Zakázané ovoce vždycky nejlíp voní 3

28. února 2013 v 2:00 | camelia

Následující den bylo hnusně. Obloha byla pořád zatažená a celou tu dobu pršelo a pršelo a pršelo. Skoro by člověk uvěřil, že je podzim, ne léto.
V duchu jsem zaklel, když jsem se nevyhnul kaluži a otevřel jsem dveře do známého baru. Mokrý plášť jsem opatrně položil na topení, aby mi rychleji uschnul. Vlasy mi však nic nechránilo před všetečnými kapkami, takže když jsem prudce zavrtěl hlavou, připadal jsem si asi jako Akamaru, když ho Kiba vykoupe, což mě příliš netěšilo, věřte mi.

S povzdechem jsem zamířil do zadní části hospody, nebo baru či něčeho takového, a můj vnitřní smysl mě opět nezklamal. Seděl tam, stejně jako vždy, když jsem od něj něco potřeboval. Takže vlastně skoro pořád, když tak nad tím přemejšlím.
"Tak jak dopadl tvůj včerejší test?" zeptal se. V tu chvíli už jsem seděl naproti němu a v ruce držel sklenku saké.
"Nevím," odpověděl jsem upřímně.
"Jak to myslíš?" Zkoumavě se na mě podíval.
"Prostě tak, jak to říkám, nevím."
"Poslouchej, Naruto," řekl, "jsi můj kámoš, to jo, ale nejdu sem celou tu cestu přes půlku Konohy, abych se dozvěděl tohle, že ne?"
Provinile jsem sklopil zrak. I když pravda je, že jsem byl taky trochu naštvanej a nechtěl jsem si vybít zlost na něm. Nejspíš to pochopil, takže pak se zeptal úplně lhostejně na to, co se teda vlastně stalo. A já se pomalu a značně váhavě začal ujímat slova. Třeba mi to pomůže urovnat si myšlenky, to by bylo fajn.
"No, já nevím, v jeden okamžik jsem měl pocit, jako že je to zpátky. Prostě jsem ji zase chtěl a ona myslím taky, ale pak se mi vtrhla a bez jediného slova zmizela ve spíži. Pak řekla něco jako, že její nějak divně a půjde si lehnout, chtěl jsem ji překvapit a zjistit no, ty víš co, ale když jsem vycházel schody nahoru, ona zrovna už oblečená utíkala dolů. Řekla mi, že její kamarádce někdo umřel a musí jí jít pomoct. Celou noc se nevrátila."
"Co je?!" vyjel jsem na něj, protože Sasuke se z nějakého mě neznámého důvodu začal smát.
"Naruto, jestli ty jsi zmetený, pak ona taky! Není to tak, že by tě nechtěla, ale tak, že neví, jak to má udělat a má strach."
"To je blbost, Sasuke, vždyť by to nebylo poprvé, co bychom spolu spali," zavrtěl jsem hlavou. "Ne, tak to není."
"Jak myslíš, pak mě tedy napadá jen, že má někoho jiného."
"Ale tak proč jsem teda měl pocit, jako že mě chce?" zeptal jsem se na otázku, která mi už dlouho vrtala hlavou.
Sasuke jen pokrčil rameny a řekl: "Hele, sorry, ale už musím jít. Mám ještě něco důležitého zařídit, tak se drž."
Přikývl jsem a pohledem jsem ho doprovodil do šeré jednotvárnosti za okny a sledoval, jak rychle mizí v dálce. Když jsem se konečně zvednul, netušil jsem, kolik času od jeho odchodu uplynulo. Hodil jsem na půl pár peněz a zvedl se. Jediné, čím jsem si byl jist, bylo to, že v hlavě jsem měl ještě větší zmatek, než předtím.
Zrovna jsem seděla na gauči, když se otevřely dveře a dovnitř vešel Naruto. Na klíně mi ležela tlustá romantická kniha a mě nenapadlo nic jiného, než ji otevřít a dělat, že si čtu.
"Ahoj, lásko," naklonil se ke mně a jeho rty se chtěly dotknout mojí tváře. Ucukla jsem.
Narovnal se a prohlížel si mě nedůvěřivým pohledem. "Děje se něco?"
"Ne," zalhala jsem s úsměvem, "jen si mě překvapil."
"Ah, tak promiň," taky se pousmál a opět se ke mně naklonil. V duchu jsem zaváhala, ale nakonec jsem se k němu natáhla pro jeden polibek.
"Co čteš?" pohodil hlavou směrem ke knize. Vrhla jsem nenápadný pohled na obálku, aby nepoznal, že vlastně ani nevím, co čtu.
"V záplavě růží…"
"Aha." Odmlčel se. "A je to hezký?"
Pokrčila jsem rameny. "Jde to."
Chápavě přikývl a dřív než jsem se stačila vzpamatovat, sedl se vedle mě a nohy mi přehodil přes jeho.
"Přečti mi kousek…" poprosil. Zrudla jsem pod jeho upřeným pohledem.
"To je trapný…" snažila jsem se vymluvit.
"No tak, čti." Pobídl mě s nedočkavým i upřímným úsměvem a podal mi rozevřenou knihu. Nesměle jsem ji přijala a motivovaná jeho přítomností jsem opatrně spustila:
"'Šla přesně na to místo, kde se měli setkat. Znala tu cestu tak dobře, až se zdálo nemožné, že po ní chodí teprve několik týdnů. Byl zimní večer. V suchém studeném vzduchu poletovaly osamocené vločky a dopadaly na zem i na její vlasy. Temná noční obloha byla naprosto dokonale černá.
Vešla do obrovských dveří. Dlouhá hala byla prosvětlena barevným světlem ze zavěšených lampiónů. Všude zněla hudba a smích. Obezřetně se rozhlížela po mužských obličejích, zdali ho někde nezahlédne. Nezahlédla.
Třeba jsem tu příliš brzo, pomyslela si, tak počkám. Odmítla si připustit, že by nepřišel. Nemohli na to přece přijít tak rychle. Nemohli jí ho vzít.
"Slečno," poklepal ji někdo opatrně na rameno. Prudce se vyděsila. Třeba už si i pro ni přišli…! Ale byl to jen obyčejný číšník. Dobrá, možná ne tak obyčejný.
Naklonila se k němu, když ji gestem napověděl, že ji chce něco říct. "Čeká na vás nahoře."
Věděla, že to tak musí být! Šťastně se usmála a vystoupala schody do patra. Byla to úzká větvící se chodba. Po všech stranách byly dveře - a ona věděla, co se za nimi děje. Sama teď šla pro stejný osud - pro ni však dobrovolný. Na okamžik však podlehla panice. Do jakého pokoje má vstoupit? Stačil ale jen jediný pohled a vše jí bylo jasné. Přistoupila blíže ke dveřím a do náručí zvedla obrovský pugét růží. Přivoněla si a v tu chvílí si byla stoprocentně jistá, že jde správným směrem. Otevřela dveře.
Seděl tam, na měkké podušce. Před ním stůl plný nejvybranějších pochoutek a za ním krásný obraz zdejší krajiny. A vedle něj jedno volné místo.
Stydlivě zrudla, když ji došlo, co se dnes stane. Její tělo ovládl třas - těšila se. Tiše zavřela dveře a přisedla si k němu. Okamžitě ji k sobě přitiskl - až příliš rychle, problesklo jí hlavou, ale líbilo se jí to. Dívala se do jeho očích - tak tajemných a plných bolesti života. Do očí, které stejně bolestivě milovala. Přitiskl si ji k sobě a…' Co se na mě tak díváš?"
"Jsi krásná," prohlásil, naprosto mimo téma a jeho obličej ke mně byl stále blíž. Cítila jsem, jak mi zrychlil tep, v krku jsem najednou měla úplně sucho. Jeho ruka si našla můj bok. Přitiskl si mě ke své hrudi a já se neovládla a tiše zalapala po dechu. Proč mi to dělá?
"Naruto, já…"
"Pšt," položil mi ukazováček na rty. V tom dotyku bylo něco víc. Projel mnou slabý elektrický proud. Toužila jsem po tom.
"Ale já…"
Palcem mě pohladil po líci. "Už nic neříkej, hm?" navrhl a bylo tak hříšně snadné mu na to kývnout. Přitáhl si mě k sobě a políbil mě - jinak a přitom úplně stejně. Cítila jsem touhu, která mě donutila se zapojit. Obmotala jsem si ruce kolem jeho krku a zajala mu prsty do vlasů. Chytil mě za boky a trochu mi vyhrnul tílko, ale já to vůbec nevnímala. Chtěla jsem ho. A věděla jsem, že to je špatně.
"Naruto, počkej."
Tázavě se na mě podíval. Cítila jsem jeho ruce pod mým tričkem a dělalo mi tak hrozný problém to vyslovit - bolelo to, ale musela jsem to říct. Bylo to správné.
"Já… Nemůžu."
Zvedl se a obezřetně a možná i trochu zklamaně se na mě podíval. Moje mysl hledala nějaké přijatelné vysvětlení a našla jen jedno.
"Mám to."
Podíval se na mě tak zvláštním pohledem, že jsem na okamžik myslela, že mou lež prohlédl, ale nakonec se ze mě zvedl a upravil si triko. Cítila jsem tu bolest mezi námi - a bolelo to ještě víc.
"Myslel jsem, že už jsi to měla…" utrousil tiše a snažil se tvářit lhostejně. Byla jsem mu za to vděčná. Alespoň částečně, mé druhé já se totiž muselo přesvědčovat, že to tak starostlivě neznělo.
"Tak snad ještě poznám, kdy to mám a kdy ne, snad?" odpověděla jsem nabroušeně a v tu chvíli jsem si uvědomila, že přesně takhle by to řekla Sakura. Snad.
Nic neudělal, nerozzuřil se a ani… se na mě nepodíval, jen se natáhl pro sklenici vody na stolku a díval se z okna. Bolelo to. Sebrala jsem knížku ze země, otevřenou na té samé stránce a zvedla jsem se.
"Jdu nahoru."
Ne, nic, stále jsem nedokázala upoutat jeho pozornost. Krátce přikývl. Neměla jsem už sílu se na něj déle dívat. Otočila jsem se a sotva byla z jeho dohledu, po tvářích jsem cítila slané potůčky slz.
Víte, je tu něco, co mi Sakura předtím zapomněla říct o té Itachiho povedené technice - a to lhůtu po kterou prostě nejde zrušit. Překvápko? Pořádný! A to ještě nejste na mém místě.
Jak mám s Narutem vydržet ještě 3 dny, aniž by se něco stalo? To není správné. Nemůže si hrát na Sakuru až tak moc, přestože na tom možná (určitě) závisí jejich budoucí vztah. Nemůžu ho přece líbat jako Hinata, když on si myslí, že jsem Sakura. To by nebylo správné, tohle prostě nezvládnu. Vůbec jsem se do ničeho takovýho neměla pouštět!
Zavřela jsem dveře a složila se na postel. Nebyla to taková ta velká manželská postel, ale rozhodně by stačila na to, aby se tam Sakuřino křehké a drobné tělo vešlo i s tím Narutovým. Takže vlastně aby se tam moje tělo vešlo s tím Narutovým.
Zoufale jsem se podívala do stropu. Většina lidí, to dělá proto, že se jim pak lépe přemýšlí, ale já se tam dívala jen proto, abych nemusela myslet na Naruta - což se mi stejně nedařilo.
Proč i tahle pitomá postel musí vonět jeho vůní?
Ale za tu šlamastyku, do které jsem se dostala, jsem si mohla sama. Koneckonců, nikdo mě nenutil, abych se Sakuřiným plánem souhlasila.
Nevím, jak dlouho jsem tam takhle ležela, ale když jsem otevřela oči, bylo pozdě. A nemusela jsem být zrovna velký koumák, aby mi došlo, že jsem usnula.
Povzdechla jsem si. Zdál se mi tak hezký sen, až mi bylo líto, že jsem se probudila. Nebylo to fér. Mít všechno a pak o to najednou, během jednoho prchlivého okamžiku, přijít.
Cítila jsem, jak mě v očích začínají štípat slzy a v tu chvíli mi ze mě bylo nanic. Jistěže, neumím nic jiného, než bulet! Bravo, Hinato, jsi úžasná. Možná se konečně objevíš v jednom z těch novinových článků s potiskem tak-přišerně-pitomé-až-to-bolí.
Neuvědomovala jsem si, jak moc hlasitě pláču, až dokud jsem na rameni neucítila něčí ruku. A vhledem k tomu, s kým jsem obývala tenhle byt (alespoň přechodně, pokud mě stále berete jako Hinatu Hyuuga, ne Haruno Sakuru), nebylo těžké uhodnout, komu patří.
Rozespale na mě zamžoural těma svýma úžasnýma očima a ustaraně se zeptal:
"Saky? Děje se něco?" Při vyslovení toho jména jsem se rozbrečela ještě víc. Proč? Proč má tak teplou ruku? Proč mi je jeho dotyk tak hříšně příjemný? A proč je to přesně jako v tom snu?
Moje vzlyky začínaly znít hystericky. Uvědomovala jsem si jeho zmatený pohled, ale nemohla jsem s tím dělat. Tohle prostě nebylo fér!
Konejšivě si mě přitiskl na svou hruď a tiše mě kolíbal ze strany na stranu jako dítě, co mělo zlý sen. Jenže on nechápal a ani nemohl, že ten sen není ten pravej záporák. Pravej záporák se totiž nacházel přímo teď tady se mnou - byla jsem to já samotná. A realita.
Pod jeho dotykem jsem tála jako zmrzlina na sluníčku. Proč? Proč jsem na to kývla? Kdybych to neudělala, bylo by všechno mnohem snazší. Jednodušší.
Konejšivě mě hladil po vlasech. "Saky, copak se děje?"
Ale já nebyla schopna mu odpovědět. Měla jsem pocit, že už to nevydržím.
Já nejsem Sakura, Naruto! Podívej se pořádně! Já nejsem ona! Ta růžovlasá dívka, se kterou máš vztah. To jsem já, Hinata! Ta Hinata, co je do tebe zamilovaná už od školky! Tak se na mě podívej, přeci!
Jo, to jsem mu všechno chtěla zakřičet do ucha, ale místo toho jsem se jen dál choulila v jeho náručí a vzlykala. Zoufalé? Zbabělé? Nemožné? Pitomé? Ano. Ale co bych mu asi tak měla říct?
Čau, já jsem Hinata. Vypadám jako Sakura? Ne, to se ti jen zdá. To je jen Itachiho povedená technika. Pravá Sakura je právě teď v mém těle u Sasukeho. Ale nemusíš se bát, všechno bude v pohodě…
V pohodě? To asi TĚŽKO! Jak by něco mohlo být v pohodě, když Sakura je se Sasukem a já tu ležím s tebou v posteli a snažím se odolat pokušení tě políbit, že? Měla bych pak ještě šanci na to, že bys se mnou kdy promluvil? Podíval se na mě těma svýma modrýma očima a utěšoval mě po nocích? Líbal mě?
Ne, to určitě ne. Já jsem přeci jenom tvá známá Hinata. Copak si na mě nepamatuješ? Nejiho sestřenice! Jo, přesně ta. Ta divná zakřiknutá holka, co je naprosto k ničemu.
"Sakuro-chan…" zašeptal a jemně, ale důrazně mi pozvedl hlavu. Dívala jsem se do jeho očí a viděla v nich uslzenou tvář svojí nejlepší kamarádky. Jak můžu být tak odporná a takhle mu lhát?
Oknem dovnitř pronikaly paprsky slabého měsíčního svitu a mdlého světla pouličních lamp. Jeho oči v tom přítmí zářily jako dva safíry - u jeho rozšířené zorničky měly barvu nebeské oblohy, na vnějším okraji barvu rozbouřeného moře. Jejich slabý třpyt a hloubka mě okamžitě pohltily.
Jak někdo může mít tak modré oči? Vždycky jsem věděla, že jsou kouzelné, ale takhle zblízka jsem měla pocit, že už se od nich nikdy nebudu moct odtrhnout. Byla jsem jimi tak fascinovaná, až jsem téměř zapomněla brečet.
Prudce jsem zamrkala a konečně se odtrhla od jeho očí. Uvědomila jsem si, že jeho ruce mám položené na ramenou.
Byl tak blízko. Cítila jsem teplo jeho velkých dlaní. Cítila jsem slabé šimrání v břiše. Jakže se to říká? Motýlci?
"Sakuro," vzdychl. Snažila jsem se nemyslet na to, že to zase není moje jméno, které jsem tak chtěla slyšet z jeho úst. Ale jak by ho mohl vyslovit? Vždyť já jsem teď ona.
Něžně mě pohladil po odhalených pažích, slastí jsem přivřela oči. Bylo by tak jednoduché zachovat se jako mrcha. Nechat se unést… Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím lákavější to bylo.
Pomalu se ke mně nakláněl. Věděla jsem, co chce udělat, ale neucukla jsem. Tak strašně moc jsem toužila potom cítit znovu jeho rty na mých. Rukou mi zajel do vlasů a palcem hladil na tvářích. Bože, proč má tak teplé ruce?
"Naruto…"
Jeho jméno vyslovené mými rty se mi ještě dlouho drželo v hlavě. Proč to nemůžu být já, kdo ho bude říkat? Proč, sakra, proč? Tak moc bych si přála, abys věděl, že jsem to já…
Přitáhl si mě k sobě. Nebránila jsem se. Byla jsem chycena v pasti vlastní touhy a zodpovědnosti. Jeho srdce tlouklo hlasitě. Měla jsem pocit, že omdlím. Tohle není správné! A vidíte, stejně jsem to udělala.
Přitiskla jsem se na jeho rty ve stejném okamžiku jako on na mé. Bylo to krásné… Obyčejné a přesto tak neobyčejné, až jsem věděla, že si to budu až do konce svého života pamatovat.
Chytil mě za boky. Jeho pevné tělo se mi zdálo stejně vroucí jako moje. Začínala jsem se bát, že mi srdce prorazí hrudní koš, jak úpěnlivě snažilo zásobovat tělo dostatečně okysličenou krví. Přepadli jsme na postel. Něco uvnitř mě křičelo, ať to zastavím, ale já vždycky byla příliš slabá, a když jsem cítila jeho vůni, měla jsem problém myslet na cokoliv jiného, než na jeho přítomnost. Proč mě tak strašně přitahoval? Nemělo by to tak být…
Jeho rty opustily moje a vydaly se na průzkum mého těla níž. Zavzdychala jsem a začala uvažovat, jestli jsem někdy zažila něco příjemnějšího než teď.
Pravačkou mi vyhrnul košilku až nad stehno a stále ho hladil, zatím co mě líbal na krku. Zabořila jsem temeno do polštáře a přitáhla si jeho rty na své. Bylo to divné, ale pomalu jsem přestávala mít pocit, že naše těla jsou dvě. Jako bychom splynuli… Já vím, že to čtete v každém laciném románu, ale… Nevím jak jinak vám to připodobnit jinak, než že to bylo dokonalé. Alespoň do doby, než najednou zase vzdychl to jméno, aj á si uvědomila, že nemůžu. Nemůžu se podvolit naší touze… Tedy, spíše mojí touze, protože ta jeho patří mojí nejlepší kamarádce.
Kousla jsem se do rtu a snažila se potlačit slzy. Doufala jsem, že je třeba před Narutem dokážu skrýt. Jak jsem si mohla myslet, že bych před tím něco utajila?
Odtáhl se ode mě a podíval se mi do očí. Jeho tvář i tělo se lesklo potem. Dýchal přerývaně stejně jako já a v očích jsem mu viděla bolest. Snažil se ji schovat pod úsměv, ale já ji tam viděla. Jak můžu být tak sobecká? Neměla bych tu vůbec být. Jakým právem si tu hraju na Sakuru? Jakým právem ho vodím za nos? Jsem ubohá.
"Promiň," pípla jsem a vymotala se zpod jeho těla. Bolelo mě jen pomyšlení, že ho tam nechám, ale měla jsem pocit, že jestli tam budu ještě chvíli, už to nevydržím a všechno mu vyklopím. A tak jsem rozrazila dveře a se slzami v očích jsem zbaběle vystřelila z ložnice. Nevím, kam jsem utekla, ale důležité pro mě bylo jen to, že jsem se mohla sesunout podél stěny a nechat se pohltit svými zoufalými vzlyky. V duchu jsem doufala, že třeba zase přijde, avšak když uplynulo pět minut, svoje naděje jsem pohřbila. A těsně předtím, než jsem vyčerpáním usnula milosrdným bezesným spánkem, myslí mi probleskla myšlenka, že mu to budu muset říct. A to brzy.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hellequinassasin Hellequinassasin | Web | 28. února 2013 v 14:09 | Reagovat

pekné, ale zdĺhavé. Zase z pohľadu? :D Neviem sa v tom niekedy vyznať. Myslela som si, že sa Hinata a Sakura stretli a vymenili si svoje telá, ale ... toto som nečakala a som viac zmätená. Ale tak, dúfam, že napíšeš ďalšiu-lepšiu.

2 Liea Liea | 28. února 2013 v 17:11 | Reagovat

Úžasně napsaný :)
Že tam není Sakura mi ani trochu nevadí, stejnak bych tu část s ní a Sasukem jen narychlo projela a těšila se na Hin :D
Pokaždý, když jsem četla tu část, kde se chtěla Hin přiznat že to není ona, jsem až hrozně doufala v to, že to udělá.. nevím proč, ale nějak bych už chtěla aby to Naruto věděl ;)
Mám otázku .. ten úryvek z tý romantický knížky. To si vymýšlela sama nebo odněkud opsala ? Jestli si to totiž napsala sama, tak máš ještě větší obdiv. Nemám ráda takovýhle slaďárny, ale tohle jsem nějak dobře snesla :D

3 Kata-chan Kata-chan | Web | 28. února 2013 v 17:57 | Reagovat

Oh nekecej, ty jsi šla do malinko odvážnějších scén? Nevěřím :D
Mám tady výtku, rozděluj prosím text na odstavce. jednolitý se špatně čte a pak ani není k rozeznání pořádně čí je to pohled.
Jinak....ale jo, šlo to ;) n.n

4 Shinju Shinju | 28. února 2013 v 19:00 | Reagovat

Tak, dobrý no, byla jsem trochu zmatená, z jakého pohledu je děj zrovna vyprávěn. Ta ich forma je trochu nepřehledná, ale jinak supr. :D :)
Sice pořád čekám nějaký hlavní děj, ne jenom "výměna přítelkyň", ale jinak fajn. :) Moc hezky napsaný, dneska dám 4* no.4,5 lajcky řečeno a těším se na další!

5 elisabethka. ^ elisabethka. ^ | Web | 28. února 2013 v 21:43 | Reagovat

Né, chudák Hiný!
Je to úžasně krásný, jen tak dál! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
DOKAŽME, ŽE FF PISÁLCI (na blogu i mimo něj) JEŠTĚ NEVYMŘELI!


Fancluby pro NH a SS-maniaky. PŘIHLÁSIT se může každý,
kdo má na blogu alespoň 3 jednorázovky/jednu sérii delší
jak 5 dílů. Splňuješ-li tato jednoduchá pravidla
a ještě tě nepřešla chuť,
přihlásit se můžeš ZDE:
Budu se na tebe těšit! :)