMENTY a HVĚZDIČKY! ^^

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Shin Shin | 23. března 2013 v 9:33 | Reagovat

Miluju Paříž! :) Sice nevím jak moc originální je to téma, neboť jsem už viděla 3 filmy o výletu do Paříže (nejen "LOL", i Monte Carlo a jiné...), ale to mi tak nevadí.. Spíš...

Mám u tebe takový problém. Hlavní hrdinka mi příjde u tebe vždycky stejná a neopravdová, taková skreslená. Vždycky prožívá ty samé pocity úplně stejně, vždycky je také popisuejš úplně stejně. Podle mě by každsá hlavní hrdinka měla mít svůj charakter. Někdo je výbušný, někdo je zase klidný flegmouš, ale ty to prostě...Já nevím. Jediný skutečný charakter mi připadal u povídky "Malířka", kterou už nepíšeš. :/ Prostě mi to dosti vadí, neboť mám pocit jako kdybych četla stejnou povídku pokaždé jinak naservírovanou. Ale budiž no, nikdo není dokonalý...

2 Shin Shin | 23. března 2013 v 9:35 | Reagovat

A jinak máš na obrázku "trought" a v nadpise "troug", ale to je asi překlep..

3 Shin Shin | 23. března 2013 v 9:44 | Reagovat

Ale zas, aby sis nemyslela, že jsem jen hnusný a zlý kritk, což nejsem. :D :) Je to čtivé jako vždy a co je čtivé, to chce pokračování. ;)

4 Camelia Camelia | 23. března 2013 v 13:07 | Reagovat

[3]: Neboj, tak vážně to neberu :) Máš pravdu, vím to - všechny postavy mám stejné, protože prostě píšu tak, jaká jsem a je to sakra těžké psát jako někdo jiný xD Ale dobrá, pro příště se poučím :) Jen tak mimochodem, Malířku píšu, jen... nikdy neměla takový úsměch jako SJM a Naruto povídky :)
Jop, to je překlep :D
Jinak díky :) Deptá mě, že po týdnu neaktivity komentáře klesnou z 9 na 3 od jednoho člověka (nic proti tobě :D)

5 Shin Shin | 23. března 2013 v 13:17 | Reagovat

[4]: Nemyslím to tak. abys psala jako někdo jiný, to ani nejde, ale...Musíš se umět vžít i do postavy  ve své povídce. :)
Úpsěch?Já nevím, ale mě ta povídka bavila ze všech nejvíce. :)
No...To víš, lidi si myslí, že si zase dáváš měsíčního šlofíka. :D

6 Camelia Camelia | 23. března 2013 v 13:41 | Reagovat

[5]: Já vím, jak to myslíš :) Ale je to možná i tím, že tyto dvě povídky si jsou tolik podobné :)
Vážně? Tak to abych napsala další díl xD
:)

7 Kishinka Kishinka | 23. března 2013 v 14:16 | Reagovat

[6]: Možná, kdo ví. :)
Si piš!
A ještě *prosím o odpověď* - Jak to vidš s tím SJM? :D Nechceš udělat malý spoiler, klidně na e-mail.. :D

8 Kishinka Kishinka | 23. března 2013 v 18:21 | Reagovat

A jinak se mi moc líbí úvodní obrázek k této povídce a ten úvod jsi krásně popsala. :)

9 Kishinka Kishinka | 23. března 2013 v 18:21 | Reagovat

Spamuju! :D

10 elisabethka. ^ elisabethka. ^ | Web | 23. března 2013 v 19:07 | Reagovat

Ten konec mě trochu šokoval! :D
ale jsem šťastná za novou skvělou sériovku s Hinatou! :) moc povedené, těším se na další. :)

11 Narumi Narumi | Web | 23. března 2013 v 20:33 | Reagovat

Moc se mi to líbilo a rozhodně se těším na pokračování! :)

12 Liea Liea | 24. března 2013 v 16:46 | Reagovat

Vypadá to nadějně ;)
Co tu prostě musím zmínit - začátek povídky byl tak úžasně napsanej, že jsem si říkala, jak to vlastně děláš :D
Možná to teď bude divný, ale musela jsem se sát když začala Hin Hiashimu odmlouvat :D ta scénka se mi v hlavně zajímavě vybarvila a vzniklo z toho něco zajímavýho :D
Můžu jen poprosit ? Nenapsala by si mi sem recenzi ? stačí i kratší ;)

13 Camelia Camelia | 24. března 2013 v 18:40 | Reagovat

[12]: Jop, mám to v plánu :) Ale obávám se, že moc originální to nebude xD

14 magika magika | 25. března 2013 v 18:17 | Reagovat

Páni tak to bylo něco, Hinata vzdorovala a její otec byl tak krutý!!Je to nádhera člověk hltá každý slovo co se bude dít nadále a doufám,že budeš psát jak to bude dál :D

15 eKitsune eKitsune | Web | 28. listopadu 2014 v 21:44 | Reagovat

Woah, jsem ráda, že ses rozhodla pokračovat :D Jsou na Hinatu zlí :( Musíš být silná, Hin! *-*
Utíkám na další díl :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)